Nebudu lhát – jako asi většina lidí mám původní Souboj Titánů dost rád, a to i po letech, kdy v dnešní konkurenci působí na většinu lidí Harryhausenova stop-motion animace možná až směšně. Mám ho rád, protože z nějakého záhadného důvodu prostě funguje, i když na to třeba místy nevypadá. Mám ho rád i proto, že k řeckým bájím jsem měl jako amatérský astronom odjakživa hodně blízko a celou řadu z jeho hlavních protagonistů můžete nalézt v podobě souhvězdí i na naší obloze.
Přestože jsem ale od remaku nečekal příliš dobrého, což jen potvrdily první reakce (a i proto jsem s jeho zhlédnutím nijak nepospíchal), dokázal mě stejně zklamat. Následující text obsahuje jisté spoilery.
Nový Souboj Titánů má totiž tolik problémů, že nevím, čím vlastně začít. Například je na něm naprosto jasně patrné, že autoři filmu původní předlohu a to, proč jako film funguje, prostě vůbec nepochopili. Přistoupili k ní jako ke zdroji několika akčních scén, na kterých se rozhodli celý film vystavět. To je bohužel pravý opak toho, na čem stavěl původní film, ve kterém vlastně bylo akčních scén poměrně málo (a rozhodně ne tak velkolepých). V nové verzi je tomu přesně obráceně – akční scény jsou tu nosným prvkem, jsou svou stopáží maximálně natažené (občas až nad únosnou míru) a kromě nich vlastně film nemá moc co nabídnout. Akce samozřejmě staví na digitálních efektech, takže je působivá, ale značně sterilní. Harryhausenovy loutky tak v zásadě působí přesvědčivěji než digitální modely, které se prohánějí po plátně v nové verzi. Souboje samozřejmě nedávají pražádný smysl a hrdinové vykonávají věci naprosto bizarní i na poměry řeckých bájí. V mysli mi uvízla například asi desetiminutová scéna souboje s obřími škorpiony, ve které se zmíněné příšery chovají tak bizarně a nelogicky, že je to až zábavné – například když po hrdinech dramaticky útočí obřími klepety, kterými je potom sevřou v pase (nebo je táhnou po zemi za kotník) přesně takovou silou, aby je v klepetu udrželi a jinak jim vůbec nic neudělali. Co jim brání v tom dotyčného prostě přecvaknout vejpůl jsem opravdu nepochopil (no, pochopil – scénář). Výsledky soubojů jsou ale vcelku lhostejné, protože vám na nich stejně vůbec nezáleží, hrdinové vám nejsou schopni jakkoliv přirůst k srdci a když náhodou umřou, tak se vám po nich stýskat nebude. Což je bezpochyby z velké části způsobeno tím, že ve „výplňových“ scénách mezi akcí se nikdo z hlavních hrdinů nemá šanci výrazněji projevit. Krom toho vojáci, kteří Persea doprovázejí, to už od samého začátku dělají s dost velkou nechutí a jsou veskrze nevýrazní, takže se o ně ani nemáte chuť jakkoliv zajímat.
Ještě bizarněji film zachází s dějem a reáliemi původního bájného příběhu. Z olympských bohů tu v podstatě nevidíme nikoho jiného než Dia a Háda, všichni ostatní tu jsou naprosto zbyteční a pokud se nepletu, kromě Apollóna a Io (což technicky vzato ani není bohyně) se jejich role omezují jen na statické mlčící figurky v pozadí a dokonce ani „vypuštění Krakena“ z mořských hlubin nezařídí Poseidón, ale Hádes. Hádes, jeden z nejneutrálnějších řeckých bohů, je ve filmu pasován do role zákeřného padoucha, který kuje pikle proti svému bratru Diovi, jenž mu (údajně, jak se v úvodu filmu praví) vládu nad podsvětím „podstrčil“ lstí, aby se ho zbavil. Podsvětí je tu opět pasováno do role křesťanského pekla, tedy strašného místa plného utrpení (přestože tomu tak v řecké mytologii vůbec nebylo, respektive neplatilo to pro všechny), kterému vládne krutý a bezcitný Hádes. Ten je mimochodem ve filmu několikrát zobrazen s téměř netopýřími křídly a rozsévá kolem sebe jen zkázu a utrpení. Nakonec celý film si zakládá na myšlence toho, že se Perseus rozhodne pomstít bohům za to, jak lidi na zemi zcela nepokrytě šikanují a týrají a evidentně se tím příliš neznepokojují. Řečtí bohové sice nebyli zrovna svatoušci a byli to slušní intrikáni, ale co by na takovéto bohy staří Řekové řekli…
Zdaleka ale nezůstalo jen u bohů. Sám Perseus mnohem spíš než bájného poloboha připomíná naštvaného a silně frackovitého amerického mariňáka (ostatně, přijde mi krapet hloupé, že tu Sam Worthington pobíhá mezi řeckými hrdiny s hlavou vyholenou vojenským stylem strojkem „trojkou“). Král Kefeus a královna Kassiopeia se filmem jen mihnou a oba ve filmu poměrně bez zbytečných cavyků zemřou (vcelku bezdůvodně, dlužno dodat). Princezna Andromeda Persea od samého počátku nijak výrazně nezajímá a pomáhá jí spíše proto, že je k tomu donucen. Celý film jsem přemítal, jak se z tohohle chtějí autoři filmu vykroutit, protože Perseus a Andromeda se měli posléze vzít, ale tady se, jak už jsem zmínil, jeden o druhého příliš nezajímali a Perseus naopak většinu filmu projevoval náklonnost zcela jiné ženě. Řešení bylo pochopitelně prosté a mělo mě s ohledem na styl filmu napadnout dřív – Perseus na konci Andromedě řekne něco ve smyslu „dík, ale nemám zájem“ a sebere se a odejde :)
Svérázného přepracování se dočkaly i příšery a další bytosti. Nejvíc to odnesl chudák Pegas, na kterého jsem chvíli zůstal zírat s otevřenou pusou. Autorům filmu totiž přišlo jako dobrý nápad „modernizovat“ Pegase tím, že legendárního okřídleného bílého koně natřeli načerno, protože prý tak působí „drsněji“. Eh? Dokonce jsem se dočetl, že mu původně chtěli místo klasických křídel dát blanitá křídla netopýří, ale nakonec si to z nějakého důvodu rozmysleli. Calibos není v nové verzi filmu nápadníkem Andromedy, které byl Diem ztrestán za své mnohé hříchy a za zahubení jeho stáda okřídlených koní. Kdepak. V souladu s duchem remaku je tu Calibos manželem Perseovy skutečné matky Danaé a celá záležitost je mnohem komplikovanější, ale tak nebo tak z ní Zeus zkrátka vychází mnohem zákeřnější než v původní verzi. Najdeme tu také převozníka Chárona, kterému se patrně docela daří (bodejť by ne, když mu tam bohové posílají smrtelníky v takových zástupech), takže si mohl dovolit pořídit lepší a větší loď, na kterou by se teď pohodlně vešla středně velká skupinka turistů a navíc má pro ukrácení dlouhé chvíle dokonce podpalubí(!). Bizarní je také umístění Medúzy, kterou se tvůrci filmu rozhodli z nějakého důvodu umístit do podsvětí. Neptejte se. Kupodivu má ale plné doupě zkamenělých obětí – Cháron je asi na převážení živých lidí poměrně zvyklý, protože jich tam musel navozit spousty. A to, že se ve filmu jezdí na obřích škorpionech nebo že se v něm vyskytují džinové (byť tedy trochu jiní, než ti z kouzelné lampy), už asi nemá smysl vůbec mluvit.
Pokud čekáte na nějaký promyšlený závěr textu, žádný nebude. Opravdu vřele doporučuji se tomuhle remaku vyhnout, protože nenabízí vůbec nic, čím by mohl zaujmout. Ale to na druhou stranu stejně už s ohledem na to, kdy byla premiéra, všichni dávno vědí.
20 %
