Living at the edge of the world

Mafia 2 je po rocích čekání, odkládání a předělávání konečně tady a při svém příchodu vzbudila solidní kontroverzi. Její hodnocení recenzenty má totiž velice vysoké rozpětí. Britský Eurogamer jí dal známku 4 z 10 a povolal tak na svou hlavu hněv rozvášněných fanoušků, zatímco například český jí dal 9/10 a francouzský dokonce 10/10. I další recenzenti ale na ni mají podobně nejednoznačný názor a jde o hru s jedním z nejrozhoupanějších hodnocení poslední doby. Kde je pravda, si asi musí posoudit každý sám za sebe. Já v tuhle chvíli jen podotknu, že ke zmíněným recenzím britského a českého Eurogameru se v závěru tohoto textu ještě trochu podrobněji vrátím, protože mám dojem, že poměrně přesným způsobem ilustrují rozdíly mezi skutečnou herní novinařinou a amatérským českým herním „blogováním“. Teď ale zpátky ke hře samotné.

Lukáš Grygar svou videorecenzi hry Mafia 2 na Hrej.cz začíná následujícím výrokem: „Největší chybou, jakou můžete ohledně druhé Mafie uděla, je splést si ji s Grand Theft Auto.“ Já bych si tenhle výrok dovolil trochu poopravit: „Největší chybou, jakou můžete ohledně druhé Mafie udělat, je splést si ji s počítačovou hrou.“ A doplním to o ještě jeden citát, který jsem kdesi zahlédl (bohužel už si nepamatuji zdroj): „Mafia 2 je přesně tou hrou, která je vytvořena tak, aby vypadala dobře v reklamách.“ Oba tyto citáty totiž Mafii 2 velice dobře vystihují.

Zhruba dvě třetiny celé hry (jejíž dohrání jinak zabere naprosto pohodových deset hodin herního času, po kterých vám toho již nemá moc co nabídnout) totiž nejsou počítačovou hrou v pravém slova smyslu. Hráči je tu předkládán spíše interaktivní film, do kterého má občas možnost zasahovat – bohužel dost často (respektive většinou) v těch nejnudnějších fázích. První dvě třetiny hry proto vypadají převážně nějak takhle:

Sledujete pětiminutovou animaci, ve které si hrdinové povídají. Rozhodnou se někam jet. V tu chvíli dostanete do rukou ovládání, dojdete s hlavním hrdinou z bytu do garáže (činnost, kterou jsem záhy upřímně nenáviděl – v jednom z bytů dokonce hlavní hrdina bydlí až ve třetím patře, takže jste opakovaně nuceni kroužit po schodištích sem a tam), nasednete do auta a deset minut někam jedete. Nemůžete jet moc rychle, jinak vás začne honit policie za překračování povolené rychlosti. Během těch deseti minut vám spolujezdec cosi vypráví. Dojedete na místo určení, vystoupíte. Sledujete další pětiminutovou animaci, ve které si hrdinové hry s někým povídají. Poté se rozhodnou jet někam jinam. Znovu dostanete do rukou ovládání, takže nastoupíte do auta a deset minut pomalu jedete někam jinam, přičemž vám spolujezdec cosi vypráví. Dojedete na místo určení, vystoupíte, projdete uličkou ke dveřím do domu, ve kterém bydlí váš další kontakt, vyjdete po schodech nahoru a vstoupíte k němu domů. Sledujete animaci, tentokrát sedmiminutovou, během níž se např. dozvíte, jak používat paklíč. Poté dostanete svého hrdinu znovu pod kontrolu a paklíč si můžete vyzkoušet sami, což průměrně zručnému člověku vystačí asi na minutu herního času. Následuje tříminutová animace a znovu máte svou postavu pod kontrolou. Vyjdete před dům a jste svým parťákem vybídnuti k tomu, abyste si ukradli nedaleko stojící auto (přijeli jste v jeho autě). Jdete tedy páčit a další půlminuta zábavné hry je za vámi. Následuje desetiminutová jízda domů. Tedy v lepším případě. V tom horším vás čeká ještě několik přesunů a několik animací, prokládaných ojedinělými minutami nudných úkonů typu „jdi a otevři dveře, aby se mohla spustit další animace“. A tak pořád dokola. Několik hodin. Pokud si mohu opět vypůjčit citát z britské recenze, který to vystihuje velice přesně: „Asi po čtyřech hodinách hry jsem si říkal, že až skončí tyhle nudné tutorialové mise a začne skutečná hra, bude naprosto skvělá. Pak mi ale bohužel došlo, že tohle už JE ta skutečná hra.“

Pokud se zdá, že přeháním, vězte, že ani trochu. V prvních dvou třetinách hry je dohromady asi pět minut nějaké smysluplné akce (např. přestřelek). Zbytek času je vyplněn především automobilovým přesouváním z místa na místo (aniž by vás přitom povětšinou kdokoliv pronásledoval) a pak „filmy“, které posouvají příběh dál. Pár minut je pak věnováno duchaplnostem jako páčení zámků nebo pěstní souboje (jeden trvá obvykle kolem minuty), přenášení krabic z místa na místo a podobně. To je VŠE. Nic jiného první dvě třetiny hry v podstatě nenabízejí. Což považuju za obrovský průšvih. Považuji to za tak velký průšvih, že jsem si během těchto fází hry mnohokrát vzpomněl na legendárně příšerné pokusy o první interaktivní „herní“ filmy typu Mad Dog McCree nebo Star Wars: Rebel Assault. Celá jedna skoro hodinová kapitola je dokonce věnována tomu, že se jen šouráte z místa na místo (dokonce v ní zcela cíleně chodíte ještě pomaleji než normálně), tam si vyslechnete nějaký rozhovor nebo podstoupíte krátký pěstní souboj (nezábavný a triviální) a poté se vydáte vstříc dalšímu rozhovoru nebo souboji. Tohle děláte skoro hodinu! Jindy zase absolvujete misi, během které rozvážíte zboží po městě. Zhruba deset minut času strávíte jenom na zastávkách samotných, kde svému parťákovi musíte z korby náklaďáku podávat krabice se zbožím, o které ho zákazníci zrovna žádají. Celých těch deset minut se neděje vůbec nic jiného. Teprve pak se začne něco dít, ale s ohledem na to, že je to opět vyplněno několika rozvleklými přesuny po mapě a animacemi, tak na skutečné „hraní“ zbývá jen zlomek celé herní doby (tak desetina). Navíc po každé akci musíte obvykle odvézt domů nejdřív svého parťáka (přinejmenším minutová animace included) a potom jet domů sami (samozřejmě nebydlíte úplně za rohem).

Tahle neuvěřitelná rozvláčnost je jen podtržena nesmyslností vašeho počínání. Mám silný dojem, že za to mohou nějaké škrty v herním designu – ostatně, už ona schizofrenní nerozhodnost mezi skutečně plně sandboxovou hrou ala GTA4 a čistou příběhovkou typu Max Payne napovídá, že možná původně měla být řada věcí jinak. Zhruba první polovinu hry totiž strávíte tím, že si s pomocí parťáka budujete po městě pro sandboxové hry typickou síť kontaktů – překupníka s kradenými auty, podnikatele, co potřebuje čas od času nějakého „ranaře“, obchodníka s vojenskými zbraněmi atd. Tyhle kontakty pak po celou hru vidíte na mapě – ale k ničemu vám nejsou! Vůbec je nepotřebujete. Nemá nejmenší smysl krást a prodávat auta, kupovat si armádní zbraně či náboje – všeho zmíněného máte pořád dost. A když se k onomu podnikavci dojdete zeptat na nějakou práci, pokrčí rameny, že pro vás teď nic nemá. A nemá pro vás nic po celou hru, kromě mise, kdy se s ním seznámíte (opět silně rozvleklým způsobem). Nikoho z nich zkrátka pro hru dál vůbec nepotřebujete až do předposlední mise, ve které si s některými ze zmíněných musíte zase zajet popovídat (a kromě jedné výjimky to povídáním skončí) a najednou musíte ukrást několik aut (pokud na tom budete jako já, tak už si ani nebudete pamatovat, jak že se to přesně udělá, abyste za to dostali peníze) nebo musíte jít vykrást několik obchodů (což je věc, o které se patrně dozvíte poprvé až v tuhle chvíli a nebudete mít nejmenší tušení, jak se to dělá, protože o takové činnosti do té doby nepadlo ve hře jediné slovo). To prostě až příliš nápadně působí dojmem, že tyto postavy měly původně ve hře figurovat v mnohem větší míře, zadávat vám vedlejší úkoly a podobně (a v průběhu vývoje zveřejněná videa ze hry tuto domněnku silně podporují), ale z nějakého důvodu to vše bylo ze hry vyškrtáno a teď z toho zbylo jen takové podivné a nesourodé torzo. Na několika místech jsem měl navíc dojem, že se hráč původně měl mít možnost rozhodnout, jakým směrem se má příběh dál ubírat, ovšem pak byla tato možnost rozhodnutí zase odebrána. A několikrát se mi během hry stalo, že jsem si nebyl příliš jistý, jestli jsem udělal skutečně to, co jsem udělat měl – vaše počínání totiž občas v rámci aktuální mise nebude mít ten výsledek, který je ve hrách obvykle očekávaný, tedy úspěch, takže podvědomě čekáte, že mise neúspěšně skončí a budete ji muset zopakovat. Ale nestane se tak. Tohle možná není přímo chyba, ale je to i tak poměrně nepříjemné, protože zkrátka chvíli nevíte, na čem vlastně jste a zda budete hru muset opakovat. Nutnost opakování nicméně skutečně přichází leda v případech, kdy se vám jasně objeví oznámení, že jste neuspěli nebo zemřeli – jinak děláte vše dobře, i když to tak třeba v danou chvíli nevypadá, a jiný postup možný není (protože je hra zcela lineární).

Město samotné je sice poměrně rozsáhlé, ale působí dost prázdným dojmem. Nejde mi teď o lidi na ulicích nebo auta, těch je tu pochopitelně dost. Mám tím na mysli aktivity, které ve městě hráč může vykonávat. Opět se tu nabízí srovnání se sérií GTA, které tentokrát jasně podtrhuje to, jak rozdílné obě série ve skutečnosti jsou. GTA hráči nabízí otevřený svět, ve kterém se dá dělat obrovské množství zábavných věcí, a jednou z nich je spíš jen tak mimochodem také plnění příběhových misí. V Mafii 2 v podstatě nic než příběhové mise nehledejte, hra je dokonce navržena tak, že v podstatě neustále probíhá hlavní příběhová mise. Neexistuje v ní žádná chvilka, během které byste zrovna neměli co dělat a vydali se tedy zkoumat město jako takové. Vedlejší mise tu nejsou žádné (pokud nepočítám už zmíněné zcela dobrovolné a zcela zbytečné kradení aut) a ve městě jako takovém se toho mnoho dělat nedá. Naprostá většina budov ve hře je hráči nepřístupná, dveře jsou jen nakreslené. Výjimkou jsou jen budovy, které nějakým způsobem přímo souvisí s dějem, a ani do těch se nejde ve všech případech dostat kdykoliv. Je tu několik restaurací, kde se můžete najíst, ale jídlo tu slouží pouze jako prostředek pro doplnění života (který vám stejně z větší části regeneruje poměrně rychle sám), žádný jiný smysl návštěva restaurace nemá. Stejně účelová je návštěva obchodu (pouze s oblečením) nebo autoservisu – oblečení (dohromady asi pět druhů plus jejich barevné variace) slouží až na asi dvě výjimky pro konkrétní misi jen ke zbavení se statutu zločince, a podobný smysl má v autoservisu možnost změny barvy auta a úpravy značky (libovolně dle přání hráče). V autoservisech je kromě toho možno vyměnit si na autě disky a nechat si ve dvou stupních vyladit motor, ale ani to nemá valný smysl – k ničemu to nepotřebujete a mnohdy vám opečovávané auto stejně dlouho nezůstane (a ne vždy to můžete ovlivnit). Kromě toho si můžete zajet k čerpacím stanicím, kde je skutečně možné čerpat benzín – ale opět nemáte nejmenší důvod to dělat, protože benzín v autech sice ubývá, ale jsem si takřka jistý tím, že vám za celou hru ani jednou neklesne na takovou úroveň, abyste se k benzínce vydali. V podstatě tu jsou opět jen kvůli jedné misi. A navíc všechny vypadají úplně stejně.

A to je v podstatě vše, co ve hře můžete mimo mise dělat. Jídlo, které máte v ledničce, opět budí dojem toho, že ho mělo být původně k dispozici na výběr víc, ale někde se něco zvrtlo, takže tu ve všech bytech, ve kterých budete přebývat, máte k dispozici jediný druh sendvičů, jediné pivo a jedinou colu. Je úplně jedno, jestli jíte nebo pijete, vše jen doplňuje životy a vše zcela shodnou měrou (a jako v předchozích případech, opět to v zásadě vůbec nemusíte dělat – života nemáte díky jeho automatickému doplňování na poměrně slušnou úroveň snad nikdy tak málo, aby konzumace jídla či pití měla nějaký praktický smysl, a i kdybyste ji podstoupili, při prvním zásahu o onu „nadstandardní“ zásobu života zase hned přijdete). Kromě toho si už doma můžete stejně jako v autě zapnout rádio (o tom se zmíním ještě později). A pouštět vodu z kohoutků a splachovat záchod, ale s tím už přišel před čtrnácti lety Duke Nukem 3D, takže to skutečně originalitou příliš neohromí. Na druhou stranu je i přes tuhle poměrně detailní analýzu toho, co ve hře lze nebo nelze dělat potřeba zdůraznit to, že Mafia 2 zkrátka ani v nejmenším není sandboxová hra, která by na podobných věcech stavěla. Ale nabízí se pak asi otázka, proč tedy do ní vůbec tyhle sandboxové prvky dávat, když tam k ničemu nejsou?

Kdovíjaké ohromení se nekoná ani v případě grafiky. Takhle – Mafia 2 na pohled nevypadá špatně. Vůbec ne. Na první pohled. Pokud se podíváte na nějaké screenshoty nebo videa, patrně si teď budete kleat na čelo a říkat si, o čem to vlastně mluvím a co že se mi na té krásné grafice nezdá. Ale v tom je právě problém – jak už bylo citováno výše, Mafia 2 je hrou, která „je dělána tak, aby vypadala dobře v reklamách“. Jde totiž o to, že pokud začnete onu vcelku pohlednou grafiku zkoumat podrobněji a ideálně v pohybu, zjistíte, že ve skutečnosti je poměrně rafinovaně vymyšlena tak, aby působila lépe, než jaká ve skutečnosti je (což je na druhou stranu v podobných hrách s velkými světy vcelku obvyklé). Chytře využívá práce s LOD, texturami, světly a stíny tak, aby např. prostředí vypadalo mnohem propracovaněji a detailněji, ale ve skutečnosti nejsou např. modely budov nikterak náročné a třeba stromy jsou také z větší části dělány ještě „postaru“, tedy bitmapově. Rozpačitému dojmu z grafiky nepomáhá ani skutečnost, že (opět podobně jako GTA – jak se vlastně chcete ubránit porovnávání těchle dvou koncepčně zcela odlišných herních sérií, když se jedna od druhé evidentně v mnoha ohledech tolik inspiruje?) Mafia 2 nenabízí možnost použití hardwarového antialiasingu, a ten softwarový, který je k dispozici, působí podobně rozpačitým dojmem jako právě v GTA4. A z této hry si Mafia 2 vypůjčuje i dost nepříjemný efekt „rozkostičkování“ vzdálenějších objektů (viditelný ovšem hlavně v pohybu), což jen podtrhává mizerný účinek antialiasingu a v dálce se pohledná krajina rozpadá do změti čtverečků. Dohled je na první pohled velice dobrý, ale plná dohlednost se týká jen krajiny a budov – lidé a automobily se objevují poměrně nedaleko od vás, což také nepůsobí příliš úžasně. Trochu překvapivě také působí zjištění, že hra nepodporuje poměrně zaběhlé a osvědčené efekty jako bump mapping, aby si vypomohla při navození lepšího dojmu plastičnosti některých ploch – pokud například jdete po zablácené pěšině, hra se ani příliš nesnaží zakrýt skutečnost, že pod nohama máte pouhou rovnou placku, potaženou nepříliš detailní texturou. Naproti tomu ale místy nabízí překvapivě moderní a efektní věci – například různé efekty se skleněnými tabulemi a předměty (jako jsou luxfery) se vyloženě povedly a například vroubkovaná skleněná výplň dveří vypadá naprosto dokonale (pamatujete na první pokusy o znázornění deformací ve skle v Doomu 3?). Přes tu všechnu kritiku je třeba konstatovat, že se hře zkrátka tohle „klamání tělem“ docela daří a grafika rozhodně působí přinejmenším nadprůměrně, většiny ze zmíněných věcí si ani moc všímat nebudete a po příběhu je tak asi druhou nejsilnější devizou celé hry.

Čím se Mafia 2 z větší části pro změnu rozhodně pochlubit může jsou atmosféra a příběh. Příběh jako takový je velice zdařilý a jak je už v předchozím textu naznačeno, hra na něm zcela jednoznačně stojí – bez něj by tu skutečně nebylo vůbec co dělat. Jediným problémem, který budete muset překousnout, je vcelku namyšlený a nesympatický hlavní hrdina, který nemá nejmenší problémy s tím, aby dělal ty největší zrůdnosti a levárny, pokud mu z toho něco kápne. Hezkou ukázkou jeho charakteru je jeden z úvodních úkolů, kdy je svou matkou vyslán, aby si hledal práci v přístavním překladišti. Tady je mu nařízeno naložit na korbu nákladního automobilu hromadu beden. V tuto chvíli je třeba rozvláčnost hry naopak pochválit – v dobré tradici výše zmíněného tuto nudnou pasáž musíte odehrát sami, a zcela jistě záměrně vás hra navíc vyloženě mučí velmi pomalou chůzí protagonisty. Už po naložení první bedny (z dobře dvaceti) si Vito (tak se hlavní hrdina jmenuje) stěžuje, že se mu taková práce nezamlouvá. Přestože je tahle pasáž velice zdlouhavá, říkal jsem si, že naschvál zkusím naložit všechny bedny, protože mě zajímá, co se stane. Nestalo se vůbec nic, protože tuším po naložení čtvrté bedny hlavní hrdina prohlásil, že tohle on tedy dělat nebude (přestože je bez peněz a ve finanční tísni), a k další spolupráci už přinutit nešel. Nechápu, proč to bylo třeba dělat takhle – nebyl by přece problém nechat hráče, který má chuť, celý úkol dokončit, a pak na příběhovou linii bez problémů navázat. Ale možnost volby zkrátka v Mafii 2 nečekejte – tady vše jede v předem jasně definovaných kolejích. Takže se Vito po naložení čtyř beden raději uchýlí k surovému vydírání ostatních přístavních dělníků – to je mu zkrátka evidentně mnohem bližší než manuální práce. Arogantnějšího a sobečtějšího hlavního hrdinu, kterému sami nepřejete nic dobrého, měla zatím snad jen hra Princ of Persia (myslím tím onen reboot již jednou rebootované série, vydaný v roce 2008). Úlevou tak hráči asi může být jen to, že se osud s Vitem příliš nemazlí a nekoná se tu tedy obvyklé klišé podobných her, kdy hráč postupně stoupá na společenském žebříčku stále výš a výš a vše se mu daří – v téhle hře hlavního hrdinu povětšinou štěstí zase brzy opustí a splečenský postup, který alespoň do jisté míry probíhá, ho v zásadě jen dostává do větších a větších průšvihů, které mu většinou ze srdce přejete. Příběh je rozhodně nejsilnější devizou celé hry.

S příběhem také úzce souvisí atmosféra. Tu se hře daří budovat trochu rozpačitě, ale z větší části úspěšně. Na atmosféře má samozřejmě nemalý podíl jíž rozebíraná grafika. Stylizace hry do několika ročních období (začínáte v zimě roku 1944, kdy je válka v plném proudu) je poměrně zdařilá, i když třeba během onoho zimního období občas dost silně vystupují právě její nedostatky – zasněžené silnice a chodníky až příliš často odhalují skutečnost, že jsou to obyčejné holé plochy potažené bílou skvrnitou texturou, což nepůsobí příliš „zimním“ a „sněhovým“ dojmem, minimálně ne tak, jak bychom to asi od hry z roku 2010 očekávali. Ale není to tak špatné, jak to možná z tohoto popisu působí. Dobová auta jsou pak velice povedená a pokud má na atmosféru z grafické složky hry něco největší vliv, pak jsou to rozhodně právě ta. Mimochodem se chovají zhruba tak, jak od nich očekáváte, a k dispozici jsou dva jízdní modely – jednodušší „Normal“ a náročnější „simulační“, které rozhodně jsou od sebe snadno rozpoznatelné.

K vizuální složce samozřejmě neoddělitelně patří také složka zvuková. Ta vyhrává na plné čáře především díky třem rozhlasovým stanicím, které můžete poslouchat v autě nebo doma, a které hrají známé i méně známé hudební hity z daného období – ve čtyřicátých letech tedy především swing, jazz a big band, v padesátých pak už spíše rokenrollové klasiky (například včetně legendární Rock Around The Clock).

Kromě hudby jsou ale v rádiu k zaslechnutí i různé dobové reklamy a talkshow, které často přímo či nepřímo parodují současnost nebo na ni nějak odkazují („Nejnovější vynález finančnictví! Malá plastová destička, takzvaná kreditní karta, prý v budoucnu bude sloužit k placení naprosto všeho! Zkuste si to představit – prý s ní bude možné nakupovat i v případě, že u sebe nebudete mít žádné peníze!“). Podobně úsměvné jsou i rozhovory NPC, pokud je budete poslouchat – například hlídač v muzeu se v průběhu jedné mise chlubí svému kolegovi s tím, že „se plácnul přes kapsu a koupil si televizi! Se sedmipalcovou obrazovkou!“. Kromě toho se ve hře objevují občas vtípky i čistě vizuální, a někdy dokonce i takové, které pochopí pouze Čech – ať už jde o jmenovky na dveřích domů, ve kterých se pohybujete, nebo třeba o to, že v jedné z misí vykrádáte velký trezor značky „Packleetch“. Poměrně dost mě pobavily také některé nenápadné narážky například na trailer na hru samotnou, kdy se postavy o scénách z něj baví, jako by se jim skutečně staly. A co se narážek a odkazů týče, je třeba zmínit také jeden velice jasný a naprosto nepřehlédnutelný odkaz na první díl – až na něj narazíte, stoprocentně ho poznáte :) A narazíte na něj, o to se hra postará sama. Mimochodem, stylem mi z nějakého důvodu dost silně připomněl Pulp Fiction a rozhodně šlo o jeden z nejzábavnějších momentů ve hře (byť rozhodně nezaměňovat s „nejlegračnějších“).

Samostatnou kapitolou zvukové složky je namluvení všech postav. Anglické je zcela bezproblémové a naprosto profesionální, i když dialogy nezřídka nepatří k nejúžasnějším (ale to je problém scénáře, nikoliv dabingu jako takového). Horší je to s češtinou. Kdo viděl demo, asi už ví, co může od hry čekat – naprosto příšerný dabing, který se k daným postavám nehodí a navíc působí po technické stránce tak amatérsky, že ho účast několika známých jmen českého dabingu opravdu nezachraňuje a naopak si člověk říká, co asi na výsledek říkají sami dabinoví herci (pokud ho tedy viděli). V recenzi na českém Eurogameru autor zmiňuje, že je to podle něj údajně jeden z nejlepších dabingů od společnosti Cenega. Pokud je to pravda, opravdu nechci slyšet žádný z těch horších. A aby nestačilo, že celek zní naprosto příšerně a „studiově“, to, co herci v dabingu pronášejí, je ještě o několik úrovní horší. Nevím, jak české dialogy vznikaly, ale rozhodně působí dojmem, že je psal nějaký mizerný překladatel překladem z angličtiny, protože z nich anglické obraty a anglický slovosled velice často doslova trčí, a navíc se zdá, že jediným jeho cílem bylo nacpat do vět co nejvíc sprostých slov, ať už to v českých větách dává či nedává smysl. Jednoznačně je tu možné vysledovat trend nahradit každičké „fuck“ nebo „fucking“ všemožným „kurvami“, „sračkami“ a podobně ad absurdum bez jakéhokoliv jazykového citu, takže postavy mluví stylem „Vezmi si kurva tu zkurvenou bouchačku, ze mě tady stříká kurva krev, nasedni kurva do toho zkurvenýho kurva auta a odvez mě kurva k tomu zkurvenýmu kurvadoktorovi. Kurva!“. Upřímně, slyšel někdy autor dialogů v češtině někoho nadávat? To je skutečně tragédie a tragédie dvojnásobná, pokud jde o hru, která prakticky kompletně vznikala českýma rukama.

Přestřelky tvoří, jak už bylo řečeno, minimálně v prvních dvou třetinách hry poměrně malou část herních aktivit. V poslední třetině se to naštěstí zlepší, byť i tak nejsou z nejpočetnějších ani z nejdelších. Je to svým způsobem škoda, protože jsou velmi atmosférické a skutečně vás vtahují do hry a máte pocit, že skutečně střílíte z pistolí (které se od sebe zvukem i efektem znatelně liší – však si zkuste třeba Magnum) a kolem vás divoce poletují kulky. Silně tomu napomáhá skutečnost, že hra naplno využívá hardwarovou fyziku APEX PhysX, s jejíž pomocí modeluje právě částicové efekty, takže se velmi věrohodně tříští skla, drolí zdí a rozpadají omítky. Drobný problém je jen v tom, že APEX slouží také k modelování oblečení všech postav ve hře, což má za následek to, že pokud se pohybujete v zalidněnějších scénách, má hra tendence nepříjemně zpomalovat (někdy až na nehratelnou úroveň 15-20 fps, alespoň tedy na mém počítači, který stále ještě nepatří zrovna k nejhorším – čtyřjádrový Phenom na 3GHz s grafikou GTX 260). Řešení naštěstí existuje – i v plné hře je možné využít triků, které byly objeveny už v demu, a nechat tak plně modelované oblečení například pouze hlavnímu hrdinovi. Poté, co jsem tuto úpravu provedl, už hra jela dokonale plynule za každých okolností. Dlužno zmínit, že žádné jiné nastavení detailů grafiky nemá na plynulost hry (ale ani na její podobu) žádný zásadní vliv – jediné, co framerate nějak skutečně ovlivní, je změna úrovně hardwarové fyziky, zato ale podstatně. Nicméně vřele doporučuji fyziku zapnout, pokud to je jen trochu možné – bez ní, respektive tedy bez oněch pokročilých částicových efektů, se hra po grafické stránce opět znatelně propadne časem spíš do několik let vzdálené minulosti, a jejich absence má nezanedbatelný vliv i na herní zážitek samotný (viz výše). S uvedenou „fintou“ pro odstranění simulovaného oblečení na herních postavách (což je úprava, které si příliš nevšimnete), by neměl být problém rozhýbat hru ucházejícím způsobem se zapnutou fyzikou i na slabších sestavách.

S přestřelkami souvisí také poslední věc, kterou je třeba zmínit. Jak už jsem uvedl, zdraví se hlavnímu hrdinovi z větší části doplňuje automaticky a poměrně rychle. Stačí se na chvíli klidit do bezpečí, čemuž pomáhá systém krytí. Ten funguje poměrně dobře, jen někdy se Vito začně krýt za jinou zdí nebo jiným předmětem, než měl hráč v plánu, což se mu může velice snadno stát osudným. Víc než dva zásahy totiž nevydrží a mnohdy ho skolí i jediný. Věřte, že přestřelky ve hře jsou poměrně zuřivé, navíc nepřátelé střílí přesně i z větší dálky, takže schytat dvě rány není větší problém. A v takovém případě jste samozřejmě mrtví a jedete znovu. Bohužel i tady si Mafia 2 bere příklad z GTA, takže není možné manuální ukládání a používá se pouze dnes tak oblíbený (a hráči tak proklínaný) systém checkpointů. A těch není příliš mnoho a co hůř, občas návrat k nim znamená nutnost přetrpět několik animací a jízd přes celé město. Ale i v těch případech, kdy to neplatí, vás většinou vrátí o nepříjemně dlouhý úsek zpět. Oproti GTA tu je ale kromě přece jen o něco vyšší četnosti checkpointů ještě jedna výhoda – pokud zemřete, pak jste skutečně mrtví a oživení vás defacto vrací v čase zpět. V GTA v podstatě nikdy skutečně neumřete, takže vás oživení/selhání mise stojí peníze nebo zbraně. To v Mafii 2 naštěstí není. Říkám naštěstí, protože se obávám, že pokud by to hra obsahovala, asi by to v průběhu hraní odnesla nejedna klávesnice.

Taková tedy zhruba je Mafia 2. Jsem si vědom toho, že předchozí text vyznívá poměrně negativně. Mrzí mě to, opravdu. První Mafii jsem měl poměrně dost rád (až na Marka Vašuta…) a byla to na svou dobu (a nejen na svou dobu) skvělá hra. Druhá Mafia ovšem kromě zajímavého příběhu, mírně nadprůměrné, ale trochu zastaralé grafiky a několika málo velmi působivých přestřelek nenabízí skoro nic, čím by mohla skutečně zaujmout, ale zato hráči poskytuje mnohahodinovou a bohužel zcela zbytečnou nudu, když ho nutí vykonávat naprosto banální a nezábavné činnost stále dokola. Působí navíc až příliš silným dojmem hry, která byla několikrát odkládána a ořezávána, až z ní zbylo jen postarší torzo, na které není úplně nejhezčí pohled – tušíte potenciál, který v něm kdysi byl, ale ten už je zkrátka pryč. Je mi líto, ve výsledku je to zkrátka naprostý průměr.

50 %

Musím se teď ještě krátce vrátit k oněm dvěma kontroverzním recenzím na opačných stranách hodnocení – k recenzi britského Eurogameru, který Mafii 2 dal hodnocení 4/10, a k recenzi jeho české variace, která Mafii dala pro změnu 9/10. Vřele doporučuji si ty dvě recenze přečist a porovnat. Mám dojem, že totiž velice přesně ukazují, jak mizerně odvádějí svou práci ti, kteří se v ČR hlásí do skupiny „herních novinářů“.

Britská recenze je totiž jednou z nejlepších recenzí, jaké jsem v poslední době četl, zatímco ta česká se naopak řadí mezi nejhorší za hodně dlouhou dobu. Mohlo by se zdát, že je to kvůli tomu, že moje hodnocení této hry je velice blízko tomu z britské recenze, takže mu prostě „nadržuji“, ale v tom to ani v nejmenším není (i když nepopírám, že mne nevýslovně těší skutečnost, že se alespoň některý herní web snaží bořit už tak zažité zvyklosti, kdy je hra s hodnocením nižším než 7/10 považována za velký průšvih a méně než 5/10 se už dává jen opravdu nehratelným příšernostem, přestože ve skutečnosti takové hodnocení stále ještě označuje hru naprosto průměrnou). Jde tu o to, že britský recenzent dal hře sice kontroverzně nízké hodnocení, ale přitom ho podložil dokonale napsanou recenzí. Na dvou stránkách čtenáře perfektně seznámil se hrou jako takovou, jejími principy, nedostatky i klady, a své nízké hodnocení naprosto bezproblémově podložil zcela konkrétními argumenty. A i přes nízké hodnocení jeho recenze nepůsobí nijak zaujatě. Pokud jste četli například podobně kontroverzní recenzi na hru Kane and Lynch 2 na serveru Destructoid, kde tato hra dostala 1/10, pak máte představu o tom, jak to vypadá, když autor napíše recenzi sice poměrně dobrou (a lepší, než kdy napíše valná většina českých „herních novinářů“), ale nepodaří se mu skrýt to, že je proti dané hře zkrátka zcela obyčejně zaujatý.

A teď si proti tomu postavte recenzi českou. Ačkoliv se autor mocně rozepsal hned na čtyři strany (nejdelší recenze na britském Eurogameru mívají stránky tři), většinu prostoru vyplýtval na naprosto nicneříkající vyprávění o tom, co se mu během hraní přihodilo, kolik najezdil kilometrů, kolik vystřílel nábojů, zachránil koťátek a div ne i o tom, kolikrát si během hraní odběhl na záchod. Prakticky celou první stránku jen vypráví intro a úvod hry, aniž by to přitom sloužilo nějakému zásadnějšímu účelu a nedalo se to shrnout maximálně do několika vět. Jeho recenze je od začátku až do konce plná spousty zbytečné vaty, která by tam vůbec nemusela být (už se těším na to, jak mi někdo z obdobných důvodů strhá tenhle text ;) ). Ty čtyři stránky by se klidně daly stáhnout na standardní dvě, aniž by výrazně utrpěla informační hodnota celé recenze. Navíc je z ní zcela očividné, že autor zůstal vyjadřovacími schopnostmi někde na úrovni slohové práce žáka základní školy, takže se vyjadřuje spíš jen pomocí naučených a často nicneříkajících frází, „povinných“ pro herní recenze, které v zásadě nenesou žádné sdělení, a ještě k tomu ani neumí pořádně česky, takže je jeho recenze plná jazykových a stylistických chyb, krkolomných obratů a vůbec všech standardních věcí, které činí české herní „novináře“ tak „specifickými“. Jak mohu brát vážně recenzenta, který na jednom místě recenze prohlásí, že je hra velice dobře optimalizována i pro starší počítače, aby mi vzápětí na jiném místě sdělil, že na monstrózní sestavě se dvěma grafickými kartami GTX480 se mu ji podařilo rozběhat na nepříliš ohromujících 72fps a se zapnutou fyzikou dokonce na pouhých 43fps? Co si mám myslet o recenzentovi, který prohlásí, že „hře nelze prakticky nic vytknout“ (což je nakonec tvrzení, kterému se každý, kdo hrál demo, musí podivit), a jedinou z mála chyb, které na hře najde, je naprosto triviální skutečnost, že se v dešti jakási NPC chovala tak, jako by právě nepršelo. Bezpochyby největší chyba v celé hře, hodna samostatného vypíchnutí… A i v případě, že bych neslyšel tragickou úroveň českého dabingu právě ve zmíněném demu (nebo dokonce v plné hře), bych se asi měl dost na pozoru, když mě někdo, kdo není schopen napsat smysluplnější a souvislejší větu, začne ujišťovat o vysoké kvalitě dabingu a dialogů se zvláštním důrazem na použití vulgarit (které je, znovu opakuji, ve hře tak příšerně nucené a nečeské, že to musí každému Čechovi s byť jen minimálním citem pro jazyk trhat uši).

Číst podobnou recenzi je pak z těchto i dalších důvodů zkrátka spíše za trest. A úplně nejhorší je na ní to, že jsem se při jejím čtení nemohl celou dobu zbavit dojmu, že jde o nadšený výplod nějakého čtrnáctiletého fanboye, který má jediný účel – nalákat potenciální méně vnímavé čtenáře ke koupi a podořit tak prodejnost „lokální“ české hry. Netvrdím, že s takovým záměrem ona recenze skutečně vznikala. Ale zkrátka tak na mne působila.

Moc bych si přál, aby se u nás konečně objevili recenzenti, kteří si označení „herní novinář“ skutečně zaslouží. Zatím jich je tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. A nechoďte za mnou už s tím otřepaným argumentem, že je u nás herní novinařina příliš mladá – první herní časopisy začaly vycházet před více než dvaceti lety! To je celá jedna generace čtenářů a autorů. A pokud chcete přesvědčit o tom, že dělat opravdovou herní novinařinu v českých podmínkách skutečně lze, podívejte se na Hrej.cz. To je asi jediné české médium, kde o téhle branži něco vědí (paradoxně se to nepromítá do stále klesající úrovně papírového „spolubojovníka“ Hrej.cz, časopisu Level, kde jsou recenze a články na stále horší a horší úrovni, a to dokonce i od autorů, kteří na Hrej.cz píší velice dobře). Třeba v úvodu taktéž zmíněné recenzi na Mafii 2, kterou pro Hrej.cz napsal Lukáš Grygar, bych asi vytknul jedinou věc – na můj vkus je možná až příliš strohá. Ale na druhou stranu, její součástí je i videorecenze, která tenhle problém napravuje, takže pokud je mám chápat jako souvislý celek – proč ne. A přitom v ní Mafia 2 nedostala příliš kontroverzní hodnocení, takže z toho se kvalita recenze skutečně neodvozuje. Je zkrátka jen potřeba umět psát. (Což je samozřejmě závěr, který právě ode mne opravdu sedí ;) )

21 lidem se článek líbí.

Znelíbit