Living at the edge of the world

To vás takhle jednoho dne něco znechutí natolik, že se o tom rozhodnete zcela spontánně napsat post na svůj blog. Máte svých stálých pár čtenářů, které relativně znáte a oni znají vás, takže napíšete něco, o čem jste si poměrně jisti, že pochopí a zvládnou a ať už budou nebo nebudou souhlasit, tak se o tom půjde alespoň nějak rozumně (v rámci možností) pobavit a třeba si vše líp ujasnit. Prostě další obyčejný blogpost, jakých už byly přinejmenším desítky a pravděpodobně ještě budou. Tentokrát snad jen na poněkud kontroverznější téma než obvykle. A když se druhý den vzbudíte, tak stejně jako montypythonovský Brian s překvapením zjistíte, že vám „za okny“ stojí rozvášněný dav tisíců lidí, ze všech sil buší na dveře a až nepříjemné množství lidí drží v rukou pochodně, vidle nebo aspoň prkna s hřebíky. Vítejte do moderního světa – právě jste poznali, jak vypadá v českých podmínkách takový menší „Slashdot efekt“ a z vás se alespoň krátce stala téměř „most wanted“ osoba českého internetu.

Pro to, co se tu ve čtvrtek a částečně v pátek seběhlo, je nejcharakterističtější jedna zásadní věc: nepochopení obsahu. Nerad to říkám, ale valná většina komentujících vůbec nepochopila, co jsem se snažil říct. Pokud se něco takového autorovi jakéhokoliv textu stane, je to vždycky naprostý průser. V zásadě může vzniknout třemi způsoby:

1. Autor vůbec nezná svou cílovku a proto zcela selhal ve volbě formy a jazykových prostředků. Tahle možnost v tomto případě bohužel příliš nepřipadá v úvahu, protože jak už jsem zmínil, domníval jsem se, že svých několik čtenářů jakž takž znám a i jejich reakce mě přesvědčily o tom, že by bývali celý text „ustáli“, ať už s ním souhlasili nebo ne.

2. K textu, původně určenému pro specifickou cílovou skupinu, se nějakým řízením osudu dostane skupina zcela jiná a logicky ho nezvládne zpracovat, takže vznikají konflikty a nedorozumění. K tomu jistě v nějakém nenulovém procentu případů došlo v tomto případě, o tom není sporu.

3. Autor prostě neumí psát a nedokázal svým textem sdělit dostatečně srozumitelně, co skutečně sdělit chtěl. Jakkoliv by pro mě bylo jednodušší a příjemnější prohlásit, že na mojí straně chyba není, nehodlám to dělat. Budu naopak vycházet z předpokladu, že právě tenhle scénář odpovídá nejpřesněji tomu, co se tu odehrálo. Nepovažuji se za kdovíjak skvělého psavce, mám tendence (i v hovoru) zaplétat se do toho, co chci vlastně říct, a výsledek nebývá vždy úplně srozumitelný. A tenhle text byl velmi spontánní, prostě jsem sedl a psal, co se mi honilo hlavou, aniž bych si ho předtím jakkoliv promyslel, což jeho srozumitelnosti bezpochyby příliš nepřispělo. Takže zkrátka řekněme, že je takové velké procento jeho nepochopení moje vina (snad na výjimky, které ještě zmíním). Takže to máme jednu věc vyjasněnou, doufám.

Proč jsem napsal, co jsem napsal? Z prostého důvodu. Celá řada lidí mi v reakcích psala, že jsem měl celou záležitost tedy prostě a jednoduše ignorovat. To je velice hezká rada, ke které se ještě vrátím. Ovšem její praktická realizace je mnohem horší, než si myslíte. Jednou z dalších častých reakcí bylo „píše o něčem, co prostě nemůže chápat“ – obávám se, že ne já, ale naopak vy „truchlící“ nemůžete dost dobře pochopit, jak je prakticky nemožné se před takovými mediálními zlatými doly a projevy teatrální piety schovat. Ony jsou totiž všude. Na to, abyste s nimi během nějakého podobně exponovaného dne, jakým byl čtvrtek, přišli do styku, vůbec nemusíte viset na zpravodajských serverech či televizi, jak se mnozí domnívají. Vím to velice dobře, protože nic z toho nedělám. Jenže obzvlášť témata jako hokej jsou tímhle národem prostoupena natolik, že jedinou možností, jak tomu všemu uniknout, by bylo zavřít se po vzoru Matta Murdocka na několik dní do zvukotěsné schránky a nevylézat z ní. Pokud neuděláte právě tohle, pak prostě nejde uniknout nějakému „Mííístřííííí!!!“, ať už v médiích či zprostředkovaně. A čtvrtek byl právě takovým dnem, jen bohužel v přesně opačném duchu.

Drobná tematická vložka – až příliš pravdivý strip z Life Unseen

Snažím se být tolerantní. Snažím, opravdu. Jak moc mi to jde nebo nejde, to je jiná věc. Je možné (říkám možné…), že ani nejsem až takový cynik, za jakého mě velká část komentujících považuje (a věřte nebo ne, ale opravdu jsem byl přesvědčen, že je to snad v předchozím textu naprosto evidentní, že se ti, co ho budou číst, dokáží propracovat až k jeho skutečné podstatě). Ale nezlobte se na mě, nemám prostě takovou trpělivost, abych dokázal zas až tak dlouho mlčky sledovat dospělé chlapy (a nevím jak na vás, ale na mě takové věci u chlapů působí o poznání hůř než u žen a dívek, byť čekám, že mě někdo obviní se sexismu), kteří fňukají nad tím, že „to je taková strašlivá tragédie, co nás to jen potkalo, jak se mohlo stát něco tak odporného a strašného, to je neštěstí, achich ouvej!“ (a ujišťuju vás, že to je míň přehnané, než se možná zdá, a že jsem to OPRAVDU nevyhledával). Proč jsou na sebe lidi tak zlí, Esterko? A když k tomu přidáte ještě dle mého soudu dost zvrácené komentáře typu „Proč se jen něco tak strašného muselo stát zrovna těmhle lidem, takovým opravdu skvělým klukům?“, které dle mého názoru naprosto jednoznačně říkají, že zrovna těmhle lidem se to rozhodně stát nemělo, protože to byli opravdu skvělí kluci, ale že se to tedy, když už by jako nebylo zbytí, mělo stát alespoň nějakým míň skvělým klukům, celé to v mnoha variacích několikrát protočíte a do toho vám někdo ukáže titulní stránku nejnavštěvovanějšího zpravodajského portálu s nechutnými obřími titulky a odpornými odkazy jako „podívejte se na místo neštěstí!“…no, tak zkrátka máte motivaci na spontánní text o teatrálnosti a pokřivenosti veřejného smutku jak vyšitou. Nemyslím, že k motivaci je třeba cokoliv dalšího dodávat.

K čemu je třeba něco dodávat a co bohužel pochopil skutečně málokdo (tzn. nepovedlo se mi to prakticky vůbec sdělit), byla skutečnost, že onen text opravdu neměl být až tak moc o té aktuální tragédii, ale obecně o tomhle vzorci chování. Ano, používal několik málo aktuálních příkladů (což patrně většinu lidí přesvědčilo, že musí být JEN o hokejistech) – jakkoliv jsem se v maximální míře snažil v textu co nejmíň hokejovou tragédii zmiňovat konkrétně – ale stejně dobře mohl být o smrti Karla Svobody (vzpomínáte? z té média žila dobře rok), o Aničce (tehdy se stal prasetem internetu David Grudl), o Petrovi Mukovi, ale klidně taky o Michaelovi Jacksonovi nebo o nedávno zemřelé Amy Winehouse. Celebritní smrt je něco, co je za každých okolností přijímáno velmi „vděčně“ a vždycky se kolem toho spustí víc nebo míň nedůstojný tyjátr, ve kterém spolu bývali příznivci snad takřka soutěží o to, „kdo nejvýš“, tedy kdo truchlí víc a líp než ostatní, protože právě jemu na zemřelém DOOPRAVDY záleželo, a média to logicky přiživují vydatnou masáží, ve které na dotyčném a všech z jeho blízkého okolí nenechají nit suchou. Upřímně řečeno se začínám bát, kdy nám v médiích začnou nabízet záběry z pitvy nebo ze spalovny… A právě o tomhle měl předchozí text primárně být – o tom, jak se z něčeho tak osobního a pietního jako žal nad ztrátou člověka dělá odporné a nestravitelné divadlo jak na straně mnohých truchlících, tak (a to především) na straně médií, která se mohou přetrhnout v tom, aby svým čtenářům či divákům nabízela stále nechutnější a nechutnější informace – bodejť by také ne, když vlastně jen dávají lidem to, co po nich nepřímo chtějí. Že se pod každou takovou zprávou, fotografií a videem rozčilují možná i desítky lidí nad tím, že „tohle už je opravdu příliš“? Nenechte se vysmát. Za těmi desítkami, co se ozvou, jsou tisíce spokojených konzumentů. Ostatně, takhle to dnes vypadalo v redakci iDnes – a mám bohužel od důvěryhodné osoby potvrzeno, že se nejedná o padělek (v což jsem původně doufal, byť jsem očekával, že je to naivní přání).

Takže ne, opravdu to nemělo být zdaleka a jen o hokejistech, právě naopak. Možná se to povedlo, možná ne – jak říkám, jsem ochoten vycházet z předpokladu, že se to zkrátka a prostě nepovedlo. Navíc vcelku chápu, že pokud se takový text objeví v den nějakého neštěstí, poměrně přirozeně si ho na něj většina lidí vztáhne. Mimochodem, taková „perlička“, která taktéž ukazuje na bizarnost mediálních informací o podobných událostech – když jsem ten text psal, chtěl jsem se o ostatních cestujících z onoho letadla zmínit alespoň trochu konkrétněji než „několik desítek dalších lidí“. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ani nějakých dvanáct hodin od celé události nenašel spolehlivou informaci o tom, kolik lidí se vlastně na palubě nacházelo. Po několika minutách hledání jsem nevěděl nic než to, že jich pravděpodobně bylo někde mezi třiceti a pětačtyřiceti – každý zdroj udával odlišné číslo. A jmenovitě byly všude bez výjimky uvedeny jen tři osoby. Z pohledu českých médií byli všichni ostatní bezejmenní… (ano, očekávám, že v současné době taková informace už k nalezení bude…nebo alespoň doufám…)

Zajímavost – v jedné diskusi naprosto vážně míněný (což bylo evidentní z další diskuse) komentář jakéhosi (ne moc dobrého) morbidního vtipu na téma hokejové tragédie: „O takových věcech se nemá žertovat hned ten den, ale až druhý den.“

No, a pak jsou tu tedy slibované „dopisy diváků“, tedy komentáře…ach, ty komentáře. Bylo štěstí v neštěstí, že jsem na ně neměl naprosto čas, protože mám sice ve zvyku tady na blogu na komentáře obvykle reagovat, ale v tomhle případě bylo nereagování (až na pár poznámek) bezpochyby tím nejlepším, co se dalo udělat, takže bylo vlastně jen dobře, že jsem neměl čas. Většina komentujících si stejně vystačila sama, nešlo jim o nějakou diskusi, spíš o projevení vlastního názoru, ať už souhlasného nebo nesouhlasného, případně nesrozumitelného. Nicméně několik témat se poměrně často opakovalo a já se na ně alespoň touto formou pokusím reagovat (čímž bych diskusi pokud možno považoval za ukončenou). Mimochodem, viděl jsem na onen text odkazy ve stylu „sice delší, ale stojí za to přečíst“. Trochu mě zarazilo, že někdo text o čtyřech odstavcích označuje za „poněkud delší“ – nechci vědět, co si bude myslet o tomhle, který je zcela jistě dlouhý i na moje standardy ;)

„S autorem rozhodně souhlasím, koho zajímají nějací hokejisti, pořád někde umírají spousty jiných lidí a taky pro ně nikdo nebrečí!“

Je mi líto, ale patříte mezi ty, co nepochopili pointu. Chápu, že jistá část textu k tomuhle výkladu sváděla, protože jsem sám smrt jiných, která nikoho nezajímá, v textu zmínil, ale je zcela chybný. Tady vůbec nemělo jít o sdělení „koho zajímají hokejisti, mrtvých je dost všude kolem“. Porovnávat hodnoty lidských životů a vybírat si, který z nich je hodnotnější nebo zajímavější, je věc naprosto a totálně přiblblá a pointou měl být pravý opak – nikoliv že na někom nezáleží, protože mě nezajímal, ale že záleží na všech naprosto stejně, jen zkrátka někteří nejsou tak vidět, takže je bohužel v naší lidské přirozenosti nad nimi spíš mávnout rukou a zajímat se o ty, které známe (tzn. kamarády a členy rodiny), nebo jsme nabyli dojmu, že je známe (celebrity).

„Autor je nehorázné prase, debil, ubožák…(dosaďte další nejrůznější osobní invektivy)“

No, co jsem zasel, to jsem si sklidil. O někom, kdo sem přijde jen proto, aby mi sdělil, jaký jsem idiot, si můžu myslet leccos, ale do jisté míry chápu, že agresivnější tón mého textu zkrátka leckdo nedokázal překousnout a přenést se přes něj. Jednou jsem zkrátka napsal, že je někdo prase, a není tak těžké pochopit, že se na tomhle někdo prostě zasekne a reaguje tudíž na úrovni, jaká je dle jeho domnění nastavena. Můžu stokrát říkat, že celá ta pasáž měla vyznívat spíš ve stylu „jste prasata, POKUD…“ a že jsem se tak v textu několikrát označil sám a rozhodně se nevyčleňoval (a že jsem tak byl v první řadě bez váhání jako první označen za prostou skutečnost, že jsem si dovolil ve vší slušnosti vyslovit nelibost nad reakcemi médií a některých lidí), ale to už zkrátka ničemu nepomůže. Takže ano, jsem prase a všechno to ostatní, za co jsem byl označen, byť jste taktéž tak docela nepochopili pointu textu a patrně ten komentář psala spíše vaše vztahovačnost.

„Autor nemůže nikomu diktovat, jak má truchlit!“

To máte naprostou pravdu, to skutečně nemůžu. Ale zcela jistě se můžu vyjádřit k tomu, jaký způsob truchlení je podle mého názoru přípustný a co už je pouhá nechutná a teatrální komedie. O nic jiného jsem se ani nepokoušel, byť jste si to možná vyložili jinak.

„Ty zvratky jsem ani nedočetl do konce! Vůbec nechápu, co tím autor chtěl říct!“

Mohu mít drobný návrh? Zkuste texty předtím, než na ně zareagujete, alespoň dočíst do konce. Texty obvykle na konci mívají část, které se říká „pointa“ a která je pro jejich celkové pochopení často dost zásadní. Tenhle text možná nebyl napsaný dobře, jak jsme už stanovili, ale dle mého názoru stále pointu měl. Podezřívám z toho podstatně víc lidí, než kolik se jich k tomu přiznalo. Z některých reakcí mi přišlo naprosto očividné, že text skutečně do konce nedočetli nebo ho možná nečetli vůbec a reagovali jen na základě toho, co jim o něm někdo jiný řekl. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč tolik lidí ignorovalo například mé naprosto upřímné vyjádření soustrasti v závěru textu nebo výslovně zmíněný důraz na to, že na truchlení samotném není nic špatného, pokud se to dělá vkusně a důstojně. Což mi připomíná, že se mi skutečně velmi ulevilo po oznámení, že ohlášený tyjátr s rakvemi na Staroměstském náměstí pozůstalí zatrhli – do té doby jsem opravdu nechápal, jak by k něčemu tak nechutnému mohli dát svolení.

„Autor vůbec nechápe, o čem hokej/sport je, takže by o něm neměl psát.“ A samozřejmě „To pochopí jen někdo, kdo má děti!“

Máte naprostou pravdu, nechápu, „o čem hokej je“. Vůbec. Je to sport, který mě (stejně jako fotbal) naprosto a totálně míjí a veřejné projevy jeho fanoušků mě spíše iritují (protože, nezlobte se na mě, mají až nepříjemně často tendence zvýrazňovat ty spíše negativnější stránky lidského chování, zejména skupinového), což je zrovna v ČR úděl velice nelehký, to mi věřte. Pokud to ale vztáhneme na jakýkoliv sport, tak bych si dovolil nesouhlasit, sport mě zajímá, jen zkrátka trochu jiný, a ač mi to málokdo věří, mám k němu i po aktivní stránce podstatně kladnější vztah, než by se mohlo zdát. A opravdu tím nemyslím progaming. Chápu, že klišé obtloustlého počítačového nerda svádí k tomu očekávat totálního antisportovce, co po nocích sní o tom, jak všichni sportovci vymřou, ale vážně vás zklamu. Tak či onak – neměl jsem nejmenší tušení, že pokud chce někdo psát o negativních projevech veřejného truchlení nad celebritami a mediálních masážích s tím spojenými, musí být oddaným hokejovým fanouškem, nebo že to, jak hrozné je, když sotva narozené dítě ztratí otce, dokáže pochopit jen otec desetičlenné rodiny. Mimochodem, když jsem zmínil Petra Muka, to byla například člověk, který dost zásadně ovlivnil mě a jeho smrt se mě poměrně dotkla (byť s tím „mým“ Petrem Mukem už neměl kromě hlasu mnoho společného). A přesto nemám pocit, že bych proto k tomu, co se kolem jeho smrti mezi fanoušky a v médiích dělo, byl nějak tolerantnější či chápavější. Vlastně spíš naopak, přišlo mi to ještě nedůstojnější.

„Autor nikdy nic nedokázal a jenom závidí úspěch a slávu.“

Tohle je jeden z těch „povinných“ argumentů, které prostě musí zaznít pokaždé, když někdo někoho nebo něco kritizuje (stejně jako třeba v každé patřičně rozjeté české diskusi nesmí chybět povinný rozhořčený Slovák, který okázale pohrdá českou povahou). Tohle téma je natolik fascinující, že o něm už delší dobu chci také něco napsat, takže si rozvedení reakce nechám právě tam (a budu doufat, že to konečně vbrzku sepíšu). Ale stručně – je to samozřejmě nesmysl tak velký, že by větší už snad ani být nemohl.

„Když se ti něco nelíbí, tak to prostě ignoruj!“

No, na to už jsem víceméně reagoval na začátku – ono to bohužel opravdu nejde. Vám se to možná daří, protože máte jinou úroveň tolerance, vnímate věci jinak nebo prostě skutečně dokážete „vypnout“ natolik, že to dokážete odfiltrovat. Já bohužel ne. Navíc se jistým způsobem dá říct, že sledování médií tvoří určitou část mojí práce, takže tím spíš je to složitější. Jen v případě televize mohu posloužit a naopak velice dobře – už řadu let žádnou nevlastním, nevidím pro ni využití. Ale zaujal mě v tomhle ohledu komentář (snad) jakési paní či slečny, která mi přesně tohle doporučila s tím, že pro ni je tahle ztráta příliš osobní a bolestivá, takže prostě celý den nesleduje televizi, noviny ani zpravodajské servery. Takže vy jste celý den zcela odřízlá od jakýchkoliv souvisejících informací, protože je to pro vás příliš bolestné, ale přesto jste neodolala kliknutí na odkaz, který byl s celou situací víc nebo míň spojený, abyste tam vyjádřila své znechucení nad jeho autorem? V tom případě si vážím vaší návštěvy tím spíš a tím spíš mě mrzí, že jste nakonec toho svého „bobříka“ nesplnila a došla psychické újmy, jakkoliv nechápu, proč jste si k tomu vybrala zrovna můj zapadlý blog.

„Autor akorát ztrácí čas, vůbec o tom nemusel psát a my nemuseli takový blábol číst.“

Jakkoliv máte jistě pravdu, dovolil bych si podotknout, že se nenacházíte na žádném organizovaném zpravodajském serveru, kde by alespoň teoreticky redaktoři psaním takového článku ztráceli čas, který mohli věnovat psaní nějakých lepších. Nacházíte se na soukromém blogu (a vítejte!). Píši na něj ve svém volném čase o tom, co mě zajímá nebo nezajímá a co se mi líbí nebo nelíbí. Kdy na něj píši a co na něj píši je zcela moje věc a jakkoliv si cením takové starostlivosti, opravdu si nemyslím, že je třeba, aby se kdokoliv z návštěvníků zabýval tím, zda jsem ztrácel nebo neztrácel čas – byl to můj čas a moje volba. A co se týče té druhé části – jsem si zcela jistý, že vás ke čtení onoho textu nikdo nenutil (pokud ano, pravděpodobně se dopustil trestného činu). Nakonec, když to vezmeme důsledně, je s ohledem na to, že z těch 260 komentujících znám asi deset, poměrně velká pravděpodobnost, že jsem to ani nebyl já, kdo vás sem na můj blog pozval si tenhle text přečíst. Samozřejmě, byl zcela veřejný a nikomu jsem tak v přístupu nebránil, ale to nic nemění na tom, že jsem vás k jeho čtení opravdu nijak nenutil.

„Napsáním tohohle žvástu se autor chtěl leda zviditelnit.“

Tohle víceméně souvisí s předchozí reakcí. Takže znovu, nejste tu na žádném komerčním serveru s obchodním plánem, jste na soukromém blogu, jehož provoz hradím do poslední koruny zcela ze svých prostředků. Nikde na něm není jediná reklama, jediný odkaz, který by mi jakkoliv vydělával (kromě zapadlého Donate odkazu, který stejně nikdy nikdo nepoužil). Píšu na něj zadarmo a ze své vůle pro lidi, které to, co píšu, zajímá (což není vždy nenulová skupina). Dobře dvě třetiny těch, které sem přitáhl předchozí text, evidentně nic z toho, co píšu, nezajímá nebo mají problémy to pochopit, takže nemám úplně přesně jasno v tom, čeho bych podle vás takovým druhem zviditelnění dosáhl (tedy pokud se nedomníváte, že ujíždím na tom, když mě někdo uráží). A i pokud jsem snad získal nějaké nové čtenáře nebo followery na Twitteru či jinde (o které myslím záhy zase přijdu, protože brzy zjistí, že je tu normálně mnohem nudněji, než si mysleli), pořád je tu otázka, k čemu mi takové zviditelnění podle vás má být. Že si za něj nic nekoupím jsme si už vyjasnili, a pokud se domníváte, že blog s možná stovkou stálejších čtenářů slouží k masírování mého ega, musím vás zklamat – pokud bych si chtěl masírovat ego, mám k dispozici lepší způsoby a prostředky, jak něco takového dělat, než svůj zapadlý obskurní blog. Vážně. Upřímně, nejvíc jsem se tím celým asi zviditelnil u svého providera a to není zrovna to zviditelnění, po kterém provozovatel blogu kdovíjak touží ;) I když jedné mety zviditelnění jsem pravda dosáhl – linkovali mě na Mimibazaru ;)

„Autor sám dělá přesně to, co kritizuje, je to úplně stejný hyenismus.“

No, tohle je velký oříšek. Svým způsobem je to pravda a nelíbí se mi to. Proto jsem taky utnul komentáře k předchozímu textu – protože vlastně už svou samotnou existencí byly v přímém rozporu s tím, co jsem psal (a nejlepší komentář k takovému textu byl jednoznačně žádný komentář). A ty dva dny jsem je nechal běžet víceméně s přemáháním čistě proto, že bylo neuvěřitelně fascinující je číst, byť mi přišly z větší části dost nevhodné (ano, i ty zdánlivě souhlasné, protože dle mého vnímání i velká část z nich byla nepatřičná a zcela míjela zamýšlenou pointu). Vlastně mám dojem, že by se z nich dala vypracovat nějaká dost zajímavá studie a než jsem tenhle text začal psát, pokoušel jsem se z nich chvíli vypracovat nějaké statistiky, než mě to přestalo bavit – ale opravdu se nemusíte bát, že by ten předchozí post snad byl ve skutečnosti míněn jako nějaký sociální experiment, to opravdu ne, jen se v něj tak trochu zásluhou všech těch komentářů samovolně změnil. Vážně, projděte si je a přeneste se přes invektivy, je to fascinující čtení! Nicméně, zpátky k hyenismu. Ano, je to zčásti pravda a nelíbí se mi to. Jenže tu je zkrátka háček – jak chcete psát (i) o nějakém aktuálním dění, aniž byste o něm zkrátka…napsali? To prostě nejde. Ale stejně – vážně chcete mě obviňovat z hyenismu kvůli článku s pětadvaceti tisíci přečtení, navíc původně určeném pro pár lidí, jehož šíření jsem ani sám neměl pod kontrolou, zatímco Hokejový svaz souběžně v poklidu plánoval vystavování rakví na Staroměstském náměstí a v redakcích zpravodajských serverů oslavovali rekordní návštěvnost v historii? Já nevím…

„Až umře autor, určitě nikomu nebude chybět!“

Pravdivější slova nikdy nikdo neřekl. Vlastně vím o řadě lidí, které ta zpráva zcela upřímně potěší a uleví se jim (a nedivím se jim). Respektive to byl stav před pár dny, teď jich jistě ještě hezkých pár přibylo.

Ještě než se vyjádřím k úplně poslední skupině komentářů, tak je tu jeden, který mi nesmazatelně utkvěl v paměti. Což je mezi 260 komentáři, které mnohdy nešetří nadávkami a urážkami, docela výkon:

Proč by se mělo truchlit pro ty co umřeli na dálnici?? Kdo je znal, tak pro ně truchlí, ale co udělali pro Národ?? Jestli vůbec pracoval, tak maximálně odvedl nějaký peníze do státní kasy.. Proč by se pro něj mělo truchlit?? Když ničím nepřispěl.. Hokejisti dokázali to co nikdo..

Upřímně, tenhle komentář považuju za úplně nejhorší, jaký se tu objevil, a že některé byly opravdu pikantní. Já jsem možná cynik a nerozumím hokeji a kdoví co ještě, ale autor tohohle komentáře by měl v zájmu nás všech urychleně vyhledat pomoc. ‚Nuff said.

A teď je tu tedy slíbený poslední komentářový trend (který by možná vydal také na samostatný text)

„Tihle kluci dokázali, že jsme aspoň na chvíli v tomhle přiblblým státě plným zlodějů byli hrdí na to, že jsme Češi! Ty nejsi vůbec vlastenec!“

Tenhle komentář se objevuje v podstatě kdykoliv, kdy přijde řeč na hokej – ať už jde o „Míííístříííí! Kdo neskáče, není Čech!“, opilecké pořvávání fanoušků, kteří se ve tři hodiny ráno vrací z hospody z vlasteneckého happeningu, nebo i teď k takovýmhle smutným událostem. A já tenhle argument naprosto nesnáším.

Nehodlám zpochybňovat, že v lidech zcela jistě sportovní úspěchy jejich oblíbeného týmu probouzejí jakési vlastenecké cítění. Mě to až tak nebere, najde se spousta věcí, na které bych dokázal být podstatně hrdější než na to, že nějaký český sportovec byl lepší než nějací jiní sportovci, ale chápu to. Obzvlášť u toho hokeje, který je u nás bohužel i po těch více než dvaceti letech po revoluci pořád tak nějak podvědomě spojený s tím, že jsme to alespoň v něčem natřeli nesnášenému Sovětskému svazu. Ale o to tu nejde. Jde tu o to, že ten argument je hrozně laciný a tudíž je velice snadno po ruce na cokoliv. Asi jako když lidi, co otravují na diskusním serveru a vy je smažete, začnou kázat o svobodě slova a cenzuře, aniž by měli tušení, o čem to vlastně mluví a že ani svoboda slova neznamená, že si můžete kdekoliv dělat, co se vám zachce. Nesnáším ten argument proto, že je VŽDYCKY přímo nebo nepřímo spojený s fňukáním o tom, jaká je tahle zem strašně špatná a jak je hokej jedinou možností, jak se cítit hrdý na svou zem. A jestli něco vím na základě svých zkušeností poměrně dost jistě, tak to, že za vás nikdo nic neudělá, že vám nikdo nic nedá zadarmo.

Vážení hokejoví vlastenci, to, co napíšu, se vám zřejmě nebude líbit. Ale hrdost na příslušnost ke svému národu má jeden háček – není to stav, který můžete jen tak „zapnout“ nebo „vypnout“. Je hezké, že vám ho při troše štěstí na pár hodin dokáží hokejisté „nastartovat“, aniž byste pro to vy sami museli před televizí hnout prstem. Ale protože pro něj nehnete ani prstem, tak vám bohužel déle než těch pár hodin nevydrží. Tenhle národ není tvořen „všemi ostatními kromě mě“. Tvoří ho všichni VČETNĚ mě. Víte, jaký je jediný spolehlivý způsob, jak vybudovat národní hrdost? Je velice prostý. Stačí se začít chovat tak, aby mohli všichni kolem vás (včetně vás samotných) být hrdí na to, že VY jste Čech. Nemůžete chtít po druhých, aby tu hrdost vybudovali za vás a vy jste přišli k hotovému. Tak to zkrátka nefunguje, i když by to bylo hrozně pohodlné a určite by se nám to všem moc líbilo (mně rozhodně ano). Ano, není to jednoduché ani pohodlné. Ano, kdekdo vám bude házet klacky pod nohy. Ano, spousta věcí je v naší zemi na houby (byť ne taková spousta, jak si často myslíme, protože jsme rozmazlení a v lidské povaze je bohužel tak nějak zakódován pocit, že jinde je to rozhodně MNOHEM lepší). Ale jiný způsob opravdu neexistuje – každý z nás musí začít u sebe a jít příkladem, přimět svým chováním ostatní k tomu, aby se také začali chovat tak, že na něj budou moci být hrdí všichni kolem nich. Jedině tak dokážeme vybudovat skutečnou národní hrdost, ne jednodenní instantní „kdo neskáče, není Čech“. Českým národním sportem není hokej, ale vymýšlení nových a nových způsobů, jak někoho přečůrat a mít z toho nějakou osobní výhodu, a obcházení zákonů, protože „takovou pitomost přece JÁ nebudu dodržovat“. V tomhle jsme bohužel skuteční „Mííístříííí“. A dokud to budeme všichni považovat za tak normální jako doteď, tak budeme na to, že jsme Češi, zkrátka navěky hrdi jen pár hodin v roce tehdy, když se náhodou pár sportovcům zadaří. Zní to jako strašlivé klišé. Ale bohužel je to současně pravda.

A teď už skutečně necháme mrtvé odpočívat v pokoji, ať už ty z Jaroslavle nebo odkudkoliv odjinud (takže pokud bude snad mít někdo potřebu reagovat, tak je z toho pokud možno vynechme).