Úplně na samém začátku raději hned jedno upozornění pro rodinu a blízké, kterým záleží na mém zdravotním stavu – nelekejte se nadpisu a pokračujte ve čtení. Ono to je celé (takřka jistě) jiné, než se z něj zdá. A těm z vás, kteří jste o celé situaci nevěděli, se tímto moc omlouvám, ale nechtěl jsem vám prostě přidělávat starosti, dokud nebudu mít větší jistotu toho, co mi tvrdí doktoři. Tu sice stále ještě bohužel úplně nemám, ale vzhledem k tomu, jak se celá situace vyvíjí, jsem tenhle příspěvek zkrátka už musel napsat.
Současně musím přiznat, že se jedná o příspěvek, nad jehož zveřejněním jsem hodně dlouho váhal. Je to patrně nejosobnější věc, jakou jsem tu doteď kdy řešil. Ale současně mě zkrátka moje zážitky nutí podělit se o ně veřejně, protože se obávám, že to, co jsem prožil v uplynulých týdnech a měsících a vlastně ještě stále prožívám, by mohlo oslovit a třeba snad i trochu pomoci někomu dalšímu. A i kdyby byl jediný, tak to za tohle veřejné „odhalení“ stálo.
Řeč bude totiž ve skutečnosti primárně o lékařích, jejich postoji k pacientovi a také o tom, jak dost možná poměrně běžně probíhá diagnostika chorob. A jak je u mě obvyklé, nebude to úplně nejkratší, ale budu se snažit uvádět jen věci, které jsou skutečně relevantní – jakkoliv se to tak minimálně zpočátku nemusí jevit.
Někdy na jaře loňského roku jsem kvůli příležitostným bolestem v levé části hrudi usoudil, že by možná nebylo od věci po mnoha letech navštívit lékaře. Bolest v levé části hrudi přece jen v člověku trochu hlodá a i když se nezdálo, že by byla výslovně srdečního původu, přece jen jsem si říkal „co když“ – roky zvolna přibývají, pohybu nemám sice navzdory své postavě až tak málo, jak by se mohlo zdát, ale tolik, kolik by mělo být, ho zkrátka většinu času taky není, a navíc jsem prakticky celý život obézní, což jistě zdravotnímu stavu nepřidá. Mimochodem, nejsem obézní proto, že bych se od rána do večera jen cpal jídlem nebo se nebyl schopen přimět k pohybu – v životě jsem toho už vyzkoušel mnoho včetně dlouhodoběji pokud možno zdravého jídelníčku a stravování (upřímně, na základě svých pokusů o zhubnutí toho asi vím o výživě víc, než je průměrně obvyklé) a dostatku pravidleného a intenzivního pohybu. Přesto se mi nikdy, ani ve chvílích, kdy jsem na sobě pracoval skutečně HODNĚ intenzivně, nepodařilo zhubnout víc než tak asi čtyři kila a to skutečně s vypětím všech sil (naprosto bez přehánění). To celé vysvětluji z jediného důvodu, který je pro celý tenhle příspěvek relevantní – kdykoliv jsem se o téhle skutečnosti zmínil nějakému lékaři včetně odborníků, dočkal jsem se nevěřícných úsměvů a komentářů typu „no to zkrátka musíte míň jíst“ nebo „jo, to se zkrátka musíte víc hýbat“, a na námitky, že to už jsem zkoušel mnohokrát, jsem se prakticky ve všech případech dočkal komentáře nebo přinejmenším gesta s jednoznačným obsahem: „no jistě, tohle známe…“. I to je střípek do skládačky toho, jak lékaři k problémům svých pacientů přistupují.
Ale zpět k původnímu příběhu. Pokusil jsem se tedy najít obvodního lékaře – posledních pár let žiju v městě na druhé straně republiky, než kde jsem vyrůstal, a vůbec nikoho tu neznám, takže to nebylo úplně triviální. Důležitá poznámka – pro mě to navíc nebylo snadné dvojnásob, protože mě návštěvy lékařů dost silně stresují, i když si jdu třeba jen pro kapky do nosu. Ale našel jsem lékařku, která se zdála ochotná a schopná a brala nové pacienty.
U ní jsem samozřejmě absolvoval nějaké základní vyšetření včetně rozboru krve (krevní cukr v normě, mírně zvýšený cholesterol, mírně snížená funkce štítné žlázy). A přímo v ordinaci mi byl hned prvního dne naměřen mírně vyšší tlak – 140/90 (pro ty, co nevědí, tak se jedná o mírné zvýšení – v zásadě jde o horní hranici normálu, ideální tlak je někde kolem 120/80). Podotkl jsem, že si nejsem tak docela jistý, jakou výpovědní hodnotu tohle měření má, že jsem dost nervózní a že je to u mě bohužel při návštěvách lékaře normální. Doktorka konstatovala, že to nevadí, že by to stejně chtělo trochu snížit, a předepsala mi moje první prášky na tlak. Nehádal jsem se s ní – nakonec, ona je doktorka a musí tomu rozumět a já jsem obézní člověk se sedavým zaměstnáním, takže to vlastně dává smysl, abych měl vyšší tlak.
Stran oné bolesti na hrudi (dost bizarně stěhovavé a bez zdánlivé závislosti na čemkoliv včetně srdeční zátěže) jsem absolvoval rozmanité kolečko vyšetření, které zahrnovalo kardiologii („podle mého názoru se srdcem nic nemáte“), plicní („máte normální zdravé plíce“), ultrazvuk štítné žlázy a zažívacího traktu („nevidím tu nic, co by vypadalo nějak nepatřičně“) a mňamku v podobě endoskopie horní části zažívacího traktu (vřele nedoporučuju, občas je mi blbě ještě teď, když si na to vzpomenu – byť jsem si z tohoto vyšetření odnesl alespoň jeden úsměvný suvenýr – klikejte bez obav, je to jen fotka cedule na dveřích). Bylo mi sděleno, že mám menší žaludeční vřed a zahájena několikaměsíční léčba, která se víceméně minula účinkem, co se odstranění oné bolesti týče, ale zase s bonusem, že mi následně přinesla dlouhodobější problémy s refluxem, které byly nepříjemnější než bolest, kterou se celá ta terapie pokoušela odstranit. Usoudil jsem, že o další podobné šťourání do těla nějak nestojím a teď už se o tom prostě lékařům ani nezmiňuju – všechny důležité orgány v oněch místech mi byly prohlédnuty a nikde nikdo nenašel žádný zásadní problém, tak to prostě ignoruju. Ale to už je zase pro další pokračování vedlejší.
Mou primární diagnózou teď byl vysoký krevní tlak. Při opakovaných návštěvách obvodní lékařky jsem měl tlak stále stejný, bez nejmenších změn – 140/90. Lékařka konstatovala, že je třeba zvyšovat dávky léků, protože evidentně nezabírají. A začala tak činit – zvyšovala dávky a postupem času nasazovala stále silnější a silnější léky a jejich kombinace. Já ještě jednou zdůraznil, že bývám u lékařů dost nervózní, ale opakovala se výše uvedená situace. A tlak stále neklesal a já se stále necítil příliš odlišně, i když se mi (když o tom teď zpětně přemýšlím) začínaly zvolna dít věci, které by si jeden spíše spojoval s tlakem nízkým – ostatně vysoký tlak je víceméně asymptomatický, nepoznáte ho na sobě, dokud není opravdu kritický. Nakonec jsem asi před pěti měsíci skončil s kombinací dvou léků, jeden z nich pak tzv. betablokátor (snižuje citlivost těla na stimulaci srdeční činnosti a zpomaluje tep, ale má i realtivně nemalé množství dalších vedlejších účinků). Při jedné z posledních návštěv víceméně po roce od té první mi byl také objednán další rozbor krve.
S krevními odběry mám problém – obvykle se čeká, že na ně půjdete v sedm nebo osm ráno. To je pro mě dost děsivá hodina, protože celý život bojuji s nestandardními denním cyklem, na který je můj organismus navyklý. Výsledek tedy byl ten, že jsem na onen rozbor šel asi po pěti hodinách spánku (to není obecně dobrý nápad), i tak jsem tam dorazil hodně pozdě, byl jsem vystresovaný nad rámec svého běžného stresu z lékařů a doktorka či sestra, která odběry provádí, mě navíc vystresovala ještě víc, protože už měla v zásadě vše sbaleno a zjevně se chystala odejít (byl jsem tam asi 20 minut před koncem ordinačních hodin), což dala svým pohledem poměrně dost najevo. Chvíli jsme se dohadovali o tom, jestli teda jako odběr uskutečnit nebo ne (já chtěl kvůli stresu raději přijít jindy nanovo, dřív a v klidu, ona namítala, že to teda jako vyřídíme, když už tam jsem). Nakonec jsem tedy s žaludkem až v krku souhlasil, nechal si odběr provést a bál se toho, jak můj psychický stav v době odběru ovlivní výsledky.
Asi dva týdny nato jsem absolvoval další kontrolu u obvodní lékařky (opět tlak 140/90), která mi sdělila že mám dle krevního rozboru stále mírně sníženou funkci štítné žlázy a že s tím tedy na zkoušku něco zkusíme udělat a předepsala mi na to léky. Současně ale konstatovala, že jsem měl na základě testu poněkud zvýšený krevní cukr (ještě před rokem zcela normální, aniž by přitom došlo k zásadnější změně v mém stravování či životosprávě), tuším 5.6 mmol/l (horní hranice normálního cukru na lačno je 5.5) a že bychom možná raději provedli test na cukrovku, abychom měli jistotu. Jak nevyspání, tak nervozita hladinu cukru v krvi zvyšují, takže jsem si z toho příliš moc nedělal. Šel jsem domů s léky na štítnou žlázu, které jsem okamžitě začal podle instrukcí užívat, a snažil se zapracovat na svém denním režimu tak, abych na onen cukrovkový test šel pokud možno odpočatý a v klidu. To trvalo nakonec přes dva měsíce, během kterých jsem pečlivě užíval léky na tlak a štítnou žlázu a s jistým znepokojením pozoroval, že se se mnou začínají dít neobvyklé věci – relativně často se mi točila hlava, občas jsem se v noci probudil s bušícím srdcem dvě nebo tři hodiny poté, co jsem usnul a poté se mi třeba hodinu nebo dvě vůbec nechtělo spát a podobně. Ale přičítal jsem to zkrátka stresu, ve kterém relativně běžně žiji.
Změna denního režimu se mi moc nepodařila. Proto jsem se na test nevydal napoprvé v sedm hodin ráno, kdy laboratoř zahajuje práci, ale až v půl deváté, abych měl alespoň nějaký čas k dobru a byl blíže svému obvyklému dennímu režimu (šlo mi nakonec o co nejobjektivnější výsledky, které by skutečně odpovídaly mému běžnému stavu). Bohužel mě z laboratoře vyhodili s tím, že zkrátka musím přijít v sedm (test trvá dvě hodiny a pracují do dvou, takže jsem opravdu nechápal, o co jim vlastně jde, ale zkrátka jsem se podřídil). Druhý den jsem silně nevyspaný (v noci se mi opět stala ona zmíněná epizoda, kdy jsem se sám od sebe probudil a nemohl usnout) a poměrně vystresovaný dorazil na test a absolvoval ho. Snažil jsem se hned zjistit, jak jsem na tom byl s cukrem alespoň ráno, ale nedozvěděl jsem se nic než „kdybyste na tom byl nějak špatně, tak bychom vás ten test nenechali udělat“. To mě trochu uklidnilo a čekal jsem na výsledky.
O zhruba týden později (a to už se ocitáme někde zhruba do poloviny října letošního roku) jsem dostal od obvodní lékařky oznámení, že se mám dostavit do ordinace. To mě samozřejmě vcelku polekalo (těžko by si mě urgentně volala proto, aby mi sdělila, že má pro mě dobré zprávy) a tak nějak jsem začínal tušit, co se dozvím. O několik dní později jsem se k ní konečně dostal a vyslechl si dost šokující zprávu: „Podle výsledků testu bohužel máte cukrovku.“ Člověk, který cukrovku nemá, by měl mít po dvou hodinách zmíněného testu hladinu cukru nižší než 11.1, ideálně nižší než asi 8. Já měl naprosto přesných 11.1, což už lékařům stačí ke konstatování diagnózy. Poslala mě na diabetologii s tím, že „si vás tam převezmou a domluvíte se, jak dál“ a snažila se mě (poměrně dost rozrušeného) uklidňovat tím, že podle výsledků na tom nejsem tak špatně a že se jedná o počínající fázi a určitě s tím bude možné ještě leccos udělat, aby se zabránilo vzniku diabetických komplikací. Při té příležitosti mi klasicky změřila tlak (150/110), ale dávku léků pro tentokrát neupravovala. Snažil jsem ze sebe vysoukat pár dotazů typu zda je výsledek toho testu skutečně správný, zda ho nemohl ovlivnit můj nestandardní denní režim či velmi silná kortikosteroidní mast, kterou užívám a tak podobně, ale víceméně jsem se na všechno dozvěděl, že zkrátka ne.
Nebudu zastírat, že mě tahle diagnóza silně vzala. Samozřejmě, že kolem nás žije spousta cukrovkářů naprosto normálními a dlouhými životy, ale „máte cukrovku“ prostě nepatří mezi věci, které byste z úst lékaře chtěli slyšet. Hlavou se vám honí, jak vám to změní další život a podobně. Ze všeho nejvíc jsem ale pořád nechápal, jak jsem k tomu tak najednou přišel, proč se za pouhý rok změnil můj cukr na lačno z normálních 4.8 na cukrovkářských 5.9 při onom dvouhodinovém testu. Protože jakkoliv na to nevypadám a představa obézního člověka je zkrátka v obecném povědomí spojená s tím, že se cpe čokoládou a sladkostmi, já jich jím až překvapivě málo. Vlastně jsem si (nově vybaven příručkou o správném stravování diabetiků) spočítal, že moje běžná strava obsahuje sacharidů zhruba tolik, jako ta nejpřísnější cukrovkářská dieta. Samozřejmě, občas si nějakou sladkost nebo jídlo s vyšším objemem sacharidů dopřeju, ale rozhodně se jimi kdovíjak necpu (už třeba i proto, že mám dost starostí s tím, abych alespoň nepřibíral, když už nemůžu zhubnout). Stále mi navíc vrtalo hlavou, jestli to nemohlo být ovlivněné nějakým externím faktorem. Ale říkal jsem si, že to všechno tedy proberu s diabetologem, ke kterému jsem byl poslán a okamžitě se objednal (nervozita mě doslova ničila). Stále jsem navíc doufal v nějaké další testy, další ověřování okolností a podobně. Nakonec ze zdravého člověka za rok diabetikem, to přece nemůže být tak úplně normální, no ne?
Jak se ale ukázalo, tak jsem se velice pletl. Když jsem přišel na diabetologii, kam mě obvodní lékařka poslala, převzala si ode mne sestra podklady od obvodní lékařky a poté zmizela, zatímco já jsem s žaludečními křečemi, třesoucíma se rukama a podlamujícími se koleny zůstal stát v čekárně. Po chvíli si mě doktorka zavolala dovnitř. Tam se mi kolena podlomila už takřka doslova, protože už letmým pohledem jsem zahlédl, že má před sebou na stole rozložený již vyplněný průkaz diabetika. „Zhroutil“ jsem se na židli a naivně ještě trochu doufal v nějakou diskusi, ale jednak jsem jí už nebyl příliš schopen a jednak o ni paní doktorka vůbec nejevila zájem. Stačila jí informace o mojí váze a o tom, zda v rodině měl někdo cukrovku (měl). Poté mě začla seznamovat s tím, co obnáší „tenhle typ cukrovky, co máte“. Snažil jsem se něco chabě namítat, že mi to celé prostě nedává pražádný smysl a chtěl vědět, jak k tomu podle ní došlo, ale s úsměvem mě odmávla a pokračovala ve své přednášce. Poté mi změřila tlak (tuším 140/80, překvapilo mě, jak nízký jsem ho s ohledem na příšerný stres, který jsem v tu chvíli prožíval, měl) a pak mě sestra bodla do prstu a změřila ručním glukometrem cukr. „No vidíte, že máte cukrovku,“ konstatovala s vlídným úsměvem a ukázala mi glukometr s hodnotou 9.2 mmol. Na dotaz, kdy jsem naposledy jedl, jsem odpověděl, že asi před hodinou a půl. A to byl pro mě definitivní konec komunikace, víc už jsem nebyl schopen ze sebe dostat – nedivil jsem se, že mám cukr vyšší, ale hodnota 9.2 zkrátka zaskočila i mě. Zdravý člověk by měl jen výjimečně překročit cca. 7.8-8 a i tehdy spíš poměrně záhy po jídle, ne hodinu a půl. Diabetoložka do zprávy pro mou obvodní lékařku napsala „po dvou hodinách od jídla cukr 9.2“, zprávu mi předala a současně mi předepsala diabetické léky a instruovala, jak je mám užívat. Žádné další zkoumání, jak jsem k tomu přišel, žádné další testy (které mi i obvodní lékařka „slibovala“, že si je na diabetologii určitě udělají, nic. Ve všem máme jasno, nikde nejsou nejmenší pochyby. „Jste obézní, máte vysoký tlak, v rodině jste měli cukrovku, teď máte taky vysoký cukr – pane, o čem byste chtěl diskutovat?“ (to není výslovný citát, jen parafráze). „A za měsíc přijďte na odběr krve.“ Potom mě, neschopného slova, odvedla sestra do vedlejší místnosti a tam mi začala vysvětlovat diabetickou dietu. To byla poměrně bizarní situace, protože na většinu doporučení jsem mohl reagovat slovy „takhle se už stejně stravuju, takže to není žádná velká změna“. Poté, co jsem podstoupil instruktáž, jsem byl konečně vypuštěn. „Ahoj světe, já jsem Case a sice vůbec nevím, jak jsem k tomu přišel, ale odteď jsem diabetik. Koukni, mám na to i průkazku.“
Říkat, že se mnou po psychické stránce tenhle zážitek poměrně zamával, je asi poměrně zbytečné. Už jen ta samotná skutečnost, že jsem byl diagnostikován a dostal průkaz diabetika. Pokud to nevíte, diagnóza cukrovky je doživotní. Jakmile jste jednou diagnostikováni, tak i kdybyste měli sebelepší hodnoty cukru…je nám líto, tady stojí, že jste diabetik. Je to samozřejmě záležitost spíš psychická – koho zajímá nějaký průkaz, důležité jsou reálné hodnoty cukru – ale roli to rozhodně hraje, obzvlášť hned poté, co jste čerstvě diagnostikovaní.
Všichni asi známe klasických pět fází, kterými lidská psychika prochází, pokud musí čelit nějakému šoku: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Jenže to bych nesměl být já, abych neměl něco nestandardního. Takže u mě bylo jejich pořadí trochu jiné. Nejdříve nastoupila deprese. Nepřekvapí, upřímně. Tu poměrně záhy ale vystřídala (respektive alespoň zpočátku spíše doplnila) fáze smíření – OK, takže prý jsem diabetik. Takže se podle toho budu snažit dle svého nejlepšího svědomí zařídit. No a tu následně nenahradilo, ale opět spíše doplnilo něco, co by se asi dalo z jistého pohledu označit za fázi popírání, ovšem troufám si tvrdit, že s poměrně racionálními základy. Což znamená, že jsem si začal pokládat vcelku smysluplné otázky:
1. Pokud jsem tedy diabetik, co vlastně můžu jíst a co ne? Každý člověk doporučuje něco jiného…
2. Mám opravdu jistotu, že jsem diabetik? Jsou dva testy za pro mě dle mého názoru nestandardních podmínek tak průkazné, jak doktoři tvrdí?
3. Co se v průběhu toho roku změnilo, aby to vysvětlilo tak rychlý vznik cukrovky?
Snad s výjimkou té první jsem odpověď očekával od lékařů. Respektive očekával jsem, že si někdo z nich dokonce přesně tyhle otázky položí. Bohužel to kromě mě nikdo neudělal, jak se zdálo – všichni působili dojmem, že mají ve všem naprosto jasno.
Takže jsem se uchýlil k nejjednodušší možnosti, která mi nabízela alespoň nějakou možnost řešení. Usoudil jsem, že pokud skutečně mám cukrovku, tak za předpokladu, že se budu aktivně hlídat, je úplně jedno, jestli léky (ono je to honosné označení – ony vlastně nic neléčí, jen zmírňují symptomy) nasadím hned nebo třeba za týden. A tak jsem si koupil domácí glukometr, dnes už naštěstí poměrně levný a poměrně snadno dostupný přístroj, který vám z kapky krve z prstu řekne, jakou máte právě úroveň cukru. Tedy to, o co jde v případě cukrovky především. A pustil se do rozsáhlého testování a sledování své krevní glukózy.
A upřímně řečeno, už první výsledky mě překvapily. Ale tentokrát v pozitivním smyslu. Po prvním týdnu měření jsem si v zásadě nenaměřil hodnoty, které by odpovídaly cukrovkáři. Možná člověku s horší reakcí na glukózu (to je mezistupeň mezi normálním zdravým člověkem a cukrovkářem, způsobený více, v mnoha případech ještě vcelku vratnými nebo alespoň zastavitelnými příčinami), ale zkrátka ne cukrovkáři. Současně jsem zjistil velice bizarní věc – totiž že nejhorší hodnoty (7.8) naměřím vždy po snídani, kdy třicet minut před snídaní podle instrukcí beru prášky na štítnou žlázu. Pokud jsem si stejné jídlo dal odpoledne nebo večer, měl jsem na něj reakci o poznání lepší. Pokud jsem si zmíněný prášek vzal hodinu před snídaní, naměřil jsem si po snídani už jen 7. Opět opakovaně. A když jsem si ho nevzal před snídaní vůbec (zjistil jsem na internetu, že je ho podle mnoha odborníků stejně dobře možné brát naopak před spaním), naměřil jsem si hodnoty cukru ještě nižší a víceméně v rámci normálního zdravého člověka. Neptejte se mě proč, prý by to tak fungovat nemělo (i když se na internetu dají dohledat zmínky o lidech, kteří na něj takhle reagovali, ale na druhou stranu na internetu najdete cokoliv…), ale zkoušel jsem to opakovaně a data zkrátka nelžou a jsou konzistentní. A moje odpolední a večerní hodnoty hladiny krevního cukru pak byly setrvale víceméně normální, stejně jako úroveň cukru ráno na lačný žaludek. To mě samozřejmě potěšilo, ale současně to prohloubilo moje pochyby o tom, zda byla moje diagnóza skutečně objektivní a zda cukrovkou skutečně trpím.
Jdu proto jednak se zprávou od diabetoložky a jednak s prosbou o radu k obvodní doktorce. Popisuju jí, jak šíleně z mého pohledu celá návštěva probíhala, jak si diabetoložka vůbec neobjednala žádné další testy ani nic takového, do zprávy napsala, že mě měřila dvě hodiny po jídle, přestože to bylo hodinu a půl a tak podobně. Obvodní mě poslouchá s mírně pobaveným úsměvem. Oznamuju jí, že jsem si začal měřit krevní cukr a že výsledky mých měření kupodivu příliš neodpovídají cukrovkářským a že současně pozoruju zvláštní vazbu na užívání prášku na štítnou žlázu. To ji zdá se trochu zaujme, ale přesto si z celé věci mnoho nedělá. „Víte co, vy jste evidentně citlivější člověk, zkusme něco jiného. Říkáte, že jste vystresovaný z doktorů, kdykoliv k nim jdete, zkusme vás objednat k psychiatrovi, on by vám s tím měl být schopen pomoci.“ Takové řešení mě už samotného napadlo taky, protože bych prostě rád získal výsledky a diagnózy neovlivněné stresem, takže souhlasím. „No a až půjdete na konci měsíce na kontrolu na diabetologii, tak jim tam ty vaše domácí výsledky předložte. Paní doktorka se určitě zlobit nebude, uvidíte, že bude spíš ráda, že jste k tomu přistoupil takhle aktivně.“ Odcházím a objednávám se k psychiatrovi. Ten má čas až za měsíc. (To je u českých psychiatrů a psychologů obvyklé – jsou přetíženi. Takže když je vám špatně a potřebovali byste s nimi nutně mluvit, musíte nejdřív měsíc počkat. Co na tom, že za měsíc už vám v lepším případě špatně nebude, v horším případě budete po smrti. Ale to v žádném případě není kritika psychiatrů a psychologů samotných, ti opravdu dělají, co je v jejich silách.)
Současně mě ale znepokojovala jiná věc. Stále intenzivněji se na mě projevovaly příznaky, které bych jakožto laik připsal jako první nízkému tlaku – celý den slabé motání hlavy, které sílí např. poté, co prudce vstanete, ale také například velice záhy po jídle, jistá celková únava, chlad v rukou a nohou a podobně. A také se vzrůstající frekvencí zmíněné „vystresované“ probuzení uprostřed noci pár hodin poté, co jsem šel spát. Znovu jsem začal uvažovat o tom, jak to vlastně s tím mým vysokým tlakem je. Dvojnásob proto, že jedny z léků, které jsem posledních pár měsíců užíval (betablokátory), mají přímé spojení s vyšší hladinou cukru v krvi a také s možností vzniku cukrovky. Pravda, ty moje konkrétní mají toto riziko nižší než leckteré jiné léky z téhle kategorie, ale pořád tam tohle spojení existuje. Navíc jedním z hlavních efektů téhle skupiny léků je, že zpomalují srdeční tep. Když jsem si jednoho večera při práci na počítači v jednom ze silnějších záchvatů nevolnosti a točení hlavy zkusmo změřil tep, trochu mě to zaskočilo – 52 tepů za minutu. Opět na vysvětlenou pro ty, co nevědí – za standardní klidovou hodnotu se považuje tep v rozmezí 60-90 tepů za minutu. Lidé ve velice dobré fyzické kondici sice mohou mít klidový tep nižší, ale že bych se považoval za tak fyzicky zdatného jedince, to opravdu ne… A když jsem se asi o dva dny později opět s bušícím srdcem, studenýma rukama, pocitem nevysvětlitelné nervozity a třasem celého těla nad ránem probudil (ale s relativně normální hladinou cukru, takže spíš nemohlo jít o tzv. noční hypoglykemický záchvat, související s nízkou hladinou cukru v krvi, což je věc, která se diabetikům obou typů někdy může stát), už jsem nehodlal ztrácet čas a vydal se hned ráno na konzultaci k obvodní doktorce.
Do čekárny jsem opět dorazil silně vystresovaný – tím spíš, že jsem na sobě stále ještě cítil účinky onoho nepříjemného probuzení. Když jsem doktorce oznámil, že je mi pořád hůř a hůř, že jsem si naměřil klidový tep 52 a že se mi každou chvíli motá hlava a pociťuju příznaky, které mi laicky připadají jako příznaky nízkého tlaku, zavrtěla odmítavě hlavou. „Ale kdepak. Koukněte se na vaše předchozí výsledky, vy máte naopak tlak moc vysoký. To se vám jenom zdá.“ Znovu jsem zdůraznil, že pořád nejsem přesvědčený o tom, jestli vůbec vysokým tlakem trpím, že mi prostě nepřijde úplně v pořádku stavět diagnózu na tom, že změřím tlak někomu, kdo mi opakovaně říká, že je u doktorů ve stresu:
– Ale ano, vy vysoký tlak prostě máte.
– No a jak to víte?
– Vždyť jsem vám ho tu pokaždé naměřila. Schválně, zkusme to. (Nasadí „rukáv“ na mou roztřesenou ruku, zatímco já mám pocit, že mi stresem vyskočí srdce z hrudníku ven.) No, podívejte. 160/110. To je hrozně moc.
– No, to se ani moc nedivím, vždyť se koukněte, jak jsem vystresovaný. (Ukazuju třesoucí se ruce.) Nezlobte se na mě, ale já si vážně nemyslím, že to, co doma zažívám, je způsobené vysokým tlakem.
– Ale to klidně být může. To je psychika. Vy teď jste ve velkém stresu kvůli té cukrovce.
– No to sice jsem, ale já fakt nemám pocit, že to je psychika. Vždyť jsem si naměřil tep 52 a točila se mi u toho hlava!
– Ale ano, to je psychika. A ten tep, to není zas tak neobvyklé, tím se není potřeba znepokojovat.
– Ale já prostě fakt nemám pocit, že bych měl vysoký tlak.
– Máte!
– No a jak to víte tak jistě? Kde berete tu jistotu, že mám vysoký tlak i poté, co odejdu z vaší ordinace?
– Vždycky vám tu naměřím vysoký tlak.
– Tak nebo tak, já bych velice rád zkusil vysadit aspoň ten betablokátor, co zpomaluje tep. Já jsem prostě přesvědčený o tom, že vysoký tlak nemám.
– Máte! Vy nepotřebujete prášky ubrat! Vy jich naopak potřebujete brát víc!
– Nezlobte se na mě, ale já jich víc brát v tuhle chvíli prostě nebudu. Naopak, chtěl bych je zkusit vysadit.
– (Dotčeně) Víte co? Tak ho prostě vysaďte. Klidně ho neberte. Podívejte, mně je to nakonec vlastně úplně jedno, co berete nebo neberete. (Teatrálně si zatahá za tričko, aby demonstrovala, že „je jí to úplně volný“). Vy máte zatím tak nízkou dávku, že je stejně můžete kdykoliv vysadit.
– No a co kdybych si teda koupil domů takový ten domácí tlakoměr a začal se při tom vysazování měřit tím? Co byste řekla na tohle?
– Pro mě za mě si ho klidně kupte, jestli chcete a uklidní vás to. Ale je to úplně zbytečné a k ničemu to nebude. Vy jste evidentně akorát hrozně vystresovaný.
– No a divíte se mi? Vždyť mě vůbec neposloucháte! Tohle není diskuse, vy mi akorát dokola opakujete, že vy máte pravdu a já se pletu. Já chápu, že vám to tady ukazuje vysoký tlak, vidím to na displeji taky, ale proč se tedy doma cítím jako někdo s tlakem nízkým?
– Víte co, já vám tady napíšu nějaké prášky na uklidnění, vezměte si je, když někam půjdete k doktorovi, abychom s tím stresem něco dělali. A pro váš klid vás pošlu na 24hodinové měření tlaku.
– A jak s těmi prášky?
– Dělejte si, co chcete. Akorát pak dejte vědět, za jaké situace proběhlo to měření.
Odcházím sice úplně vyřízený, ale alespoň něčeho jsem dosáhl – zjistím, jak na tom jsem skutečně s tlakem. Bohužel kardiolog má čas až za dva týdny. Rozhoduju se betablokátory na tlak skutečně vysadit, ale (ano, opět díky internetu, přiznávám bez mučení) tuším, že informace „můžete je vysadit úplně kdykoliv“ není úplně správná a vlastně je docela nebezpečná – všude se uvádí, že tyhle léky není dobré vysadit naráz, jinak to může mít velice nepříjemné zpětné účinky, dokonce se uvádí i riziku infarktu. Konzultuji celou situaci s jedním známým lékařem a farmakologem (nebudu jmenovat, ale ještě jednou díky za všechny dosavadní konzultace), a ten doporučuje rozhodně nevysazovat naráz, ale alespoň pár dní brát třeba jen půlku a teprve poté vynechat, aby se tělo zpětně adaptovalo (betablokátory dělají v těle dost zákeřné věci a do jisté míry jsou vlastně „skoronávykové“).
Dalším časovým skokem se už přesouváme do tohoto týdne. V pondělí jsem vyrazil na kardiologii, abych podstoupil onen 24hodinový test tlaku. V té době jsem už asi devět dní zcela bez betablokátorů. Mezitím jsem si také po jistém váhání nakonec přece jen koupil domácí tlakoměr, pro klid duše – a vida, v době, kdy jsem bral už jen půlku pilulky betablokátoru, jsem si běžně měřil tlak blízký spodní hranici normálního. Netuším tedy, jaký jsem měl tlak v době, kdy jsem bral pilulku celou, ale mám podezření, že moje symptomy skutečně v mnoha ohledech s nízkým tlakem skutečně souvisely – ostatně od té doby, co jsem ho začal vysazovat, se cítím rozhodně líp. Na kardiologii jdu tedy s poměrně klidným srdcem (vtip nebyl zamýšlen). 24 hodin, během kterých máte trvale na ruce omotaný rukáv na měření tlaku a kolemm krku šlauch k přístroji u pasu, sice není úplně příjemných, ale na druhou stranu to není nic, co by se nedalo přečkat. Schválně využívám příležitosti a porovnávám si na druhé ruce hodnoty z oficiálního přístroje s těmi, které mi naměří ten domácí (OMRON M6, rád udělám reklamu) – liší se v řádu jednotek. Stejně tak se rozhoduji zjistit, jak na tom jsem při fyzické zátěži, a načasuji si „zdravotní procházku“ svižnou rychlou chůzí (moje rychlá chůze odpovídá pomalému klusu řady jiných lidí) na dobu, kdy přístroj bude měřit. Druhý den držím v ruce výsledek – „Pane, vy máte tlak úplně normální. Ty vaše prášky podle mě brát nemusíte. Třeba teď bude paní doktorka klidnější, když uvidí tyhle výsledky.“
Výsledek pochopitelně potěší, byť je svým způsobem děsivý – jak se zdá, tak se větší část roku léčím s chorobou, kterou vůbec netrpím, a pokud, tak v mnohem menší míře, než mi bylo doteď tvrzeno. Mrzí mě, že jsem se delší dobu ládoval betablokátory, které možná mohly mít vliv i na můj problém s cukrem, a jsem šťastný, že jsem si nenechal napsat ještě vyšší dávku. Tak trochu se děsím pomyšlení na to, kam to mohlo vést, když mi i s tou mou stávající nebylo úplně nejlépe a tep se mi v klidovém stavu dostával někam na 52. Netuším, jak na tuhle informaci bude obvodní lékařka reagovat – syndrom bílého pláště, jak se oficiálně nazývá to, co mi tímto bylo potvrzeno, je poměrně známá věc a doktoři by o něm asi měli mít povědomí, obzvlášť když jim pacient opakovaně říká, že ho návštěvy lékaře stresují. A přiznat, že jste někoho skoro rok léčili na něco, co nemá, jistě taky není úplně snadné. Nemám v úmyslu ji v tom kdovíjak „máchat“, ale na druhou stranu bych byl docela rád, kdyby to pro ni byla do budoucna jistá lekce. Já zatím budu doufat, že se mi nežádoucích účinků po vysazení betablokátorů podaří zbavit co nejdříve.
Nicméně tohle byl teprve první krok. Druhým krokem byla kontrola u diabetoložky, které předcházel páteční odběr krve. Před odběrem si pro jistotu beru prášek na uklidnění, když už ho mám, ale neponechávám nic náhodě. Měřím si cukr ihned, jak ráno vstanu, poté ihned po odběru krve v ordinaci (a netěší mě, že na rozdíl od toho prvního ranního už je opět mírně „nad normou“) a poté pro zajímavost ještě po návratu domů a poté ještě několikrát. Získávám zajímavou křivku, která (v rámci poměrně normálních hodnot) zvolna stoupá a kulminuje po návratu z odběru domů, aby poté zase poměrně odpovídajícím tempem klesala. Dvě hodiny po pozdní snídani si měřím naprosto normální cukr, který mě nijak neznepokojuje. Není to pro mne překvapením – v posledních dnech jsem z počáteční fáze „propána, mám cukrovku!“ s ohledem na dlouhodobé výsledky domácího měření už víceméně přešel do režimu „možná mám nějaký menší problém, ale cukrovka je s těmihle hodnotami prakticky vyloučená, tak schválně, co se stane, když sním tohle?“. V rámci těchto experimentů jsem si například dal v restauraci úplně normální večeři s nudlovou polévkou (nudle jsou poměrně bohatým zdrojem sacharidů) a k hlavnímu jídlu 200g brambor (brambory jsou, stejně jako většina ostatních standardních příloh, bohatým a „rychlým“ zdrojem sacharidů, takže by se jim měl diabetik spíš vyhýbat a určitě jich nejíst 200g, nebo v čínské restauraci kari s opékanými nudlemi (opět – nudle). Výsledky měření cukru po jídle byly tak nudně normální, že mi ani nestály za hlubší znepokojení. Nakonec jsem se včera, tedy den před návštěvou diabetologie, odhodlal k „zátěžovému testu“ – koupil jsem si čokoládovou tyčinku s relativně vysokým obsahem cukru, ale současně co nejnižším obsahem tuku (tuky „brzdí“ vstřebávání cukru do krve). Tedy něco, co se svým obsahem cukrů co nejvíce blížilo obsahu roztoku, který pijete během onoho oficiálního dvouhodinového testu. Jen v tyčince bylo cukrů 40 gramů (pořád jsem se snažil chovat obezřetně a bez dozoru lékaře zbytečně neriskovat), zatímco při oficiálním testu dostanete 75 gramů glukózy. Výsledek testu s čokoládovou tyčinkou mě skoro až rozesmál – pokud si na internetu najdete oficiální studii o tom, jaká je normální reakce zdravého člověka po snězení jídla s vysokým obsahem cukrů, a podíváte se na statistický průměr naměřených hodnot naprosto zdravých lidí, pak prakticky dokonale získáte glykemickou křivku, kterou jsem naměřil v průběhu dvou hodin po konzumaci zmíněné tyčinky. Říkal jsem si, že společně s diagnózou, vylučující vysoký tlak, jeden z diagnostických předpokladů cukrovky, mám v kapse dostatek důkazů pro to, aby se nad nimi diabetolog byl ochoten alespoň zamyslet a případě se o ně začít zajímat důsledněji. O nic jiného mi vlastně ani nešlo – já se té diagnóze nechci za každou cenu bránit. Jsem-li skutečně diabetik, pak se s tím zkrátka dokážu smířit (v životě jsem překonal horší věci) a zařídím se podle toho. Ale chci mít jistotu, že mi byla taková diagnóza provedena korektně a bez jakýchkoliv vnějších vlivů, že skutečně odráží můj zdravotní stav. Neměl jsem nejmenší tušení, že mě čeká setkání a rozhovor s tím nejarogantnějším člověkem, jakého jsem patrně v životě potkal, a že jsem jich potkal nemálo…
Prostý popis mého dnešního rozhovoru s diabetoložkou (jejíž jméno mám sto chutí zveřejnit naplno, ale zatím to neudělám) bude asi nejjednoduší. Podotýkám ale, že si celou naši konverzaci nepamatuji doslovně, takže možná jisté části vynechám nebo nebudu citovat úplně doslovna, spíše parafrázovat:
– Tak pane Case, máme tady výsledky těch vašich testů z pátku.
– No já přiznávám, že jsem na ně hodně zvědavý, protože vám k tomu všemu mám taky hodně co říct.
– No tak jsme vám předně změřili cukr. Ten jste měl v době toho odběru 5.8, což je tedy vyšší hodnota, ale u diabetiků se bere jako tolerovatelná hodnota do 6.5.
– Přiznávám, že podobný výsledek jsem tak trochu tušil.
– No, pak jsme vám měřili glykovaný hemoglobin, to je hodnota, která udává dlouhodobý průměr hladiny cukru za asi tři měsíce. Ten jsme naměřili 4.3. To je zase víceméně na horní hranici, ale v zásadě normální hodnota.
– Zase musím přiznat, že jsem nějaký podobný výsledek očekával.
– No a pak jsme vám naměřili mírně zvýšený cholesterol, ale není to nic vážného a víceméně je to očekávatelné i s ohledem na to, že máte cukrovku, nadváhu a léčíte se se štítnou žlázou. Tak povídejte, co mi k tomu chcete povědět vy.
– No, jak jsem říkal, já jsem tyhle výsledky částečně očekával, takže jste mě tím docela potěšila. Já se vám totiž musím k něčemu přiznat. Já jsem zatím vůbec nezačal brát ty léky, které jste mi předepsala posledně. (Možná si to namlouvám, ale přišlo mi, že v tu chvíli se výraz té doktorky nepatrně změnil a tak trochu mám tušení, že bylo tímhle výrokem rozhodnuto o průběhu dalšího hovoru. Ale třeba se pletu a jen se mi to zdálo.) Paní doktorka obvodní o tom věděla, respektive jsem to udělal po konzultaci s ní. Ale místo toho, abych je začal užívat, jsem udělal něco jiného – koupil jsem si domácí glukometr a začal se měřit, za nejrůznějších okolností, abych věděl, jak na tom tedy jsem.
– (S mírně blahosklonným úsměvem, který na mě působil dost stylem „ale nepovídej, ty trumbero“.) Aha. No to děláte moc dobře. A copak jste tím zjistil?
– No, ač se to zdá možná překvapivé, tak se mi za ten zhruba měsíc, kdy jsem se měřil, víceméně nikdy nepovedlo naměřit diabetické hodnoty. Nejvyšší hodnota, co jsem si kdy naměřil, byla 7.8. Ale počkejte, já vám to radši ukážu. (Vytahuju z tašky připravených několik tabulek.) Tadyhle v té tabulce, když se podíváte, jsou moje hodnoty cukru na lačno a pak dvě hodiny po snídani. Zjistil jsem, že hodnoty po snídani jsou nejhorší z celého dne, takže jsem se zaměřoval hlavně na ně.
– (Stále stejný blahosklonný úsměv.) No ale to se musíte měřit celý den, nejenom po snídani, měření po snídani nic neznamená.
– Ano, já vím, a jak jsem říkal, měřil jsem se za nejrůznějších okolností – různě během dne, hodinu po jídle, dvě hodiny po jídle, různě. Ale zjistil jsem, že na stejné jídlo reaguju nejhůř vždycky ráno, takže tady v té tabulce jsou vybrané hodnoty jenom z rána.
– No dobře, ale domácí glukometry prostě nejsou vůbec žádný diagnostický nástroj.
– Ano, to si uvědomuju, ale domnívám se zkrátka, že alespoň nějakou hodnotu to moje měření má. A zjistil jsem tím pro mě docela bizarní věc – totiž že moje hodnota cukru po snídani závisí na tom, jak beru prášek na štítnou žlázu. Když si ho beru tak, jak jsem byl instruovaný, 30 minut před snídaní, tak si dvě hodiny po snídani naměřím cukr 7.8. Ale když si ho vezmu hodinu před snídaní, tak už si po stejné snídani naměřím jenom 7. Schválně jím víceméně stejné snídaně, odvažuju si je i na gramy a tak, aby to mělo nějakou alespoň trochu výpovědní hodnotu.
– No dobře, ale co se tím snažíte dokázat?
– Snažím se tím dokázat to, že mezi mou hladinou cukru a dobou, kdy si vezmu prášek na štítnou žlázu, existuje vysledovatelná závislost. Zkoušel jsem to opakovaně. Proč tam ta závislost je, to mi vysvětlete spíš vy, to já vám neřeknu.
– Ale vy děláte hrozně bizarní závěry. Vy tu zaměňujete příčinu a důsledek. Ten váš cukr samozřejmě s práškem na štítnou žlázu vůbec nijak nesouvisí, ale prostě máte problémy se štítnou žlázou a proto máte i problémy s hladinou cukru.
– Pokud je to pravda, proč mám tedy jindy během dne hodnoty cukru po naprosto stejném jídle kolem šesti? A proč mám od té doby, co jsem ten prášek začal brát na noc místo před snídaní i hodnoty po snídani na podobné úrovni? Náhoda?
– To je absurdní. To takhle vůbec nemůžete posuzovat.
– Dobře, ale já v průběhu toho měsíce dělal i další testy. Například tuhle jsme byli s přítelkyní v restauraci na večeři a já si dal úplně normální večeři, polívku s nudlema, steak s 200g brambor. Po dvou hodinách od jídla jsem se změřil a měl jsem cukr 6. Přijde vám to jako cukrovářská hodnota?
– To takhle nejde brát, to nic neznamená. Co se mi to pořád snažíte dokazovat?
– Snažím se vás přimět k zamyšlení nad tím, jestli náhodou moje výsledky nejsou zkreslené. Minule jste mi tady naměřili cukr 9.2. Vím, že to je hodně vysoké. Ale přesně to zapadá do tohohle schématu – bylo to hodinu a půl po snídani, před kterou jsem vzal ten prášek na štítnou žlázu, a byl jsem naprosto extrémně vystresovaný. Stres má určitě vliv na hladinu cukru, nebo ne?
– To má, ale to pořád nic neznamená. Zdravý člověk by takhle vysoký cukr nikdy neměl. Koukejte, tady mám jasný výsledek testu, který říká, že cukrovku prostě máte! (Zamává mi před očima výsledky toho dvouhodinového testu před měsícem a půl.)
– Ano, já vím, co na tom testu stojí. A ani to nezpochybňuju. Snažím se jen zjistit, zda ten test nemůže z nějakého důvodu být něčím ovlivněný, hlavně tím práškem na štítnou žlázu a stresem. Ale zkuste se pro změnu vy chvilku podívat na to, co vám ukazuju zase já. Tady mám ještě nějaké další výsledky. Například jsem si měřil cukr v den toho odběru tady u vás. Koukněte. Když jsem ráno doma vstal, měl jsem ještě cukr 5.2. Když jsem si ho změřil hned tady v čekárně, pár minut po odběru, měl jsem ho 5.8 – stejný, jaký jste mi naměřili podle laboratoře. A koukněte, jak se vyvíjela moje hladina cukru po zbytek dopoledne. Připadá vám to jako hodnoty, které by byly něčím výjimečné?
– (Ani se na ten výsledek nekoukne a jestli, tak jen koutkem oka.) Ale to je úplně k ničemu. Vy prostě cukrovku máte, koukněte se tady na ten test, tady to stojí jasně! (Znovu mi mává před očima oním testem, na jehož základě jsem byl diagnostikován.)
– Ano, tam stojí jasně, že mi vyšla hraniční hodnota na cukrovku. O tom se nehádám.
– Ne, vyšla vám jednoznačná cukrovka.
– No dobře, tak mi teda vyšla jednoznačná cukrovka. A proč mi teda nevychází při domácím měření? Nemohlo ten test opravdu ani náhodou třeba něco ovlivnit?
– Ne, to je standardní test.
– Dobře. Mám tu ještě něco. Včera odpoledne jsem se rozhodl zkusit něco jiného. Vzal jsem si čokoládovou tyčinku se 40g cukrů a měřil si v pravidelných intervalech úroveň cukru v krvi. Tady máte výsledek, koukněte. Přijde vám jakkoliv nestandardní?
– (Ani se na to nepodívá.) Ale to je naprostý nesmysl, to jste dělal úplně zbytečně.
– Jak to, že jsem to dělal úplně zbytečně? Tak se na to podívejte, přijdou vám ty hodnoty v něčem nestandardní?
– To není vůbec podstatné. Já tady mám test, který říká, že máte cukrovku. Tohle všechno je úplně zbytečné a vůbec nechápu, proč to děláte a co tím sledujete.
– Dělám to proto, protože bych vás rád přiměl k tomu, abyste se na ty moje výsledky z domova aspoň podívala a třeba se nad nimi zkusila zamyslet. Ale začínám mít silný pocit, že tady skutečně ztrácím čas a že skutečně budu muset leda jít někam jinam k někomu ochotnějšímu.
– No, já mám celou dobu pocit, že to tak stejně skončí, protože vy už jste sem evidentně přišel naprosto rozhodnutý, co budete dělat.
– Ne, já jsem sem přišel v naději, že se mnou bude někdo ochotný diskutovat. Že není, za to já nemůžu. Ale ještě jednou – podívejte se na tu křivku poté, co jsem snědl čokoládovou tyčinku. Řekněte mi upřímně, jestli vám přijde jako něco, co by si naměřil cukrovkář. Nic víc po vás nechci. Podívejte se na to a řekněte mi tohle.
– (Stále se na to ani jednou nepodívala.) To je naprosto bezpředmětné, nechápu, o co vám jde.
– To je neuvěřitelné. Úplně přesně to samé jsem teď absolvoval s paní doktorkou obvodní. Rok mě léčila s vysokým tlakem. Mně začínalo být dost špatně, tak jsem přes její dost hlasitý nesouhlas, kdy mi naopak chtěla prášky přidat vysadil prášky na tlak, nechal si provést čtyřiadvacetihodinové měření tlaku a ukázalo se, že vůbec vysoký tlak nemám. Divíte se, že vašim diagnózám nemám zrovna tendenci věřit, když mi domácí měření říkají něco jiného?
– Nojo, to se někdy stává. A co že to vlastně máte za glukometr?
– Glucolab, proč?
– (Opovržlivý úšklebek) Pffff!
– Aha. Tak mi řekněte, proč mi tady (ukazuju na tabulku) vyšla jen asi dvě minuty poté, co jste mi odebrali v pátek krev na rozbor, úplně stejná hodnota cukru jako ta, kterou jste mi potom naměřili z krve v laboratoři? Jak je to podle vás možné?
– To je jenom náhoda. To vůbec nemůžete srovnávat. To nebylo ve stejnou dobu, ze stejné kapky krve, nic. Ta vaše hodnota je naprosto k ničemu. Ale tak si pro mě za mě klidně jezte jako normální člověk, to je vaše věc, ne moje. A jestli si chcete potvrdit tu svou teorii, že vám nic není, tak si ten test nechte zopakovat, když mu tak nevěříte!
– Ano, nebojte se, to mám v plánu, už mám vyplněnou žádanku a chystám se tam jít znova, jen chci předtím pokud možno vyloučit vliv například toho stresu, takže ještě čekám na další věci. Ale dobře. Tak mi ještě řekněte jedno. Já v žádném případě nezpochybňuju, že to s tím shodným výsledkem glukometru a laboratoře může být náhoda. Jistě, může. Ale odpovězte mi upřímně ještě na jedno. MŮŽE to být náhoda nebo to MUSÍ být náhoda?
– Hm…musí. To prostě musí být náhoda.
– Dobře. Tak vám děkuju za odpověď a za dosavadní péči a já si jdu najít nějakého jiného lékaře. Nashledanou.
A sebral jsem se a odešel, protože tohle prostě ani vzdáleně neodpovídá jednání, jaké bych lékaři toleroval, natož očekával. Obzvlášť ono opovržlivé „Pffff!“ při zmínce značky mého glukometru, používaného bezpočtem diabetiků po celém světě a s velmi dobrými klinickými testy, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ale do jisté míry ho asi chápu – čekárna paní doktorky je totiž plná letáků, které na zadní straně mají logo společnosti AkkuChek. Společnosti, která mimo jiné vyrábí glukometry…
A ještě jedna věc mě v našem rozhovoru hodně zarazila – totiž skutečnost, že můj „dlouhý cukr“ vyšel 4.3 %. Jednak jsem nečekal na základě domácích měření kdovíjak vysokou hodnotu, ale 4.3 mi i tak trochu vyrazilo dech, a jednak výrok paní doktorky o tom, že „je to sice na horní hranici normálu, ale víceméně ještě normální“. Velmi upřímně doufám, že se jen nějak přeřekla (a samozřejmě že to nebylo zrovna v uvedeném čísle). Protože glykovaný hemoglobin 4.3 % se rozhodně na horní hranici normálu nenachází ani omylem – právě naopak, je to hodnota na SPODNÍ hranici normálu. Různé zdroje se mírně rozcházejí, ale obecně se za normální hodnoty u zdravého člověka považuje výsledek někde mezi 4.3-6, byť některé velice seriozní zdroje uvádějí normální rozmezí 4.5-6. Tak či onak se 4.3 zkrátka pohybuje někde na horní hranici – ale na horní hranici hypoglykemie, tedy naopak příliš nízké úrovně cukru v krvi. Ale řešit tohle s paní doktorkou jsem už neměl sílu ani nervy.
(Edit 14.12.2011 – jak jsem teď zjistil, paní doktorka měla v tomhle podle všeho pravdu a mýlil jsem se a mýlím se v předchozím odstavci naopak já. Diabetologické organizace ve světě totiž nepoužívají shodné jednotky a ještě navíc se mezi nimi občas rozhodnou jen tak přejít, aby to nebylo tak jednoduché. Takže zatímco podle jednotek, používaných v ČR do roku 2003 – které se ale zřejmě jinde ve světě ještě spokojeně používají – je normální hladina glykovaného hemoglobinu zdravého člověka definována jako zmíněné rozmezí 4.5-6 %, dle nových jednotek je tato normální hladina udávána jako 2.8 – 4.0 %. Takže jsem se svým glykovaným hemoglobinem pohyboval skutečně nepatrně za horní hranicí zdravého člověka, nicméně stále v pásmu výborné kompenzace z pohledu diabetika – to končí na 4.5 %. Budu věřit, že k téhle změně byl nějaký smysluplný důvod a že nebyla motivována jenom potřebou udržovat doktorskou profesi pro laiky patřičně matoucí a nejednoznačnou…)
Pointa? Zatím žádná není. Jsem takřka přesvědčený, že cukrovku opravdu nemám. Teď jen potřebuji najít někoho, kdo bude ochotný společně se mnou zjistit, jak na tom skutečně jsem nebo nejsem. V uších mi ale znějí slova kardiologa, který mi prováděl ono čtyřiadvacetihodinové měření tlaku a kterými se se mnou rozloučil poté, co jsem konstatoval, že mě ten výsledek těší, že jsem teď poněkud vystresovaný tím, že mi doktoři diagnostikují choroby, kterými dost možná ani netrpím:
„Hlavně se nesmíte nechat příliš vmanipulovávat do ukvapených diagnóz!“
A to je tak nějak i pointa tohohle sáhodlouhého osobního vyprávění – nepřijímejte slepě jakoukoliv diagnózu, kterou vám doktoři na základě nějakých svých testů přidělí a vy máte pocit, že by se mohli plést. Možná si ušetříte spoustu stresu a podivných diagnóz v budoucnosti.
Pokračování možná někdy příště. Teď momentálně nemám úplně jasno v tom, jak pokračovat dál, musím něco vymyslet. Mimochodem, neznáte někdo v Olomouci nebo poblíž diabetologa nebo endokrinologa, kterému by takovýhle zapeklitý případ přišel zajímavý a měl chuť se jím zabývat a současně byl ochoten spolupracovat s pacientem?
Moc díky za tak vyčerpávající osobní vyprávění. Obzvlášť s takovými zásadními diagnózami je opravdu potřeba nakládat opatrně. Nechápu, že bez ověření jen tak s jistotou řekne „Máte cukrovku.“ a nechce se o tom bavit. Kdo ví, kolik lidí to od ní a od spousty dalších lékařů v podobné situaci slyšelo… :-/
Takový nezodpovědný přístup a horlivé předepisování léků (často bez ohledu na snížení kvality života vinou vedlejších účinků) musí zkrátka ze zdravotnictví co nejdříve pryč.
Btw, jak se to vyvíjí s těmi bolestmi v levé části hrudníku? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že v podobných případech bývá přičinou psychycký/duševní stav. Obzvlášť v případech, kdy k tomu přidá ještě nedostatek spánku a stres.
Velice zajímavé čtení! Rozhodně přeji hodně štěstí, doufám, že vše dobře dopadne a věřím, že se s námi pak o konec příběhu podělíš.
Já ty doktory do jisté míry chápu, respektive v případě té diabetoložky chápu její reakci při první návštěvě. Ono to Houseovské „Everybody lies“ určitě není tak daleko od pravdy, takže to asi svádí pacientům moc nedůvěřovat. A pokud zkrátka mají v rukou testy či výsledky, které jim zdánlivě ukazují na jednoznačnou diagnózu, nemají vlastně žádný smysluplný důvod o tom nějak pochybovat. Occamova břitva a tak, žejo. Proč utrácet za opakované testování něčeho, co se zdá jednoznačné. Tady měl podle oficiálních testů k tomu určených dvakrát špatný cukr, má nadváhu, vysoký tlak, cukrovku v rodině – není co řešit, to je přece naprosto jasné.
Co už ale opravdu nechápu je totální pohrdání zjištěními, které pacient provedl z vlastní iniciativy sám doma. Nečekám od nikoho, že na základě nějakých domácích měření okamžitě změní celou diagnózu. Uvědomuju si, že například ty domácí glukometry mají poměrně velkou toleranci (jakkoliv se dají dohledat jejich klinické testy, které potvrzují, že jsou na tom dneska už s přesností velice slušně a odchylka od laboratorních měření je u nich nezřídka opravdu minimální). Šlak mě ale může trefit z toho, když výsledky takového domácího měření diabetolog bez nejmenšího pozastavení smete ze stolu jako naprosto bezpředmětné, nicneříkající a zbytečné. Obzvlášť, když poslední měsíc trávíš nemalou část času čtením diskusních fór třeba amerických diabetiků, kteří naprosto běžně popisují, jak tahle domácí měření s doktory aktivně využívají, jak si společně při návštěvách snaží zkalibrovat glukometry s těmi oficiálními lékařskými a podobně. Nakonec – diabetici prvního typu těmhle domácím glukometrům (včetně pffff Glucolabu) zcela doslova svěřují svůj život – pokud by jim glukometr naměřil cukr v krvi s příliš velkou nepřesností, nadávkují si špatně inzulín a můžou upadnout do hypoglykemického šoku nebo i kómatu. Ale pro diabetoložku v Olomouci je zjevně takový přístroj zcela nezajímavý…
Bolest na hrudníku stále přetrvává, stejně jako dřív se občas objevuje a občas mizí. Mám svou teorii, čím je způsobená, kterou tu nebudu rozebírat, ale pokud se nepletu (a mám dost důvodů se domnívat, že nepletu), tak je to v podstatě jen drobná občasná nepříjemnost, nic zásadního. Možná se ji někdy pokusím znovu vyřešit, ale na seznamu mých zdravotních priorit je dlouhodobě hodně nízko. Psychikou to ale IMO takřka jistě není, s tím mám taky jisté zkušenosti a tohle je trochu jiné.
Case, asi od nikoho bych nebyl ochoten číst tak dlouhý text… Ovšem tohle, co jsi popsal, je masakr.
Jak asi víš, pracuji ve zdravotnictví, takže lékařům jsem lehce nakoukl pod pokličku. Myslím, že jsi trefil hřebík na hlavičku, když jsi zmínil ty reklamní letáky v čekárně.
Problém, že obvoďáci předepisují léky na tlak po tunách, je obecně známý. Kamarádky manžel díky podobně „chytrému felčarovi“ skončil v IK+EMu a následně v invalidním důchodu.
Zdravotnictví v 99 % IMHO (říkám to po cca 12 letech práce ve velkých nemocnicích) o tom, aby člověka vyléčili. Je to byznys, jako jakýkoli jiný, jen lukrativnější – co by lidé neudělali pro své zdraví.
Takových „rýpavých“ pacientů, jako jsi ty, je minimum, a je Ti asi jasné, proč je doktoři nemají rádi.
Bylo by docela zajímavé vědět, kam a za čí peníze jezdí/jela ta Tvá MUDr. naposledy na dovolenou. Pokud má „marži“ z prodeje léků na cukrovku, tak tu cukrovku prostě budeš mít, i kdybys ji neměl. Ale na to jsi, zjevně, víceméně přišel.
Mohl bych Ti vyprávět o tom, jak Ti skoro v každé nemocnici předepíšou výhradně léky od nasmlouvaných firem, ačkoli bys mohl požadovat tutéž účinnou látku pod levnější značkou, ale doktor Ti to prostě nepředepíše, neb zařízení z toho nedostane obolus. Atd. atd..
Držím palce, ať jsi opravdu zdravotně OK a ať ze spárů „mafie v bílých pláštích“ vyvázneš ve zdraví.
Mimochodem: MUDr. Thomayer prý říkal: „Neexistuje zdravý pacient. Takový pacient je pouze špatně vyšetřený.“ :)
Máš můj obdiv. Už jen přesvědčování té doktorky o opaku muselo být dost vyčerpávajicí. Natož pak několikatýdenní samovyšetřování, hledání diagnózy, sbíráni poznatků na internetu atd. Článek jsem přečetl jedním dechem. Přeju hodně štěstí při hledání jiného doktora! Jsem zvědav, jak to celé dopadne.
Edit: „Zdravotnictví v 99 % IMHO není“
Uff, nějak jsem celou dobu tušil a doufal, že konec toho článku bude takový, jaký je. Radu nemám, ale osobně už chodím jen k lékařům, se kterými se osobně znám, nebo jsou příbuzní či velmi dobří známí někoho, komu důvěřuji. Bojím se jen dne, kdy mi dojdou známí.
Tohle je docela alarmující příběh, popravdě jsem sice nikdy neměl o postupech v českém lékářství příliš vysoké mínění, ale tento příběh mi vyrazil dech.
S určitou (dost vysokou) pravděpodobností se jedná o uspěchanou diagnózu závažných onemocnění u pacienta ve stresu a nestandardních (pro něj) podmínkách, spojenou s naprostým přehlížením možnosti chyby a také možnosti vlivu předepsaných léčiv.
Docela mi z toho běhá mráz po zádech. Samotná arogance zmíněné doktorky mě už ani tolik nepřekvapuje, i obecně je málo lidí, kteří jsou ochotni přiznat možné pomýlení a jakkoli si vážím doktorského statutu, mám občas dojem, že existuje určité uvažování typu: Jsem doktor a proto mám pravdu, tečka.
Ctrl-F stres nalezl 26 výskytů, na to bych se zaměřil především, to není normální. Mně pomáhá autosugesce, nemyslet zbytečně na problémy pokud je zrovna neřeším, připomínat si, že jsem vlastně šťastný a spokojený, dále pružná pracovní doba a v pravidelných intervalech relax s dýmkou a s oblíbenou hudbou. Když je tělo nabito pozitivní energií, snáze i bez prášků zvládá vlastní metabolismus i protivenství vnějšího světa. Držím palce!
Dýmka je super nápad, když ti neuříznou nohu kvůli cukrovce a neskolí tě vysokej tlak, tak si uženeš aspoň rakovinku.
Psal jsem to teď na G+, napíšu to i sem – dík za ty komentáře. Nemám zrovna dobrý pocit z toho, že jsem se takhle veřejně „odhalil“, není mi to příjemné, ale současně mám na základě prakticky všech komentářů dojem, že to alespoň nějaký smysl mělo (a teď tím nemyslím ten, že mi aspoň pár lidí drží palce, byť to jistě taky potěší).
Kohy: Nojo, kdybys byl na G+, věděl bys o mých příhodách víc, já se tam uzavřené skupině lidí už nějakou dobu svěřuju o tom, jak postupuju. Na FB jsem už prakticky úplně rezignoval a na Twitter soukromé věci nepíšu.
vitsoft: Ano, já vím, že to není normální. Myslím, že vím, jaká je příčina (mám s doktory nepříjemné zkušenosti celý život od raného dětství), a rozhodně je to teď jednou z mých hlavních priorit. Zatím jsem ten stres z doktorů příliš neřešil, protože mi doteď život až TAK nekomplikoval. I když je pravda, že v poslední době se u nich stresuju IMO o poznání víc a mám nepříjemný dojem, že za to mohou ty betablokátory – snižují totiž citlivost těla právě na stresové hormony a mám podezření, že následkem toho jich mám teď „ze setrvačnosti“ v krizových situacích ještě výraznější nadbytek než dřív, ale citlivost na ně už mám po vysazení těch léků bohužel znovu víceméně normální – a to samozřejmě není nejlepší kombinace.
Perfektni clanek. Rikal jsem si, kdyz jsem odscrolloval az dolu, ze neco takhle dlouheho si v zivote neprectu, ale nakonec jsem ho „slupnul“ jednim dechem. Taky ti preju, aby se ta diagnoza nepotvrdila a jednalo se jenom o prehmat doktorky.
Ja za svuj zivot a se svoji diagnozou od detstvi kdy jsem travil dlouhe mesice v nemocnicich myslim mam pomerne dost zkusenosti s lekari (a nastesti mi bile plaste vubec nevadi, pokud neprovadi invazivni zakroky:). Takze jsem se naucil jejich diagnozy automaticky overovat, s prichodem internetu to zaclo byt zabavnejsi.
Vyhrotil jsem to az natolik, ze nikdy neberu zadny predepsany lek, pokud nevim k cemu je presne dobry a co zpusobuje atd. Moje diskuze o tom jestli ten kaslicek budeme lecit antibiotiky nebo jenom sirupem uz jsou naprosto bezne a za poslednich cca 10 let zacinam pozorovat ze lekari to zacinaji akceptovat (pravda soukroma klinika je taky trochu jine zarizeni).
Ze zacatku toho cteni jsem si rikal jak muze nekdo takhle bezhlave verit lekarum a zacit do sebe sypat hromady ruznych prasku, zvlastepak pokud nepocituje zadne extremni nepohodli. Pak mi ale doslo ze muj pristup v tehle koncinach neni uplne bezny a za poslednich cca 60let jsme vedeni k tomu ze lekar je buh. Jsou to taky jenom lide a v pripade obvodnich lekaru jejich diagnozy vychazi temer vyhradne ze zkusenosti, nikoliv z klinickych testu (pravda bezny obvodni lekar za sebou nema baterii laboratori jako v nemocnici) a toho co paciaent rekne. Tedy pokladam za normalni diskutovat o spravnosti diagnozy.
Co se tyce bolesti na hrudniku, to mivam take. V mem pripade jde o nejakou podivnost s chrupavkou ktera pripojuje zebra k hrudni kosti a pozoruji to od doby kdy jsem mel havarku v aute a nejaky pochroumany krcni obratel. Obvykle to je ze sezeni v praci nebo prelezeni:) Staci jednoduchym cvikem vypukat jako prsty na rukou a ovbykle se to srovna…
Škoda že jsem se nedočetl jaký typ cukrovky ti to byl diagnostikován. K tvé obezitě a sedavému zaměstnání předpokládám půjde o 2 typ.
Možná si to už nepamatuješ, ale s podobně pohrdavým pffff… jsi mne nedávno na G+ zablokoval jen pro to, že jsem psal o vegetariánství.
Rozhodně bych ti nepřál cukrovku, ale možná že právě vegetaraiánská dieta tě v případě potvrzené cukrovky 2 typu může zcela vyléčit. Ostatně v IKEMU už na to přišli taky (znovu objevili Ameriku)protože touhle dietou se léčili z cukrovky už za 1 republiky. Ale jistě je výhodnější pacientovi prodávat drahé léky. Odkaz tady http://goo.gl/BK5PS
Ostatně další informace si jistě dohledáš sám.
Každopádně držím palce.
V poslední době jsem toho o dietách a cukrovce druhého typu (on to mimochodem doteď nikdo nezjišťoval, jakou mám, všichni pěkně v duchu tohohle článku automaticky předpokládají, že zkrátka mám cukrovku druhého typu, protože „to je přece logické, jste obézní a v rodině jste cukrovku měli“) četl opravdu hodně. Četl jsem taky spoustu příspěvků lidí, kteří si nejrůznějšími dietami, ať už různými paleo, Atkinsovými či jinými, cukrovku dle svých slov vyléčili. Mnozí z nich samozřejmě za sdělení své „tajné diety na vyléčení cukrovky“ požadovali nějakou symbolickou cenu, například „pouhých 40 dolarů a zbavíte se cukrovky navždy!“.
Všechno to mělo jedno společné – ti lidé si vůbec nic nevyléčili. Oni se sice kolektivně tlučou do prsou a radují se z toho, že si „vyléčili cukrovku“ a z úplně normálních úrovní cukrů (a já jim tu radost jistě přeju, byť je mi z jejich neoprávněného nadšení občas spíš docela smutno), ale když se jeden začte do jejich příběhů a do toho, jak teď, s „vyléčenou cukrovkou“ žijí, zjistí prakticky bez výjimky, že tu „vyléčenou cukrovku“ a normální hladinu cukru mají proto, že dodržují velice přísnou dietu a přísný životní styl, během kterého v podstatě nejedí vůbec nic, co obsahuje sacharidy, a současně jsou velmi fyzicky aktivní. Nikdo z nich nikdy nenapíše něco jako „dneska jsem si dal velký kus čokoládového dortu a vůbec nic to se mnou neudělalo, měl jsem cukr úplně normální“ – protože jejich cukrovka ve skutečnosti vůbec vyléčená není, oni jenom žijí tak, že se její symptomy v běžném životě nijak neprojevují (protože zkrátka nejedí cukry a když, tak jen ty „pomalejší“, takže nepotřebují zdaleka tolik inzulínu). Mnoho z těch lidí se raduje, že si vyléčili cukrovku, ale ve skutečnosti žijí se stejně přísnou dietou, mnohdy přísnější, než průměrný cukrovkář. Zase, já jim to z celého srdce přeju a samozřejmě i tohle je cesta k tomu, jak se vyhnout pozdějším diabetickým komplikacím, ale současně na rozdíl od nich nezavírám oči před tím, že si v podstatě lžou do kapsy – úprava životního stylu tak, aby se neprojevovaly příznaky mojí nemoci, není vůbec žádná léčba. To by stejně tak dobře mohl člověk, který ochrnul na obě nohy, říkat, že přišel na geniální způsob, jak své ochrnutí vyléčit – prostě celý den sedí za stolem a vůbec nevstává. A podívejte, žije úplně stejným životem jako zdravý člověk, který taky celý den sedí za stolem! Zázračná léčebná metoda!
On je celý ten koncept „léčby cukrovky“ hrozně ošidný – doktoři i pacienti hrozně rádi mluví o léčbě cukrovky a lécích na cukrovku, ale realita je taková (a v textu to i letmo zmiňuji), že to, čemu i lékaři sami říkají „léčba“ vůbec nic neléčí, pouze se snaží v maximální míře snížit výskyt symptomů a následně zabránit pozdějším komplikacím jako neuropatie a podobně. A stejně tak žádný z dostupných „léků“ na cukrovku vůbec nic neléčí – pouze do jisté míry uměle (a krátkodobě, proto je třeba je užívat denně) zvyšují citlivost těla na inzulín v případě lidí s inzulánovou rezistencí (většina cukrovkářů 2. typu) a současně potlačuje regulaci přeměny glykogenu na glukózu, ke které dochází v rámci samoregulačních mechanismů těla v játrech, aby tím zabránily dalšímu nežádoucímu zvyšování hladiny cukru v krvi a přetěžování už tak špatně (u 2. typu) fungující slinivky. Kdyby ty léky dotyční vysadili, jsou rázem tam, kde byli na začátku. To prostě není léčba – nedochází k žádnému skutečnému vyléčení. Stav slinivky se při ní nijak nezlepšuje a pokud se nezlepší stav slinivky a množství nebo „výkon“ beta buněk produkujících inzulín, není o skutečné léčbě řeč.
Na druhou stranu se jisté šance na to, že by cukrovka mohla jít vyléčit a tím myslím OPRAVDU vyléčit, skutečně objevují. Například se zjistilo, že morbidně obézní cukrovkáři, kteří podstoupili bandáž žaludku, zhruba v osmdesáti procentech případů svou cukrovku 2. typu skutečně vyléčili v pravém slova smyslu. Nikdo ale zatím přesně neví proč. Existuje několik teorií, ale zatím jsou to všechno jen teorie a nakolik vím, žádnou z nich se doposud nepodařilo dostatečně prokázat. Vazba na obezitu jako takovou přitom také není úplně jasná – jakkoliv to, když se tělo zbaví nadměrného tuku, rozhodně zvyšuje jeho citlivost na inzulín a tudíž potlačuje symptomy cukrovky (není potřeba tolik inzulínu, tudíž i oslabená slinivka může najednou zvládat svou práci), tak zdaleka ne všichni cukrovkáři, kteří po bandáži žaludku zhubnou, si tím cukrovku skutečně vyléčí, a naopak cukrovkou 2. typu trpí i celá řada lidí, kteří nikdy na těle neměli přebytečné kilo tuku (a nezřídka se jedná i o aktivní sportovce).
Pak se taky před nedávnem objevila studie vědců z Newcastle, kteří podrobili skupinu pacientů, relativně nedávno diagnostikovaných jako diabetici 2. typu, velmi intenzivní a velmi specifické dietě, sestávající z příjmu pouhých (a dost drastických) asi 600 kalorií denně (na internetu se dá dohledat celý ten publikovaný paper, kde je ona dieta přesně popsaná) a po měsíci zjistili, že většina ze zúčastněných si cukrovku skutečně vyléčila (v pravém slova smyslu) a z téhle většiny tento stav zase u většiny (ale ne u všech) přetrvává i cca. rok po té dietní terapii. Nikdo zatím přesně neví proč (s pouhým úbytkem váhy to, jak se zdá, až tak nesouvisí), nikdo zatím přesně neví, zda se skutečně jedná o dlouhodobé řešení a zda se oněm „vyléčeným“ cukrovka zase časem nevrátí. I tak to ale byl poměrně zásadní objev.
No a pak jsou tu různé pokusy s kmenovými buňkami, ale ty pokud vím zůstávají stále ve fázi pokusů na krysách, a také například studie jakési skupiny vědců, kteří zjistili, že pokud paradoxně svým pokusným krysám chemickou cestou zničili úplně všechny beta buňky (tedy buňky produkující inzulín, znovu připomínám) slinivky břišní, tak se stala velice nečekaná věc – alfa buňky se začaly přeměňovat v beta buňky a zhruba po měsíci měly takové krysy znovu zcela korektně fungující slinivku a cukrovkou netrpěly. Ale také to je, pokud vím, zatím pouze v tomhle laboratorním stádiu a navíc to skutečně znamená velice nebezpečný krok, tedy zničení naprosto všech beta buněk.
Takže nějaké možnosti skutečné léčby na obzoru takřka jistě jsou, ale zatím se bohužel opravdu nezdá, že by některý z nich spočíval v chroustání mrkve a květáku.
No a konečně, když už jsi tedy o tom mluvil – na G+ jsem tě v zásadě nezablokoval „jen proto, že jsi psal o vegetariánství“. Na G+ jsem si tě zablokoval proto, protože jsi naprosto ukázkovým příkladem veganského a ekologického mašíbla, který všem na potkání a při každé sebemenší příležitosti cpe nesmysly o tom, jak jedinou správnou výživou je žvýkat trávu a chroustat k tomu zeleninu (ostatně, proto má trávicí systém člověka knihu, bachor a čep…oh, wait) a jak by nás všechny spasilo, kdybychom bydleli na stromech v chatrčích z listí a svítili loučemi. A jelikož mám možnost volby, rozhodl jsem se, že tyhle tvoje pomatenosti opravdu nemám nejmenší potřebu číst. Proto jsem tě zablokoval.
Fandím ti, že bojuješ. Asi neznám nikoho, kdo by opravdu a s důkazy za své zdraví se bránil.
Doktorům se taky vyhýbám jak se to dá. Kdyby tvůj článek přinutil lidi víc přemýšlet o svém zdraví bylo by to fajn.
Představa kolik takových „cukrovkářů“ či jiných „nemocných“ lidí může kolem nás chodit je mrazivá..
Ano. Stejně jako mi vůbec nebylo nejlíp, když jsem včera od té diabetoložky vypochodoval do čekárny plné lidí. Mám poměrně zvučný hlas, ona celkem taky, oba jsme mluvili dost nahlas – bylo takřka jisté, že nás lidé v čekárně slyšeli. Dívali se po mně dost zvláštně. A já se zase díval s rozpaky na ně a říkal si „propána, lidi, a tomuhle člověku vy svěřujete svoje zdraví?“
Nebylo to zrovna příjemné pomyšlení…
Celkem depresivni cteni, ale vzhledem k tomu, ze s v posledni dobe relativne casto s kamaradem doktorem bavim o stavu ceskeho zdravotnictvi a kvalite absolventu lekarskych fakult, tak me to ani moc neprekvapuje.
A nevim jestli jsem neco omylem nepreskocil, preci jen je to extremne dlouhe, ale zkousels ten lek na stitnou zlazu vysadit?
Zkoušel, ale ono to není tak snadné, když ho náhle vysadíš, tak zase za pár dní překmitneš do silné hypofunkce, což není zrovna příjemné, jakkoliv by se to mělo časem zase stabilizovat (ale reakce na cukr v té době byly po celý den víceméně stejné jako teď, co ho beru na noc místo před snídaní). Ale primárně ho vysazovat nechci, jednak proto, že bych nejdřív rád zjistil, jak na mě vlastně přesně působí – beru ho sice už asi čtvrtý měsíc, ale zatím se nikdo nezajímal o to, jestli mám skutečně správnou dávku (já mám jisté podezření, že by snesla trochu snížit) nebo tak, byť jsem už doktorku přemluvil k tomu, aby mě alespoň poslala na test, abychom to zjistili, ale to ještě bude chvíli trvat. A pak bych ho spíš obecně raději bral, pokud to bude jen trochu možné, protože jsem poprvé v životě začal hubnout, navzdory tomu, že k tomu vyvíjím mnohem nižší úsilí než kdy předtím v minulosti, což mě samozřejmě dost těší.
Teda opravdu zajímavej příběh.
Problém je, že práve s příchodem internetu se vyrojilo u spousty pacientů takovéto „já jsem chytřejší než doktor“ a pak automaticky u doktorů spadnete do takovéhle škatulky. Ale ta arogance je fakt neskutečná. dovolím si sdílet.
Já se vždycky za všech okolností (jakkoliv to možná z výše uvedených přepisů mých diskusí s doktory nemusí být úplně patrné, tím si nejsem jistý) snažím zdůrazňovat, že chápu, co jim ukazují výsledky a jak to působí, protože si fakt nemyslím (byť bude řada lidí jistě nesouhlasit), že jsem nějaký vševěd. Ale pokud mám v ruce alespoň nějaké částečné důkazy o tom, že by diagnóza mohla být chybná, tak prostě chci, aby se se mnou o tom někdo aspoň bavil a pokud možno mi tedy smysluplně a logicky vysvětlil, proč se pletu a proč jsou moje domněnky chybné. Akorát se zkrátka už odmítám spokojit s argumenty typu „protože to tak prostě je“ nebo „protože tady mám test, který říká něco jiného, a všechno ostatní je irelevantní“.
Zbytečně jsi to rozhodně nepsal. Díky za článek.
Vůbec Ti tyhle peripetie nezávidím, bohužel jsem se s podobnými reakcemi lékařů již setkal rovněž. Už jako na malém na mě zkoušeli léčbu následků příušnic (které jsem měl pohé tři!!! dny, ale odneslo to levé ucho) steroidy. Léčba probíhala po celý listopad, a následujících osm let jsem každý listopad trpěl ztrátou kůže na dlaních, kloubech, ztrátou nehtů… Tehdy našim tvrdili, „že by to mohlo zabrat.“ Nezabralo…krom toho, že jsem každý podzim nosil ovázané ruce (někdy mezi 16.-18. rokem to přešlo).
Nedávno jsem řešil extrémně vysoký cholesterol (hodnoty okolo 12), až na jednu výjimku jsem měl štěstí na lékaře.
Na druhou stranu, udělat si takový domácí úkol a jen s informacemi z internetu, knih, a hlavně logickou úvahou vyřešit svůj na první pohled velmi komplikovaný problém mnohačetného rázu, to chce nejen odhodlání, ale právě to logické myšlení. Je dobře že ses nevzdal, a je dobře žes měl nakonec pravdu. Držím palce, pevně veřím že na další doktory již budeš mít větší štěstí.
Díky za článek. Byl v mnoha ohledech inspirující (nemluvě o zajímavém čtení). Bohužel taky věrně popisuje stav českého lékařství, podle posledních průzkumů co jsem četl důvěra lidí v české lékaře klesá (teď nemluvím o českých kapacitách v konkrétních oborech). Pohrdavý postoj k názorům pacienta k tomu v mnoha ohledech pomáhá.
Tak ono já to zase svým způsobem chápu. Když jsem ještě dělal ajťáka, taky jsem neměl zrovna v lásce lidi, co se mi snažili rádobyzasvěceně radit v tom, co je s jejich počítačem špatně (a patrně má k takové nedůvěře v laické názory sklony skoro každý, kdo se domnívá, že je ve svém oboru poměrně zkušeným odborníkem – obzvlášť dneska v době internetu, kdy si skutečně mnohdy každý, kdo si dokáže najít dvě hesla v Google, o sobě myslí, že se z něj tím stal expert). Ale na druhou stranu vím, že když jsem si je alespoň vyposlechl a nebral jejich rady nebo popis úplně na lehkou váhu, mnohdy jsem se dozvěděl třeba alespoň nějakou drobnost, která mi přinejmenším usnadnila další práci a někdy skutečně měli pravdu úplně, ač to tak nevypadalo.
A jestli jsem měl pravdu, to vlastně pořád nevím. S tlakem evidentně ano. S cukrovkou – kdo ví. Zatím to tak sice vypadá, ale jistotu nemám. Ale přesně o to mi jde – vyburcovat někoho k zájmu to zjistit (a fascinuje mě, jak těžké to je – vždycky jsem žil v naivní představě, že v tom spočívá hlavní smysl práce doktorů, zjistit co je s pacientem špatně a PROČ). Jak jsem psal, já se s diagnózou určitě dokážu smířit (nakonec s tím mám své zkušenosti, od dětství žiju s úrazem, který má doživotní následky a můj život rozhodně ovlivňuje). Ale nehodlám se smiřovat s diagnózou, která odporuje mým vlastním pozorováním a měřením. Jsem možná totální laik, ale to přece neznamená, že moje diagnózy nemusí dávat alespoň nějaký smysl.
Jako člověk živící se právě IT podobný podezřívavý postoj rovněž chápu, nicméně je laik a laik. Laik promítající do svého názoru pouze pocity je zcela jiné kafe, než laik používající logiku, ověřující si získané informace a pod. Nechal jsem Tvůj článek přečíst svou sestru, která před necelým rokem získala titul MUDr. Je prototypem perfekcionisty, který „musí“ být vždy nejlepší a nejlépe připravená. Na rovinu jsem z jejího vyjádření získal pocit, že se doktorkou, která se k Tobě chovala tak jak se chovala, nehodlá zaobírat… Myslím to tak, že podobní lidé by v dané profesi neměli co dělat. Pevně věřím že to dotáhneš do konce, a pro klid duše nakonec prokážeš jak lékařům, tak sobě žes měl pravdu. Už jen z toho cos psal o zjištěných faktech mi to celé nesedí. Sešlo se prostě příliš mnoho chybných závěrů a jinou medikací ovlivněných výsledků najednou. Mám pocit, že z toho všeho se nedá vytvořit ucelený závěr. Nemohu a nechci radit, v podobné situaci nejsem a nikdy jsem nebyl, nicméně držím palce, abys z toho všeho vyšel jako zdravý člověk, a průkaz diabetika Ti byl oficiální cestou odebrán pro „omyl při diagnóze.“
Průkaz diabetika mi paní doktorka při té kontrole na diabetologii už nevrátila, když jsem jí poděkoval za péči a odešel ;) A ani to moc nevypadalo jako náhoda nebo omyl (normálně ho vzala a založila si ho do karty), spíš to stylem tak trochu působilo jako že si ho za svoje nestydaté chování vlastně ani nezasloužím ;)
Což mě na jednu stranu mrzí, protože jsem si chvíle, kdy mi z toho všeho nebylo zrovna nejlíp, alespoň příležitostně zlehčoval poznámkami typu „kolik je asi na světě oficiálně diagnostikovaných diabetiků, co můžou klidně jíst čokoládu (brambory, těstoviny, whatever) a mají po ní cukr jako úplně normální zdravý člověk“ ;)
Zajimavy clanek, bohuzel v podstate shrnuje, ze nase zdravotnictvi je pouze dobry business. Mozna proto radeji k lekari temer nechodim.
Jo, jo to by souhlasilo. Chce to brát s nadhledem, takhle mě taky jednou chtěli hnát na OGTT, já jsem to odmítla, že musím do školy, napila jsem se před odběrem štávy:-)
Z jiného soudku, tohle jsem si užila s takto diagnosttikovanou Hepatitidou C, do dnes mě musí Doc. a všechny možný tituly, omlouvám se mu, že je neumím, z IKEMu Mudr. Šperl ujištovat, že jsem jí nikdy neměla a nemám.
Jsem zdravotník a také jsem se musela smířit s tím, že představa lékaře jako nadčlověka, ke kterému hledím s úctou, je přehnaná, naopak vše je nutné kontrolovat, ale zdravě.Já bych to takhle asi nepřeháněla. Mám štěstí na doktory, jsou celkem schopni diskuze, tedy mám lepší zkušenosti:-)
Nikdy bych nevěřil, že to někdy napíšu, ale díky za tenhle článek. pK
Takže jsi vlastně zdravý :-) Jeden čas jsem také dost běhal po doktorech a je to opravdu lahůdka. Já také nechápu arogantnost a namyšlenost některých doktorů. Vzhledem k tomu, kolik nemocí dokáží vyléčit, nejsou tyto vlastnosti vůbec na místě. Oni si pravděpodobně myslí, že když studovali několik let medicínu, že jsou za každou cenu chytřejší než jejich pacienti. Ale to je nesmysl, protože díky internetu si člověk může najít spoustu odborných lékařských informací. Zjistil jsem, že také trpím syndromem Bílého pláště, ale projevuje se pouze u mé obvodní doktorky, je taková malá, ale rázná a přísná. Takže jsem si prošel podobné kolečko s prášky na vysoký tlak, vlastním tlakoměrem a celodenním a celonočním měřením (v noci to docela budilo). Hlavní je si uvědomit, že doktoři jsou jen lidé a celkově toho zase tolik léčit neumí, a je asi lepší využívat soukromé ordinace, laboratoře atd., protože tam se k tobě chovají jako k zákazníkovi. A proč by zrovna zdravotnictví v tomto státě mělo fungovat, že? Tu bolest na levé straně hrudníku mám také někdy, je to taková ostrá bolest, která se zhoršuje s nadechnutím, jako bych si skřípl něco mezi žebra. Ptal jsem se otce a ten ji má také, takže ta moje bolest bude asi normální.
Ale dostal jsi se do hodně nezáviděníhodné situace, hned dvě špatné diagnozy najednou, to už chce silné nervy. Na druhou stranu, až ti někdy nějaký lékař oznámí, že máš rakovinu nebo hiv, tak ti zbude ještě veliký kus naděje, že by se mohl mýlit :-)
Nemyslím, že bych svou situaci popsal jako „jsem vlastně zdravý“. Patrně mi něco je (jinak by mi asi nemohly vyjít takové oficiální testy, jaké mi vyšly), jenom jaksi nevím co a jak vážné/pokročilé to je a patrně je to něco jiného, než mi tvrdí doktoři, a nikoho kromě mě příliš nezajímá, co.
Doktor je ten poslední člověk, jehož by měly tvé problémy zajímat… Jak jsem to z tvého popisu pochopil, tak vysoký tlak a cukrovka „zmizely“ a zbyly bolest na hrudi a problémy se štítnou žlázou. Třeba by ta bolest mohla souviset s tím vředem. A asi bych si pro jistotu znovu nechal otestovat tu štítnou žlázu, pokud si tak už neučinil. Ohledně doktorů, tak jsem si všiml, že když už skutečně neví, tak pacienty raději odešlou k psychiatrovi, aby se jich zbavili. Přeji štěstí, zdraví a pevnou vůli.
Je problem proc chodit k doktorovi, kteremu neverim. Obvodaka muzeme zmenit a hledat dokud spravneho nenajdete. Taky nejezdit s autem do servisu, kteremu neverite. Tak proc k doktorovi. Nevyhovuje vam kardiolog za kterym Vas poslali sbalim se a jdu jinam. Pacient ma pravo volby. Ja znam tyto problemy oboustranne. Az kdyz mate duveru k lekari (opravnenou) tak vas muze dobre lecit.
A stran „diabetu“ co zkusit Case-ovu dietu: po cem mam normalni glykemickou krivku to jist ;-) ono je s podivem ze vsichni lidi nejsou stejni a na kazdeho ma jidlo jiny vliv ze ;-)) nekdo ma z chleba glykemii 15 nebo 5 jako pred jidlem. Nekomu sedi byt veganem jineho to poskodi=neexistuje universalni lecba, universalni dieta, univerzalni lek. Proto by mel doktor pomoc ukazat cesty a dat pacientovi. Pokud to nedela, je to byrokrat a ne doktor.
Zajimavy byl jeden projekt o hodnoceni lekaru na internetu. Nebudu ho zde zverejnovat, ale vime. Ja bych byl i pro hodnoceni, ale je problem v lidske povaze. A to kolik lidi, kdyz je spokojenych jdou a chteji se podelit o dobrou zkusenost(vsichni to povazuji za normalni). A naopak kolik lidi, kdyz jim doktor nenapise lek ktery: „Frantiska rikala ze je dobrej“ tak jsou schopni napsat i lzi. Stejne tak i kolegove o druhem lekari….tady musim prestat protoze to si nedokazete ani predstavit.
„Člověče, když pomyslím na to, jaký jsem já inženýr, tak se normálně bojím jít k doktorovi!“
Díky za tento článek – trochu se v něm vidím. Já jsem člověk, který navenek působí sice klidně a normálně, ale uvnitř jsem celkem snadno se vystresující typ. To se může zdát nesmyslné, ale s touhle „labilní“ povahou se opravdu nic moc nedá dělat.
Vysoký tlak u doktora je u mě normál – dosahuji i vyšších hodnot než těch 140/90. Jsem už skoro přesvědčen, že tělo mi funguje bohužel dost psychosomaticky. Mám strach, že se mi naměří vysoký tlak a srdce se mi najednou jako o závod snaží aby to tak skutečně bylo. Obvoďák o tom naštěstí ví a doporučuje mi měřit se doma – tam jsem v hranicích normy.
Míval jsem taky problémy se spaním. V případě, že jsem věděl že se potřebuji vyspat, byl pro mě spánek po ulehnutí naprosto nějtěžší a neuskutečnitelnou „prací“, kterou jsem v tu chvíli mohl udělat, bez prášku to nešlo. Teď už ten problém nemám, jednoduše protože je mi naprosto fuk, jestli se vyspím nebo ne :-)
A s cukrem, tam jsem na vážkách – před 2-3 lety mi na lačno změřili o pár desetin nad normu. Opakované měření na lačno bylo ale ok, tak už se to neřešilo. Přesto si asi preventivně poprosím o vyšetření krve, snad na to mám nárok. Ono životosprávu nemám nejlepší, sedavé zaměstnání – ikdyž se snažím hýbat, všude jdu pěšky a chodím plavat. Jediné co mě netrápí je nadváha, tam jsem na tom spíš přesně naopak – jsem těsně nad hranicí podváhy (195cm/75Kg). Přibrat pár kil je pro mě stejně namáhavé jako pro jiné lidi zhubnout. Jde to jen velice pomalu a snad jedině cvičením a nabráním svalové hmoty – tuky prostě neuložím ani kdybych se.. Ale to mě z možné cukrovky nijak nevylučuje. Sladké jím včetně čas od času čokolád, kdy dokážu balení sníst za pár hodin. Tam bych se musel citelně omezit.
Rodinny znamy – lekar v roce 200x kdyz se zmenily hodnoty pro posuzovani „normalni“ hranice cukru, prohlasil, ze se jedna ciste o tah jak vyprodukovat vice diabetiku a vydelat tedy vice na lecich na diabetes.
Podobna silena kolecka jsem si absolvovala pravidelne od 12 let, kdy se lekarka rozhodla, ze mam na svuj vek podprumernou vysku a poslala me na endokrinologii. Dopadlo to tak, ze jsem na sest tydnu skoncila v Motole, kde zjistili, ze mi nic neni. Dodnes nevim, k cemu jim byly mimo jine testy ocniho pozadi. Vrcholem bylo, ze mi o dva roky pozdeji prisel telegram, ze po dvou letech nasli neco v mych krevnich testech a pres me protesty me tam rodice poslali opet na kolecko identickych testu. Podotykam, ze tehdy jsem mela jiz na 14letou divku normalnich 164cm. Jedine, na co kdy u me lekari prisli je kratkozrakost. A me dlouholete problemy se zazivanim jsou svedeny na psychicke problemy, prestoze jsem jim nekolikrat rekla, ze jsou vazany jen na urcite typy potravin. No tak je proste nejim a k doktorum se uz nepriblizuji. Nase babicka rika, ze clovek je zdravy dokud nejde k doktorovi.
Je fakt, že když jeden sleduje, jak se postupem času snižují hranice pro cukrovku nebo pro vysoký tlak, trochu to v něm hlodá, nakolik to je skutečně pokrokem ve vědě, novými poznatky a vyšším zájmem o pacienta a nakolik jde spíš jen o kalkul farmakologického průmyslu…
Každopádně já si v dětství s doktory taky dost užil a počítám, že můj stres z doktorů pramení zhruba někde tam. Nicméně jsem jim poměrně dost věřil. Spousta lidí mi ale teď v kontextu téhle situace říká, jak hrozně naivní to ode mne bylo a jak prý to přece každý ví. Tak asi ví, no.
Jsem lékař, byť ze zcela jiného oboru než všechny výše zmíněné. článek je dobrej, zkušenost hrozná, dovedu si to představit. udělám teď něco, co se nemá: Aniž bych tě viděl nebo vyšetřoval, zkusím na základě toho cos napsal a co se odehrálo odhadnout, co ti je/není (ber to tedy s VELKOU rezervou a rozhodně se tím nikde neoháněj:D )
1. Nevím, proč tě bolí na hrudi. Z toho, cos napsal (stěhovavé, měnlivé, někdy vúbec nejsou, bez vazby na námahu) si myslím že asi nejde o nic vážného, ale nevím přesně co to je.
2. Vysokej tlak podle všeho nemáš. Léčit 140/90 u vystresovanýho člověka je divný, já takovejm lidem říkám ať si seženou tonometr a změřej se párkrát doma (a trochu se divím žes to neudělal rovnou, když už si koupíš glukometr, moh sis koupit i tonometr, ale to je vedlejší).
3. Nevím jestli máš něco se štítnicí, neviděl jsem hodnoty hormonů. Každopádně bych to řešil s endokrinologem a ne s obvoďákem.
4. Cukrovce rozumím jen trochu. Mám pocit, že oGTT už je trošku obsolentní věc, respektive postavit to jenom na něm je divný. Zvýšená glykemie po jídle je i u zdravýho normální, 9.2 už je pravda trochu moc. Nepochopil jsem, jaký typ cukorvky jsi měl mít, taky jsi zmiňoval jakýsi nestandardní denní režim, jak tomu mám rozumět? Myslím si, že je klidně možné, že cukorvku nemáš, každopádně najdi jiného diabetologa.
Zajíc: Žádná dieta na světě tě nevyléčí z cukrovky
Lyta: Oční pozadí se dělá např. při podezření na nádory podvěsku mozkového, což by mohlo souviset…
pipin: Hodně si cením reakce, díky. A je mi samozřejmě jasné, že takhle je to jen střílení od boku a beru to s rezervou.
ad 2 – Přístup „klidně si domácí tonometr kupte, to ale stejně k ničemu nebude“ mě dost zarazil. Všude čtu o tom, jak je naopak při léčbě vysokého tlaku taková aktivita vítaná a přínosná. Tonometr jsem si rovnou nekoupil proto, že při té prvotní diagnóze jsem tomu pořád ještě relativně dost věřil (jak říkám, jsem obézní, ať dělám, co dělám, plus mi poslední dobou přece jen trochu chyběl pohyb, a doktorka mě při mé zmínce o vystresování dost přesvědčivě ujistila, že „stresem to nebude, ten na to moc vliv nemá“). No a pak jsem nějakou dobu problémy nepozoroval (respektive pozoroval, ale přičítal jsem je obecnému stresu, měl jsem dost náročný rok). A pak už najednou přišly ty problémy s cukrem, které jsem prioritně nadřadil těm tlakovým a proto jsem si primárně koupil glukometr (a dost dlouho jsem nad tím i tak váhal). Tonometr jsem si koupil vcelku záhy poté, protože jsem začal díky samovzdělávání zjišťovat, že by ty problémy s cukrem aspoň teoreticky mohly nějak souviset i s léky na tlak. Ono se to takhle asi blbě vysvětluje, bylo by to potřeba rozebrat podrobněji, ale prostě to mělo jistou uspokojivou racionalizaci. Teď samozřejmě lituju toho, že jsem neudělal něco jinak a dřív, ale to už mi zpětně nijak nepomůže.
ad 3 – Já si bohužel hodnoty TSH nepamatuju (nic jiného se mi neměřilo), ale opakovaně mi doktorka říkala, že ho mám nepatrně zvýšené a matně se domnívám, že padlo číslo 4.9. Ale jistý si tím bohužel nejsem a zatím jsem neměl možnost to s ní znovu probrat. Na to mi předepsala Letrox 50 jednou denně, který beru někdy od července(?) a nemám nejmenší tušení, jestli to je správná dávka nebo ne – když jsem prosil o zopakování testu, abychom věděli víc, tak jsem se opakovaně dozvěděl, že to je úplně zbytečné, protože je to hodně nízká dávka, která „rozhodně nemůže být příliš vysoká“ a je to příliš brzo na nějakou zásadnější změnu. Nechal jsem to být, protože jsem měl větší starosti s tím cukrem, ale mám trochu podezření, že tahle dávka je pro mě příliš vysoká, protože se mi dějí věci, které by s tím mohly souviset (problémy se spaním, vnitřní chvění, návaly horka, poprvé v životě vcelku pozorovatelně hubnu, přestože toho za den sním IMO docela dost a rozhodně víc než v minulosti, kdy jsem se o hubnutí aktivně snažil a další). Shodou okolností zrovna teď v tuhle chvíli jsem tu zvažoval další postup, protože se mi pořád vůbec nelíbí, co se se mnou poslední dobou děje. O vyšetření u endokrinologa jsem žádal, ale doktorka je přesvědčena, že jsou moje symptomy psychického původu a prozatím mou žádost odmítla a poslala mě místo toho k psychiatrovi, aby mi napsal antianxiolitika (která jsem nakonec stejně nezačal brát – psychiatr o tom ví a nic nenamítal a souhlasil s tím, že se můj stav i bez nich během měsíce dost zlepšil, obvodní o tom ještě neví a tak úplně se netěším na to, až jí o tom budu říkat, protože si od toho evidentně hodně slibovala), že pokud moje problémy budou trvat i poté, tak mě někam pošle. Přemýšlím, zda zkusit někam vyrazit sám, protože bych fakt rád věděl, jak na tom s tou štítnou žlázou jsem a zda je aktuální dávka léků správná, a rád bych samozřejmě tentokrát věděl něco konkrétnějšího než jen pouhé orientační TSH. Zvažuju velmi vážně, že se někam vypravím sám, ale ze zkušeností vím, že když člověk nemá k odbornému vyšetření doporučení od praktického lékaře, většinou s ním odborníci nejednají moc vstřícně :(
ad 4 – Všichni se (aniž by to ověřovali) shodli na tom, že mám určitě cukrovku 2. typu, protože jsem obézní, mám vysoký tlak a měli jsme ji v rodině (babičky). Realita je nicméně taková, že poslední dobou pozoruju projevy, které by na nedostatek a nedostatečnou reakci inzulínu ani moc neukazovaly, spíš naopak – pravidelně hodinu a poté dvě hodiny po jídle mě pobolívá hlava, chladnou mi ruce, tluče intenzivněji srdce, občas se i potím, a po nějaké době to zase vymizí – prostě obecně projevy spíš reaktivní hypoglykemie (ale vyloženě hypoglykemické hodnoty jsem si v těch situacích nikdy nenaměřil) nebo postprandiálního syndromu. Každopádně tyhle symptomy se s postupem času lepší, jako kdyby se něco, co bylo hodně rozhozené, postupně „kalibrovalo“. Kromě toho asi není bez zajímavosti, že jsem mezitím objevil klinickou studii, kdy se u lidí, kteří brali několik měsíců stejné léky na tlak jako já objevila cukrovka, aby posléze po několika měsících od vysazení léků zase zcela zmizela. I to mi dává naději, že snad cukrovku skutečně nemám. Primárně se teď chystám na zopakování OGTT, mám i žádanku, ale chci tomu dát čas, řekněme tak do února, března, aby se mělo šanci případně víc normalizovat to, co v normě nebylo možná právě následkem těch prášků.
A můj nestandardní denní režim je velice prostý – jak se říká, že se lidi dělí na skřivany a sovy, tak já jsem něco jako sova, která i proti ostatním sovám dost ponocuje :) Bojuju s tím celý život, částečně to máme i v rodině, a rozhodně můj denní režim není nestandardní proto, že bych se nutil do ponocování uměle, ale ponocuju proto, že mě k tomu nutí můj přirozený denní režim (to lidi leckdy tak úplně nechápou a myslí si, že moje ponocování je čistě moje vědomá volba, kterou bych kdykoliv mohl zvrátit, jen kdybych se trochu snažil).
Zdravím.
Mám velmi podobnou zkušenost. Asi před pěti lety se u mě při hladu objevily divné příznaky: třes rukou, potažmo celého těla, pot, nevolnost, končilo to většinou mdlobami. Navštívila jsem tedy obvodní lékařku a po dotazu, zda-li má někdo u nás v rodině cukrovku (má), mě poslala na diabetelogii. Absolvovala jsem tam řadu testů: ať normální zjištění hladiny cukru až po glykemickou křivku. Všechny hodnoty mi vyšly podprůměrně. Hladinu cukru na lačno mám okolo 2,8, při najezen jsem měla nejvíc 6,5. Hádejte co jsem se dozvěděla? Máte cukrovku.
Jelikož jsem se s tímto verdiktem nehodlala smířit, navštívila jsem dalších pět!!! lékařů, kteří při přečtení výsledků a bez další jakékoli debaty,souhlasili s diagnózou. Pak jsem narazila na velmi mladou doktorku, které to přišlo nějaké divné a začala to semnou řešit. Bavila se o mém životě-co dělám, v jaké situaci se mi kolaps přihodil atd. Po týdnu jejího hledání a konzultacích s ostatními lékaři mi navrhla nutriční poradenství na upravení jídleníčku. Tam mi bylo vysvětleny principy glykemického idenxu a doporučen stravovací režim. A ejhle? Výsledek? Nadměrné množství stresu, při kterém mi hladina cukru výrazně klesá, ale při pravidelné vyvážené stravě se drží v mezích a všechno je v pořádku. Po čtvrt roce, kdy při dodržování stravovacího plánu kolapsy vymizely, paní doktorka konstatovala, že jsem velmi ojedinělá vyjímka, ale že se to dá řešit stravou a to bez léků. Chodím k ní jednou za dva roky a naučila jsem se jíst tak, jak by měl jíst každý z nás.
Přeju všem, aby měli štěstí na lékaře!
Neblbni: Jsem dalek tomu dělat nějaké diagnózy, opravdu nejsem lékař a nechci se za něj ani vzdáleně vydávat nebo ho nějak zastupovat, ale podle toho, co jsem v poslední době četl to, co popisuješ, zní až podezřele přesně jako zmíněná reaktivní hypoglykémie (včetně hodně nízkého cukru na lačno, což třeba já nemám, ačkoliv řadu jiných symptomů splňuji). Která se mimo jiné vyznačuje tím, že její existenci valná většina doktorů zarputile ignoruje a výsledky lidí, které tím trpí, bohužel občas mohou silně připomínat diabetické výsledky, jakkoliv je příčina zcela opačná (nikoliv nedostatek inzulínu, ale naopak nadbytek). A třeba klasická dvouhodinová glykemická křivka ji velice často vůbec není schopna odhalit.
Tady jsou docela zajímavé a IMO objektivně zpracované stránky lidí, kteří tím trpí: http://www.reactivehypoglycemia.info/
Tonometr: jasně, řešils jiný věci. Ono to s těma digitálním někdy není úplně lehký (zlatý rtuťový, ale ty se už prakticky nesměj v nemocnicích používat), ale zas tak nespolehlivý nejsou…
Ad štítnice – takže oni ti změřili jen TSH, ale ne T3 a T4, resp. fT3 a fT4? Tak to je IMHO informace na dvě věci, mohu-li to tak napsat…z toho bych se já neodvážil usoudit nic.
Cukrovka 2. typu je obecně nemoc starších lidí (kolik je tobě, 30?). Ne že by ji nemohl mít mladý člověk, ale rozhodně to není úplně běžné a jistě to stojí za zamyšlení (ale jak jsem psal, cukrovce rozumím jen trochu). I tak mě překvapuje, že ti rovnou nasadili prášky, 2. typ se často řeší jen dietou…
Co se tonometru týče, tak jsem si ten domácí digitální měl možnost porovnat alespoň s tím holterem, co jsem měl na čtyřiadvacetihodinový monitor tlaku, a i když jsem to pochopitelně měřil na druhé ruce, rozdíl byl maximálně v jednotkách. Ale ten holter byl samozřejmě taky digitální.
Ano, změřili mi jenom TSH. Jedním z mých nejaktuálnějších cílů je přimět někoho k tomu, aby mi změřil něco víc, protože jak říkám, pořád pozoruju divné problémy, které by IMO s medikací na štítnou žlázu mohly souviset (silně připomínají překmity do hyperfunkce) a nikdo vlastně doteď neví, jestli ty léky potřebuju, kolik jich potřebuju…prostě stav na houby. A teprve teď, když se o to aktivně zajímám, jsem se dozvěděl, že TSH zdaleka nemusí nic moc vypovídat o tom, jak na tom štítná žláza skutečně je. A rozhodně dík za potvrzení od někoho z oboru (ne, nebudu tím argumentovat při žádosti o vyšetření, ale prostě je fajn vědět, že to nějaký doktor vidí podobně jako internetové články a diskuse).
Ano, mě taky zarazilo, že nikoho nepřekvapilo ani nezajímalo, že jsem si cukrovku „uhnal“ v mém věku (je mi pětatřicet) a ještě víceméně za rok (během kterého přitom moje standardní strava navíc v obvyklé dny dávala dohromady tak něco kolem 120, možná 150 gramů sacharidů denně, o moc víc ne, čili v podstatě diabetickou dietu), ale všichni prostě působili dojmem, že mají ve všem jasno a není vůbec co řešit. Ale to už jsem zmiňoval. A léky se teď prý (informace z víc zdrojů) předepisují poměrně automaticky i lidem třeba s prediabetem, ani nemusejí mít „plnou“ cukrovku.
Case: Co se hledani endokrinologa tyce, zkus se podivat na stranku znamylekar.cz, kde se muzes podivat, jak lekare hodnoti pacienti. Mne to docela pomohlo, mam z doktoru strach, takze najit prijemneho a vstricneho je pro me dulezite. Nasla jsem si schopnou ocni i kozni. Jinak zavidim ti, pokud mas praci, ktera ti dovoluje udrzovat svuj rezim, ja jsem idealne vzhuru od dvou odpoledne to peti rano, ale bohuzel, pracovat musim od osmi, tudiz se vyspim maximalne o vikendu, neusnu driv nez ve tri hodiny a vstavam v sedm. Uz jsem na sedmi salcich kavy denne a hlava me boli temer neustale.
Pipin: dekuji za informaci, konecne jsem se po patnacti letech dozvedela, k cemu to bylo. Myslim, ze rict cloveku kvuli cemu ted pul dne neuvidi nebo proc ho drzi cely den o hladu a kazdou hodinu mu berou krev a nesmi usnout by se melo i v tech 12 ci 14 letech. Napad rozkapat mi oci a potom mi brat krev s tim, ze nesmim usnout, byl od lekaru skutecne genialni, zkuste neusnout, kdyz jste hladovi, znudeni a nevidite.
Hodnocení na stránkách znamylekar.cz je dle mých zkušeností úplně k ničemu. Nechtěj vědět, jak tam jsou hodnoceni lékaři, o kterých se v textu zmiňuji (citoval bych, protože jsem se smál dlouho a poměrně srdečně, byť s jistou hořkostí, ale pak by je bylo snadné dohledat a tomu se chci minimálně zatím ještě pořád vyhnout). Ostatně ono anonymní hodnocení pacienty na netu je dost k ničemu – pokud dotyčného neznám, nemám nejmenší tušení, jaká je jeho schopnost rozpoznat dobrho lékaře. Spoustě lidí ke štěstí stačí to, že se na ně mile usmívá, vlídně k nim promlouvá a pak jim bez řečí napíše nějaké prášky, je jedno jaké – to ale o jeho skutečné odbornosti nevypovídá vůbec nic. Oba zmiňovaní doktoři se u toho taky velmi vlídně usmívali, minimálně dokud jsem je svou neochotou bez řečí souhlasit se vším, co mi říkají, „nevyprovokoval“ k nějaké jiné reakci. Šance najít tam dobrého doktora ve skutečnosti není IMO o moc vyšší než když si prostě náhodně vybereš – buď štěstí mít budeš nebo ne. Nemluvě o tom, že kladná hodnocení tam občas bohužel píšou sami doktoři, členové jejich rodiny nebo kamarádi (a záporná samozřejmě zase občas ti, kteří se chtějí dotyčnému za něco osobního pomstít).
BTW pokud nemůžeš večer usínat a přes den být vzhůru, je navyšování kofeinových dávek asi tím nejhorším, co pro sebe můžeš udělat (za to, že nemůžeš spát a potřebuješ k životu stále víc kofeinu může v nemalé míře právě ten kofein samotný a pomohlo by naopak jeho vysazení, byť to nebude snadné), a směřuješ k nehezkým koncům.
Děkuji za přesný popis jak se nebát doktora, tedy diagnozy.
Pohrdavé pfffff znám taky a k tomu ještě: „to máte z internetu?“, dokud jsem jenom přikyvovala bylo všechno dobré, ve chvíli první přesné otázky – odpověď viz výše:-(
Jsem intuitivní typ (IT by ze mě nikdy nebyl :-))), naučila jsem se poslouchat své tělo, vysledovala co mi svědčí a co ne a když jsem na své pouti narazila na jednoho ze dvou lékařů co mě nejen poslouchali, ale i slyšeli, tak mě pochválil. Ten druhý se mnou vážně konzultuje, úžasné. Ovšem trvalo pár let než jsme se do tohoto stavu rovnoprávné spolupráce dostali.
A k nestandartnímu chováni organismu – víte jak je zlé když vaše normální teplota je 35,4 a vyskočí o stupeň a 4 desetnky, je mi zle a umírám a oni vám řeknou, že žádnou teplotu nemáte, že je to jen zvýšená???????? Když má dospělý 38°C tak je poplach a taky je to „jenom“ o stupeň a nějakou desetinku. Teď už to mám v kartách všude kam chodím a ležím :-) ale trvalo to roky…………..
Poslední příspěvek byl v roce 12, teď je třináctý – je něco nového?
V zásadě nic nového. Pořád vlastně nevím, jak na tom doopravdy jsem, protože jsem doktory víceméně „poslal k čertu“ a místo toho provozuju „samoléčbu“ – řídím se svými domněnkami o tom, co mi je, a na základě toho jsem se poslední zhruba rok snažil eliminovat různé nevysvětlitelné a divné stavy (např. ty hypoglykemické příznaky), které mě potkávaly. Jde o režim, který se bohužel do jisté míry vylučuje s nějakými aktivnějšími pokusy o hubnutí a prevenci cukrovky (např. nemůžu příliš radikálně omezovat příjem sacharidů). Ale soudě podle toho, že problémy, které jsem měl po konzumaci sacharidů, pozvolna ustoupily a současně mi vymizely i další problémy, které jsem měl, bych se odvažoval tvrdit, že jsem patrně zvolil správný postup. Vlastně taky „naslouchám svému tělu“. A taky řeším některé zdravotní „resty“, které jsem hezkých pár let odkládal a měl jsem je vyřešit už dávno.
Potenciální cukrovku jsem víceméně pustil dočasně z hlavy, než se dám do pořádku v těch zbylých ohledech. Sacharidy se beztak kdovíjak necpu, pořád jím z hlediska běžného člověka spíš jen čistě udržovací dávky v řádu maximálně desítek gramů sacharidů denně, nevyhledávám je a stravu stejně primárně stavím na jiných věcech, takže toho je velice málo, co by pro mě doktoři mohli v takové situaci udělat. Příležitostně si nechám znovu udělat OGTT a další testy, až budu mít pocit, že jsem v ostatních ohledech dostatečně „v normálu“, ale prostě to aktuálně nijak nehrotím. Až se mi bude chtít, tak na ně půjdu. Jak říkám, stejně nejsem v situaci, kdy by pro mě doktoři byli schopni udělat kdovíco lepšího, než dělám sám i bez nich, i kdybych ji nakonec skutečně měl. A do té doby se tím nehodlám příliš stresovat, i tak mám stresu víc, než by se mi líbilo.
Děkuji za odpověď. Množí se lidé, co se doktorům vyhýbají a snaží se sami. Není se čemu divit když občas vidím kdo a z jakých pohnutek „jde na doktora“ studovat :-(((……………Jana
Teda..to je vážně drsný. Cukrovku (ale 1.typu, nevím jaký máte vy) mám už od 13, takže nějakých 9 let a teda musím říct, že s náma všechno probírali asi kvůli tomu, že jsem byla ještě dítě. Tohle je vážně drsné…tedka mám doktorku v motole v dospěláckém oddělení a u ní jsem vždycky tak 5 min. jestli nepotřebuju něco napsat a tak. zlatý dětský oddělení…
Kdybyste potřeboval kvůli cukrovce zhubnout, doporučuju http://www.kerbet.cz Nabízejí zdarma jídelníčky určené k hubnutí diabetiků. Ano zdarma, žádnou měsíční palbu nepožadují ;-)
Až se bojím, jestli si tohle přečte můj doktor, řekne si, že jsem to psal já….Na chlup stejný příběh. To snad ani není možný! Taky nejdřív tlak, pak štítná žláza a teď, světe div se, pane máte cukrovku. O panické hrůze z každého vyšetření nemluvě. Btw…na test glykemické křivky teprve čekám a upřímně se zabývám myšlenkou se na něj vys…