Living at the edge of the world

Mým favoritem, co se zpracování RAW fotografií týče, je už řadu let u nás relativně neznámý program japonské firmy Ichikawa Soft Laboratory s názvem Silkypix Developer Studio. Kdysi, když jsem hledal program, který by vyhovoval mým potřebám, jsem na Silkypix narazil v jedné diskusi, kde byl tento program zmiňovaný jako velice dobrý, co se týče výsledků na výstupu. Současně ale dotyčný varoval před poněkud neobvyklým rozhraní, které tento program používá, a upozorňoval také na poněkud obskurní terminologii. Se svérázností terminologie v Silkypix rozhodně souhlasím – je důsledkem právě toho, že se jedná o japonský program a jeho anglickou lokalizaci nedělal rodilý mluvčí. Proto se v Silkypix občas objevují podivnosti jako třeba výraz „cloakroom“ (v praxi něco, co se dá nejlépe popsat asi jako „clipboard nastavení“). S dalšími verzemi sice kvalita anglické lokalizace stoupala, ale některé z uvedených podivností v rozhraní zůstaly – patrně z důvodů „zpětné kompatibility“.

Co se ale týče uživatelského rozhraní, shledal jsem velice záhy ono varování veskrze lichým. Z uživatelského rozhraní programu Silkypix se totiž stal velice záhy jeden z hlavních důvodů, proč jsem u Silkypix zůstal a proč jsem měl se smysluplným a rychlým používáním většiny ostatních RAW konvertorů a editorů velké problémy. Rozhraní programu Silkypix je totiž dle mého názoru mnohem intuitivnější a logičtější než ta, která nabízí konkurence. Nikde jinde pak tento rozdíl nevnímám intenzivněji než v asi nejznámějším RAW editoru, tedy programu Lightroom společnosti Adobe. V průběhu let jsem ho příležitostně zkoušel, abych měl povědomí o změnách a možnostech, jaké Lightroom nabízí, a vždycky jsem u toho dost silně trpěl. S nedávným uvedením Lightroom 4 jsem se na tenhle program znovu podíval v naději, že se mi třeba už bude používat lépe. To se ale nevyplnilo a velice záhy se opět vrátila známám frustrace, kterou při používání Lightroom vnímám. A protože se mě občas někdo ptá, co mi vlastně na Lightroom (ale i jiných programech, např. pro jinak velice slibný DxO Optics platí víceméně totéž) tak vadí, rozhodl jsem se to trochu rozvést. Předem upozorňuji, že výtky, které vůči Lightroom mám, jsou do značné míry nepochybně silně subjektivní. Stejně tak bych se patrně s řadou problémů nesetkal, kdybych si například přečetl návod či nějaký kurz na webu. Nicméně se domnívám, že o intuitivnosti nějakého rozhraní svědčí do značné míry právě to, jak efektivně ho je schopen používat neproškolený člověk. A jakkoliv jsem samozřejmě za ty roky na Silkypix zvyklý, snažil jsem se na oba programy dívat objektivníma očima. To celé píšu primárně proto, abych se (snad) vyhnul komentářům typu „ale kdyby sis přečetl XY, tak bys to přece nemusel řešit!“ – ano, asi nemusel, ale o to tu vůbec nejde. A navíc – k používání Silkypix jsem také nikdy žádné návody ani nic jiného číst nemusel, prostě to nebylo potřeba.

Pusťme se do toho. Pokud mě trochu znáte, je asi zbytečné upozorňovat, že to bude poněkud delší…

Nejprve se podívejme na základní podobu obou rozhraní. Na první pohled se zdají velice podobná, ale to je skutečně jen první dojem. Tady máme výchozí podobu pracovní plochy v Silkypix Developer Studio 5:

A výchozí rozhraní modulu Develop v Lightroom:

Rozhraní Silkypix působí navenek poněkud prázdněji, ale to je spíše jen dojem, vyplývající z odlišností v jednotlivých rozhraních. Naproti tomu v pravém panelu v Lightroom vidíme jen část všech dostupných ovládacích prvků, pro zobrazení zbytku bychom museli scrollovat níže. To se v Silkypix takřka nemůže stát, protože se ovládací prvky přepínají podle toho, jaký nástroj právě používáme. Možná drobnost, ale už to je z mého pohledu bod pro Silkypix – nepotřebuji obvykle najednou vidět deset různých nástrojů, zavírat ty přebytečné neustálým klikáním zdržuje a scrollování jednak snižuje přehlednost a jednak zdržuje dvojnásob.

Dalším významným prvkem rozhraní Silkypix je to, že se dá poměrně snadno různě přizpůsobovat potřebám konkrétního uživatele. Takřka všechno se dá přemístit někam jinam – často používané doplňkové nástroje z lišty vpravo dole se dají „zakotvit“ do volného prostoru v levém panelu nebo nechat plovoucí (pozici si program samozřejmě pamatuje), celý tento panel se dá přesunout na jiný okraj obrazovky a stejně tak je možné přesunout či zcela odpoutat filmový pás s náhledy. Mně na širokoúhlém monitoru například velice vyhovuje přesun filmového pásu do pravé části obrazovky, čímž se mi maximalizuje pracovní plocha pro práci s fotografiemi na výšku a s ohledem na stranové poměry fotografií a monitoru přijdu u těch na šířku pouze o zanedbatelnou část plochy. Současně mám defautně zapnuté dva nejčastěji používané nástroje ze spodní doplňkové lišty tak, aby mi nezakrývaly fotografii samotnou a současně jsem je měl okamžitě po ruce. Moje výchozí pracovní plocha v Silkypix tedy vypadá nějak takhle:

Přizpůsobení rozhraní v Lightroom se v podstatě omezuje jen na možnost vypnout či zapnout některé panely či jejich součásti. Jejich přesun jinam Lightroom příliš nepodporuje. To v praxi například znamená, že pro úpravu fotografií na výšku budu mít vždycky méně místa než v Silkypix a v režimu zoom to fit tedy uvidím méně a v průběhu úprav budu muset častěji zoomovat nebo neustále vypínat a zase zapínat pás s náhledy. Opět – drobnost, ale u vytržení z ní zkrátka nejsem.

Od odlišného principu fungování panelu s hlavními nástroji pro úpravy se odvíjí i z mého pohledu jednoznačně nejzásadnější rozdíl práce v Silkypix a v Lightroom. Silkypix totiž do značné míry staví na používání presetů pro konkrétní nástroje (ve své svérázné terminologii je označuje jako „tastes“, tedy „chuti“), kterými uživateli zjednodušuje a urychluje práci. Každý z nástrojů má už ve výchozím stavu v Silkypix několik užitečných presetů s možností snadného přidávání vlastních – vždy je naprosto jasné, ke kterému nástroji se daný preset vztahuje a že neovlivní žádný jiný nástroj než ten, se kterým právě pracujete. Výjimkou jsou samozřejmě globální presety, které mění několik nastavení současně – u těch ale zase podle odlišné ikonky alespoň poznáte, zda obsahují napevno definovaná nastavení naprosto všech nástrojů (ikonka čtverečku), nebo zda upravují jen některé z nástrojů (ikonka „vykouslého“ čtverečku, podobná turistické značce pro zříceninu).

Lightroom samozřejmě presety podporuje také a samozřejmě je nějakými vybavený i v základě. Bohužel k nim z mého pohledu přistupuje velice nešťastným způsobem, který dle mého názoru uživatele od jejich tvorby a používání spíše odrazuje. Všechny presety z celého programu se zobrazují v panelu nalevo, rozdělené do podsložek (kterým už ale například nejde vytvořit další podsložky). Takový seznam presetů je dle mého názoru poměrně dost nepřehledný a jeho používání je otravné (opět jsem nucen neustála něco rozklikávat nebo schovávat a scrollovat v sáhodlouhých seznamech) a navíc má z mého pohledu jednu velice zásadní chybu – nemám nejmenší tušení, co daný preset vlastně přesně udělá. Ano, mám sice k dispozici malý náhled, který mi ukazuje, jak bude po aplikaci daného presetu obrázek vypadat (Silkypix tohle neřeší a jako náhled presetu používá prostě rovnou upravovanou fotografii, samozřejmě za cenu poněkud pomalejších reakcí, než má Lightroom), ale nemám nejmenší šanci zjistit, jakým způsobem daného vzhledu docílí a co všechno se v nastavení nástrojů změní. To považuji za poměrně fatální problém – protože v Lightroom v jednu chvíli nevidím na obrazovce všechny nástroje, vůbec si nemusím všimnout, že mi například preset pro (zdánlivě) pouhou změnu kontrastu současně trochu pohnul i s barvami a zvýšil doostření. Snadno se vám tak může stát, že aplikujete preset, který současně změní něco, co jste vůbec měnit nechtěli. V Silkypix tohle neřeším – pokud vybírám z několika presetů pro kontrast, mám jistotu, že se skutečně nezmění nic jiného než nastavení kontrastu. A v případě globálních presetů je díky tomu, že základní stav nástrojů mám vždy na očích, také nezanedbatelně snazší všimnout si toho, že „aha, v nastavení barev se něco změnilo“.

Podobně velkým problémem, co se presetů týče, je ale v Lightroom také jejich tragický nedostatek. Je tu sice hned několik složek presetů pro černobílou fotografii, ale pro barevnou jich tu mnoho není. A naprostou většinu z těch, které Lightroom nabízí, tvoří všemožné zhola zbytečné a „rádbycool“ efekty ala Instagram – simulace cross processu, vinětace a podobných nesmyslů. Reálně použitelné jsou v celém programu víceméně jen čtyři presety, pracující s kontrastem a jasem – přičemž jeden z nich pouze zapíná automatickou kompenzaci expozice (tj. funkci, dostupnou přes jediné tlačítko i bez presetu) a druhý pro změnu nuluje všechna nastavení. Takže zbývají dva presety pro mírně vyšší kontrast. Víc tu není. Pokud by uživatel zatoužil po presetech dalších, musí si je sám vytvořit nebo někde stáhnout. Pro srovnání – třeba právě nástroj pro změnu kontrastu fotografie nabízí v Silkypix celkem sedm různých presetů od velmi nízkého kontrastu po velmi vysoký. A to je jen jediný z několika nástrojů.

Přitom se ale použití presetů v Lightroom samo o sobě přímo nabízí – mimo jiné proto, že prostřednictvím modulu Library umožňuje Lightroom velice snadno ihned po importu fotografií aplikovat na celou skupinu snímků některý z presetů a zkrátit tak čas, potřebný k jejich hromadnému zpracování. To je velice užitečná vlastnost, kterou naopak Silkypix postrádá (zčásti bezpochyby i proto, že na rozdíl od Lightroom nepoužívá žádný „katalog“ fotografií, pracuje se tu přímo se soubory na disku (samozřejmě změny se ukládají zvlášť, nikoliv do zdrojových souborů). V Silkypix je něco podobného sice realizovatelné také, ale pouze prostřednictvím rozkopírování nastavení z jedné fotografie na jiné, což je o něco málo zdlouhavější a o poznání méně elegantní (i když ve výsledku prakticky stejně efektivní). Alespoň v tomhle ohledu má tedy stran presetů Lightroom navrch. Škoda, že Adobe nepovažovala za vhodné uživatele nějakými smysluplnými praktickými presety do začátku vybavit.

Na jednu praktickou ukázku toho, jak vhodné výchozí presety mohou usnadnit život, jsem narazil i při zpracování ukázkové fotografie (které se ještě budu více věnovat později). Na Silkypix se mi poměrně dost líbí skutečnost, že umí snadno vytvořit barvy, které nevypadají tak moc „chemicky“, digitálně. Od té doby jsem si sice už vytvořil několik vlastních presetů, ale výchozím bodem pro mě byl jeden z hned několika presetů, které v Silkypix snadno a rychle můžete na fotografii aplikovat a tím poměrně zásadně změnit její barevnou tonalitu a potažmo tedy i styl a atmosféru. Tady je ukázka nabídky výchozích presetů. Mají sice poněkud svérázná jména, ale nakonec tu jde primárně o výsledek.

Samostatně pak můžete samozřejmě nastavovat také saturaci barev. To je v zásadě celé základní nastavení barev v Silkypix – jeden z presetů a posuvník saturace (všimněte si malého plus vedle každého výběru, kterým můžete snadno a rychle přidat danému nástroji preset nový – Lightroom má takové tlačítko jediné, globální…a na druhé straně obrazovky, než jsou posuvníky samotné). Prosté a efektivní. Pokud vám to ale nestačí, můžete si rozkliknout doplňkový nástroj pro selektivní změnu barevné tonality, ale ten už je samozřejmě poněkud komplikovanější a ne každý bude mít chuť mu věnovat čas.

Při zpracování ukázkové fotografie jsem chtěl používat pouze to, co nabízí výchozí instalace obou programů, tudíž jsem se vyhýbal použití vlastních presetů. V Silkypix jsem tedy zvolil preset „Film color V1“, kterým jsem se uspokojivě přiblížil ke stylu, jenž preferuji. V Lightroom jsem samozřejmě chtěl docílit něčeho podobného. Ovšem narazil jsem – Lightroom sice nabízí kromě saturace také občas vcelku užitečný posuvník Vibrance, ale žádné presety pro změnu barevného podání. Jedinou možností je tedy sehnat si nějaký již hotový preset na internetu (a pak experimentálně zjistit, co všechno ve skutečnosti mění), nebo barevnou tonalitu zdlouhavě upravit ručně v dialogu, který se podobá onomu pokročilému ze Silkypix a který vás dost možná od takové snahy svou komplexností spolehlivě odradí. Abych dostal barvy alespoň přibližně do stavu, v jakém jsem je měl v Silkypix jedním kliknutím na preset, musel jsem nad ním v Lightroom strávit asi deset minut jemného dolaďování nejenom barev, ale i kontrastu a expozice, a výsledek se mi stejně tak docela nezamlouval.

Problémem, který s absencí presetů v zásadě nepřímo souvisí, je také funkce pro automatické nastavení správné expozice. Jde nakonec v podstatě o jakýsi inteligentní preset. Tato funkce je přítomna samozřejmě jak v Silkypix (který si na její kvalitě poměrně dost zakládá), tak v Lightroom. V programu Lightroom bohužel tuto funkci shledávám podstatně méně použitelnou, protože mi ve dvou případech ze tří předloží výsledek, který se mi vůbec nelíbí a musím ho stejně celý předělat. Naproti tomu Silkypix mi obvykle předloží něco, s čím bych hýbal jen minimálně, nebýt toho, že nezřídka provádím následné korekce kontrastu. Zdůraznil bych přitom skutečnost, že tu ani tak nejde o to, že bych si zvykl na expozici, jakou nabízí Silkypix, a proto mi připadala ta z Lightroom špatná – je to spíše obráceně, program Silkypix se mi právě zalíbil i tím, že mi opakovaně s minimálním úsilím na rozdíl od řady jiných RAW konvertorů nabízel takřka přesně to, co jsem si představoval. Malá demonstrace toho, o čem mluvím:

Zdrojová fotografie bez jakýchkoliv korekcí, to znamená nijak neupravená, taková, jak „vypadla“ z fotoaparátu. Je dost šedivá a kvůli odlesku v okně tmavá, protože takový intenzivní zdroj světla samozřejmě přiměl fotoaparát stáhnout expoziční čas. Takhle ji rozhodně nechci nechat. Zkusím ji tedy předhodit automatické korekci expozice v Silkypix.

To je alespoň z mého pohledu lepší. Silkypix správně usoudil, že odraz v okně bude přepálený tak jako tak a proto ho víceméně ignoroval a místo toho vytáhl expozici celého snímku o více než 1.5EV, čímž se celá fotografie projasnila a nepůsobí už ani tak šedivě. Kdybych neměl trochu jinou představu o její výsledné podobě, asi bych měl víceméně hotovo. Jak si asi povede Lightroom?

Je to sice takhle hodně špatně vidět, ale skutečně tu oproti neupravené fotografii došlo k jistým změnám. Asi nejvýznamnější změnou je halo kolem osvíceného okna, na kterém se projevila redukce přepalů. Kromě toho došlo k dalšímu ztmavení již tak tmavé oblohy (v rozhraní Lightroom byl celý efekt výraznější než na výsledné fotografii, ale k tomu se ještě v závěru textu dostanu) a celá fotografie tak ani vzdáleně nepřipomíná nic, co bych chtěl někde prezentovat, vlastně je to celé ještě horší, než to bylo bez úprav. Lightroom patří k programům, které mají až panickou hrůzu z přepalů a kontrastu, takže se je za většiny okolností snaží eliminovat, pokud mu to dovolíte. To má bohužel za následek to, že je náchylný k produkování šedivých fotek, což není trend, kterému bych byl nakloněn, jak už jistě každý ví. Chápu do jisté míry, proč se snaží přepalům vyhýbat, ale nemyslím si, že je vyhýbání přepalům vždy na místě. Silkypix to evidentně chápe a přepalů se zdaleka tak neobává, Lightroom v jejich přítomnosti „panikaří“. Tak či onak je výsledek ten, že automatická korekce expozice mi v Ligthroom prakticky vůbec nepomůže a pokud chci fotografii podle svých představ, nezbývá mi než si vše nastavit zcela ručně. Podotýkám přitom, že tento závěr nevyvozuji z jediné fotografie, ale je výsledkem řady pokusů. Někdy je výsledek automatické korekce v Lightroom uspokojivější, někdy (jako v tomto případě) je spíš tragický, ale takřka bez výjimky platí, že Silkypix dodá jediným kliknutím výrazně lepší výsledek.

Celé tohle lpění na presetech přitom není nějakým mým pouhým neopodstatněným rozmarem – aplikace presetů dokáže velice usnadnit a především urychlit zpracování více fotografií. Dobře navržený preset je poměrně univerzální a je ho skutečně možné snadno aplikovat na široké množství fotografií a výsledek pak už jen mírně individuálně doladit. Když posadíte uživatele k čisté instalaci obou programů a dáte jim ke zpracování několik desítek fotografií, troufám si tvrdit, že ten, který bude používat Silkypix, celý úkon zvládne znatelně rychleji, protože zkrátka využije interních presetů v Silkypix, zatímco uživatel Lightroom si bude muset své presety buď nejprve vytvořit a teprve potom je uplatnit (a pak vše ručně dolaďovat), nebo každou fotografii zdlouhavě editovat kompletně manuálně, což mu půjde tím hůř, že ovládadcí prvky Lightroom nejsou ve skutečnosti k jemnýmm úpravám a změnám příliš dobře navržené.

Velký problém celého rozhraní programu Lightroom totiž tkví v tom, že je uživatelsky velice nepřívětivý. Uživatel je doslova zaplaven množstvím posuvníků v několika modulech (jejichž funkce se občas alespoň pro nezasvěceného člověka dokonce duplikují), se kterými se velice špatně pracuje. Pokud chci například ručně dolaďovat konkrétní parametry pro nastavení kontrastu, mám v Silkypix jednak k dispozici poměrně dlouhý posuvník s jasně vyznačeným „zobáčkem“ pro výchozí polohu a po najetí myší do prostoru posuvníku se mi ještě navíc zobrazí hrubá (a neocejchovaná, ano) stupnice, která mě poměrně uspokojivě informuje o tom, jak moc musím posuvníkem pohnout. Jak na uvedený „výchozí zobáček“, tak na dílky stupnice přitom mohu myší kliknout a rychle tak přeskočit na danou hodnotu nastavení. Jemné nastavení či doladění nějaké hodnoty je také poměrně snadné. Jednak, jak už jsem zmínil, jsou posuvníky ve výchozím stavu v Silkypix zhruba dvakrát tak dlouhé než v Lightroom při zhruba stejném rozsahu hodnot, takže mají o poznání nižší citlivost. U každého z posuvníků je samozřejmě také okénko s číselnou hodnotou, kterou je možno rozkliknout a přímo ručně změnit zadáním požadované hodnoty. Kromě toho jsou ale po stranách těchto okének ještě klasické šipky, kterými jde hodnota posuvníku poměrně jemně upravovat, takže nemusíte dávat ruku z myši. A pak je tu ještě jedna velmi příjemná možnost – jakmile se přiblížením myši daný posuvník „aktivuje“, stačí začít točit kolečkem myši a hodnota daného ovládacího prvku se s uspokojivě nízkým krokem mění. Celkový výsledek je snadný, funkční a elegantní.

Lightroom má ve výchozím nastavení posuvníky mnohem kratší, jak již bylo zmíněno. To se dá sice dohnat tím, že si celý panel s nimi roztáhnete na šířku, čímž se přizpůsobí i posuvníky…jenže tím se zase připravíte o cenný prostor v editační oblasti, takže je to tak trochu z bláta do louže. Nastavování hodnoty posuvníků čistě myší je tak v Lightroom o poznání náročnější na přesnost, což je opět alespoň v mém případě zdrojem naprosto zbytečné frustrace (nesnáším, když musím posuvníkem hýbat doslova po pixelu a stejně se nemůžu na potřebnou hodnotu trefit). Posuvníky jsou v Lightroom navíc naprosto „slepé“, není na nich zobrazena vůbec žádná stupnice, takže trefit se napoprvé na předpokládanou hodnotu se opět stává spíše dílem náhody a manuální zručnosti. Návrat na výchozí nastavení posuvníku sice Lightroom má, ale alespoň mně připadá mnohem méně uživatelsky přívětivý – je třeba dvakrát kliknout na držátko posuvníku, což není úplně triviální úkon a někdy kliknete nechtěně víckrát, někdy zase omylem provedete dvojklik ve chvíli, kdy jste ho ve skutečnosti provést nechtěli. Výsledkem je samozřejmě opět naprosto zbytečná frustrace. Stejně tak je v Lightroom samozřejmě možné zadat požadovanou hodnotu ručně pomocí klávesnice – a je to, upřímně řečeno, mnohdy asi nejlepší řešení z těch nabízených, pokud nechcete vyskočit z kůže. Ovšem to znamená sundat pravou ruku z myši, což já osobně dělám v grafických programech jen velice nerad. Zcela fatální se mi jeví absence klikacích šipek pro jemnou změnu hodnoty daného posuvníku – Lightroom sice nabízí svou (zřejmě) alternativu, totiž možnost kliknutím na číselnou hodnotu a držením tlačítka myši jejím současným tažením hodnotu posuvníku měnit, ale to je naprosto k ničemu a v podstatě to jen duplikuje samotné tažení posuvníkem, rozhodně to v žádném ohledu neusnadňuje jemnou změnu hodnoty. A možnost změny hodnoty posuvníku kolečkem myši tu sice také je, ale opět s velice bizarním háčkem – totiž k tomu, abyste mohli hodnotu posuvníku upravovat kolečkem myši, na daný posuvník, respektive na jeho „držátko“, musíte nejprve kliknout a tím ho „aktivovat“. Což mi přijde jako velice nešťastné řešení, protože je relativně velká šance, že oním kliknutím současně s držátkem mírně pohnete a změníte si tak výchozí bod editace. Ale mnohem horší je druhá bizarní vlastnost tohoto způsoby změny hodnoty posuvníku – totiž že ona aktivace posuvníku kliknutím platí jen do chvíle, dokud kurzor myši neopustí poměrně malou oblast v okolí posuvníku. Jakmile se tak stane, kolečko myši přestane mít na měněnou hodnotu vliv a přepne se do režimu scrollování seznamem modulů. Upřímně řečeno příliš nechápu, proč, když už musím na daný posuvník výslovně kliknout, abych ho mohl měnit, si tento nemůže udržet focus i v případě, že jeho poměrně úzký prostor myší (třeba nechtěně) opustím. Byl by skutečně takový problém se do režimu scrollování seznamem přepnout například opět kliknutím, ale tentokrát mimo prostor posuvníku? Nebo při přesunu myši nad jiný posuvník aktivovat aspoň ten, bez nutnosti na něj klikat? Ale asi by to problém byl a proto to Adobe nenabízí a místo toho mě nutí ke zbytečnému klikání.

Mohlo by se zdát absurdní, že někdo řeší takovou zdánlivě zanedbatelnou věc jako ovládání posuvníků v nějakém programu, ale je třeba si uvědomit jedno: totiž že právě nastavováním posuvníků strávi uživatel při práci v programech jako Lightroom nebo Silkypix nezandebatelné množství času, v případě řady z nich dokonce většinu. A jak se říká, stokrát nic umořilo osla. Když pracujete na jedné fotce a musíte na nějaký posuvník sáhnout třikrát, asi leccos překousnete a nebude vám vadit, že je nastavení jemnější hodnoty poněkud nepřesné a zdlouhavější. V momentě, kdy ale už fotografií najednou upravujete desítky, ne-li stovky, se čas a nervy ztracené takovou zdánlivou drobností velice nezanedbatelně násobí a snadno může dojít k tomu, že editací strávíte třeba o hodinu déle a ona hodina bude navíc z valné části naplněna frustrací z toho, že vám tvůrci programu házejí klacky pod nohy. Tady už zkrátka stojí za to uvažovat i o podobných drobnostech.

Rozhraní programu Lightroom je ale celkově dle mého názoru poněkud zmatené a působí občas silně nesmyslně. Pro nezasvěceného uživatele se může ukázat jako problém i zcela triviální úprava křivek a „záchrany“ přepalů. Silkypix na to jde opět velice snadno a jasně – pro změnu kontrastu je tu samostatný nástroj s presety a možností jemného doladění. Na záchranu přepalů je tu taktéž jasně definovaný samostatný nástroj (opět s vlastními presety) a pokud chcete výslovně upravovat křivky, pak je vám to umožněno opět v jednoznačně odděleném nástroji (samozřejmě také s vlastními presety). Všechno je jasně vymezené – vždycky přesně víte, na co právě saháte, a díky předpřipraveným presetům lze i v základní instalaci vše vyřešit velice snadno. Mimochodem, přiznám se, že na nástroj pro úpravu křivky jsem si za těch několik let, co Silkypix používám, v podstatě nesáhl – vždycky jsem si vystačil se základním nastavením kontrastu a expozice a případně s funkcí Dodging (v nejnovější verzi SP doplněné také o alternativní a relativně praktický nástroj HDR).

V Lightroom to s podobnými úpravami bohužel není tak jednoduché a nezasvěcený uživatel bude na posuvníky asi koukat poměrně zmateně. Pokud si rozkliknete modul Basic, určený pro základní úpravy fotografie, a modul Tone Curve, tedy úpravy křivky, objeví se před vámi poněkud schizofrenní nabídka. Posuvník pro změnu míry „záchrany“ přepalů pak bude nezasvěcený uživatel v celém programu hledat zcela marně.

Jestli vám poté, co před sebou budete mít takto schizofrenní nabídku, naprosto jasné, proč jsou tam zdánlivě některé posuvníky zdvojené a jiné se jmenují jen mírně odlišně, pak gratuluji. Já na tyhle špeky od Adobe vždycky zírám velmi nechápavě. Ona v tom ve výsledku jistá logika je (například posuvník Highlights v sekci Basic v podstatě ovládá zmíněnou míru záchrany přepalů), ale nemohu se ubránit dojmu, že by se takovému chaosu, kdy uživatel váhá, kam má vlastně sáhnout a proč jsou mu předkládány dvě verze téhož posuvníku, šlo poměrně snadno vyhnout – ať už vhodnějším pojmenováním či například vytvořením nové podsekce v sekci Basic.

Ať už je ale práce s uživatelským rozhraním jakákoliv, pokud nestojí za nic výsledný výstup, je sebelepší rozhraní úplně k ničemu. Vrátím se tedy ještě ke své testovací fotografii. Jak už jsem v textu dříve zmínil, snažil jsem se ji čistě bez pomoci dodatkových presetů či pluginů, pouze s využitím možností, které jsou k dispozici ve výchozí instalaci obou programů, upravit na podobu, která by se co nejvíce blížila mojí představě o tom, jak má daná fotografie na výstupu vypadat. Skutečnost, že mi to v Silkypix zabralo asi čtvrtinu času i tehdy, když odečtu tápání nad jednotlivými ovládacími prvky v Lightroom, asi stojí přinejmenším za zmínku, ale netroufal bych si ji prezentovat jako kdovíjak zásadní závěr – nakonec je nepopiratelnou skutečností, že v Silkypix pracuji několik let, zatímco v Lightroom jsem jen příležitostným hostem. Mnohem zajímavější je pro mě skutečnost, že se mi ani navzdory vloženému času nepodařilo (a nejen v tomto případě) přimět Lightroom k výstupu, který by se mi zamlouval více než ten ze Silkypix. Zde je výstup ze Silkypix po všech korekcích:

A tady je výsledek z Lightroom.

To, kterou z obou fotografií preferujete, je samozřejmě veskrze subjektivní věc. Je mi naprosto jasné, že řadě lidí se bude líbit víc ta z Lightroom (a řadě, ne-li většině ostatních, se nebude líbit ani jedna). Mně se líbí výstup ze Silkypix proto, že mi svým stylem celkově více připomíná klasické diapozitivy. Například modrá barva oken mrakodrapu mi v Lightroom verzi připadá velmi „chemická“, přestože se podání modré jako takové zřejmě příliš neliší, jak je vidět na barvě oblohy. Podobných rozdílů tam ale vidím více. Jak říkám, tohle je záležitost osobních preferencí každého z nás.

Zajímavá je ale také jedna věc – pokud si obě fotografie srovnáte vedle sebe, zjistíte, že na té v Lightroom je aplikovaný jistý „HDR“ efekt, který snižuje její kontrast. Verze ze Silkypix má tmavší stíny a naopak třeba obloha je na ní jasnější. To mě docela překvapilo, protože jsem se poměrně dost snažil o to, aby alespoň tyhle základní věci jako kontrast a jas byly na obou verzích pokud možno skutečně shodné. Proč jsem tedy nakonec v Lightroom vyprodukoval fotografii, která se v tomto ohledu poměrně dost liší od té v Silkypix? Odpověď je prostá – protože přímo na monitoru, v uživatelském rozhraní obou programů, vypadaly oba snímky prakticky shodně. Obloha je sice při takovémto přímém porovnání stále poněkud jasnější v Silkypix, ale co se týče detailů ve stínech v dolní části, jsou obě verze takřka totožné. Vlevo Silkypix, vpravo Lightroom.

Přiznávám, že tím mě Lightroom příliš nepotěšil. Protože pokud v programu na úpravy fotografií nemohu důvěřovat tomu, co vidím na svém monitoru, jdou jakékoliv obskurnosti v jeho ovládání poněkud stranou. Budu doufat, že to je ve skutečnosti způsobené tím, že mi někde opět uniklo nějaké pro mě nelogicky umístěné nastavení, které bych odhalil, kdybych se o Lightroom zajímal intenzivněji. Zatím je pro mě ale Lightroom i z výše nastíněných důvodů spíše nepoužitelný a snaha o jeho používání je pro mě zdrojem mnohých frustrací. Tím rozhodně tenhle program nechci snižovat – má celou řadu funkcí a možností, které Silkypix vůbec neobsahuje a o kterých jsem se tu vůbec nezmínil, protože mě naprosto nezajímají (jako katalogizace fotografií či tvorba fotoknih) nebo je v rámci svého workflow dělám natolik zřídka, že je dělám ručně během finálního postprocesu pro upload na web, který provádím v Corel Paint Shop X4 (například odstraňování drobných problémů pomocí klonovacího razítka a podobných nástrojů). Potenciálně nejzajímavějším argumentem ve prospěch Lightroom však bude pro českého amatéra ve verzi 4 ale pravděpodobně cena – s příchodem čtvrté verze totiž Adobe srazilo cenu Lightroom na polovinu a ten se tak nyní dá koupit za přibližně tři a půl tisíce korun. Silkypix Developer Studio 5 Pro v současné době stojí 27000 jenů, tedy zhruba šest tisíc korun. Nicméně ti, kteří by dokázali oželet například zmíněnou HDR funkci, pokročilejší redukci šumu nebo právě nástroj na odstraňování prachu a jiných kazů, by mohli sáhnout po Silkypix Developer Studio 4 (stále vyvíjené paralelně s verzí DSP 5 Pro), které přijde na 16000 jenů, tedy podobně jako Lightroom 4 zhruba tři a půl tisíce korun.