Living at the edge of the world

Vyjadřovat se k úrovni médií, zejména těch českých, je skoro ztráta času. Seriozní zpravodajství a skutečná novinařina už se dnes v podstatě vůbec nepěstují, vyšly z módy. Dneska zpravodajství vládne bulvár – co nejvíce skandálů, co nejbouřlivější diskuse rozhořčených komentujících (byť paradoxně některé bulváry u nás v poslední době přistoupily ke kroku, který je v zahraničí obvykle naopak spíše výsadou serioznějších serverů – vypnuly čtenářskou diskusní žumpu pod články, zatímco naše „nejdůvěryhodnější“ servery se mohou u článků pochlubit primitivním chlívem, ze kterého se jednomu chce mnohdy zvracet). Ostatně jsem přesvědčen, že v nemalé míře za vymizení poctivé novinařiny může právě internet a elektronické publikování. V minulosti si bylo třeba dávat větší pozor – jakmile jste něco vytiskli na papír a pustili do oběhu, už to nešlo vzít zpátky. Na internetu stačí stisknout jedno tlačítko v redakčním systému a bez jakýchkoliv stop můžete klidně přepsat celý článek. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat, za nic se omlouvat. Když jde o opravu nějaké triviální chyby, mávnete nad tím rukou nebo se flegmaticky pousmějete novinářské stupiditě. Horší ale je, že se prostřednictvím mizerné novinařiny dá velice zdatně vědomě i nevědomky manipulovat veřejným míněním a v podstatě tak psát vlastní verze událostí. V posledním týdnu se takové zásadnější události staly hned dvě, o kterých se chci/musím zmínit. A protože těch méně závažných je v médiích neustále k dispozici více než dost, přihodím i jednu takovou.

Začnu od konce, tedy chybou nejméně závažnou (tedy minimálně pro nás). Minulou sobotu, tedy 5. května, se na serveru Novinky objevila zpráva o tom, že v Británii spáchal sebevraždu patnáctiletý génius Dario Iacoponi. Protože od sebe všechny hlavní české servery nadšeně opisují a nikdo se neobtěžuje jakýmkoliv ověřováním informací, objevila se prakticky shodná zpráva záhy i na iDnes.cz. Původní znění zprávy z Novinek.cz nemám k dispozici, mám jen tu z iDnes.cz. Tam stálo mimo jiné následující:

Vyšetřování ukázalo, že patnáctiletý Dario Iacoponi s činem počkal na dobu, kdy doma nebude ani jeden z rodičů. Pak si vzal otcovu brokovnici, se kterou se už předem naučil zacházet. Příliš vzdálenou spoušť zmáčkl pomocí kuchyňské vařečky.

Oč jde? Inu, o to, že ačkoliv byly zprávy prezentovány stylem, jako by se jednalo o aktuální informace, ve skutečnosti tomu tak nebylo a ani jeden z pánů novinářů o tom neměl nejmenší tušení. Dario Iacaponi si skutečně ve svých patnácti letech vzal život popsaným způsobem. Jenže těch patnáct let mu bylo v roce 1998…

Naštěstí jsme na internetu, kde lze chyby snadno napravit a vymazat ze světa. S tím se oba servery vypořádaly vpravdě kreativně. Novinky.cz nyní píší:

Dario Iacoponi měl v London Oratory, jedné z nejlepších škol v Británii, kterou mimochodem navštěvoval po boku dvou synů expremiéra Tonyho Blaira, jen nejlepší známky a díky jeho nadání mu bylo povoleno složit klíčové zkoušky GCSE o rok dříve. Exceloval při nich ve všech šesti předmětech. (kráceno) Pak ale v roce 1998 spáchal sebevraždu v domě svých rodičů. Počkal si, až budou pryč, a zastřelil se otcovou puškou. Spoušť, na kterou nedosáhl, když zbraň otočil proti sobě, stiskl s pomocí vařečky.

Na serveru iDnes.cz si s tím poradili podobně:

Policejní pátrání ukázalo, že patnáctiletý Dario Iacoponi s činem počkal na dobu, kdy doma nebude ani jeden z rodičů. V roce 1998 si pak vzal otcovu brokovnici, se kterou se už předem naučil zacházet. Příliš vzdálenou spoušť zmáčkl pomocí kuchyňské vařečky.

Čáry a kouzla. Prostě bez nejmenšího mrknutí oka do článku připíšeme tři kouzelná slůvka a je vyřízeno. Nic se nestalo, nikdo nic nepozná, nebudeme na trapnou chybu nijak upozorňovat nebo se za ni omlouvat. Dělat mrvého brouka je nejlepší. Klíčová pasáž je teď sice krapet padlá na hlavu, ale kdo si toho při dnešní úrovni žurnalistické češtiny ještě vůbec všimne? A koho to vůbec zajímá? Čtenáři si početli tak jako tak, podiskutovali na své obvyklé úrovni, tak o co vlastně jde?

A v tomhle případě skutečně nejde o mnoho – primárně v podstatě jen o princip. Chyby se stávají a je vcelku jedno, jak došlo k téhle. Ale mezi slušnými lidmi bývalo zvykem se k chybě přiznat a omluvit se za ni. Ale já vím, to je velmi naivní představa. O tom jsem se přesvědčil už v dobách, kdy jsem byl ještě standardním zaměstnancem – kvůli tomu, že jsem se k případným chybám, které jsem udělal, vždycky přihlouple a bez váhání přiznal, jsem byl před svým vedoucím i před kolegy, zvyklými zatloukat nebo házet nenápadně vinu na jiné, za naprostého exota. Přiznávat chyby se dneska už zkrátka nenosí. A proč to taky dělat, když je tak snadné je zamaskovat a tvářit se, že se nikdy nestaly?

Ale fiktivní exhumace čtrnáct let mrtvého školáka je ještě tím méně závažným případem novinářského selhání. Je tu například věc, o které jsem se již zmiňoval na Google+. Den před „školákovou sebevraždou“, tedy v pátek 4.5. (ovšem tentokrát skutečně 2012), v českých médiích vyvolaly velký ohlas výroky poslankyně Peckové z TOP 09. Konkrétně se jednalo o tento výrok:

Ať se nám to líbí nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil.

Některá média citovala obě tyto věty, některá jen jednu z nich. Snad ve všech případech nicméně neopomněli autoři článků zdůraznit, jak zjevně tu poslankyně Pecková seniory pohrdá. Osobně jsem už k takovým radikálním odsouzením ze strany médií poměrně skeptický a mám ve zvyku se raději při podobných aférách nejprve pokusit zjistit, zda náhodou nejde o výrok, který byl například nějak „poupraven“ nebo vytržen z kontextu – jinými slovy dělám za novináře jejich práci, protože mě zajímá mnohem více realita skutečná, nikoliv někým zprostředkovaná. A tyhle výroky ve mně z nějakého důvodu až podezřele silně budily dojem, že by z kontextu vytržené být mohly – například proto, že z onoho citátu není příliš jasná motivace hovořit o přizpůsobivosti seniorů. A tak jsem poměrně záhy narazil na celé znění proslovu poslankyně Peckové. A podivil jsem se. Doslova a kompletně totiž řekla toto:

Navržené opatření je jen jedním z celé řady, ke kterým vláda rozpočtové odpovědnosti musela sáhnout. Jednoduše řečeno, můžeme se natahovat jenom tak, jak nám stačí triko. Když se totiž budeme natahovat víc, ukáže se holé všechno od pasu dolů. Můžeme spekulovat, proč je nám najednou triko malé – jestli jsme tak ztloustli, anebo jestli jsme tak zběsile topili pod kotlem, až se srazilo. Ať se nám to líbí, nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil. Ale oni nejsou nejvíce ohroženi úspornými opatřeními této vlády, oni jsou nejvíce ohroženi postojem této v uvozovkách moderní společnosti, jsou ohroženi společenským vyloučením. Nikdy jsem ještě v ordinaci neslyšela: já už nechci žít, já už na to nemám! Ale velmi často slýchám ve své ordinaci: já už nechci žít, protože už nemám pro co, protože už nemám pro koho, protože překážím, protože mě nikdo nepotřebuje. Přes evidentní demografický posun směrem k seniorům není naše společnost schopna a především ochotna na tento vývoj reagovat. Když si pustíte televizi, uvidíte reklamu na Pampersky proti inkontinenci, na lepidlo na zubní náhrady nebo v lepším případě na preparáty na kloubní chrupavku. Což je krásný signál našim dětem, na co jsme zredukovali život seniora. Senioři nemívají zpravidla již tak nákladné materiální potřeby, ale o to intenzivnější a imperativnější jsou jejich potřeby duchovní. Touží po uznání zkušeností a utvrzení, že jsou respektovanými členy této společnosti. Jakkoli bude v budoucnu nutné částečně přenést odpovědnost, jak a za kolik prožijeme svoje stáří na každého jednotlivce stejně tak jako odpovědnost za zdraví fyzické a psychické, proměnu dozajista bude muset prodělat i společnost. Bude se muset naučit vést se seniory dialog jako s partnerem, který něco nabízí a něco zcela oprávněně žádá. Tato vláda bohužel v tuto chvíli za daných podmínek neumí dostatečně naplnit peněženky seniorů. Ale co bychom měli umět všichni – naplnit jejich duši. Protože zdravý rozpočet bude málo, jestli nebude zdravá i společnost.

Nevím jak na vás, ale na mne tohle působí dost odlišným způsobem, než jak působí ony dvě vytržené věty, zejména pokud jsou doprovázené patřičně usměrňujícím komentářem o aroganci paní poslankyně. Ale je to už úplně jedno. Projděte si internet a podívejte se na reakci, jakou ty dvě vytržené věty vyvolaly. Doslova desítky nejrůznějších rozhořčených reakcí blogerů i osob mimo internet. Vždy pouze a výhradně na základě původně citovaných dvou vět. Troufám si tvrdit, že valná většina těch, kteří se nad výroky paní poslankyně nejvíce rozhořčovali, nikdy víc než ty dvě věty z jejího proslovu neslyšela. Je mi poslankyně Peckové svým způsobem docela líto. Patrně mohla nebo dokonce měla volit slova poněkud obezřetněji, ale alespoň z mého pohledu rozhodně neřekla to, co jí média přisoudila. V tuhle chvíli už je ale naprosto jedno, jaká je pravda – pravda totiž lidi zajímá jen v tom případě, pokud splní jejich očekávání. Spousta lidí je naštvaná na „ty nahoře“, protože přece všichni do jednoho jenom kradou a tunelují, takže čekají jen na vhodnou příležitost, aby to mohli ventilovat (pomineme skutečnost, že řada z diskutérů na hlavních mediálních serverech je schopna vycucat si takovou příležitost i ze zprávy o tom, že ráno bude pršet – za to rozhodně může „Pablblek“, „modrý straky“, Kalousek, „komančové“, „kleptoman na Hradě“ a co já vím, kdo ještě – univerzální viník se mění čistě podle toho, na který server se zrovna díváte).

Sám jsem tohle poznal na vlastní kůži nepřímo také – když jsem zmíněné „uvedení na pravou míru“ později zveřejnil na Google+, velice záhy se stalo mým nejsdílenějším a nejvíce „plusovaným“ příspěvkem za celou dobu, co G+ používám…a současně tím přilákalo pozornost celé řady křiklounů. Od bývalého zástupce nejinteligentnějších lidí v republice jsem se tak například dozvěděl, že je vlastně úplně jedno, jak to paní poslankyně řekla, protože je to stejně ostudné a já se jen snažím retušovat, co řekla, a jsem proto ještě horší, než ta média. Inu, jak je libo. Já s dotyčným nesouhlasím, ale asi považoval za důležité mi to sdělit. Já si přinejmenším díky němu potvrdil to, že rozum a IQ jsou dvě zcela nesouvisející věci.

Pak byli samozřejmě mezi komentujícími tací, kteří zcela minuli pointu mého příspěvku – totiž prosté konstatování skutečnosti, že nám média vytvořila alternativní verzi reality – a začali diskutovat o věcech, které s oním výrokem souvisely někdy více, někdy méně. Takže jsem se například dočkal dlouhé debaty jakýchsi dvou osob, z nichž ani jednu neznám, o tom, co že to je demokracie. Nechápu, proč má někdo potřebu dohadovat se s ostatními o svých politických názorech pod příspěvkem někoho, koho nezná, o něčem, co s tím souvisí přinejmenším okrajově, ale dobře, tak nějak jsem asi měl očekávat, že se tam něco takového strhne.

Nejděsivější ale byla skupina těch, kteří sice zarputile prohlašovali, že smysl příspěvku pochopili, dokonce prý už v onen den četli plné znění proslovu poslankyně Peckové, ale bez zaváhání pronášeli výroky v tom smyslu, že o to tu přece nejde, protože ona jistě dotyčná není žádný svatoušek a už aby to těm nahoře někdo spočítal a podobně. Takoví lidé mě, přiznávám zcela na rovinu, opravdu upřímně děsí. A bohužel jich není málo, jak ukazují třeba pomatenci jako Holešovská výzva a jejich příznivci. Mně se také spousta věcí, které se v téhle zemi dějí, opravdu hrubě nelíbí. Ale pokud bych mohl prosit, rád bych byl o tom špatném i dobrém informován objektivně a nezaujatě, děkuji pěkně. V momentě, kdy nad zjevnou manipulací s fakty (ať už záměrnou či nechtěnou) mávnu rukou s tím, že je přece úplně jedno, jaká je pravda, protože autor výroku si ten povyk určitě a bez nejmenších pochybností zaslouží, protože je určitě stejný jako všichni ostatní jemu podobní, jsem se stal členem davu, který touží po krvi, ať už symbolické nebo někdy bohužel zřejmě i skutečné. Pokud nejsem schopen svým protivníkům dopřát spravdlivé jednání, pak se zříkám označení „civilizovaný člověk“ a stávám se prostě jen nemyslící součástí rozzuřeného stáda, které se neohlíží nalevo ani napravo. A je velice smutné, kolik takových lidí lze potkat, stejně jako to, že jich podle všeho stále přibývá.

To byl tedy minulý pátek. A neuběhlo ani pár dní a dočkali jsme se další báječné ukázky práce našich skvělých médií, která v sobě oba předchozí případy kombinuje – novináři opět psali „vlastní dějiny“ a když to zjistili a zjistili, že jsou za pitomce, tak po sobě v tichosti vymazali veškeré stopy podobně jako v případě zastřeleného školáka.

Ve středu 9. května večer se na Facebookovém profilu „Davida Ratha“ objevil rozhořčený příspěvek od „Ratha“ samotného, linkující a kometující příspěvek ze serveru infobaden.cz o tom, že by Úřady práce měly od nynějška pomáhat i při hledání partnerů, nejen práce. Následovala samozřejmě řada povzbuzujících komentářů hejtmanových příznivců.

Ti, kteří se na českém internetu aspoň trochu pohybují anebo aspoň chápou specifický humor, už se velice dobře bavili. Z dvou prostých důvodů. Jednak kvůli tomu, že původní zpráva pocházela ze serveru Infobaden. Tenhle server dává v poslední době některým osobám poměrně dost zabrat a už se objevil v nejedné kauze. Předpokládám, že skoro všichni, co tohle čtou, vědí nebo jim už došlo, proč – server Infobaden je zkrátka takovou českou obdobou TheOnion.com. Jinými slovy jde o recesistický server, který záměrně zveřejňuje fiktivní a obvykle i na české poměry řádně absurdní zprávy (a je to myslím obvykle poznat). Reakce, které na něm a u linků na něj zanechávají zástupy těch, co tohle nepochopili, jsou mnohdy velmi výživné. A „David Rath“ není prvním a jistě ani posledním politikem, který některou zprávu z něj vzal smrtelně vážně. Poslankyně Bohdalová například před nedávnem vzala a ve sněmovně rozhořčeně komentovala zprávu z Infobaden.cz o tom, že bude Věci veřejné sponzorovat firma IKEA, proslavená svým kladným vztahem ke snadno složitelným a znovu rozebratelným věcem.

Tedy – David Rath by nebyl prvním ani posledním politikem, kterého Infobaden pomýlil, nebýt maličkosti – onen Facebookový profil není oficiálním Facebookovým profilem Davida Ratha. Zhruba během pěti minut lze zjistit, že na Facebook se údajných Davidů Rathů nachází asi deset a že právě tento účet, na kterém se komentář objevil, je až podezřele štváčský a nekorektní a obecně splňuje celou řadu věcí, na jejichž základě obvykle podobné falešné účty poznáte. A pak je tu například skutečnost, že oficiální stránky Davida Ratha linkují profil zcela jiný (který svým obsahem a stylem mnohem více připomíná profil, jaký by se u někoho podobného dal očekávat). Osobně se navíc domnívám, že David Rath je sice primitiv, ale bohužel primitiv inteligentní.

Každopádně by to celé byla taková zábavná historka pro středeční večer…kdyby se do toho následujícího dne nevložila naše báječná média. Patrně jako první zareagoval server iDnes.cz, když dopoledne zveřejnil následující zprávu (všimněte si také zcela běžné chyby v titulku – článek byl jinak původně samozřejmě delší a linkovaný screenshot jde, stejně jako všechny následující, rozkliknout):

Cha cha, David Rath naletěl recesistům, to jsme se ale nasmáli. A takovou zprávu samozřejmě musela záhy převzít i další média. Já jsem zaznamenal nebo byl upozorněn na dva další servery – Lidovky a Parlamentní Listy:

U Parlamentních listů mne to až tak nepřekvapilo, o Lidovkách jsem míval lepší mínění, ale je pravda, že to s nimi jde už delší dobu od desíti k pěti a bulvarizace se podepisuje i na nich, takže zas až TAK to také nepřekvapilo.

Teď už byla samozřejmě celá věc zábavná dvojnásob – máme tu zprávu z recesistického serveru, kterou komentuje falešný David Rath, a média se škodolibě baví na Rathův účet, aniž by přitom tušila, že jsou ve skutečnosti k smíchu sama. To ovšem pochopitelně nemohlo vydržet kdovíjak dlouho. A také nevydrželo. Zhruba za dvě hodiny už najednou článek na iDnes.cz vypadal poměrně dost jinak a záhy jsem zaregistroval i změnu na Lidovkách:

Parlamentní listy se zatím se změnami do této chvíle (11.5., 5:30 ráno) neobtěžovaly, ale tak trochu tuším, že ani nebudou, že se zkrátka spoléhají na kouzelnou větu „podle serveru iDnes“, která víceméně od začátku tak trochu alibisticky naznačuje něco jako „to my ne, to oni!“. Mimochodem si všimněte, že v případě iDnes přetrval fragment původního titulku v URL článku.

A zase jako v případě mrtvého školáka – nikde ani stopa po tom, že by byl původní text článku docela jiný. Jedinou stopou je v případě iDnes dodatek „kterou převzal i server iDnes“, ale upřímně – kdybyste netušili, oč jde, pochopili byste, co je tím doopravdy myšleno? Já ne. Takže pokud jste přišli na dané servery později, neměli jste nejmenší šanci zjistit, jaké kolosální idioty ze sebe naši slavní novináři zase jednou udělali. Já se jim nedivím, k takovému kopanci se není snadné přiznat. Ale když se zvládnou k chybám veřejně přiznat novinářská esa z The New York Times, troufám si tvrdit, že by to zvládli i redaktoři v iDnes. Ostatně (a věřte mi, že David Rath je opravdu ten poslední, koho bych se chtěl kdovíjak nadšeně dobrovolně zastávat, ale jde tu zkrátka o princip) několik hodin své čtenáře přesvědčovali o tom, že nějaká osoba podle nich udělala něco, co ve skutečnosti neudělala, čímž opět po několik hodin utvářeli veřejné mínění zcela podle své verze reality, vystavěné čistě na lenosti a neschopnosti ověřovat si zdroje (běžte se podívat do diskusí, kolik lidí se na základě téhle vyfabulované zprávy opět ujistilo o tom, že Rath je přesně takový idiot, za jakého ho považovali). Domnívám se, že slušný novinář by měl mít alespoň tolik odvahy, aby dokázal třeba do poznámky na konec textu napsat alespoň něco jako „Spletli jsme se, původně jsme uvedli to a to, ale skutečnost je taková a taková. Omlouváme se.“ Jenže já evidentně žiju v nějakém zcela jiném světě, ve kterém nejsou novináři zbabělci, neschopní podle všeho ani základů slušnosti a profesionální etiky. Bohužel.

Tak nebo onak tu máme během několika málo dní tři nesouvisející události, které poměrně výmluvným způsobem ukazují, jak nespolehlivým zdrojem informací mohou přinejmenším česká média být. Občas vídám poznámky typu „Nojo, iDnes, co chcete“ – ale upřímně, na kterém významnějším zpravodajském portálu se tyhle věci nedějí? Tiskoviny i servery jsou denně plné informací zavádějících i naprosto mylných, méně podstatných i naprosto zásadních. Žijeme ve světě, ve kterém vzniká veřejné mínění takřka na zakázku (a opravdu chci věřit a doufat, že jen v tom obrazném smyslu). Realita, která je nám médii prezentována, nemusí mít klidně vůbec nic společného s tou skutečnou, a v řadě případů to ani nikdy nezjistíme. Spí se vám s takovým pomyšlením dobře? Mně moc ne, abych řekl pravdu. Ale v novinách naštěstí zrovna tuhle psali, že ekonomická situace v Evropě se zvolna lepší. Tak alespoň nějaké dobré zprávy.

Dodatek – 11.5., 17:50

Jako by toho nebylo málo…

V polovině dubna média čistě jen na základě několika výroků matky napadeného v podstatě rozdmýchala už tak dost vypjaté téma rasové nenávisti u nás, když uvedla, že chlapce bezdůvodně a brutálně napadli Romové (občas bylo někde uvedeno opatrnější „pravděpodobně Romové“), ačkoliv tehdy v podstatě zástupci médií neměli žádné jiné důkazy. Následoval v podstatě novodobý hon na čarodějnice, který média samozřejmě ochotně zprostředkovávala. Bodejť by ne, každý z nás (a sebe tímto rozhodně nechci vyjímat) bohužel až příliš snadno a bez váhání uvěří tomu, že tomu tak skutečně bylo.

A dneska… Napadený chlapec z Břeclavi změnil výpověď. Takže vlastně nejen že není jisté, co se vlastně stalo a proč, ale najednou už to možná ani nejsou Romové. Možná by nebylo od věci zamyslet se nad tím, jak vhodné je postavit své články na jediném výroku osoby, která nebyla činu přítomna, o zaručené objektivitě nemůže být řeč a navíc na tom v danou chvíli jistě není psychicky nejlépe… Ale totéž pochopitelně platí i pro nás, kteří tyto články konzumujeme. Celá řada zmíněných věcí by nám mohla (měla?) dojít… Na druhou stranu, alespoň někteří si už tehdy pochybného postupu všimli.

Doplněno 12.5.:

A výše linkovaný článek od chvíle, co jsem předchozí dodatek psal, už znovu několikrát změnil obsah a vyznění. To je panečku novinařina!