Living at the edge of the world

Při procházení internetu jsem narazil na odkaz na každoroční článek o tom, jak cestovat do Chorvatska. Jelikož jsem tuhle cestu v minulosti několikrát absolvoval, tak jsem ze zvědavosti kliknul, abych se podíval, zda se někde něco zásadního změnilo. Což byla chyba, samozřejmě, jedná se o text pro specifickou cílovku. Ale nebyla to chyba tak velká, jako rozkliknout komentáře pod ním.

Na textu samotném mě zaujalo to, jak důsledně se drží slibované „nejlevnější“ cesty do Chorvatska. Já vím, že by mě to asi v článku pro cílovku, která je schopna si vzít půjčku, aby mohla jet na dovolenou (možná částečně i proto, že nás neustále banky masírují reklamami o tom, jak je děsně free, cool a in se zadlužovat, třeba právě na nějakou pěknou dovolenou), čímž zcela selhává v testu základní inteligence, nemělo příliš překvapovat, ale stejně. Důslednost, s jakou se jeho autoři snažili najít co nejlevnější ubytování, je fascinující.

Podobně fascinující mi už po několik let připadají české snahy objíždět „předraženou slovinskou dálnici“, protože přece těm hamižným Slovincům nebudeme jen tak cpát peníze do chřtánu za nic, kdepak! Ano, jistě by mohli mít dálniční známky o něco levnější, nebo by místo nepraktické desetidenní mohli mít třeba dvoutýdenní. Ale ono je to něco za něco. Jednou jsem si tu objízdnou trasu vyzkoušel. O rok později jsem jel po dálnici. A upřímně – dobrovolně bych už slovinskou dálnici nikdy neobjížděl. Ano, zaplatíte 15 euro za dálniční známku. Ale kompletní přejezd Slovinska mi po krásné nové dálnici trval dvacet minut – oproti více než hodině motání se po rozmlácených slovinských okreskách se spoustou rychlostních omezení a křižovatkou nebo vesnicí po každých třech kilometrech. A to jsem tudy vždycky jel v pozdních nočních hodinách, takže jsem byl ušetřen jednak většího provozu a jednak třeba radostí typu traktorů a podobně. Nechť si to samozřejmě každý zhodnotí sám za sebe, ale nemyslím, že bych chtěl jet na dovolenou v situaci, kdy by pro mě bylo výhodnější trpět po přejezdu Rakouska víc jak hodinu na děravé okresce, místo abych si za pitomých 15 euro (tzn. sumu nižší, než jakou zaplatíme ve dvou za jednu návštěvu kina) zaplatil krásnou a pohodlnou cestu. Ušetřenou třičtvrtěhodinu raději využiju třeba někde na odpočinek, který se na takhle dlouhé cestě vždycky hodí.

Ta pravá zábava ale samozřejmě začíná až po rozkliknutí komentářů, jak se na český server sluší. Několik hezkých příkladů standardních příspěvků na téma dovolené v Chorvatsku:

Chorvaqsko už nikdy. Letos 3 dovolené, ale chorvatsko k nim patřit rozhodně nebude. Jejich služby jsou na velmi nízké úrovni, takže kdo čeká opravdovou dovolenou a ne jen válení na pláži mezi tisíci nebožáky, nebude spokojen. Hromadné nájezdy slabší vrstvy obyvatelostva z Chorvatska udělaly druhý Balaton nebo pobřeží NDR za dob komunistů. Kdo preferuje slušnou dovolenou volí opravdu jiné lokality než tuto balkánskou zemičku.

„Už ne… V Chorvatsku jsem byl asi 6x, naposledy po delší pauze minulý rok. Už tam nepojedu. Důvod? Neváží si mně jako zákazníka – Čecha. Nic moc ubytování, ústupky Němcům a Rakušákům na úkor Čechů, Slováků a Poláků. Splašky do moře na pláž, „podchody“ a všudypřítomná natažená ruka pro eura.“

„tak do chorvatska uz nikdy nepojedu. oni si úplně přestali vážit turistů a přitom nebýt pěkného moře, tak nemají co moc nabídnout. pokud tam člověk nemá známého, tak se chovaj jak prasata. úroveň služeb je katastrofální, restarace taktéž. byl jsem snad 8x a pokud jsem nebydlel u mých známých, tak jsem zjistil, že nikdo moc nemá zájem, aby se tam češi chtěli vracet. testnul jsem i drahý hotel, ale bylo to ještě horší, než na privatu. připadal jsem si jak v klubu CKM na slapech, akorát to stálo 10x tolik. no prostě už nikdy!!!!!“

Pak mě velmi pobavil následující komentář:

„Nejedna personální agentura má při přijímacích pohovorech dotaz: Kde obvykle trávíte letní dovolenou. Pokud adept odpoví „pravidelně Chorvatsko“, je mimo hru jako neflexibilní osoba bez schopnosti hodnotového rozlišování kvality a nekvality.“

No a pak samozřejmě v žádné správné diskusi na českém serveru nesmí chybět ani povinný slovenský mašíbl (moje osobní teorie je, že dotyčné prostě na Slovensku nechtějí, tak jim nezbývá nic jiného, než chodit na české stránky), posmívající se Čechům a české povaze:

„To snad nie je pravda. Cely clanok len o tom kde je to najlevnejsi a najlacnejsi noclah.Vsak Vy sa nikdy nezmenite,vzdy budete celej Europe na smiech.Dovolenka nie je o tom kde usetrit popr.zobrat stovku a osedmdesat dovest domu……Nehanbite se?Uz aj Rumuni a Albanci utraceji vic.Kazdy Chorvat se desi kdyz vujde do restaurace Cech.Uz dopredu vi ze jsi objedna jen to najlevnejsi a da si vydat i najdrobnejsi.Nehanbite se uz do certa???????????Kdyz jste drzgrosi a skopici sedte na pripecku doma a nerobte hanbu!!!!Mate se co ucit od nas Slovaku.My jsme vsude vitani.Vsak jse zeptajte jak Vas Chorvati nenavidi.A jeste plny kufr konzerv a taborak v Narodnim parku…….“

Zmíněná představa personální agentury, která kastuje své klienty na základě toho, kam jezdí na dovolenou, mě dost pobavila, jakkoliv poměrně dost přesně zapadá do mých zkušeností s podobnými společnostmi. Byť přece jen poněkud pochybuji, že by popsaná praxe skutečně byla tak běžná, jak se autor komentáře snaží naznačovat. Ale pokud je někdo natolik povrchní, že mě hodlá hodnotit na základě toho, kde jsem strávil dovolenou, nechť si poslouží – je to v mých očích idiot, se kterým nechci mít nic společného, protože je velice pravděpodobné, že podobný přístup bude uplatňovat i v dalších ohledech a budu tedy jen rád, když se odkope takhle snadno a rychle a já s ním mohl přestat ztrácet čas, než abych na to musel přicházet nějak složitěji.

Ještě zábavnější a současně zajímavější jsou ale všichni ti „do Chorvatska už nikdy“.

Do Chorvatska jsem se poprvé podíval až před pár lety. Z více důvodů, ale jedním z nich byl právě i ten, že jsem odevšad běžně slýchával řeči o tom, jak je Chorvatsko a dovolená tam naprosto hrozná, lidi nepříjemní, všude hlava na hlavě a tak podobně. Prostě nic, po čem bych kdovíjak toužil. K cestě tam jsem byl svým způsobem přemluven. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem tam neobjevil žádnou noční můru ani nic podobného, ale naopak nádhernou zemi s velice sympatickými lidmi. Upřímně řečeno si nevybavuji, že bych někdy v Chorvatsku narazil na někoho, kdo by se ke mně choval byť jen vzdáleně tak, jak výše citovaní a jim podobní tvrdí. Naopak, třeba zrovna v restauracích jsem si opakovaně říkal, kolik by se toho od Chorvatů čeští provozovatelé restaurací i číšníci měli naučit. I v relativně málo frekventovaných restauracích jsem se vždy setkal s perfektní obsluhou (například v naprosté většině chorvatských restaurací umějí, na rozdíl od těch českých, hostovi správně předložit účet). Velice často jsem se navíc dočkal po zaplacení nějaké pozornosti na účet podniku (třeba rakiju nabízejí Chorvati velice ochotně) – tzn. praktiky, kterou jsem poprvé poznal v Řecku a jako Čechovi, zvyklému, že v restauraci spíš obtěžuje, než by byl vítán, mi slušně vyrazila dech (v dobrém, pochopitelně). Totéž v jakýchkoliv jiných službách či obchodech – opravdu snad nikdy jsem tam neměl v ČR tak častý pocit, že by obsluha byla nejraději, kdybych už byl někde jinde. Natož abych snad úroveň služeb označoval za „katastrofální“, jak podobní komentující často zmiňují. A rozhodně se tam ke mně nikdy – a to opravdu musím zdůraznit, NIKDY – nechoval „jako prase“ nebo mi dával jakkoliv najevo, že by mnou pohrdal. Vždy zájem a ve většině případů i úsměv (další v ČR příliš často nevídaná pomůcka prodavače či číšníka). Mimochodem, v souvislosti s tím jedna pozoruhodná příhoda – po několika letech jsme se vrátili do stejného města a zašli na večeři do restaurace, kde jsme už při minulém pobytu jednou nebo dvakrát byli (ne, že bychom tam nebyli spokojeni natolik, abychom tam šli víckrát, ale prostě rádi zkoušíme více možností). Číšnice se nás během obsluhování s úsměvem zeptala, jestli jsme u nich už náhodou před pár lety – a specifikovala správnou sezónu – nebyli, že jsme jí nějak povědomí. Vyrazila nám tím dech (a jen jsme doufali, že si nás pamatuje v dobrém ;) ). Ona jen s úsměvem pokrčila rameny, že si tyhle věci zkrátka tak nějak pamatuje, a šla obsluhovat další zákazníky.

Stejně tak jsem nikdy neviděl nic jako „nacpané pláže s tisícovkami nebožáků“ ani nic podobného. Moje představy o přecpané pláži jsou sice poměrně nestandardní, ale ani tak jsem zkrátka neviděl žádnou pláž, kterou bych za přecpanou mohl objektivně označit. Za což jsem rád, protože bych tam nikdy nevkročil. Ale přínejmenším zčásti to jistě souvisí s tím, že jsem v Chorvatsku byl bez výjimky stranou těch nejfrekventovanějších míst a obvykle také na samém sklonku sezóny. Ale i o to tu jde – pokud se mermomocí nacpu ve špičce sezóny na nejfrekventovanější místa v Chorvatsku, pak jistě musím počítat s tím, že tam zkrátka bude poměrně hodně lidí. Jenže za to nemůže Chorvatsko ani Chorvati a nemá nejmenší smysl podobnou dovolenou absolvovat a potom nadávat, že tam nebylo k hnutí. To je pouze a jenom moje volba, v jakém termínu a kam se rozhodnu jet. Za to země samotná ani její obyvatelé opravdu nemohou a hanět je za to je idiocie. Stejně tak jsem v Chorvatsku nikdy neviděl nějak excesivní nepořádek – povětšinou na tom byli Chorvaté v tomhle ohledu o dost lépe než my sami. To je například výtka, kterou bych, když už, měl spíše proti sousední Černé hoře: země je to nádherná (taková Boka Kotorská a pohoří Lovčen nad ní jsou fascinující místa), ale všude jsme zakopávali o hromady odpadků.

Nemalou míru na mých zkušenostech s Chorvatskem ale myslím má také celkový přístup. Když se rozhodnu jet do Chorvatska, nejedu tam proto, abych co nejvíc ušetřil – naopak, uvědomuju si, že leckde jinde by mě dovolená možná vyšla i levněji. Jedu tam na dovolenou. Odpočinout si, užívat si něčeho jiného a hlavně moc nepřemýšlet o nějakých starostech a problémech. Nechci v rámci možností řešit to, jestli mě tady v té restauraci vyjde večeře o dvacet kun dráž než v té o kilometr jinde, nebo jestli ušetřím dvě stovky objížďkou dálnice. Netopím se příliš v penězích, ale než řešit každou korunu útraty, raději zůstanu doma nebo si naplánuju nějakou jinou dovolenou. A k místním a jejich zemi se chovám tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně – tedy uctivě, slušně a s úsměvem. Naučit se alespoň základní fráze v cílovém jazyce považuju za naprostou samozřejmost při návštěvě jakékoliv země, nejen Chorvatska, a snažím se je používat – dle mého názoru i to může hodně pomoci v komunikaci a přístupu místních k vám. Jedna z nejtrapnějších situací, jaké jsem v Chorvatsku zažil, se přímo od tohoto odvíjí, a bohužel také přímo souvisí s tématem tohohle postu – měli jsme to „potěšení“ sledovat v restauraci na Korčule u vedlejšího stolu jakousi Češku s dítětem, kteří velice sympatického číšníka komandovali naprosto bez nejmenšího zaváhání plynulou češtinou, se kterou měl dotyčný evidentně problémy (ne všichni Chorvati rozumí česky tak, jak si Češi často chtějí myslet). Po objednání následovala ještě reklamace doneseného pití („Vždyť jsem sakra říkala bez ledu, čemu na tom nerozumíte? Bez ledu! Odneste to a přineste nám novou“) a my se propadali hanbou za to, že s dotyčnou osobou sdílíme občanství a rodnou řeč. Pokračovat to ještě chvíli, patrně bych se do toho nakonec vložil. Dlužno podotknout, že se číšník choval celou dobu v rámci možností někoho, kdo hostovi zkrátka moc nerozumí, stále velice profesionálně, byť na něm stupňující se frustrace byla velice patrná. Dovedu si navíc bohužel velice dobře představit, že dotyčná paní poté, co se vrátila „mezi své“, vyprávěla příhodu o tom, jak naprosto neschopného číšníka potkala, jak musela reklamovat pití a jak už nikdy v životě do Chorvatska nepojede, protože je to tam otřes a chovají se k ní jako prasata…

A takových historek, kdy jsem na své krajany nebyl zrovna hrdý, mám z cestování nejen po Chorvatsku bohužel víc. Takže se obávám, že dovolená takřka kdekoliv je skutečně z valné většiny především taková, jakou si ji uděláme my sami, a že nemalou část její výsledné podoby si na ni ve skutečnosti přivážíme s sebou z domova. Je spousta zemí a míst, které bych rád poznal a navštívil, ale do Chorvatska se rozhodně budu rád vracet kdykoliv, kdy k tomu budu mít příležitost. Mám tu zemi jako neflexibilní osoba bez schopnosti hodnotového rozlišování kvality a nekvality prostě rád – spojuje v sobě obě věci, které mi velice chybí doma: moře a hory. (O čemž se lze přesvědčit i v mých galeriích na Picasa Webu). A s jejími obyvateli nemám a nikdy jsem neměl nejmenší problém.

8 lidem se článek líbí.

Znelíbit