Portugalské putování poprvé aneb portugalskočeský (ne)vkus

Lis
11
2014

S ohledem na předchozí příspěvek pravděpodobně nebude tak překvapivá zmínka o tom, že jsem se koncem října vypravil na nějakou dobu do Portugalska a společně s Trofo jsme ho v rámci celkem omezených možností procestovali. Jak je naším zvykem, asi těžko se naše putování dalo označit za standardní dovolenou, protože řekne-li se něco jako „dovolená v Portugalsku“, pravděpodobně si stále spousta lidí představí polehávání na plážích a podobné nicnedělání. To má nicméně konceptu našich dovolených celkem daleko, ty bývají obvykle do značné míry turistické a/nebo poznávací. Ani tahle tedy nebyla výjimkou, i když jsme se na ni tentokrát vydávali s podstatně méně jasnými představami, co chceme kde vidět, a i na těch plážích jsme strávili více času, než třeba posledně na Tenerife (jakkoliv to nedalo zase tak moc práce). Jasno jsme měli do začátku jen v tom, že chceme strávit alespoň nějaký čas v okolí Lisabonu, a poté také na jihu v turisticky poměrně oblíbené oblasti Algarve.

Pokud jste na tom tak nějak podobně, jako jsem před cestou do Portugalska byl já, pak zřejmě máte o Portugalsku poněkud zkreslené představy a současně toho o něm vlastně moc nevíte. Osobně jsem Portugalsko vždy považoval očima Čecha za poměrně exotickou a snad až nedosažitelnou zemi kdesi na samém konci Evropy, o které jsem věděl v zásadě jen to, že má za sebou velice slavnou historii, a že odtud na Čertovku přicestovaly dvě plastelínové chobotničky. Což není pravda mnoho. Tady je tedy první ze zřejmě několika chystaných textů o mém poznávání Portugalska. Předem upozorňuji, že tentokrát to bude poněkud ve stylu „módní policie“ a taky trochu (trochu víc) kázání, takže pokud je někdo na takové věci alergický, doporučuji mu raději dnešní text rovnou vynechat. Ale bude to škoda, protože je současně v takovém případě celkem pravděpodobné, že patří právě mezi ty, kteří by si nejspíš takové věci měli číst především a trochu se nad nimi zamýšlet.

Co se mých představ o životě v téhle zemi a jejích obyvatelech týkalo, považoval jsem je za „takové skoro Španěly“ a obecně jeden z dalších „jižních národů“, tedy za klasicky temperamentnější lidi, kteří nad většinou věcí mávnou rukou s nějakým portugalským ekvivalentem výrazu „maňana“. Je pravda, že Španěly jsem měl možnost poznat jen ty kanárskoostrovní, nikoliv pevninské, ale alespoň ti tomuhle popisu celkem dost odpovídali a stav a fungování třeba veřejných služeb – uděláme, co je třeba, ale zas tak moc se nepřetrhneme, hlavně v klídku a pohodě, vždyť o zas tak moc taky nejde – byl na podobné úrovni. Stejně tak pokud byl někdo v Řecku, asi se mnou bude souhlasit v tom, že Řekové jsou sice velice sympatičtí a přátelští lidé, ale nedá současně příliš práce pochopit, proč je Řecko přesně tam, kde je. A o Itálii, zejména té jižní, raději pomlčet. Jižní nátury bývají zkrátka poněkud specifické. Možná i proto mě tedy poněkud překvapilo, že i z toho několikadenního kontaktu s Portugalci je mi už celkem dost jasné, že jsem jim tím poměrně křivdil, protože Portugalci rozhodně jako zmíněný typický jižní národ nepůsobí (nebo alespoň nepůsobili na mě). Ba co víc, dokonce jsem získal dojem, že jsou si Češi a Portugalci v mnohém velice podobní. Respektive, abych to upřesnil a nedotkl se tím přirovnáním Portugalců – že Portugalci se zdají být velmi podobní Čechům, kdybychom se my Češi dokázali oprostit od svého věčně zamindrákovaného a pesimistického pohledu na svět a své standardní „přednasranosti“ (omlouvám se, ale výstižněji to říct neumím) a věčného bezdůvodného znechucení. A pak tedy bohužel také pro nás celkem charakteristického buranství a naprosté absence vkusu.

To druhé zmiňované se přitom samozřejmě vysvětluje snáz. Podobný zážitek má asi leckdo, kdo tyhle věci alespoň okrajově vnímá (jinými slovy má ještě zbytky vkusu) a někdy někam cestoval ve společnosti dalších Čechů, nebo jiné Čechy v zahraničí potkal – tedy minimálně v případě, že o „zahraničí“ mluvíme jako o místech spíše západnějším směrem od nás. Tak nějak jsme bohužel stále obvykle rozpoznatelní na první pohled. Nemusíte vynakládat velké úsilí, nemusíte být žádná módní policie ani nic takového, Čecha prostě obvykle poznáte celkem snadno. Přijdete na pražském letišti na gate přímého letu třeba právě do Lisabonu, letmo se kolem sebe rozhlédnete a pravděpodobně máte tušení, kdo z přítomných je Čech a kdo Portugalec, případně nějaký jiný cizinec. Ti totiž na první pohled ze zástupu přítomných vyčnívají svým oblečením i chováním – nemají totiž na sobě ty nejbizarnější kombinace oblečení relativně společenského s tím vyloženě outdoorovým (ve kterém samozřejmě nechybí ani povinné horolezecko/klaunské kalhoty Rejoice, dlouholetá uniforma českých turistů, schopných se v nich vypravit i do Louvre). Jejich oblečení ani nepůsobí dojmem, že ho na sebe dotyčný naházel zcela náhodně z toho, co mu zrovna přišlo pod ruku. Stejně tak se jsou spolu navzájem schopni bavit velmi diskrétně a nenápadně tak, aniž by na sebe poutali svým vystupováním pozornost širokého okolí a snažili se všem přítomným dokázat svůj dokonalý ostrovtip, vytříbený pravděpodobně sledováním Kameňáků (protože zhruba na takové úrovni se některými českými cestujícími halasně pronášené vtipy a průpovídky pohybují). Je to smutné, ale tohle rozpoznání Čecha od cizince na první pohled zkrátka funguje nepříjemně přesně. Samozřejmě, že neplatí ve sto procentech případů – ale pokud se vám poštěstí domnělého cizince zaslechnout hovořit, troufám si tvrdit, že tak v 80 případech se vám vaše domněnka potvrdí (nebo alespoň já podobnou úspěšnost v tomhle ohledu mívám). Dokonce i po přistání v Lisabonu jsem se záhy dozvěděl, že „i bez koukání na cedule bylo okamžitě poznat, kdy přistálo letadlo z Prahy“. Tohle je prostě tragédie, nemůžu si pomoct.

Na tenhle kontrast v celkovém stylu oblékání a chování jsme ale naráželi po celou dobu našeho pobytu v Portugalsku, a minimálně za sebe musím říci, že jsem ho v tomto případě vnímal asi nejsilněji ze všech zemí a míst, která jsem v minulosti procestoval. Nikdy jsem nebyl ve Francii (tedy – byl, ale jen pár hodin uprostřed noci na terminálu trajektu do Británie), takže by to pro mě tam možná bylo ještě intenzivnější, Francouzi jsou nakonec svým vkusem a elegancí celkem vyhlášení, ale v Portugalsku zkrátka nedá příliš práce cítit se poněkud rozpačitě přinejmenším kvůli svému oblékání, i když se snažíte těm největším prohřeškům pokud možno vyhýbat (ale stále jsem zkrátka Čech, takže mi v těchto ohledech přijde normálnější spousta věcí, které by mi normální asi přijít neměly). Portugalci se zkrátka oblékají s přirozeným vkusem a citem pro příležitost. Což v praxi znamená, že při procházce po městě nebo třeba i „jen“ v nákupním centru (a to klidně i v relativně malé vesnici) jen stěží potkáte někoho ve větrovce, pohorkách a s outdoorovým batohem na zádech. Zejména procházky zmíněnými nákupními centry mě skutečně udivovaly, a to včetně míst, která se nedala označit jinak než jako vesnice – zvyklý z olomouckých nákupních center jsem, navzdory nejedné předchozí zkušenosti ze zahraničí, marně hledal někoho, kdo by se stylem oblékání alespoň trochu blížil našemu „standardu“, nebo alespoň vzbuzoval dojem, že jsme víceméně na vesnici (jakkoliv vesnici s čilým turistickým ruchem). Prakticky marně. Dokonce ani krátké (pánské) kalhoty se tu v podstatě nevidí (protože zkrátka ve společnosti nemají moc co dělat), o nějakých pohorkách, teplákových soupravách nebo batozích ani nemluvě. A když už se mi na někoho, kdo se alespoň trochu něčemu pro Čecha „normálnějšímu“ blížil v tom smyslu, že měl třeba nějaké ty outdoorovější boty, kraťasy nebo batoh, vůbec podařilo narazit, prakticky vždycky se ukázalo, že to je turista (jakkoliv ne český, na Čechy jsem tu mimo lisabonské letiště nenarazil ani jednou – nejčastěji šlo o Němce, kteří se nám v té absenci vkusu přece jen trochu blíží).

Neznamená to přitom ani v nejmenším, že by v Portugalsku místní a zejména pak mladí nechodili ve sportovnějším oblečení nebo v „casual“ stylu – jen zkrátka rozlišují mezi sportovním společenským stylem a oblečením na běžeckou dráhu nebo horskou tůru, a mají mnohem větší cit pro to, které oblečení se kam hodí, a také co spolu kombinovat a co ne. Zajímavým důsledkem tohohle jevu v případě teenagerů a mladých lidí jim věkově blízkých je celkem nezanedbatelně vyšší procento těch, které bych asi označil jako „hipstery“. Jenže ti současně dokazují, jak je spousta věcí relativní – u nás obvykle nějaký takový hipster působí spíše poněkud směšně, protože dost silně vyčnívá ze svého okolí. V Portugalsku jsem takových hipsterů potkal mnohem více, než kdy u nás, ale i když na sobě měli v podstatě to samé, co ti naši, působili mnohem normálněji, protože zkrátka ze svého okolí nijak výrazně nevyčnívali, ale naopak do něj celkem přirozeně zapadali a doplňovali ho. Je to dost pozoruhodný jev a když si toho všimnete, dokáže vám to celkem otevřít oči.

Hovořím tu celou dobu samozřejmě primárně o mužích, u kterých je tenhle rozdíl mezi Čechy a Portugalci ještě o poznání výraznější (protože my, čeští muži, na sebe občas jsme schopni navléct skutečně úplně cokoliv). Ale to neznamená, že by pro ženy neplatil, právě naopak. Ženy jsou na tom pravda u nás s oblékáním o něco lépe než muži, ale zas taková výhra to taky není. I když pomineme velmi nepříjemně rozšířené variace na módní model „česká mamina“, často tak kolem čtyřicátého roku věku plynule přecházející v model „česká důchodkyně“, a v případě těch jakožeelegantnějších slečen a dam pak neméně populární variace „ruská prostitutka“, mají podle mého názoru české ženy s českými muži společnou vášeň pro sportovní až outdoorové prvky šatníku, jsou taktéž schopny bezmyšlenkovitě kombinovat ty nejbizarnější části oblečení či jeho doplňků, a taktéž mnohdy naprosto postrádají cit pro jakýkoliv styl a pro vhodnost oblečení pro danou příležitost. Takže není žádnou vzácností narazit třeba teď v chladnějších měsících na ženu v relativně elegantním oblečení v sukni a kozačkách, ovšem k tomu s lyžařskou bundou. Nebo v kancelářském kostýmku v kombinaci s pohorkami nebo těmi pekelnými „outdoorovými“ sandály, kterých je všude plno – a je úplně jedno, jestli s ponožkami nebo bez. Případně naopak v džínách a teplákové bundě a k tomu v lodičkách. A to jsou všechno ty snesitelnější případy – na ty mnohem horší je tu Módní peklo a já mu nebudu příliš fušovat do řemesla. Mimochodem, když už byla řeč o džínách, které by se také mohly stát součástí české národní uniformy, protože jsou u nás davově nošeny za každého počasí a pro každou příležitost – ty jsou v Portugalsku také k vidění o poznání méně než u nás, protože muži všech věkových vrstev tam zkrátka nosí spíše podstatně společenštější kalhoty plátěné (čímž nemyslím kapsáče nebo cargo kalhoty, myslím skutečně společenské), samozřejmě v kombinaci s nejrůznějšími mokasínami, boat shoes a teniskami (nezaměňovat s běžeckými botami či pohorkami), a ženy pochopitelně nejrůznější sukně. Prostě takové oblečení, jaké si normální člověk obvykle bere do města mezi lidi.

Vůbec si pak nedokážu představit, že by si v Portugalsku někdo vyšel na nákup do nákupního centra ve vytahaném a sepraném tričku, teplákách a domácích pantoflích, jak je tady (minimálně tady v Olomouci) u nás naprosto normální – počítám, že někoho takového by asi sousedi přinutili se odstěhovat jinam ;) A mimochodem – u nás tak populární letní společenskou a městskou obuv Crocs (ať už originál či napodobeniny), která jako mor prolezla celou touhle republikou, jsem v Portugalsku za celou dobu zahlédl přesně pětkrát, a to jsme se mezi lidmi skutečně pohybovali poměrně dost. Jednou mělo jakési Crocs na nohou asi pětileté dítě na pláži. Dvakrát jsem v nich viděl na pláži dospělé – v obou případech to byli Němci. Jednou v nich vylézal jakýsi rybář z lodi. A jednou jsem cosi, co celkem připomínalo Crocs, zahlédl na nohou servírky v pouliční kavárně v Lisabonu. A to bylo vážně všechno. Statistika „pohorek“ (do kterých počítám i ty obludné outdoorové sandály, u nás tak oblíbené – s ponožkami či bez) by byla podobná. Zkuste v létě jezdit devět dní po ČR křížem krážem, chodit po památkách, k rybníkům, do měst i do nákupních center a počítat totéž u nás… Zkombinujte takové odívání s bohužel také poměrně typicky českým chováním, a výsledek je zkrátka často skutečně pekelný a opravdu rozpoznatelný na první pohled, ať se ocitnete na světě kdekoliv. Jsem úplně obyčejný český chlap, v módě a podobných věcech se skoro nevyznám, znám jen ta opravdu nejzákladnější pravidla a poučky, můj styl oblékání má z více důvodů celkem daleko do toho, jak bych se oblékat chtěl…a přesto občas na českých ulicích upřímně žasnu. Ale co čekat ve státě, kde si v teplákové bundě jsou lidi schopni přijít i pro jedno z nejvyšších státních vyznamenání (a překousnout tuhle ukázku totálního buranství a „češství“ pro mě jen pár dní po návratu z Portugalska skutečně nebylo ani trochu jednoduché, jak možná někteří vědí) a kde všichni mají plná ústa toho, jak „si přece můžu chodit v čem chci a nikdo mi nemá co nařizovat“ nebo „já se kvůli nějakejm módním pošukům nebudu škrtit v kalhotách a mokasínách, to upadli na hlavu“…

Ale i když pomineme oblékání (na kterém jsem se původně ani nechtěl tak zaseknout, ale když on byl ten rozdíl TAK markantní…), pořád tu jsou další věci. Celkově se Portugalci (tedy alespoň ti, které jsme kolem sebe potkávali my) chovají tak nějak elegantněji, zdvořileji, umírněněji… Když se kolem sebe rozhlédnete u nás, ať už na ulici nebo třeba zase někde v obchodech, působí většina lidí tak nějak divně otráveně, zdeptaně. Jako kdybychom žili tak nějak z donucení, z povinnosti, a jen čekali na sebemenší příležitost k tomu, abychom té své otrávenosti a „přednasranosti“ mohli dát průběh – někomu na něco mohli odseknout, vynadat prodavačce v obchodě za něco, za co třeba ani nemůže, říct tomu člověku ve frontě před vámi naplno, co si myslíte o tom, že do vás už třikrát šťouchnul košíkem… Jestli se trochu díváte kolem sebe, tak musíte vědět, co mám na mysli. Taková skoro až hmatatelná atmosféra znechucení a nespokojenosti s…s něčím, co ani pořádně nedokážeme popsat.

Právě třeba obchody jsou přitom dokonalým příkladem. Návštěva obchodů bývá přinejmenším na západ od nás i dnes, pětadvacet let po revoluci, dost specifickým zážitkem. I když se české obchody s těmi předrevolučními skutečně nedají ani vzdáleně srovnávat (kdo nepamatuje doby před revolucí, asi to nebude nikdy schopen naplno pochopit), pořád bohužel platí, že v zahraničí bývá v obchodech nabídka buď celkově lepší a pestřejší, nebo je alespoň zboží kvalitnější. Často přitom za stejné nebo nižší ceny. A ruku v ruce s tím jde i chování prodavačů a personálu obecně. Do českého obchodu není dobrý nápad chodit už tak hodinu, dvě před zavírací hodinou – v regálech s pečivem už skoro nic nenajdete, všude se uklízí (takže se kolem vás motají smradlavé a lomozící vytírací stroje a vy chodíte po mokré podlaze), personál je znechucený a otrávený ještě víc, než v průběhu dne, a je na něm evidentní, že už by chtěl dělat cokoliv jiného, jen ne obsluhovat zákazníka (a nezřídka si o tom mezi sebou prodavačky povídají přímo před vámi), a obecně to zkrátka není zrovna příjemný zážitek. A dokud to nemáme možnost porovnat s tím, jak to funguje jinde, může se nám zdát, že je to úplně normální. Jenže ono to zkrátka jinde vůbec normální není. Malý příklad z takového jednoho portugalského supermarketu zhruba o rozloze a sortimentu olomouckého Tesca:

Při návratu z výletů jsme si ještě chtěli trochu nakoupit. Neměli jsme jistotu, jestli je otevřeno do 23 hodin nebo do půlnoci – otvírací doba byla uvedena poněkud nejasně. Bylo asi 22:40, tak jsme se rozhodli, že to riskneme – s vědomím, že to asi nebude nic moc nákup. Když jsme do obchodu vešli, usoudili jsme podle atmosféry kolem nás, že zřejmě skutečně mají až do půlnoci, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by měli za dvacet minut zavírat. Zákazníci do obchodu chodili bez nejmenšího zaváhání, procházeli se bezstarostně mezi regály a nakupovali v úplně stejné atmosféře, jako když jsme tu byli v jedenáct dopoledne. V nezbytné kavárně, která byla součástí obchodu, řada zákazníků poklidně posedávala a popíjela kávu. Nikde ani náznak nějaké snahy o uklízení, zboží nebylo z regálů sklízeno, ale naopak aktivně doplňováno. Dokonce i pečivo bylo čerstvě doplňované a jeho nabídka byla taktéž stále naprosto stejná, jako ve kteroukoliv jinou hodinu – nic, co by se ani vzdáleně podobalo třem omláceným houskám, které se obvykle čtvrt hodiny před zavíračkou osamoceně krčí v jednom z deseti prázdných regálů v českých obchodech. A všude kolem usmívající se a vtipkující personál. A tak to vše vypadalo až do chvíle, kdy se za pět minut jedenáct ozvalo místním rozhlasem jakési nesrozumitelné hlášení (o tom patrně více v dalším článku). A asi dvě minuty po zmíněném hlášení jsme se najednou rozhlédli kolem sebe a zjistili jsme, že mezi regály chodíme najednou už jen my a personál a všichni zákazníci se poklidně rozestavěli do front k otevřeným pokladnám. Došlo nám, že obchod přece jen v jedenáct zavírá, jen to zkrátka poznáte až skutečně pár minut před zavíračkou. Takže jsme si šli do fronty k pokladně stoupnout také. Pokladní nás (a všechny ostatní, s některými prohodil i pár nenucených slov) obsloužil opět s naprosto stejným úsměvem, s jakým nás jeho kolegové obsluhovali kdykoliv během dne, a popřál nám dobrou noc.

A takhle to zkrátka je (nejen) v Portugalsku se vším. Lidi se tak nějak celkově mnohem méně nervují, působí mnohem vyrovnanějším a spokojenějším dojmem. Z kolemjdoucích nemáte dojem, že nenávidí svůj celý život a nejradši by byli někde úplně jinde. Lidi se na ulicích klidně i usmívají. Když se budete někde chvíli motat po ulici s mapou v ruce, máte velkou šanci, že se někdo zastaví a zeptá se vás, jestli nepotřebujete pomoc (a pokud snad ano, tak vám ochotně poradí, usměje se na vás a popřeje vám hezký den). Kamkoliv se podíváte, tam vidíte lidi, kteří působí dojmem, že pro ně není každý další den neskutečným trestem, a že jim všichni kolem lezou příšerně na nervy. Tak proč sakra něco takového nejde u nás? Proč nám ta výše zmíněná příhoda ze supermarketu přijde jak z jiného světa?

Někdo by mohl nepochybně argumentovat něčím jako že u nás jsme na tom mnohem hůř, takže pochopitelně, že jsou lidi otrávení a naštvaní. Jenže to zrovna v případě Portugalska nebude příliš relevantní argumentace, protože Portugalsko není o moc větší zemí, než my, a co se ekonomie týče, nebylo na tom v uplynulých letech zrovna nejlépe, naopak tam lidé byli nuceni si celkem utahovat opasky (a obdivuhodným způsobem se z toho vzpamatovávají, i když to pro ně není kdovíjak jednoduché – mohli bychom jim to závidět). Máme víceméně podobný HDP, podobnou rozlohu, je nás skoro stejně. Tak kde se sakra berou ty příšerné rozdíly v chování, vnímání světa, sebeúctě a podobných věcech? Proč to sakra jinde jde a u nás to evidentně pořád nějak nejde? Jak jsem zmiňoval v úvodu, pokud si odmyslím věci, zmiňované v tomhle článku, tak mi připadají Češi a Portugalci až překvapivě stejní. Portugalci, jak jsem je – pravda, byť letmo – poznal, mají celkem daleko k těm stereotypním „jižanským nezodpovědným povalečům“, za jaké bychom je možná měli sklony považovat, a Češi, pokud by se jim podařilo zbavit se těch relativně snadno odstranitelných věcí typu „mizerný vkus“ a „věčný pesimismus a znechucení životem“ (protože to prostě POVAŽUJU za věci, se kterými se dá leccos dělat poměrně snadno, stačí jen CHTÍT), zase prostě JSOU schopni „nekecat a máknout“, stejně jako jsou schopni se ke druhým chovat vstřícněji. Máme, přijde mi, až na tyhle rozdíly celkem podobné povahy, podobný smysl pro humor, podobný přístup k životu (zase, pokud si odmyslíme ten věčný český pesimismus). Tak proč jsme současně tak hrozně odlišní?

Za pár dní slavíme 25 let od pádu komunismu. Opravdu by bylo záhodno KONEČNĚ vytáhnout hlavy ze zadků, trochu se probrat a uvědomit si, že se budeme mít přesně tak, jak si to sami zařídíme. Nikdo jiný to za nás neudělá. Cítíte-li se tak hrozně znechucení životem a světem, že to z vás sálá na potkání a máte nutkání to neustále dávat více nebo méně nápadně najevo všem kolem, můžete si za to leda sami a bylo by dobré si to konečně uvědomit a neházet vinu na komunisty, co tu už 25 let nevládnou, na Zemana, na Havla, na ODS, na ČSSD, na Brusel a EU, na cikány, na Islám a na kohokoliv dalšího, koho je zrovna módní okázale nenávidět a všechno na něj házet. Je to jen a pouze na nás. A svět nás bude vnímat přesně tak, jak se v něm budeme sami chovat a jak na druhé budeme působit. Pokud se budeme chovat jako banda oteplákovaných buranů bez špetky soudnosti a vkusu s půllitrem piva v ruce, tak zkrátka budeme navěky přesně tak vnímáni. A nikdo ani nic kromě nás samotných s tím nic nedokáže udělat. Těžko někdo může vyléčit alkoholika, který ze svých problémů s pitím viní hostinského.

Šlak by mě trefil, vážně.

PS: A teď, když mám tohle „kázání“ z krku, se už příště pustím do nějakých asi zajímavějších a praktičtějších postřehů z cest, slibuji.

5 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 11. 11. 2014 v 19:00
Kategorie: Absurdistán,Jiné hlubokomyslnosti a plky,Osobní

11 komentářů »

  • Trofo Windows 7 Google Chrome 38.0.2125.111 napsal:

    Já Crocsek viděla docela hodně, protože stejně jako u nás to nosí dost běžně zdravotní sestry a sanitářky jako pracovní přezůvky. Většinou ve stejně tyrkysové barvě jako mají oblečení.

  • Case Linux Google Chrome 40.0.2188.2 napsal:

    Já samozřejmě myslel někde venku, na ulici nebo tak.

  • krypton22 Windows 7 Google Chrome 38.0.2125.111 napsal:

    Souhlas s většinou, do Algarve jsem svýho času jezdil docela často (než přišly děti a tímpádem došly peníze), ale osobně to nevnímám až tak tragicky. Pořád, když to porovnáš s dobou 25 let dozadu, tak je to nebe a dudy – onehdá jsem byl v Bratislavě, měl jsem to štěstí zavítat do pár obchodů a úplně se mi to vrátilo – ta arogance a nezájem o cokoli, to už u nás dneska (v takové míře) nevidíš. Co se týče Portugalců a jejich nechutnýho nedostatku blbý nálady, myslím si že tohle hodně ovlivňuje i geografická poloha a klima. Když ti 10 měsíců v roce svítí sluníčko a na nejkrášnějsí pláž v Evropě to máš hodinu autem, to se hned jinak žije.

  • Case Windows 7 Mozilla Firefox 35.0 napsal:

    Správně, vždycky připomínám, že je důležité si vhodně nastavit měřítka, chceme-li se cítit spokojeni i s něčím naprosto zoufalým. Nakonec, před pětadvaceti lety to tu bylo ještě o poznání horší, takže to vlastně tak špatné není ;)

    A s kdovíjak zásadním vlivem polohy a klimatu bych to tak žhavě taky neviděl. To by pak nesměl nastávat tak radikální posun v chování a uvažování lidí ihned po přejezdu rakouské hranice a Skandinávci by byli nejprotivnějšími národy v Evropě.

  • Věra Windows Vista Internet Explorer 9.0 napsal:

    Dobrý den, já s Vaším článkem plně souhlasím, sama jsem psala o buranství a neúctě našich lidí při návštěvě divadla. Chybí nám vkus a cit pro oblékání k dané příležitosti, naše celebrity nás ničemu neučí, naopak se většina ohání značkovým oblečením a Vuiton kabelkami, které jsou jedním slovem příšerné. Vkus v oblékání by se měl vyučovat na školách povinně. A naprosto souhlasím i s Vaším názorem, že se budeme mít tak, jak si to sami zařídíme. Naše české fňukání a házení viny na ostatní je nepochopitelné. Každý je strůjcem svého života, jaký si to udělá, takový to má :) A nesouhlasím s tím, že jižním zemím je lépe díky poloze a klimatu. Naše krajina nám dává nepřeberné množství zážitků – v zimě sníh, v létě koupání u rybníků či přehrad. Je to v hlavě, každý si svůj ráj může najít, jen musí hledat nejdřív v sobě. Já mám ráda knížky o Francouzkách – obdivuji jejich módní styl a vkus a zároveň se učím těšit z maličkostí a život si fakt užívat. Přestat remcat, prudit a kritizovat. Když jenom s tímto přestanu, je mi líp. Pěkný článek a oceňuji, že je psaný od muže, dávala bych ho všem povinně číst! Věra

  • Roman Windows NT Mozilla Firefox 49.0 napsal:

    Tohle jsou neuvěřitelné plky. Nevím, na které planetě žijete.
    Strašně rád bych viděl, kdybyste někdy udělal videozáznam těch Čechů, co právě vystoupili z letadla a jak jasně je poznat, že to jsou Češi. Nebo kdybyste podobný záznam outdoorově oblečených lidi nafotil na našich ulicích, v supermarketech apod. Podle vašeho popisu je jich taková záplava, že byste měl nasbírat dostatek materiálu z jedné procházky.
    Obávám se ale, že vy si ty 1-2% lidí, kteří se takhle oblékají, z nějakého neznámého důvodu ve své hlavě násobíte cca. 20x a pak o tom píšete strany a strany blogu.

    Každopádně, pokud chcete vidět lidi chodit v teplákách celý den po ulici úplně běžně, zajeďte si třeba do UK.
    https://www.quora.com/What-was-your-biggest-culture-shock-moving-to-the-United-Kingdom/answer/Siyana-Petkova?srid=Zczp

    Taky byste měl vidět, v čem chodí španělští studenti na Erasmu v ČR. Většina jich vypadá jako bezdomovci.

  • Case Linux Google Chrome 53.0.2785.122 napsal:

    Tak jo. Dík za názor. Klíčenku nepošlu, nemám.

    Ale jinak ano, nasbírat dostatek materiálu, co se outdoorově oblečených lidí týče, na jedné procházce (jedné návštěvě obchodu) opravdu není vůbec žádný problém. Obzvlášť výslovně outdoorové boty nosí u nás skutečně davy lidí, často v hodně bizarních kombinacích ke zbytku oblečení (což je ostatně u nás velmi častý problém – neuvěřitelně bizarní kombinaci různých stylů). Dělat to ale nebudu. Nicméně doporučuju se kolem sebe víc rozhlížet.

    A taky mi není úplně jasné, proč vás tak popuzuje, že o tom píšu „strany a strany blogu“. Je to můj blog a píšu si na něm to, co psát chci. Tak ho nečtěte, když se vám nelíbí, nikdo vás k tomu zcela jistě nenutil.

  • Roman Windows NT Mozilla Firefox 49.0 napsal:

    No jo, není problém nasbírat fotky bizarně oblečených lidí, dělat to ale nebudete.
    Ještě by Vám to nabouralo tu virtuální realitu, v níž žijete.

    Nikde jsem nenapsal, že mě strany a strany vašeho blogu popuzují. Další důkaz vaší virtuální reality.
    Popuzuje mě pouze to sebemrskačství a představa, že všude kolem nás jsou kulturní národy, které se oblékají elegantně, seriózně a uvážlivě, jen my jsme barbaři. Ve skutečnosti tím jen dokazujete, jak málo jste toho viděl.

  • Case Linux Google Chrome 53.0.2785.122 napsal:

    Tak jo. Tak pac a pusu.

  • sedna Windows 7 Google Chrome 60.0.3112.90 napsal:

    Zdravím:-) je tento názor ještě platný i po třech letech? Je to trochu stížnost, nebo ne? :-) Portugalsko mám moc ráda a vážně uvažujeme o přesídlení.. ale není to tak jednoduché. Krize, kterou si Portugalsko prošlo, obyvatele určitě ovlivnila. Ovlivnila je vlastní historie, mají něco geneticky daného atd. Češi bohužel svou polohou to v historii neměli nikdy jednoduché. Navíc mám pocit, že víc než polovina lidí, které přes den potkám, vůbec Češi nejsou :-)Souhlasím, že Portugalci jsou ochotní a vstřícní (ale neradi se baví španělsky- taky mají své předsudky), u nás záleží na koho natrefíte možná. Pravda je tam někde venku.Taky jsem prošla obdobím srovnávání, když jsem se přestěhovala a byla nucena žít jinde, asi je to přirozené. Mám za to, že je lepší nemít předsudky, a že v žádném národě nejsou všichni stejní. Bydlím v místě, kde se setkávám s jednáním turistů-cizicnů denně a taky někdy vzdychnu, nemyslete si. Osobně nejezdím outdoor do ciziny (hory pominu), a jistě by někdo mohl říct, že jsem divná :-)Asi taky jsem. Chápu, že byste rád viděl změnu…á propós…něco nového o Portugalsku? Saudade!

  • Case Windows NT Google Chrome 60.0.3112.91 napsal:

    Myslím, že i po třech letech názor pořád platí.

    O Portugalsku bohužel nic nového. Původně jsem nějaké plány měl, ale nenapsal jsem to dostatečně začerstva a psát to následně jen na základě vzpomínek se mi už moc nechtělo.

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com