Návrat do minulosti

Říj
21
2015

Jak si asi musel všimnout snad každý, kdo dneska navštívil prakticky libovolné místo na internetu, je takzvaný „Back to the Future day“, neboli „Den Návratu do budoucnosti“. 21. října 2015 je totiž dnem, do kterého se vydali z roku 1985 doktor Brown s Marty McFlyem ve druhém díle slavné filmové série Návrat do budoucnosti. Srovnání tehdejší představy o budoucnosti se současností je všude dvanáct do tuctu, ale mě napadlo jít na to trochu odlišně – totiž zavzpomínat naopak na tehdejší dobu právě v kontextu tohohle filmu a mých zážitků s ním souvisejících.

Mám Návrat do budoucnosti hodně rád od chvíle, kdy jsem ho někdy před těmi zhruba třiceti lety poprvé viděl. Respektive – viděl není to pravé slovo. Já ho tehdy ve skutečnosti neviděl. Tehdy to totiž v naší zemi vypadalo docela jinak, než to v ní vypadá teď. Že bychom si mohli do kina zajít na aktuální filmový hit ve stejné době, kdy má premiéru v západním světě, to nás tehdy vůbec nenapadlo (částečně asi i proto, že jsme vůbec ani nevěděli, kdy má nějaký filmový hit premiéru). Amerických filmů se k nám dostal jen malý zlomek a prakticky vždy ještě s klidně i několikaletým zpožděním (protože to tak bylo mnohem levnější). Nezřídka byly navíc dabované – mimo jiné i proto, že v dabingu se mnohem snáz zamaskovaly občasné změny některých dialogů, aby více vyhovovaly místnímu režimu (zkuste si na tuhle skutečnost někdy vzpomenout, až budete opěvovat zlatý věk českého dabingu).

První díl Návratu do budoucnosti měl v USA premiéru v červenci 1985. Já se s tímhle filmem poprvé setkal odhadem někdy kolem roku 1986. Měl jsem totiž velké štěstí – můj kamarád a spolužák měl totiž doma spoustu pro nás nepředstavitelných věcí ze západu. Například měl hned několik stavebnic Lego, skutečnou videoherní konzoli nebo velký comics se Spider-Manem (v arabštině – četl se tedy odzadu a samozřejmě ho nikdo z nás nedokázal přečíst). A taky byl jediným z mého okolí, kdo měl doma videopřehrávač, a občas měl tudíž k dispozici asi padesátou rozmazanou kopii (samozřejmě s povinným amatérským rychlodabingem) nějakého takového filmového hitu.

Je mi jasné, že řada lidí už dneska asi ani pořádně nemůže chápat, jak neuvěřitelně vzácná a nepředstavitelná věc to tehdy pro nás byla. Dneska má prakticky každý během pár minut na internetu k dispozici nejnovější filmy z celého světa v HD kvalitě a během dalších pár minut se o těch filmech může dozvědět prakticky cokoliv – podívat se na nepřeberné množství rozhovorů s herci, dokumenty z natáčení, diskutovat se zástupy lidí o tom, co si o daném filmu myslí oni a co se jim na něm líbilo a nelíbilo. A příchod chystaných filmů do kin sleduje často s několikaletým předstihem plným nejrůznějších fotografií z natáčení, teaserů, trailerů, spekulací o tom, jaký (a o čem) ten film bude. Klidně to všechno může dělat i někde na cestách jenom prostřednictvím mobilu, ani nemusí sedět u počítače. Ale zkuste si alespoň představit, že nic z toho není k dispozici. Nemáte žádnou možnost, jak se dozvědět, že daný film existuje, protože se o něm nikde veřejně nemluví ani nepíše. Nemáte k dispozici internet, neexistují ani žádné filmové časopisy ani sloupky v novinách. Jedinou vaší nadějí, jak se k takovému filmu dostat a jak se vůbec dozvědět o jeho existenci, je skutečnost, že mezi vašimi spolužáky ve škole existuje jeden člověk ze čtyřiceti, jehož rodiče doma mají video a mají (samozřejmě naprosto neoficiální, protože oficiálně není na videu k dispozici vůbec nic, natož americké filmy – ostatně sehnat byť jen prázdné videokazety samotné není úplně triviální) přístup k relativně novým filmům. A mimochodem, ty filmy vypadají povětšinou nějak takhle (pokud by link nefungoval, jak má, tak v onom videu skočte na čas zhruba 1:32, neboli na „6th generation“).

U tohohle kamaráda jsem při jedné návštěvě zahlédl pár záběrů z filmu, ze kterého byl on sám ohromně nadšený. Tehdy se mu říkalo „Zpátky do budoucnosti“, protože ten výše uvedený oficiální distribuční název ještě neexistoval (což je skutečnost, která mi do dnešního dne komplikuje život, kdykoliv někde pracovně píšu o Robertu Zemeckisovi a jeho díle, protože mám ten původní neoficiální název prostě příliš zažitý). V podstatě jen kousek začátku, nic víc. Pamatuju si z toho jenom onu klasickou scénu s kytarovým zesilovačem.

O něco později jsem pak poprvé „viděl“ i zbytek filmu. Výraz „viděl“ je přitom v uvozovkách právem – ve skutečnosti jsem totiž ten film doopravdy neviděl. Jen ho nám zbylým třem, kteří jsme s ním byli ubytováni v jedné táborové chatce na soustředění počítačového kroužku (učili jsme se kreslit obrazce v jazyce Logo, úžasné vzpomínky) po večerce začal tenhle kamarád velice barvitě vypravovat. Samozřejmě jsme se v tom různě ztráceli (protože zkuste někomu vyprávět Návrat do budoucnosti), dohadovali se o jeho ději a věcech s ním souvisejícími a vůbec to byl úžasný zážitek, na který si v mnoha ohledech i dneska pamatuju tak, jako by se to stalo předevčírem. Doufal jsem, že ten film někdy doopravdy uvidím, a přemýšlel jsem o tom, jak neuvěřitelné by to asi bylo, kdybychom si prostě doma mohli jen tak pustit televizi a takovéhle filmy v ní byly úplně normálně k vidění. Připadalo mi to tehdy jako snad ještě větší scifi než představa toho, že někdo sestrojil stroj času, a přemítal jsem o tom, jestli něco takového budu mít šanci někdy zažít.

Kdy a za jakých okolností jsem Návrat do budoucnosti poprvé viděl doopravdy, to už si bohužel nepamatuju. Mám ten film (a celou sérii) fakt hodně rád a viděl jsem všechny díly nesčetněkrát, takže mi to trochu splývá. Určitě to bylo stále ještě ve formě pirátské VHS nahrávky – ale jestli to bylo u zmíněného kamaráda, ke kterému jsme měli později možnost občas na nějaký film zajít (takže jsem u něj v naznačené kvalitě viděl například první dva Supermany), nebo o pár let později, kdy už videopřehrávače přestaly být tak vzácné (a drahé) a měli jsme ho doma i my sami, to vážně nevím. Vím jenom to, že když jsem pak o dalších pár let později zapnul televizi a viděl v ní Návrat do budoucnosti, uvědomil jsem si, že teď už žiju v docela jiném světě.

Takže mě zase až tak netrápí, že nemáme samozavazovací boty nebo roboty na venčení psů. I tak žijeme ve světě, který by mému tehdejšímu já připadal zcela nepochybně jako z nějakého vědeckofantastického filmu. Ale čas od času mi to nedá a pošlu do nějaké automobilky faxem naléhavou urgenci létajících aut, to nepopírám. Je rok 2015! Chci svoje létající auto, sakra!

Zatím mi ale na moje faxy žádná z nich neodpověděla.

8 lidem se článek líbí.
Napsal(a) dne 21. 10. 2015 v 19:31
Kategorie: Film, televize a hudba,Jiné hlubokomyslnosti a plky,Osobní

Žádné komentáře »

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com