Gratulace? Asi ne, je mi líto. Odjakživa jsem přesvědčen o tom, že přivést někoho dalšího na tenhle svět je pravděpodobně tím nejhorším, co můžeme jinému člověku udělat. Nějak stále nemám pocit, že by příležitostná pozitiva převažovala nad negativy. A občas vcelku přemýšlím, jestli mě něco přiměje tenhle názor změnit. Zatím to vidím dost bledě. Nemluvě o dalších faktorech toho všeho.
První knížkou, kterou jsem četl v originále, byl paperbackový Cabal s neuvěřitelně nádhernou obálkou od tolik opěvovaného génia Clivea Barkera, co u nás jeho knížky tehdy znalo jen pár šťastlivců. Koupil jsem si ho s očima navrch hlavy v knihkupectví Dillons na Oxford Street, které mi tehdy (před bezmála polovinou mého života) připadalo jako z jiného světa. Dokonce vím i naprosto přesně, na minutu, kdy to bylo, protože všechny ty roky v knížce přečkala účtenka. Taky to byla první knížka, kterou jsem se kdy pokusil překládat (a přeložil asi tři stránky :) ). Četl jsem ten román mockrát, ale co mi z něj opravdu uvízlo v paměti, je motto první části. Jde o citát z výpovědi vražedkyně, která zabila vlastního otce: „I was born alive. Isn’t that punishment enough?“
A ještě jeden úryvek se mi teď vybavil. Nevím přesně, proč. Ale ten je z jiné knihy:
And one October night, punching himself past the scarlet tiers of the Eastern Seaboard Fission Authority, he saw three figures, tiny, impossible, who stood at the very edge of one of the vast steps of data. Small as they were, he could make out the boy’s grin, his pink gums, the glitter of the long grey eyes that had been Riviera’s. Linda still wore his jacket; she waved, as he passed. But the third figure, close behind her, arm across her shoulders, was himself.
Somewhere, very close, the laugh that wasn’t laughter.
He never saw Molly again.
