Living at the edge of the world

Asi je trochu divné psát o akci, která se konala už pomalu před půl rokem, ale na druhou stranu, jednak jsem několika lidem slíbil, že se o tom zmíním, a chci alespoň takhle opožděně ten slib splnit, a jednak má dneska v kinech premiéru jeden z filmů, se kterými jsem tam měl co do činění, a který by si IMHO neměl nikdo, kdo má rád dobré filmy, nechat ujít. Takže alespoň takhle opožděně.

Zlinfestu jsem se letos zúčastnil veskrze pracovně – dostal jsem šanci otitulkovat pro něj pár filmů. To je svým způsobem velice svérázný proces. Dohromady jsem nakonec titulkoval deset filmů, jeden se ve finále nepromítal.
Práce na titulcích začíná zhruba dva týdny před samotným festivalem. Což, pravda, není na překlad deseti filmů zrovna mnoho času – byť se to možná nezdá. Ale průměrně „ukecaný“ film rozhodně minimálně jeden den práce zabere, navíc je pochopitelně potřeba ho nejdříve vidět. Na rozdíl od překládání pro klasickou kinodistribuci tu není příliš častým jevem skutečná dialogová listina, jakou znají překladatelé pro kina (tedy taková, kde je uveden i význam různých speciálních výrazů, dvojsmyslů, popkulturních odkazů, případně to, jak v rámci scénáře ta která postava svou repliku myslí). Takovou dialogovou listinu jsme měl jen tuším ke dvěma filmům, zbytek dialogových listin je spíš jen přepisem titulků. Filmy obvykle dostáváte na DVD, na kterém je jen film a k němu anglické titulky – bohužel ve většině případů jsou natvrdo v obraze, nikoliv klasicky zapínatelné jako u normálních DVD, takže není možné použít klasické ripovací nástroje a titulky si z DVD stáhnout a pracovat s nimi jako s textovým souborem – což by, popravdě, občas práci docela usnadnilo.
Horší ale je, že ony titulky jsou často, podobně jako je tomu u českých klasických DVD, nepříliš kvalitní. Občas tak proto dochází k situacím, kdy koukáte na nějaký titulek a naprosto netušíte, co tím chtěl básník říct (a pak je třeba zkrátka střelit od boku – tedy pokud neovládáte třeba mandarínskou čínštinu nebo malajštinu). I z toho důvodu je tedy oněch čtrnáct dní docela natěsno.

Samotné titulkování je také zajímavou zkušeností. Z časových a patrně i finančních důvodů se filmy na Zlinfest netitulkují klasickým způsobem, jaký známe z běžných kin (leptáním titulků přímo na filmový pás a podobně). Tady se titulkuje „ručně“ – pod plátnem je umístěné „doplňkové“ plátno, na které se titulky promítají z počítače, podobně, jako při sledování třeba DivX filmů doma. S jedním rozdílem – z několika různých důvodů není možné titulky načasovat, aby běžely automaticky, takže jsou zobrazovány ručně – překladatel filmu sedí u počítače a mačká Enter ve chvíli, kdy se má titulek objevit, a kdy má zmizet. Aby měl přehled, kdy má jaký titulek pustit, musí mít samozřejmě nějakou vizuální a zvukovou zpětnou vazbu. V lepším případě je s počítačem usazen někde v promítací místnosti nebo vedle ní, okénkem vidí na plátno a slyší zvuk ze sálu. To je lepší varianta, protože současně můžete vnínmat reakce diváků – což se hodí, protože si z nich můžete udělat představu o tom, jak váš překlad vnímají (a zda se například smějí tam, kde by se smát měli). Druhá varianta (která fungovala například v multiplexu Zlaté jablko) je z tohohle ohledu mnohem horší – sedíte totiž zcela stranou v zázemí kina v malé budce, ve které máte kromě počítačového monitoru ještě jeden televizní. Na ten vám kamera, umístěná někde v sále, pouští obraz z plátna, a do sluchátek vám jde zvuk filmu. Dlužno dodat, že POUZE zvuk filmu, lidi v nich neslyšíte. Jde tedy o docela odosobněný zážitek, který připomíná spíš sledování televize (a nakolik jsem se bavil s ostatními překladateli, tak tenhle způsob nemá nikdo z nich příliš v lásce – nicméně jiné řešení zkrátka asi není).

Takovéhle titulkování je i poměrně frustrující. Jak už jsem zmiňoval, na překlady není zas tak moc času, takže jste obvykle rádi, když si je pak stihnete v rychlosti projet nějakou kontrolou pravopisu, abyste odstranili největší chyby a překlepy. V podstatě se tak nezřídka stává, že titulky poprvé pozorně čtete až při samotném promítání – a není nic zoufalejšího, než když si všimnete, že o dva titulky později budete muset odklepnout „do lidí“ nějaký překlep, nevhodně přeloženou větu nebo dokonce hrubku (ano, i to se mi bohužel stalo). Na opravu je totiž jen málokdy čas – hrozí, že byste se mohli zdržet a následně nestíhat další titulky.
Je tu ale ještě další úskalí – titulky na DVD, ze kterého jste film překládali, se mnohdy liší od těch, které jsou v případě neanglicky mluvených filmů přímo na filmovém pásu. Nezřídka se tak stane, že se najednou na několik vět s titulky v obraze rozjedete a váš překlad říká něco jiného, než co říkají anglické titulky v obraze. Opět – v případě filmu například v čínštině jen těžko posoudíte, která verze je správná – ale většinou působí ty „filmové“ titulky uhlazeněji a smysluplněji. Tak jako tak, pokud je v sále někdo, kdo umí anglicky, patrně si bude klepat na čelo, co že to tam překládáte za nesmysly, když anglické titulky říkají něco úplně jiného. Inu, můžete se s tím leda smířit, nic jiného vám nezbyde. Ale příjemné to není.
Pak se ale může stát ještě bizarnější věc – film totiž občas nemusí mít anglické titulky vůbec (nebo se třeba promítá z DVD a obsluha je zapomene zapnout). A tehdy teprve nastupuje ta pravá titulkovací improvizace, kdy se zkrátka musíte spoléhat jen na to, jak si dialogy z onoho filmu pamatujete, a současně se ze všech sil snažit zorientovat se v tom, co vám jde do sluchátek, abyste věděli, jaký titulek právě pustit. Osobně jsem takhle titulkoval film v hebrejštině, malajštině/čínštině a ve španělštině – a věřte, že pak má jeden zejména v „ukecanějších“ pasážích co dělat, aby se dokázal alespoň zhruba držet právě probíhajícího dialogu.
Festivaloví diváci jsou údajně poměrně tolerantní. Přesto s ohledem na zmíněné věci často není zrovna příjemné pustit na konci filmu titulek se svým jménem – k chybám zkrátka dochází relativně často a ne vždy na tom má překladatel až takovou vinu, jak by se mohlo zdát. Pokud tedy budete na Zlinfestu nebo nějakém jiném festivalu a přeskočí titulek, zpozdí se, bude v něm nějaká chyba nebo bude říkat něco jiného než anglický, zkuste to brát trochu s rezervou. Někde nedaleko od vás totiž sedí překladatel/titulkovač, který nejspíš zrovna tluče hlavou do zdi z toho, že mu utekl titulek, nebo nechápavě přemýšlí, jak mohl takovou krkolomnou větu kdy zplodit.

A teď se v rychlosti zmíním o těch několika filmech, které jsem pro letošní Zlinfest překládal, protože jde o filmy, které stojí za to vidět, pokud máte možnost. To je pro změnu výhoda překládání pro festivaly – dostanete se k zajímavým filmům, což by vám asi v klasické kinodistribuci nikdo nezaručil (pokud nejste Fuxoft a nevybíráte si filmy sami ;) ). Čímž tedy nechci říct, že bych se nabídce překladu pro kinodistribuci bránil ;) Chápu, že je to trochu padlé na hlavu, psát o nich až PO festivalu, navíc tak dlouho po něm, ale na druhou stranu, tyhle festivalové filmy mají tendence se objevovat na několika dalších akcích později, takže je šance, že to i takhle k něčemu bude. Nebudu psát žádné hodnocení – prakticky všechny z uvedených filmů by dostaly 80% a víc.

August Rush – Nejde o nic jiného než o pohádku pro dospělé (i když nejen pro dospělé). Příběh dětského hudebního génia, který se snaží najít svoje rodiče, kteří pro zmenu nevědí o tom, že jejich syn žije. V titulní roli exceluje Freddie Highmore – Karlík z Burtonovy Willyho Wonky. Výtečný je tu i Robin Williams, který si střihnul báječně slizkého padoucha.

Aviyino léto (Summer of Aviya) – Příběh z poválečného Izraele. Desetiletá Aviya přišla ve válce o otce, kterého nikdy nepoznala, a prožívá prázdniny se svou matkou, která není následkem válečných hrůz psychicky zcela v pořádku. Neveselý film, ale velice dobrý. Mimochodem má i pokračování, které jsem neviděl, ale dost by mě zajímalo.

Dvě minuty od ráje (Two minutes from Faradis) – Svérázný satirický dokument o dospívající izraelské dívce, která se rozhodne natruc chodit s Arabem, což je v tamních podmínkách považováno za něco velice nepatřičného, hraničícího s vlastizradou. Je to zajímavý film – povětšinou slušná legrace, ale současně jde o dost vážné záležitosti a pro Evropana je takový pohled do tamních stereotypů o to zajímavější. Mimochodem, to svérázné přejmenování filmu v české verzi vzniklo neznámo kde, já v tom prsty nemám ;)

Fuckin‘ Runaway (Tôbô kusotawake) – Japonská road movie o dvojici uprchlíků z psychiatrické léčebny. Ona trpí paranoidní schizofrenií, on komplexem méněcennosti a depresemi. Společně projíždějí napříč Japonskem a snaží se svoje problémy řešit. Místy patřičně japonsky bizarní, ale jinak velice zajímavé. Tenhle film se bohužel nakonec ve Zlíně nepromítal.

Juno – Právě tenhle film má dnes premiéru. Nejde o žádnou novinku – jedná se o nezávislý film z roku 2007, který zaznamenal v Americe naprosto fenomenální úspěch, a už při jeho překládání na Zlinfest jsem se divil, proč naše kina naprosto minul. Jde o velice zábavný příběh svérázné středoškolačky, která neplánovaně otěhotní a rozhodne se dítě si nechat a najít mu rodiče podle svých představ. Hlavní hrdinka mi dost připomínala hlavní hrdinku seriálu Dead Like Me, je podobně svérázná a má podobné průpovídky. Juno je výtečný film, který opravdu vřele doporučuji – je to dost legrace, ale současně se v něm řeší i dost zásadní a vážné věci, aniž by to působilo nepatřičně. Scénář napsala bývalá striptérka, režíroval Jason Reitman (syn Ivana Reitmana, režiséra Krotitelů duchů a spousty dalších filmů)

Kvítek v kapse (Flower in pocket) – Jeden z nejbizarnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. Napoprvé pro mě byl naprosto nestravitelný a dokoukat ho pro mě bylo utrpením, napodruhé jsem uznal, že na něm asi něco je, a teprve napotřetí jsem byl schopen si ho „vychutnat“, dá-li se to tak říct. V podstatě jde o dokumentární film o otci a dvou jeho malých chlapcích, kteří žijí velice obyčejný a z našeho pohledu až nuzný život v Malajsii. V podstatě se tam nic moc neděje, hlavně v prní polovině filmu se moc nemluví (a když se tam mluví, tak jde o velice bizarní rozhovory) a celé je to točené velice podivným stylem, kdy například pět minut sledujete zmíněné dva chlapce, jak si někde hrají, deset minut chystají večeři a podobně – zkrátka jde spíš o jakési domácí video než o klasický film. Rozhodně to není film pro každého, naopak, většině asi bude připadat naprosto hrozný, ale – něco na něm doopravdy je, jen to zkrátka divákovi ani náhodou nedá zadarmo.

Muž v režisérském křesle (Man in the chair) – Výtečný film o mladém filmovém nadšenci, který se rozhodne natočit krátký studentský film a souhra bizarních náhod mu do cesty přivede starého protivného alkoholika Flashe, bývalého osvětlovače v Hollywoodu, a po jistých komplikacích začnou točit film o neutěšeném stavu domovů důchodců v Americe. Flash do natáčení zapojí své přátele, vysloužilé filmaře a mnohdy legendy svého oboru, dožívající v zapomnění domově důchodů pro zaměstnance filmových společností. Tenhle film má hodně co říct, je skvěle natočený a v roli protivy Flashe tu exceluje Christopher Plummer. Je škoda, že se tenhle film nedostal do českých kin, ale před časem jsem ho viděl v programu stanice HBO, takže alespoň nějaká legální šance, jak ho vidět, existuje.

Východ č. 6 (Exit no. 6) – Tajwanský film o mladé partičce studentů z Taipei. Dost zvláštní mix několika různých stylů – na jednu stranu tam vnímám stylizaci do bláznivé asijské komedie stylu Shaolin Soccer (ne tak bláznivé, ale podobný styl humoru), na druhou je to ale současně říznuto věcmi, které mi připomínají spíš korejské a asijské horory obecně. Tenhle film lze dost těžko definovat (a přiznávám, konec jsem asi doteď tak docela nepochopil), ale rozhodně stojí za to vidět, už kvůli hlavního hrdinovi, který je báječný pošuk.

XXY – Dost „umělecký“ černobílý film o tom, jak se lidé vypořádávají s tím, co jim připadá nepatřičné a nepřirozené, vyprávěný prostřednictvím nahlédnutí do života jedné dívky (která ale není tak docela dívka). Moc se tu toho nenamluví, ale jde o hodně silný zážitek, o kterém se toho ale nedá moc napsat.

Za mraky (Behind the clouds) – Dětskýma očima viděný příběh o odcizení, ke kterému může dojít mezi dospělými, a které může občas mít i tragické následky. Nicméně je to svým způsobem pohádka a rozhodně je to primárně určené spíš pro trochu mladší publikum. Ale nemyslím, že by se u tohohle filmu dospělí nudili.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit