Varování před prostějovskou restaurací „U Krále Ječmínka“

Říj
22
2010

Nehodlám fušovat do řemesla foodblogům či recenzentům restaurací, nemám na to ani náhodou kvalifikaci, ale nedá mi, abych se tu nezmínil o mém aktuálním velice nepříjemném zážitku ve jmenované restauraci.

Ječmínek mi byl někdy před šesti nebo sedmi lety představen jako vyhlášená prostějovská restaurace. Prostějov jsem naprosto neznal, ale z mých prvních kontaktů s Ječmínkem jsem o tom příliš neměl důvody pochybovat – příjemné prostředí, stále plno (pokud jste tam chtěli jít, museli jste mít rezervaci), dobré jídlo za solidní ceny, vlastní pivo, příjemná obsluha. Prostě vcelku ideální restaurace.

Od té doby k Ječmínkovi chodíváme několikrát do roka (obvykle při nějakých „slavnostnějších“ příležitostech typu svátek, narozeniny a podobně). A zhruba poslední dva roky si všímáme toho, jak jde úroveň této restaurace dolů (údajně došlo k výměně minimálně majitele). Už minule jsem se „bavil“ některými klasickými „pohlreichovskými“ průšvihy, jako je například standardizovaná „zahrádka“ na každém z talířů, samozřejmě s nevyhnutelným červeným a bílým zelím. I jídlo bylo docela znatelně horší, než jsem si ho pamatoval, ale dalo se. Minulý víkend nás ale čekal zážitek vpravdě nevšední. Předem podotýkám, že jsem byl na onom obědě v roli hosta – z toho důvodu jsem se snažil své rozčarování z návštěvy držet v maximální míře na uzdě a řídit se přáním hostitelů. Být tam sám za sebe, patrně bych se s ohledem na to, co jsme absolvovali, ozval a s personálem prohodil několik přátelských slov…

Už při příchodu mě překvapilo, jak prázdno tu (s ohledem na kapacitu) v jindy tak přecpané restauraci bylo – zhruba polovina stolů byla prázdná. Po usednutí ke stolu jsem se musel smát – na „denním menu“ se nás provozovatel snažil nalákat na „kaťák“ – oblíbený Katův šleh, aneb „zbytky z kuchyně s pikantní omáčkou“. Kdo zná „Ano, šéfe“, jistě ví, jak je v tomto pořadu (a nejen v něm) „kaťák“ populární.

I přes poměrně malé obsazení restaurace jsme si museli na to, až o nás někdo projeví zájem, docela počkat – odhadem nějakých deset minut. Ale dobře, nic zásadního. Servírka, která přišla, nám rozdala jídelní lístky. Poté se třech z nás pěti zeptala, co si dáme k pití, a než jí vůbec stihli zbylí dva (a shodou okolností hostitelé, kteří nám ostatním zkrátka dali přednost) sdělit svoje přání, prostě se otočila na kramfleku a bez zaváhání odešla. Na to jsem zůstal koukat s otevřenou pusou a odpovídajícím způsobem jsem to v rámci stolu okomentoval, čímž jsem se opět pasoval do obvyklé role „toho, co se mu pořád něco nelíbí a pořád si na něco stěžuje“. Hostitelé tedy pokrčili rameny s tím, že si objednají pití později a upozorní ji na to, že jsme si nestihli všichni objednat, a začali jsme studovat jídelní lístky.

Tady došlo k dalšímu kolu stěžování, ve kterém jsem tentokrát já nefiguroval, byť s ním rozhodně souhlasím – totiž že jejich jídelní lístky jsou velice nepřehledné. Jsou navržené v takovém tom „retro“ stylu z počátku minulého století, ale jeho autor v něm pracoval zcela volně a nesmyslně s velikostí fontů, kterou často mění po několika slovech, takže zorientovat se v něm je opravdu dost náročné, vizuálně nedává valný smysl – např. jídla jsou sice dělena do jakýchsi „sekcí“, jak je obvyklé, ale poznat, na kterou z nich vlastně koukáte, není zcela triviální. Není to nemožné, ale souhlasím s tím, že bych si dokázal jídelní lístek představit mnohem přehlednější (i při zachování stylového vzhledu).

První várku objednaného pití nám přinesl místo předchozí servírky její kolega. Na upozornění, že jeho kolegyně se na některé z nás „vykašlala“, reagoval velice svérázně: „Nojo, ona je kolegyně prostě taková. Je flexibilní. To my musíme, my to máme v popisu práce. Co naděláme.“ A já podruhé ve velice krátké době zůstal udiveně zírat s otevřenou pusou a po jeho odchodu jsem opět byl tím, komu se něco nelíbí, protože jsem si nemohl odpustit komentáře v tom smyslu, zda takový přístup k zákazníkovi, který si mu právě stěžoval na docela zásadní chybu jeho kolegyně, může někdo vůbec myslet vážně.

Druhou várku pití přinesla opět flexibilní kolegyně a evidentně byla flexibilnější než já – nějakou omluvou za to, že od hostů odešla uprostřed objednávky, se vůbec neobtěžovala. Přiznávám, že pro mě nebylo snadné ponechat to bez komentáře, ale jak jsem říkal, snažil jsem se coby pozvaný chovat dle přání hostitelů. Poté si od nás začala brát objednávky na jídlo. U těch mě dokázala konsternovat znovu (a náhodný pozorovatel by si v tu chvíli už patrně všiml, že začínám na židli nadskakovat) – když si totiž hostitelka objednávala jídlo, zeptala se servírky, jakou by k němu doporučila přílohu. Odpověď „jakou chcete“ jsem neshledal příliš užitečnou (o korektnosti nemluvě).

Na jídlo jsme čekali opět vcelku dlouho (restaurace se mezitím stále vyprazdňovala, až jsme ve velké hlavní místnosti zůstali prakticky sami), ale jak jsme záhy měli zjistit, nestálo to za to. Měl jsem objednanou jakousi kuřecí kapsu se sýrem (on ani takový výběr nebyl, klidně bych si býval dal něco zajímavějšího) s bramboráčky jako přílohou. Kapsa vypadala dost jinak, než jak jsem se na základě popisu v jídelním lístku domníval – především jsem např. zjistil, že ačkoliv bylo v jídelním lístku uvedeno, že je připravena ze dvou sýrů, realita je taková, že je to úplně obyčejná kuřecí kapsa s eidamem (nebo co to bylo – ale asi eidam, co jiného) a ten druhý sýr (niva?) slouží nastrouhaný jako obloha (promíchaný s červeným a bílým zelím, samozřejmě) a je vlastně zbytečné ho uvádět jako součást jídla, protože ho v rámci standardizované oblohy podle všeho dostávají úplně všichni. Trochu mě potěšilo, že bramboráčků je pět místo uváděných čtyř (bramborák je jedním z mých nejoblíbenějších jídel a masa tak moc nebylo), ale záhy mě radost přešla. Když jsem totiž ochutnal první sousto, zjistil jsem, že bramborák chuťově i konzistencí připomíná špatně uvařený korek, pouze s tím rozdílem, že je chuťově o něco méně výrazný. Pokud to nebyl narychlo osmahnutý polotovar, pak nechci vědět, jak tamní kuchař bramboráky připravuje. V jejich chuti např. nebyla ani stopa česneku nebo majoránky a navíc kuchař zjevně nezná pohádku Sůl nad zlato, protože se evidentně snaží při práci tvrdohlavě vyhýbat soli – v bramboráku dle mého názoru nebyla ani špetka a ani maso se se solí příliš nevidělo (podotýkám, že sám jídla povětšinou solím spíše umírněněji a i tak mi to přišlo jako odporně neslané). Solofobii kuchaře mi ostatně potvrdila i většina spolustolovníků. A kromě toho byly tedy bramboráky nepříjemně studené (a mám nepěkné podezření, že původcem toho mála tepla, co z nich šlo, nebyla pánvička, na které se smažily, ale prostě mikrovlnka a že byly zkrátka předsmažené a posléze pouze ohřáté – ale je to jen moje podezření, podložit ho ničím nemůžu, jen vlastním dojmem, který samozřejmě může být mylný).

Teď už ale došla řada s nespokojeností i na hostitelku. Objednala si totiž maso na lávovém kameni, zčásti ze zvědavosti, jak se to připravuje, jak to chutná a tak. Trochu nás už všechny zaskočil vzhled onoho lávového kamene – nikdo z nás neměl nejmenší tušení, jak má přesně vypadat, ale to, co před hostitelku postavili na stůl, dost silně vzhledem i zpracováním připomínalo něco mezi miniaturním náhrobním kamenem (skutečně to působilo krapet „mramorově“) a brouskem. Jak jsem zmínil, hostitelka s lávovým kamenem nikdy nepracovala, takže se číšníka, který ji obsluhoval (jakýsi třetí, se kterým jsme do té doby neměli čest), zeptala, jak si má své maso vlastně přesně připravit. Odpověď „No prostě ho tam položíte a opečete…však si doma vaříte, ne, tak to znáte!“ ji tak docela neuspokojila a ještě se pro jistotu zeptala, zda se maso nepřipeče, když ho na kámen položí jen tak. Číšník jí podobným odborným způsobem vysvětlil, že to se rozhodně nepřipeče, protože „to je právě výhoda toho lávovýho kamene, že se na něj nic nepřipeče“. Chopila se tedy přímo před zmíněným číšníkem prvního kousku masa a položila ho na kámen. Ten se ihned beznadějně připekl (myšleno skutečně ihned, okamžitě při doteku) a dalo docela dost práce ho z kamene vůbec dostat. Číšník na to chvíli udiveně koukal a pak velmi ohleduplně prohlásil „No to nechápu…tak to jste první, komu se tu něco takového povedlo.“ A já zase nadskakoval…

Hostitelka se nicméně ještě nevzdávala a vyslovila teorii, že se jí tak docela nezdá maso, které jí bylo doneseno, že příliš nevypadá jako panenka. Nevypadalo, i když nejsem zrovna nejpovolanější osoba k tomu tohle posuzovat, tak jsem se do toho raději nepletl – ale vypadalo prostě jako úplně obyčejný kus vepřového, nakrájený na středně velké kousky. Číšník rezolutně prohlásil, že to samozřejmě panenka je (stylem, který až nepříjemně působil dojmem „to si snad děláte legraci, vy to nepoznáte?“) a když ho naše hostitelka upozornila na to, že takhle zkrátka obvykle panenka nevypadá, tak jí (zkušené kuchařce) začal vysvětlovat, že „to je prostě náhodou zrovna taková ta špička, tam je to maso trochu horší, to se nedá nic dělat, to takhle vypadá úplně normálně“. Ale přesto nabídl, že „jestli chcete, tak vám klidně zavolám kuchaře, ať vám sám vysvětlí, odkud a jak to řezal“. Což (k mému zklamání) odmítla s tím, že to nehodlá až tak řešit, a posléze nám vysvětlila, že v dalším dohadování v podobném duchu zkrátka neviděla valný smysl. Na jednu stranu nesouhlasím, na druhou samozřejmě vcelku chápu – co si na nich vezmete? Ale do profesionálního jednání k zákazníkovi to celé mělo opravdu velmi daleko.

Dva z přítomných si objednali zdejší „obložený gril“ pro dvě osoby, což jsou v podstatě jen různé kousky (předem) opečeného masa a příloh, pod kterými vám topí svíčkami, aby vám jídlo nevychladlo (což se v našem případě moc nepovedlo, jelikož svíčky byly už silně opotřebované a asi po pěti minutách zhasly). I u toho se potvrdila kuchařova hrůza ze soli (zejména cosi, co vystupovalo jako opékané brambory, bylo velice nedobré). S celým grilem jsme ale měli mnohem hodnotnější zážitek. Jak jsem zmínil, jde o jídlo pro dvě osoby. První z nich už dojedla, zatímco druhá ještě dojídala (a na tácu toho ještě docela dost zbývalo). Flexibilní servírka se objevila, zeptala se oné osoby, která již měla dojedeno, zda si bude ještě brát, a poté, co se dozvěděla, že ne, k všeobecnému překvapení popadla tác a svým flexibilním tempem s ním začala bez mrknutí oka mizet do hlubin restaurace. Zmíněný dojídající to naštěstí po chvilkovém úžasu komentoval poměrně hlasitým „A no tak já už teda asi dojídat nebudu, no…“, což zaslechla a trochu se zarazila, aby jí posléze bylo jasněji naznačeno, že celý tác opravdu jaksi ještě odnášet nemusela, minimálně ne bez toho, aniž by se zeptala druhé osoby, která ono jídlo pro dva konzumuje. Tác tedy ještě vrátila. Všimla si přitom zhaslých svíček pod ním, ale pokud si dobře pamatuji, tak místo jejich výměny a zapálení nových konstatovala jen cosi v tom smyslu, že zhasly. A nerad bych jí křivdil, ale pokud si vzpomínám, ani se za to, že hostovi odnesla jídlo, ještě než dojedl, tuším nijak neomluvila. A v tuhle chvíli už u našeho stolu nevládla příliš vstřícná atmosféra a já už zdaleka nebyl jediný, kdo si „pořád na něco stěžuje“. Dokonce i jediný člověk u našeho stolu, který si do té doby na nic nestěžoval a vlastně většinu času mlčel, prohlásil lakonicky jen „No, myslím, že pomalu zaplatíme, poděkujeme a už sem nikdy nepřijdeme.“

Pokud by se zdálo, že už to je vše, není tomu tak. Poté, co jsme dojedli, nás totiž ještě čekal zlatý hřeb celé návštěvy. Zatímco jsme dopíjeli a zvolna se chystali k placení a odchodu, začala flexibilní servírka mýt okolní stoly v tuto chvíli již prakticky prázdné restauraci. Přenášela od jednoho stolu ke druhému poloprůhledný kbelík s vodou, namáčela do něj hadr a utírala stoly. Bohužel, zmíněný kbelík byl skutečně poloprůhledný, a bohužel pro mě jsem si ho všiml. Nevím, jak přesně popsat barvu a konzistenci tekutiny, která v něm byla, ale i s vědomím toho, že jsem na čistotu vody, kterou něco umývám, možná až přehnaně citlivý (nesnáším představu, že místo skutečného čištění vlastně jen rozpatlávám špínu po všech plochách – tahle moje „fobie“ má patrně jisté základy v tom, když nám v práci uklízečky i přes opakované stížnosti vytrvale myly klávesnice a monitory – včetně obrazovek – hadry na podlahu), musím přiznat, že tekutinou, která v něm byla, bych se zdráhal umývat podlahy, protože bych se bál, že je místo umytí spíš ještě víc zašpiním. Ale nebyl to jen můj názor – servírka poté kbelík odložila pár metrů od našeho stolu a kamsi odešla, a někteří z nás (a tím teď nemyslím sebe, já se na něj naopak snažil nemyslet) se na jeho obsah šli při odchodu podívat blíže. A jejich výrazy byly všeříkající. Každopádně jakmile jsem kbelík plný děsu zahlédl, nenapadlo mě nic lepšího, než se podívat na dřevěný, leskle lakovaný stůl, u kterého jsme celou dobu seděli. A jak jsem se tak na něj podíval, zjistil jsem, že stůl vůbec není lesklý, ale že je prakticky celý potažený jakýmsi souvislým matným povlakem, zpod kterého lesk laku prosvítá jen na několika vzácných místech, a který je možné při jisté snaze např. kouskem ubrousku odstranit a odhalit lesklý lak pod ním. Chápu, že něco takového asi není v restauracích zas až TAK neobvyklé, ale v kombinaci s předchozími zážitky…

No, zkrátka jsme zaplatili, místo „Nashledanou“ se kolektivně rozloučili „Sbohem“ a na dezert jsme šli raději jinam. A silně všem doporučuji jít jinam už na ten oběd samotný…

16 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 22. 10. 2010 v 17:58
Kategorie: Absurdistán,Jiné hlubokomyslnosti a plky,Osobní,Recenze

13 komentářů »

  • Pavel Stárek napsal:

    No, a z toho plyne jediné: nechodit tam. Jinak pěkně napsané. Ještě musím zkontaktovat někdy autory projektu scuk.cz jestli nechystají něco jako antiscuk, tedy místo, kde by se daly mapovat tyto odstrašující případy.

  • Case napsal:

    Měl bych rozhodně několik dalších olomouckých „antiscuků“ (minimálně tři, ale z hlavy si vzpomenu na název jen jedné z těch tří restaurací – Caesar).

  • evja napsal:

    no tak podle meho mineni je tohle docela hodne prehnane, k jecminkovi chodim casto a nic z uvedeneho jsem tam nezazila

  • Case napsal:

    Dobře, přiznávám se. Celé jsem si to vymyslel, protože mi konkurenční restaurace dobře zaplatila, abych na svém blogu, vyhlášeném recenzemi restaurací, Ječmínka pomluvil a zcela ho tak v kulinářském a restauratérském světě zdiskreditoval.

  • Scalex napsal:

    Veverko, přiznej se, tobě tam chutnalo a ty nás chceš nasrat!

  • Mia... napsal:

    ….jojo….naprosto tomu věřím. Byla jsem tam tuhle nedávno…taky naposledy. Podařilo se mi totiž na probíhajícího číšníka /opravdu běžel hodně rychle/ Zvolat „hej“ a přesto že jsem byla host, dáma, dvakrát tak stará jako on, mě „upozornil“ na svou nadřazenost takovým způsobem, jako by vychovával přinejmeším hodně natvrdlého psa… Musím říci, že chování řeznického psa měl tento lemplozní floutek. proto nedostal u placení ani kačku navíc…

  • Case napsal:

    To mi připomíná, jak mě před pár lety seřval číšník v jedné žižkovské restauraci, kam jsme si chtěli zajít na oběd během „tranzitu“ z jednoho konce ČR na druhý za to, že jsem si dovolil do jejich restaurace vejít s batohem na zádech (neměl jsem moc na vybranou, jinak bych to samozřejmě nedělal, a jako vždy, když se s batohem pohybuju mezi lidmi, jsem si dával dobrý pozor na to, abych s ním nijak nepřekážel nebo nedejbože někoho „neohrozil“, a měl v úmyslu ho urychleně někam „uklidit“) a začal mě poučovat o „základech slušného chování“. Tak jsme si pro jistotu ani nesedli a šli rovnou jinam. Dlužno podotknout, že to opravdu nebyla žádná kdovíjak luxusní restaurace, prostě normální „trojka“.

    Ale ono chování číšníků u nás by obecně bylo na úplně samostatný post a dost možná ne na jeden.

  • pan Shimi napsal:

    A vadily ti i mouchy co tam lítaly, mravenci co tam lezli.. Atd.. Já tam byl a byl jsem spokojenej. Podle mě si puntičkář a musíš mít všechno dokonalý. Chtěl bych vidět tebe.

  • Case napsal:

    Tak určitě.

    (BTW, doporučuji pozornosti skutečnost, že reagujete na 6 let starý post. Opravdu netuším, jak to U Ječmínka vypadá teď, ale z celkem pochopitelných důvodů to nemám vůbec potřebu zjišťovat. Navíc jsme co se prostějovských restaurací týče beztak dlouhodobě spokojeni jinde, takže tím spíš není důvod se k Ječmínkovi někdy zkoušet vracet.)

  • Pavel napsal:

    řečeno jednoduše: Komu se to nelíbí, ať si prdel políbí ….

    Je rok 2017, takže nic z toho, co bylo uvedeno, už asi neplatí, ale i tak … Pokud máte podobnou zkušenost, nechoďte tam, kde se vám nelíbilo …. pro nás ostatní zbyde víc místa.

    čau

  • Case napsal:

    Čau.

  • Aleš napsal:

    Je to tak, Ječmínek upadl do bažin. Obsluha zmatená, dopletená místy i přidrzlá. Poprosili jsme, že brambory nemastit. Číšnica pohoršeně vyjela, že samozřejmě brambory nemastí, když si to výslovně zákazník nepřeje. No nedonesli zemáky zmašťeny, že skoro plavaly v oleju. Polívku vůbec nedonesli že „kuchaři asi zapomněli“. Nechápu, co způsobuje, že tato upadající hospůdka kdysi opravdu na úrovni, ještě přežívá…

  • sysel napsal:

    přesně, jak je tu psáno…

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com