Ne, nebojte se, nehodlám tu psát o brakové literatuře, ani o jejích filmových adaptacích. To, o čem chci psát, se současným kulturním fenoménem souvisí jen v kontextu oněch titulních odstínů šedé.
Včera ke mně po Facebooku doběhl jakýsi seriozně se tvářící článek na jednom populárně vědeckém blogu, který zcela vážně tvrdil, že „lidské oko dokáže rozlišit jenom zhruba 30 odstínů šedé“, což dokládal odkazem na jakousi studii mořských biologů, která tuto skutečnost v jedné větě(!) zmiňovala s odkazem na jakousi publikaci (taktéž o mořské biologii) v kontextu studie hlavonožců. Samozřejmě to bylo sdělováno coby humorné pomrkávání typu „no není to legrační, jak nesmyslně ti hlupáci tu knížku a film pojmenovali?“.
Kdo někdy viděl škálu šedé, musí mu být okamžitě jasné, že něco takového je naprostý nesmysl. Nedalo mi to a během pár minut v rychlosti (takže podle toho vypadá, ale předělávat se mi ho nechce) ilustrační obrázek, který velice snadno a rychle dokládá, že to zkrátka není pravda:
V horní části je tak jemná škála šedé, jakou nám současná běžná technika dovolí zobrazit (tedy 256 odstínů šedé, respektive tedy 254, pokud odečteme čistě bílou a čistě černou). Ve spodní části je pak stejná škála, ovšem pouze se třiceti odstíny. Pokud by lidské oko bylo skutečně schopno rozlišit jen zhruba 30 odstínů šedé, musela by se nám horní a spodní polovina jevit přibližně stejně (ne tak docela, ale v rámci zjednodušení to tak berme). Evidentně se nám tak ale nejeví, takže to s těmi 30 odstíny šedé bude evidentně krapet jinak. Vlastně i na té škále 256 odstínů budete pravděpodobně (záleží ale i na vašem monitoru) schopni detekovat více či méně výrazné „schody“ mezi jednotlivými odstíny, což naznačuje, že ani těch 256 odstínů ještě nedosahuje skutečných hranic schopností lidského oka. Na tenhle problém ostatně narážíme ve fotografii – dnešní běžné monitory sice zvládají 16 milionů barevných odstínů (kombinací), ale stále jsou limitovány pouze poměrně nedostatečnými 256 úrovněmi jasu jedné konkrétní barvy – například právě šedé. Z toho důvodu se fotograf může celkem snadno dostat do situace, kdy na jemných barevných přechodech (například zcela typicky obloha) vzniknou barevné „schody“, protože zkrátka nemáme možnost daný barevný přechod dostatečně jemně odstupňovat a i změna o jediný stupeň je příliš viditelná. V kontextu odstínů šedé se s tím pak samozřejmě setkáváme ve fotografii černobílé, kde je toto omezení nejkritičtější – žádná černobílá fotografie, kterou jste si kdy prohlíželi na monitoru počítače, neobsahovala více než pouhých 256 odstínů šedé. Což je na některých fotografiích poměrně dost patrné, pokud je například máte možnost zobrazit vedle sebe na monitoru počítače a v klasické papírové podobě – papír a kinofilm jsou média „analogová“, neomezená konkrétním počtem odstínů a tedy schopná zobrazovat jemné přechody, na které zkrátka naše digitální technika zatím nestačí.
Jedinou možností, jak tyto „schody“ mezi odstíny šedé (či jiné barvy) v digitálních snímcích potlačit, je lidské oko nějakým způsobem oklamat – například použít tzv. dithering, tedy v podstatě něco jako šrafování. Vhodným ditheringem přechodu mezi dvěma odstíny docílíme (při dostatečném rozlišení) iluze vzniku přechodu jemnějšího, než kdyby byl zachován přechod ostrý. Čistě pro zajímavost jedna rychlá ukázka toho, jak dithering funguje a jak efektivně dokáže lidský zrak „obelhat“:
V horní části obrázku vidíme poměrně jednoznačný (alespoň doufám) a ostrý přechod mezi dvěma různými odstíny šedé barvy. Ve spodní části je pak zobrazený tentýž přechod mezi stejnými dvěma odstíny – ale tentokrát působí mnohem plynulejším dojmem, protože nepřechází ostře z jedné barvy do druhé, ale nenápadně je do sebe pomocí vytečkovávaného „vzoru“ prolíná, takže se zdá, jako by byl onen spodní přechod složen z mnohem většího množství odstínů. Přesto ale, pokud si obrázek například zvětšíte a podíváte se na něj, zjistíte, že se nikde v celém obrázku nevyskytuje víc než právě ony dva odstíny šedé z horní části obrázku.
A něco takového bylo, obávám se, původním smyslem onoho citátu ve zmíněné vědecké práci – totiž nikoliv, že by lidské oko nebylo absolutně schopno rozlišit více odstínů šedé než 30, ale že není při vyhodnocování toho, co vidí, příliš spolehlivé. Pokoušel jsem se najít onu publikaci, ze které zmíněný citát pochází, abych si zjistil, jak to přesně bylo myšleno, ale bohužel se mi to nepodařilo a nehodlám si ji kvůli tomu kupovat. Lidské oko funguje dost pozoruhodnými způsoby a to, co vidí, vyhodnocuje v závislosti na okolí – například pokud budeme mít souvislou plochu jedné barvy a v ní malou tečku jen nepatrně odlišné barvy, bude se nám velice pravděpodobně zdát ona tečka velmi nápadná, přestože pokud bychom vedle sebe viděli dvě tečky, z nichž jedna by měla první barvu a druhá tu druhou, je velice pravděpodobné, že by nám jejich barva přišla shodná, nebo bychom alespoň měli velké potíže od sebe oba odstíny s jistotou odlišit. Totéž může platit i v případě oněch „třiceti odstínů šedi“ – ačkoliv je naše oko jako takové schopno vnímat odstínů šedé barvy řádově stovky a podíváme-li se na dvě různé škály, je nám na první pohled naprosto jasné, že jedna z nich obsahuje nesrovnatelně více odstínů, pokud bychom z této škály vyňali dva dostatečně blízké odstíny šedé a měli posoudit, zda se od sebe liší nebo jsou shodné, budeme s tím mít mnohem větší problémy a budeme si mnohem méně jistí, přestože naše oko technicky vzato stále vnímá totéž. A je docela možné, že v takovémto specifickém kontextu pak možná skutečně platí i něco v tom smyslu, že „člověk je schopen spolehlivě rozlišit jen zhruba 30 odstínů šedé“ (což je ostatně i přesnější překlad oné věty z vědecké práce – a ve vědě na konkrétní formulaci a správném překladu záleží velmi). Ale jak říkám, jsem si poměrně jistý, že ten, kdo psal výše zmíněný článek, prostě jen vzal větu vytrženou z kontextu, kterou někde našel na internetu ve vědecké práci, nepochopil ji, vyložil si ji po svém, skutečný význam si necítil potřebu dohledávat a vypustil do světa zdánlivě vědeckou informaci, podloženou dokonce zmínkou v odborné studii, publikované Královskou společností. Taková kapacita! Ti jistě vědí, co říkají!
Tady by vše čistě teoreticky mohlo skončit. Jenže to by nesměla existovat česká média. Ta totiž z velké části fungují tak, že narazí na internetu na nějakou věc, která je hodně sdílená anebo se o ní mluví, neřeší, jestli to je nebo není pravda nebo jaký je kontext, chytnou se jí a patřičně „přežvýkanou“ ji předhodí masám dál. Jako například dnes odpoledne Prima Zoom, která na Facebooku tenhle „vědecký fakt“ předhodila svým čtenářům. A nejen to – když je někteří z nich upozornili na to, že ten „vědecký fakt“ je poněkud podivný, dozvěděli se – co jiného než že „tohle publikovala Královská společnost, vycházíme z důvěryhodných zdrojů vědecké práce a tedy je to rozhodně dobře, ať už si o tom zrovna vy myslíte cokoliv“. Od mistra novináře, konfrontovaného s výše uvedeným obrázkem šedé škály, se například také dozvíme, že „důvěřovat vlastním očím je to nejhorší, co může vědec udělat“, a také třeba velmi typické „nejsme odborný web, jen popularizační, takže jen přinášíme ozdrojované informace a je na čtenáři, ať si závěr udělá sám“ – jinými slovy naprosto ukázkový novinářský alibismus typu „my žádné pitomosti nenapsali, to napsal někdo úplně jiný, my to jen přetiskli a ozdrojovali!“.
Vřele doporučuji si přečíst třeba diskusi, vedenou pod Scalexem přesdíleným obrázkem té šedé škály – je velmi „poučná“. Mimo jiné v ní najdete také klasickou velmi rafinovanou obhajobu ze stran čtenářů, například pána, který filozoficky rozjímá nad tím, jak vlastně definujeme odstíny šedé a kde končí odstíny černé a bílé a začíná šedá (asi jsem měl víc studovat, o „odstínech černé“ jsem doteď neslyšel, ale jsem koneckonců pouhý středoškolák, takže tomu nejspíš prd rozumím), nebo tam najdete člověka, který zodpovědně prohlašuje, že jemu tedy horní i spodní polovina té šedé škály rozhodně přijde naprosto stejná (ale je koneckonců možné, že trpí nějakou poruchou zraku, o které třeba ani neví).
A proč takovou nepodstatnou pitomost vlastně tak sáhodlouze řeším?
No, ze dvou důvodů. Jednak mě primárně neskutečně iritují zástupy těch, kteří se nějaké takovéhle zkreslené a přežvýkané informace chytí a v domnění, že se dozvěděli něco úžasně moudrého, ji následně šíří dál, aby udělali dojem na druhé. Takže je takřka jisté, že už teď se informace o tom, že „lidské oko rozliší jenom 30 odstínů šedé“, rozlétla světem a houfně se šíří. Protože „jako hele, Franto, vono se to možná zdá jako úplná pitomost, ale fakt není, v novinách psali, že to vykoumali v britský Královský společnosti a to jsou nějací koumáci!“ Ostatně, stačí se podívat na to, kolik hráčů vám bude se zcela vážným výrazem velmi neústupně tvrdit, že lidské oko stejně nevidí víc jak 30 snímků za vteřinu, protože jim kdosi kdysi dávno sdělil podobně zavádějícím způsobem „přežvýkanou“ informaci, kterou od té doby papouškují, aniž by se obtěžovali si zjistit, jaká je pravda…
A druhý důvod je ještě mnohem smutnější – zkrátka protože takhle fungují média ve všech oblastech. Tohle se zdaleka neděje jenom v případě nějakých vědeckých zajímavostí – úplně stejným způsobem se k nám dostává valná většina informací, které nám média předkládají. Tohle jsou lidé, kteří nám pomáhají utvářet názor na dění v domově i ve světě. Lidé, kteří nás informují o válkách, politice, společenském dění u nás i v zahraničí. Opravdu si myslíte, že k těmhle tématům přistupují odlišně? Že nefungují stylem „napsali to tam a tam a to je důvěryhodný zdroj, takže je to pravda, ať už si o tom myslíte, co chcete“? Že se ještě dneska někdo v českých masových médiích obtěžuje ověřováním informací, nebo že ho zajímá něco víc než jen počet rozkliknutí článku či počet sledujících na Facebooku? Pokud si to skutečně myslíte, tak gratuluji, jste ještě mnohem naivnější než já. Mě totiž média naučila dělat za ně jejich práci – takže když se ke mně dostane nějaká informace, která je mi nějakým způsobem podezřelá (což je, přiznejme si, v dnešní době naprostá většina zpráv v českých médiích), tak dělám přesně to, co by měla v ideálním světě dělat média samotná: ověřuji si, že je to skutečně pravda. Ale je fakt, že to má i jisté nevýhody – například na rozdíl od valné většiny českého národa doteď nevím, jak to skutečně bylo s těmi dětmi, co je ti odporní Norové tak bezohledně sebrali své matce, a dokonce se ani necítím ohrožený Muslimy, přestože si můžu koupit už skoro na každém rohu kebab a firma Hi-Tec údajně chystá svou první módní řadu outdoorových burek do divadla i na všední den, takže asimilace krvežíznivou ISIS byla už skoro dokončena. Vlastně nevím skoro nic jistě. S výjimkou jedné věci – vím, kolik odstínů šedi dokáže rozlišit bulvární novinář. Ani jeden. Vidí totiž svět pouze v černé a bílé. Vědecká práce na toto téma už čeká na své publikování.
P.S. Mezi komentáři u Scalexe najdete také paní či slečnu, která zmiňuje, že si máte zkusit „zakrýt ty tmavší čáry mezi jednotlivými dílky spodního obrázku“ a barevná škála vám rázem splyne. Poukazuje tím na jeden optický klam (o kterém zřejmě nikdy neslyšela, jinak by nemluvila o „tmavších čárách“, protože by věděla, že tam ve skutečnosti žádné tmavší čáry nejsou), který je na tom obrázku škály o třiceti odstínech poměrně hezky vidět – zvaný taktéž „Machovy proužky“. Ten se projevuje tím, že pokud vedle sebe takto seřadíme proužky šedých odstínů, nejeví se nám tyto proužky jako proužky souvislé barvy, ale zdá se nám, že jejich výplň plynule přechází od světlejšího odstínu k tmavšímu.
A koneckonců, obrázek, který doprovázel jak ten původní post, ze kterého Prima Zoom čerpala, tak i přímo ten jejich „vědecký fakt pro dnešní den“ obsahuje podobný optický klam – a není mi tak docela jasné, proč byl jako doprovodný obrázek právě k tomuto „vědeckému faktu“ zvolen, protože v celé věci nutně dělá řadovému čtenáři ještě větší guláš:
I když se to takhle nezdá, ten středový pruh, který působí dojmem, že je vpravo tmavší než vlevo, má ve skutečnosti jednu barvu. Je to souvislá plocha jediného odstínu šedé (RGB 120,120,120). Můžete si to ověřit třeba tak, že si ho otevřete v grafickém editoru, a kapátkem si porovnáte oba jeho konce (a třeba ještě prostředek). Jen se nám zkrátka vpravo zdá tmavší, protože je obklopen světlejšími odstíny šedé, a vlevo naopak světlejší, protože ho obklopují odstíny tmavší.
