Uvědomuji si sice, že se ani vzdáleně nejedná o žádnou novinku, protože hra, o které bude řeč, je k dispozici už téměř rok, ale pokud má někdo zájem, může si níže přečíst moje názory na hru Lords of the Fallen očima někoho, kdo se k sérii Dark Souls dostal relativně pozdě, ale o to rychleji se stal jejím velkým fanouškem. Celý text původně vznikal za poněkud jiným účelem a v angličtině (a pokud byste si snad chtěli přečíst jeho anglickou verzi, najdete ji alespoň provizorně v anglicky psané části tohoto blogu, konkrétně zde), ale když už jsem to jednou napsal, říkal jsem si, že to přepíšu i do češtiny a zveřejním alespoň tady.
Takže, v první řadě je potřeba vyřídit jednu věc – ano, LotF jsou klonem Dark Souls. Jak se zdá, někteří fanoušci nenesou příliš dobře, když se tuhle hru pokoušíte s Dark Souls srovnávat, ale je mi líto, prostě to tak je. Tvůrci LotF se sice snažili svůj výtvor od DS v řadě věcí poněkud odlišit, ale v jádru se zkrátka stále jedná o klon Dark Souls. Na tom není nic špatného, že hra kopíruje nějakou jinou není samo o sobě ze své podstaty špatné. A rozhodně není nijak nefér spolu obě hry srovnávat, protože je naprosto evidentní, že byly obě určené pro víceméně stejnou cílovou skupinu. Takže se s tím smiřte.
Když máme z krku tohle, můžeme směle pokračovat. Co se kladů týče – LotF vypadají mnohem lépe než DS či DS2. Obě ty hry sice nevypadají úplně špatně, ale na druhou stranu vypadají poněkud zastarale. Zejména Dark Souls 2 působí dojmem o několik let starší hry, než ve skutečnosti jsou. LotF naopak vypadají velice aktuálně – dokonce i teď, skoro o rok později. Zejména světla a částicové efekty jsou velice dobré. A příšerně otravný efekt chromatické aberace se už naštěstí v aktuální verzi hry dá vypnout. Takže co se týče grafiky, je na tom tahle hra velice dobře.
To je bohužel současně asi tím nejlepším, co se o téhle hře dá říct. Všechno ostatní je poněkud rozpačitější.
Pěkná grafika má bohužel za následek to, že celá hra neběží kdovíjak úžasně. Na mojí GTX 970 jsem nebyl schopen nastavit maximální detaily a dosáhnout přitom stabilních 60 fps. Dokonce i po jistém snížení některých nastavení se nezřídka framerate propadala někam ke 40. Největší problémy za celou hru (tzn. za nějakých 17 hodin čistého času) jsem pozoroval při souboji s finálním bossem – framerate se sice nezdála až tak strašná, ale celá hra velice často podivně lagovala, zejména v pozdějších fázích celého souboje, do té míry, že mi dokonce začínalo reagovat zpožděně ovládání a moje postava tímpádem útočila nebo uskakovala mnohem později, než měla. Jedinou možností, jak tenhle problém vyřešit, bylo stáhnout nastavení grafiky ještě o kousek níž a zejména pak vypnout technologii nVidia Turbulence (která hodně zlepšuje právě zmíněné částicové efekty) a také Vsync. Pak lagování víceméně zmizelo a celý souboj byl rázem o poznání snazší. Hra zkrátka v žádném případě neběží kdovíjak úžasně a k jejímu dobrému běhu budete potřebovat celkem výkonné PC
Prostředí, ve kterém se ocitáme, je relativně monotónní a sestává hlavně z naprosto tuctových kamenných rozvalin a hradů. Do vizuálně zajímavějších míst se dostaneme spíš výjimečně. Ale celkově se na to i tak kouká poměrně dobře, takže alespoň něco. Celý svět je také více či méně propojen způsobem, který se nachází někde na pomezí víceméně kompletně propojeného světa Dark Souls a spíše větvícího se světa Dark Souls 2, a velice často nabízí hráči více možností, jak se dostat na stejné místo. Bohužel jsou ale mapy navržené způsobem, který působí poněkud překombinovaně a zmateně, takže proplétat se spoustou podobně vypadajících schodišť a chodeb, které se navíc různě klikatí, je občas poněkud náročnější na orientaci. Je pak na každém, jestli skutečnost, že se na některá místa ve hře podíváme vícekrát, bude považovat za klad nebo spíše za zápor – já osobně se přikláním k záporu, protože procházení některých lokací jsem si skutečně příliš neužíval, rozhodně ne natolik, abych se tam s kdovíjakou radostí byl nucen vracet znovu.
S grafikou také souvisí celkový výtvarný styl hry. Zatímco Dark Souls sáhly po víceméně realistické středověké/gotické stylizaci a DS2 ji z velké části zachovaly, LotF zvolily stylizovanější podobu, která tak trochu připomíná třeba styl World of Warcraft – absurdně obří brnění, štíty a zbraně, skoro až comicsově nadsazení svalovci a podobně. Je čistě na vás, jestli se vám to bude nebo nebude líbit – já osobně tenhle styl tak docela nemusím, ale těm, kteří ho v oblibě mají, se patrně v podání LotF líbit bude. Není zkrátka špatný, jen se poněkud rozchází s mými preferencemi.
Ze zmíněného odlišného vizuálního stylu, vystavěného na přerostlých zbraních a zbrojích, vyplývá pro mě pravděpodobně nejotravnější vlastnost Lords of the Fallen – celá hra je pocitově mnohem pomalejší než Dark Souls. Vlastně se bez přehánění dá říct, že se příšerně vleče. Prvních několik hodin jsem měl jakožto hráč Dark Souls neustále pocit, jako by moje postava byla neustále přetížená a vlekla se tou úplně nejnižší možnou rychlostí, a JEŠTĚ na celý svět někdo vykouzlil Tranquil Walk of Peace (hráči DS pochopí). Dokonce i pokud svou postavu vůbec „nenaložíte“, stejně se pořád pohybuje pocitově hrozně pomalu. A používat silnější, pomalejší zbraně jsem se za celou hru prostě nepřinutil čistě proto, jak příšerně pomalé jejich útoky byly – do té míry, že v podstatě ani nemáte možnost spoustu nepřátel vůbec zasáhnout, protože doba, po kterou na ně můžete bezpečně zaútočit, prostě nestačí na dokončení vašeho útoku. To, jak „levelujete“ vlastnosti své postavy, na tom mnoho nezmění. Když se mi konečně podařilo najít trochu slušnější lehčí zbraně (zejména meče), pak tenhle pocit poněkud ustoupil, a navíc jsem si na „zabržděnost“ celé hry přece jen trochu zvykl, ale na těžší zbraně jsem ani tak až do konce hry nesáhl. Jsou prostě tak nesnesitelně pomalé, že mě to dokázalo naprosto připravit o jakékoliv potěšení z hraní. Je také třeba zmínit, že nejeden z nepřátel, se kterými se ve hře setkáte, působí dojmem, že pro něj tak docela neplatí stejná pravidla jako pro vás, a je schopen pohybů a útoků mnohem rychlejších, než jaké jste schopni provést vy sami. Což jen stupňuje celkovou frustraci ze hry.
Čímž se v zásadě dostáváme k soubojům s bossy. Ty jsou v sérii Dark Souls, zejména v prvním dílu, pro mě samotného tím nejlepším a nejpamátnějším, co mi tahle hra dokázala nabídnout, a měly velký podíl na tom, proč se Dark Souls staly tak rychle mou asi nejoblíbenější herní sérií vůbec. Souboje s nimi jsou rychlé a náročné, ale jen málokdy jsou nefér nebo působí lacině. Bossové mají také k dispozici poměrně hodně různých pohybů a útoků. LotF se naproti tomu vydávají takřka úplně opačným směrem. Asi nejlepším způsobem, jak popsat souboje s bossy v LotF, je: překvapivě snadné, otravně pomalé a někdy opravdu laciné. O „otravně pomalé“ už jsem se už zmiňoval. Co se „překvapivě snadné“ týče, jde především o to, že většina bossů má velice omezené možnosti. Obvykle mají k dispozici jenom pár útoků (běžně tak tři, možná čtyři), které neustále opakují dokola, a většina z nich vám příliš neublíží nebo je velice snadné je blokovat/uskočit před nimi. Prostě jen celý souboj opakujete dokola jedinou stále stejnou sérii pohybů, pomalu (někdy až nesnesitelně) užíráte svými útoky bossovi jeden titěrný kousek sloupečku zbývajících životů za druhým, a upřímně doufáte, že to celé už brzy skončí. Jenom asi čtyři bossy v celé hře jsem neporazil na druhý nebo dokonce na první pokus. Měl jsem jisté problémy s úplně prvním bossem, protože jsem si pořád ještě zvykal na hlemýždí rychlost pohybu a útoků mojí postavy. Ve dvou dalších případech (mezi něž patří i finální boss) jsem musel souboj opakovat primárně proto, že měl daný boss k dispozici nějaký laciný útok, schopný vás zabít jednou nebo dvěma ranami, a tudíž bylo potřeba naučit se danému útoku efektivně vyhýbat. A v případě čtvrtého se zkrátka jednalo o tak neuvěřitelně monotónní a nudný souboj, že jsem riskoval víc, než bylo vhodné a útočil pokaždé, kdy jsem měl pocit, že by to mohlo vyjít, jen aby to už bylo za mnou. Nápad s vícefázovými souboji je sice celkově dobrý a slibný, ale osobně se mi příliš nezamlouvá to, že jsou jednotlivé fáze jednoznačně viditelně vyznačené na ukazateli životů daného bosse, takže vás přechod do další fáze souboje jen těžko dokáže jakkoliv překvapit, a celý souboj se přechodem k jeho další fázi změní jen minimálně – jen výjimečně dojde k tomu, že by daný boss skutečně dostal k dispozici nějaké další útoky nebo možnosti, většinou dostane jen nějakou posilu v podobě kouzla nebo pár řadových příšer, které vám mají celý souboj ztížit. Celkově jsou nepochybně souboje s bossy nejslabším článkem celé hry a velkým zklamáním – jsou prostě a jednoduše nudné, otravné a naprosto ničím nevynikají. Když se mi konečně po několika hodinách snažení (během kterých jsme přitom nikdy neměl pocit, že se ke mně hra chová nefér, a byl jsem si stoprocentně jistý, že na to mám, jen se zkrátka musím zlepšit) podařilo v Dark Souls porazit Ornsteina a Smougha nebo Kalameeta, třásly se mi ruce z toho, jak jsem byl napumpovaný adrenalinem, a byl jsem u vytržení z toho, že jsem to konečně dokázal. Když jsem porazil bosse v LotF, byl jsem prostě jen rád, že už mám tu otravnost za sebou (přestože jsem celým soubojem strávil řádově jen minuty) a můžu zase pokračovat ve hře.
Celkově jsou ale LotF veskrze snadnou hrou, se kterou až na pár zásekových míst (zejména v případě jednoho skoro na konci hry) nebudete mít zásadnější problémy. Stejně jako v DS tu v případě, že vás nepřátelé zabijí, po vás zůstane „duch“ s aktuálním množstvím „duší“ (tady nazývaných prostě „zkušenost“). Na rozdíl od Dark Souls ale na jeho vyzvednutí nemáte neomezeně dlouhou dobu, protože postupem času slábne, takže je potřeba si ho vyzvednou co nejrychleji, jinak o něj přijdete nenávratně, což je potenciálně poměrně zajímavá změna. Stejně tak máte možnost se rozhodnout, jestli si získané „duše“ chcete uložit na místě, které funguje podobně jako v Dark Souls ohniště, nebo si je raději zatím necháte u sebe. Pokud si je necháte, postupně se vám zvyšuje bonusový koeficient, který navyšuje množství zkušenosti, získané z dalších zabitých nepřátel, a máte větší šanci na to, že narazíte na lepší předměty a zbraně. Ale k ničemu takovému v podstatě nejste nijak motivováni, pokud vám na nepatrně vyšší pravděpodobnosti nalezení o něco málo lepšího předmětu příliš nezáleží, a zkušenosti jsem za celou hru více než dost na to, abych se nikde nesetkal s žádnou zásadnější výzvou. A jelikož vám hra poměrně překvapivě umožňuje doplnit zásoby léčivých lektvarů a životy, aniž by současně došlo k „oživení“ už zlikvidovaných nepřátel, v podstatě nikdy se nemusíte dostat do větších problémů – pokud jste na tom už špatně, stačí jen včas „vycouvat“ z aktuálního souboje, dojít k nejbližšímu „ohništi“, doplnit zásoby a vyléčit se a směle pokračovat tam, kde jste před chvílí přestali. Což znamená, že v podstatě nikdy nemusíte ve hře zemřít, pokud si dáváte dostatečný pozor. Je třeba zmínit, že ne vždy dostanete tímto způsobem plný počet léčivých lektvarů, ale ani po dohrání celé hry vám nejsem schopen říct, čím se řídí množství, které v danou chvíli dostanete. Ale vždycky dostanete alespoň nějaké a vždycky vás hra kompletně vyléčí. A jak už bylo zmíněno, celá hra je beztak poměrně snadná, přinejmenším pro alespoň trochu zdatného hráče Dark Souls, takže se k téhle strategii stejně ani příliš často nemusíte uchylovat.
Co se příběhu týče, na tom v podstatě vůbec nesejde. Nemám vlastně ani příliš jasné ponětí, o co ve hře doopravdy jde. Postavu, se kterou hrou procházíte, si v zásadě nemůžete příliš zvolit (máte jen na výběr ze tří pevně daných čtveřic kouzel – a jednu z nich si zvolit MUSÍTE, a kromě toho jedno ze čtveřice kouzel je ve všech třech sadách stejné), vždycky hrajete coby vězeň zvaný Harkyn, který má na svědomí jakési nevýslovné zločiny. Jeho zločiny jsou vlastně natolik nevýslovné, že se za celou hru vůbec nedozvíte, co provedl, a stejně tak si k němu za celou hru nevytvoříte naprosto žádný vztah. Ocitáte se ve světě, o kterém se toho zas tak moc nedozvíte, podle všeho v něm probíhá jakási válka mezi démony a lidmi z důvodů, které nejsou příliš evidentní, a v průběhu hry dojde k několika zvratům, které by pravděpodobně měly dávat větší smysl, než tomu ve skutečnosti je. Čekají na vás také více i méně evidentní rozhodnutí, jež mají vliv na to, jak bude vypadat konec celé hry, ale ve výsledku nehrají kdovíjak zásadní roli. Informace o historii celého herního světa se dozvídáte prostřednictvím audiozáznamů a textů u předmětů, podobně jako v Dark Souls, ale celkově jsou příliš útržkovité a náhodné – a také nepříliš zajímavé – takže jsem z nich zkrátka nebyl schopen poskládat žádné smysluplné informace o tom, co se kolem mě údajně odehrává a proč. Celkově příběh hry také působí poměrně nenápaditě a tuctově. Občas se zdá, že nějaký jeho prvek má slušný potenciál a mohl by být zajímavý, ale pak všechno zničehonic přeskočí někam úplně jinam, aniž byste měli dostatek podkladů k tomu si vše spojit dohromady, jako by ve hře některé části příběhu v podstatě chyběly, takže veškerý teoretický potenciál vyzní stejně naprázdno.
A to je v zásadě všechno. Jedna poslední poznámka, kterou bych k téhle hře měl, se týká jisté možná drobnosti, související se zvukem. Obecně je v téhle hře zvuk poměrně kvalitní a úroveň zvukového doprovodu víceméně odpovídá úrovni grafické. Zejména hudba je velice povedená. Kromě toho hra obsahuje také poměrně dobrý a velice přesný prostorový zvuk, který bych jinak poměrně hodně chválil – nebýt skutečnosti, že se vaše „virtuální uši“ (tedy místo ve virtuálním prostoru, kde by se nacházely vaše uši) chovají poměrně náhodně. To znamená, že se vám velice často stane, že se zvuky útoku vaší postavy nebo její výkřiky anebo zavrčení nepřátel přímo před vámi ozve třeba zezadu. Nebo z některé strany. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem se uprostřed nějakého souboje bleskově otočil, abych zaútočil na příšeru, která mi vrčí za zády, jen abych vzápětí zjistil, že tam ve skutečnosti nikdo není a jedná se jen o chybu prostorového zvuku. Když si k tomu připočítáme skutečnost, že většina nepřátel vrčí a vydává nějaké zvuky ještě jistou dobu poté, co jste je zabili, jedná se o poměrně nepříjemnou drobnost.
Jsou tedy Lords of the Fallen hrou dobrou nebo špatnou? Těžko říct. Zcela určitě nejsou hrou výslovně otřesnou. Nicméně o hru skvělou nejde také. Shrnul bych to zhruba takto – pokud se snažíte udělat klon Dark Souls, není pravděpodobně nejlepší nápad snažit se tady a támhle za každou cenu něco měnit, jen abyste se trochu odlišili, pokud nechápete, v čem spočívá skutečná podstata úspěchu té série. Moc rád bych si zahrál hru ze série Dark Souls, která by vypadala jako LotF. Příliš bych ale nestál o Lords of the Fallen, která by vypadala jako Dark Souls, jestli mi rozumíte. Hezká grafika opravdu není na hře tím nejdůležitějším.
Ve výsledku bych asi LotF spíš doporučil, ale rozhodně se nejedná o nesmrtelnou klasiku, jakou jsou Dark Souls. Můžete si to vyložit jako 60 %, pokud to chcete takto.
