Teď pro změnu něco dost jiného, než tu bývá. Včera jsme si zase jednou zašli do restaurace na večeři. Konkrétně do restaurace Caesar v olomoucké radnici. Tahle restaurace tak trochu klame tělem – prostředí působí dojmem, že jde o poměrně luxusní restauraci. Jídelní lístky se tomu snaží napomáhat tím, že v nich má většina jídel názvy pouze v italštině či francouzštině (takže pořádně nevíte, co si vlastně objednáváte, můžete se dohadovat jen ze složení jídla). Ale popravdě řečeno jde jen o úplně normální českou „hospodu“, kde se dá obvykle relativně slušně najíst a kde jsou spíš pinglové než skuteční číšníci. To se ostatně potvrdilo i včera, kdy najednou zcela nečekaně vyběhl jeden z nich z kuchyně, hlasitě tlesknul (už to mě krapet zaskočilo) a na celou restauraci před všemi hosty na svého kolegu zahalekal dvakrát jakýsi vzkaz, kterému jsem sice nerozuměl, ale zcela jednoznačně končil „vole“. Záviděl jsem cizincům, kteří byli přítomni, že mu patrně nerozuměli ani to. To nás následně při čekání na pití inspirovalo k debatě o úrovni českých restaurací – o chování číšníků, kteří se stále v řadě restaurací chovají jako hulváti (hned tak nezapomenu, jak nás v jednom žižkovském podniku, kam jsme si chtěli zajít na oběd po cestě z Liberce během čekání na další spoj, číšník s drzými poznámkami na naši adresu víceméně vyrazil, protože jsme v naprosto normálním oblečení, leč s batohy na zádech pro jeho – zcela průměrnou a veskrze ničím nevýjimečnou – hospodu evidentně nebyli dost dobří), a vůbec o často velice žalostném stavu českých restaurací a o tom, že u nás se bohužel nemůže člověku příliš často přihodit, že by při hledání místa, kde si dá obyčejnou večeři, vešel omylem do restaurace, která by na něj byla příliš luxusní. Ostatně, zkuste si třeba všímat, že už prakticky nikde nezvládají číšníci správnou „etiketu“ placení (myslím tím donést účet v deskách na talířku a tak dále) – ve výjimečných případech se o to alespoň pokoušejí, ale většinou některou její část silně nezvládnou. Stejně tak se nedoporučuje opouštět během jídla stůl – v řadě restaurací vám jsou schopni odnést rozjedené jídlo bez ohledu na to, jak příbor na talíř odložíte. Tedy, abych číšníkům nekřivdil – ono bohužel radikálně ubývá i hostů, kteří třeba zmíněné základní věci ovládají…(takže jsme vlastně možná zase u závěru z předchozího příspěvku – trh dostává jen to, čeho si žádá…)
Hned po donesení pití jsme si objednali jídlo (napsal bych, oč šlo, ale s ohledem na výše uvedené si ony několikaslovné italské názvy zkrátka nepamatuji – ale v zásadě to byly jakési lasagne a kuřecí řízek). K mému překvapení se s ním číšník zjevil tak maximálně deset minut po objednání – to mě docela zaskočilo, obvykle jsem v osm hodin večer zvyklý čekat na jídlo půl hodiny i více. Vzápětí jsem ale začal chápat proč. Vcelku mě totiž překvapila například skutečnost, že lasagne i kuřecí řízek voní velice podobně, přestože by mělo jít složením o poměrně odlišná jídla, tudíž předpokládám s odlišnými vůněmi. Ale to možná souviselo s tím, že bylo obojí posypáno stejným strouhaným sýrem (to mě pochopitelně taky trochu zaskočilo). O lasagních mluvit nemohu, ale po ochutnání kuřete bylo jasné, že to vše asi není úplně náhoda – maso bylo takové divně mdlé (klasik by řekl „chutí zamřele“), americké brambory byly v takovém tom podivném stavu, který připomíná situaci, kdy prostě vezmete staré vařené brambory a trochu je osmahnete, aby se daly jíst, a celkově to bylo takové zvláštně nakyslé – zejména tedy tatarka (ano, já vím, nikdy si v restauraci nedávejte tatarku – kývnul jsem na ten dotaz číšníkovi podvědomě a až pak mi došlo, co jsem udělal). Krom toho bylo na jídle zajímavé i to, že všechny jeho složky měly naprosto stejnou teplotu – zkrátka, ve spojení s výše zmíněným a s oním bleskovým donesením budilo silný dojem hotovky, vražené na chvilku do mikrovlnky (čemuž tedy ale zase moc neodpovídala cena). Nebylo to až tak nejedlé, aby mě to donutilo k reklamaci, ale prostě si na tom nešlo moc pochutnat. Když nám jídlo donesli tak záhy po objednání, zavtipkovala Trofo, že to třeba už měli nachystané na polici předem. Při odchodu jsem poznamenal, že se možná tak moc nepletla a že to skutečně chutnalo tak nějak „zaprášeně“.
A proč píšu něco tak nezajímavého a nudného? Protože mi dneska v reakci na tenhle zážitek dala Trofo link na článek Podvod z prášku. A ono to zkrátka do sebe všechno nějak zapadlo… :/
(Dodatek: Aha, on je v článku zmiňovaný Babica na internetech evidentně dost profláklý, neměl jsem tušení – další ze zázraků, od kterých mě ochraňuje ignorování televizního vysílání. Nicméně ten článek zdaleka není jen o něm – to jen aby to někoho neodradilo.)
Buďte první, komu se článek líbí.
