Že jsme si v pondělí připomněli pět let od událostí 11.9. 2001 je asi zbytečné připomínat. Zaregistroval to nepochybně každý, protože ať už máme na celé události ohledně onoho teroristického útoku a dění po něm jakýkoliv názor, tak i naše životy tady v Kocourkově ovlivnily poměrně hodně. Ostatně, dodnes si poměrně jasně vybavuju, co jsem těsně před tím dělal, i to, jak jsem poté hltal zprávy na přetížených zpravodajských stránkách, abych se dozvěděl alespoň něco o tom, co se vlastně děje (což pro mě bylo tehdy důležité z více důvodů).
I dnes se objevují další a další svědectví, jako například cca čtvrthodinové video s názvem What we saw (aneb Co jsme viděli my – cca 80MB), které natočilo několik lidí z oken svého bytu cca 500 metrů od WTC. Nicméně se vynořují i řady spekulací o tom, k čemu vlastně doopravdy došlo. Co se týče videomateriálů, jsou asi dvěma nejzmiňovanějšími filmy (když pominu Fahrenheit 9/11) dokumenty 9/11 In Plane Site (cca 1h 12 minut, 280MB) a Loose Change (cca 1h 30 minut, 320MB).
Uvědomuji si, že konspirační teorie k podobným událostem neodmyslitelně patří, a nechci tvrdit, že to tak určitě bylo a že je všechno jedna velká konspirace, ale na druhou stranu, například události ohledně letadla, které mělo narazit do Pentagonu, jsou skutečně dost podivné (a pokud si pamatujete zpravodajství z onoho dne, pak víte, že nejde o manipulaci fakty). Ostatně, zkuste najít Boeing 757 sami…
Zavolejte někdo 911
13
2006
Moucholap
04
2006
Když už jsem tu posledních pár dní byl nucen dělat takové technické zásahy, tak jsem udělal i pár změn, ke kterým jsem se chystal už dlouho, týkajících se seznamu posledních komentářů vpravo po straně. Jednak jsem změnil font z patkového na bezpatkový, protože ten patkový se IMHO nečetl zrovna nejlíp. Pak jsem opravil několik chyb v pluginu pro jejich vypisování, takže i u nezaregistrovaného člověka se vypisuje úvod komentáře pro zorientování. V případě, že autor komentáře zadal adresu svých stránek, se teď už kliknutím na jeho jméno na tyto stránky dostanete. No a konečně jsem do současného skinu přidal podporu ID komentářů, takže kliknutím na název příspěvku u daného náhledu komentáře skočíte přímo na daný komentář, ne na samotný článek jako doteď.
Peníze, peníze…!
24
2006
Dneska jsem si díky článku na Novinky.cz o tom, jak jsou na tom vysokoškoláci ve státní sféře špatně, prošel několika různými emocemi – zasmál jsem se, zaplakal si a na konec se i dost naštval. Zejména mě ‚pobavila‘ následující pasáž:
„Vyšší platy by si podle Vondrové státní zaměstnanci zasloužili i proto, že mají většinou vyšší kvalifikaci než lidé z privátních firem.
To potvrzují i čísla Zatímco v podnikatelské sféře pracuje 43 procent lidí s maturitou a vyšším vzděláním, ve státních institucích jich je přes 77 procent. Vysokoškoláků je v podnikové sféře zaměstnáno necelých deset procent, ale ve státní sféře přes 26 procent.“
Ve zdravém těle zdravý duch…?
16
2006
čím to je, že jsou různá televizní cvičení tak často tak padlá na hlavu?
Bez komentáře
03
2006
„Toho dne, kdy jsem dosáhl 50.000 km, jsem se dozvěděl taky to, že George Bush vyhrál další čtyři roky na postu vedoucího muže západního světa. Musel jsem se při té příležitosti v duchu ohlédnout po neklidných, kamenitých cestách, po kterých jsem poslední roky cestoval. Těším se na sjízdnější cesty a nové začátky A přemítám taky o tomhle: moji vrstevníci znají jako své největší nepřátele dva národy – Rusy a Araby. Poté, co jsem ujel 50.000 km po pěti světadílech jsem zjistil, že nejbáječnějšími lidmi, které jsem potkal, jsou…Rusové a Arabové…“
Ještě trocha cyklistiky
02
2006
Když už jsem se včera pustil do Tworbova blogu, pokračoval jsem blogem člověka, který ho inspiroval – kybiho. Kybi Je na cestě už druhým rokem, jel trochu jinou trasou (přes střední Východ), projel i Čínu (a Tibet), kde se například ocitl na dohled Mount Everestu, a na rozdíl od Tworba nemíří do Indie, ale přes Indonésii a Austrálii na Nový Zéland. Aktuálně se nachází v Malajsii a stejně jako zápisky na Tworbově blogu jsou i ty jeho úžasné.
No a protože mě celý tenhle fenomén cestování na kole po světě na vlastní pěst fascinuje, tak jsem narazil i na stránky Alastaira Humphreyse, který to vzal z gruntu a objel na kole celý svět (cestu už dokončil). Sám. Vyrazil z Anglie v září 2001 (!) přes Evropu s původním plánem jet podobně jako výše zmiňovaní směr Pákistán, Afghánistán a podobně, nicméně vzhledem k situaci kolem 11. září se nakonec rozhodl změnit plán a v Turecku uhnul na Afriku, tu projel ke Kapskému městu, přeplavil se přes Atlantik, projel obě Ameriky od Patagonie až po Aljašku, kde se přeplavil na Sibiř a projel přes Japonsko a Čínu Asií až zpátky do Turecka a odtud zpátky do Anglie. Trvalo mu to něco přes čtyři roky.
Číst jeho reporty je neskutečně zajímavé, protože pohled osamělého cyklisty na svět je dost jiný, než jak ho známe z médií nebo od cestovních kanceláří. Týká se to i různých potenciálně nebezpečných zemí, odkud si často Alastair odnesl velmi pozitivní zážitky, co se týče pohostinnost a přátelství lidí. V tom kontrastu mě zaujala následující pasáž:
„Ježdění na kole v USA je celkem nuda – ve většině světa lidi pracují na polích nebo sedí před domy nebo opravují svá polorozpadlá auta. Pořád je na co se dívat, pořád je koho poznávat, pořád si někde hrají děti, kterým se dá zamávat. Pouliční prodavači a čističi výloh oživují ulice měst. Tady jsou ale skoro všichni v autech a ti, co v nich nejsou, se na vás nepodívají z obavy před tím, že byste je mohli chtít rozstřílet nějakou velkou bouchačkou Je těžší se tu orientovat, protože lidi, kteří čekají na semaforech, až jim padne zelená, se na vás nedívají a bojí se vás, když na ně promluvíte. Zažil jsem, že se na mě lidé odmítali podívat, rychle vytáhli okénka a někdy dokonce i ujeli. Brzo jsem se naučil, že když se chci někoho zeptat na cestu, je nejlepší zastavit několik metrů od něj a halekat na něj pozdrav svým nejlepším britským přízvukem. Jinak vám utečou, předstírají, že tam nejste, že mají moc práce a že jste jen špinavý trhan, kterému je lepší se vyhnout.
Ve většině světa platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy velký boháč V USA platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy naprostý ubožák. Ironií je, že jakmile lidé zjistí, že je nechci zabít a že se chci ve skutečnosti jenom zeptat na cestu, jsou rázem přátelští a milí.“
Pro plné pochopení si chce Alastairovy zápisky přečíst celé, ale i nad tímhle útržkem si (opět) říkám – kde sakra vlastně bere západní civilizace tu jistotu o svojí dokonalosti? Neděláme spíš naopak něco HODNĚ špatně?
