Living at the edge of the world

Aneb něco málo wallpaperů ve vyšších rozlišeních a primárně pro widescreen monitory.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

I’a Dagon! I’a Hydra! Nebo ne? H. P. Lovecraft má, řekl bych, na převádění svých příběhů do filmové nebo herní podoby docela smůlu. Z filmů nějak inspirovaných Lovecraftem stojí asi za zmínku jen kultovní Re-Animator a nedávný nemastný neslaný Dagon. Co se her týče, pak snad leda prastará hra Alone in the dark (která se ale pouze velmi volně inspirovala) a podobně prastaré adventury Shadow of the comet a Prisoner of ice (které se daly donedávna sehnat v Levných knihách, ovšem rozjet je na dnešních počítačích je docela problém). Nedávno vydaná a dlouho odkládaná DCotE měla tedy po dlouhé době rozčeřit klidné hladiny, a to navíc přímým zobrazením dění kolem slavného městečka Innsmouth a kultu Cthulhu. Bohužel, navzdory spoustě nadšených recenzí se skutečně ve finále jedná spíš o zčeření hladiny, žádná kdovíjaká tsunami se nekoná.

(Celý příspěvek…)

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

To je otázka, kterou v tomto článku pokládá Paul Thurrott. A odpověď? Stručně: „No. God, no.“ Ale určitě stojí za to si jeho postřehy pročíst podrobněji.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

„Toho dne, kdy jsem dosáhl 50.000 km, jsem se dozvěděl taky to, že George Bush vyhrál další čtyři roky na postu vedoucího muže západního světa. Musel jsem se při té příležitosti v duchu ohlédnout po neklidných, kamenitých cestách, po kterých jsem poslední roky cestoval. Těším se na sjízdnější cesty a nové začátky A přemítám taky o tomhle: moji vrstevníci znají jako své největší nepřátele dva národy – Rusy a Araby. Poté, co jsem ujel 50.000 km po pěti světadílech jsem zjistil, že nejbáječnějšími lidmi, které jsem potkal, jsou…Rusové a Arabové…“

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Když už jsem se včera pustil do Tworbova blogu, pokračoval jsem blogem člověka, který ho inspiroval – kybiho. Kybi Je na cestě už druhým rokem, jel trochu jinou trasou (přes střední Východ), projel i Čínu (a Tibet), kde se například ocitl na dohled Mount Everestu, a na rozdíl od Tworba nemíří do Indie, ale přes Indonésii a Austrálii na Nový Zéland. Aktuálně se nachází v Malajsii a stejně jako zápisky na Tworbově blogu jsou i ty jeho úžasné.

No a protože mě celý tenhle fenomén cestování na kole po světě na vlastní pěst fascinuje, tak jsem narazil i na stránky Alastaira Humphreyse, který to vzal z gruntu a objel na kole celý svět (cestu už dokončil). Sám. Vyrazil z Anglie v září 2001 (!) přes Evropu s původním plánem jet podobně jako výše zmiňovaní směr Pákistán, Afghánistán a podobně, nicméně vzhledem k situaci kolem 11. září se nakonec rozhodl změnit plán a v Turecku uhnul na Afriku, tu projel ke Kapskému městu, přeplavil se přes Atlantik, projel obě Ameriky od Patagonie až po Aljašku, kde se přeplavil na Sibiř a projel přes Japonsko a Čínu Asií až zpátky do Turecka a odtud zpátky do Anglie. Trvalo mu to něco přes čtyři roky.

Číst jeho reporty je neskutečně zajímavé, protože pohled osamělého cyklisty na svět je dost jiný, než jak ho známe z médií nebo od cestovních kanceláří. Týká se to i různých potenciálně nebezpečných zemí, odkud si často Alastair odnesl velmi pozitivní zážitky, co se týče pohostinnost a přátelství lidí. V tom kontrastu mě zaujala následující pasáž:

„Ježdění na kole v USA je celkem nuda – ve většině světa lidi pracují na polích nebo sedí před domy nebo opravují svá polorozpadlá auta. Pořád je na co se dívat, pořád je koho poznávat, pořád si někde hrají děti, kterým se dá zamávat. Pouliční prodavači a čističi výloh oživují ulice měst. Tady jsou ale skoro všichni v autech a ti, co v nich nejsou, se na vás nepodívají z obavy před tím, že byste je mohli chtít rozstřílet nějakou velkou bouchačkou Je těžší se tu orientovat, protože lidi, kteří čekají na semaforech, až jim padne zelená, se na vás nedívají a bojí se vás, když na ně promluvíte. Zažil jsem, že se na mě lidé odmítali podívat, rychle vytáhli okénka a někdy dokonce i ujeli. Brzo jsem se naučil, že když se chci někoho zeptat na cestu, je nejlepší zastavit několik metrů od něj a halekat na něj pozdrav svým nejlepším britským přízvukem. Jinak vám utečou, předstírají, že tam nejste, že mají moc práce a že jste jen špinavý trhan, kterému je lepší se vyhnout.
Ve většině světa platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy velký boháč V USA platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy naprostý ubožák. Ironií je, že jakmile lidé zjistí, že je nechci zabít a že se chci ve skutečnosti jenom zeptat na cestu, jsou rázem přátelští a milí.“

Pro plné pochopení si chce Alastairovy zápisky přečíst celé, ale i nad tímhle útržkem si (opět) říkám – kde sakra vlastně bere západní civilizace tu jistotu o svojí dokonalosti? Neděláme spíš naopak něco HODNĚ špatně?

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Janchorovi vděčím za link na tworbův blog. Tworbo je svérázný člověk, který si takhle řekl, že by se projel na kole. A jezdit jen tak po Praze je nuda, tak se na konci března sebral a vyjel (sám!) směr Rusko a dál přes střední Asii směr Indie, přičemž cestou všechno dokumentuje na blogu, textem i obrazem. V současné době má v nohách přes deset tisíc kilometrů a projíždí Afghánistánem.

Přiznávám, že jsem při čtení těch příspěvků měl chuť taky sednout na kolo a někam takhle na půl roku zmizet, protože to je nepochybně životní zážitek. Bohužel mi k tomu chybí nejen povaha.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit