Dnes se to v rámci mých velmi omezených možností docela povedlo, tak se podělím i tu…O moc líp to s mým vybavením a v téhle lokaci asi ani nejde (dalekohled se nedá pořádně zaostřit a obloha je oranžová). Na kliknutí jako obvykle větší.
Společenské rady pro geeky
29
2010
Na předchozí příspěvek mohu ideálně navázat výtečným článkem, který včera kdosi linkoval (tuším) na Okounu. Podotýkám, že jde pouze o překlad, nejsem jeho autorem. Originál je tady: Social Tips for Geeks.
Bilancování
08
2010
Když jsem končil v IT a říkal jsem si, že bych mohl zkusit překládat knížky, bylo to mimo jiné proto, že jsem cítil potřebu mít za sebou něco hmatatelného, na co bych mohl „obyčejnému člověku“ ukázat a hrdě (aspoň trochu ;) ) říct „to jsem udělal já!“. A bylo to neuvěřitelně naivní.
Když jsem končil v IT, byl jsem docela slušně placený, byl jsem (právem, troufám si tvrdit) považován za jednoho ze dvou největších tamních odborníků a bylo se mnou tak alespoň v rámci (většiny) kolegů a šéfa jednáno.
Po čtyřech letech překládání, během kterých jsem se opravdu příliš nenudil, za sebou stále nic moc hmatatelného nemám, protože většina mé práce je nakonec zcela anonymní (překládáním knih se nedá smysluplně uživit, mimo jiné i proto, že přístup nakladatelství k překladatelům je dle mých zkušeností zcela tragický), skoro nikdo se mnou jako s odborníkem nejedná (překladatelství je už z principu dost samotářská a nespolečenská práce a odborníkem se stane leda někdo, kdo si dokáže vybudovat jméno), dvě třetiny času se pohybuji na hranici krachu a i zbylou třetinu rozhodně pod úrovní průměrného platu v ČR.
Stále častěji si říkám, že volba opustit IT opravdu nebyla z nejrozumnějších.
Očima herního intelektuála
17
2009
Aneb další kapitola ze sbírky „uplakaných emo mouder herního intelektuála“ (jedno moudro zdarma – když o vás druzí říkají, že jste intelektuál, nevymlouvejte jim to, i když nemáte sebemenší tušení, jak na něco takového přišli ;) )
Jedním z nejčastějších povzdechů, který se mezi lidmi, majícími něco společného s hrami (ať už autory, recenzenty nebo hráči samotnými) objevuje, je (patrně hned po pirátství) skutečnost, že jsou u nás oproti „Západu“ počítačové (a konzolové) hry i po nějakých pětadvaceti letech od chvíle, kdy se tu začaly významněji šířit mezi lidi a kdy se tu o nich také začalo mluvit i psát, pořád v převážné většině brány jako zábava pro malé děti (která z nich současně dělá vrahy a násilníky, samozřejmě) a na dospělé, kteří hry hrají, je hleděno jako na více nebo méně vyšinuté jedince, kteří by se už konečně měli začít chovat dospěle a přestat „ztrácet čas takovými absurdnostmi“. Dříve se šlo „vymlouvat“ na to, že jsou hry pro naši společnost něčím naprosto novým, nebo že neexistují hry, které by byly prvotně cílené na dospělého hráče. Ani jedno už ale neplatí – první generace českých hráčů už má v nemálo případech na krku čtyři křížky nebo k nim nemá daleko a skoro bych si troufal tvrdit, že naprostá většina dnešních her je určena spíše pro dospívající až výslovně dospělé osoby. Přesto ale u nás tenhle pohled na hry přetrvává. Čím to je? Troufám si tvrdit, že na tom má v nemalé míře podíl místní herní „žurnalistika“.
Nyní až 15222 znaků! (nikoliv o žárovkách)
29
2009
Byl jsem kupovat žárovky. Úsporné, samozřejmě (i když jsem chvíli váhal, jestli nenakoupit do zásoby pár normálních, protože je tam stále měli vystavené jako „doprodej“). Poslední dobou mám totiž zase dojem, že ta, kterou si svítím na práci, nějak skomírá. V tom jsou IMHO úsporné žárovky velice zákeřné – obyčejná prostě svítila a jednoho dne praskla a bylo to. Úsporná je záludnější – prostě postupem času slábne. Tak pomalu, že vám to skoro nepřijde, sedíte a postupně víc a víc mžouráte, až jednoho dne zjistíte, že žárovka sice svítí, ale vy nic nevidíte. Velmi zákeřné chování.



