S ubývajícím létem jsme po několika letech, kdy nebyla příliš možnost jakékoliv dovolené, řešili obligátní letní problém – kam na dovolenou (pokud někam). Když jsme dospěli k závěru, že bychom si možná mohli pro změnu zase dopřát i něco trochu „exotičtějšího“ než klasické Chorvatsko (jakkoliv ho, jak už jsem v minulosti vysvětloval, máme rádi), začali jsme si pohrávat s nějakými dalšími možnostmi. Poměrně vážně jsme zvažovali některý z řeckých ostrovů – před lety jsme strávili báječnou dovolenou na Korfu a určitě bychom rádi poznali nějaký další ostrov. Poměrně silně jsme například uvažovali o Krétě. Pak jsem si ale skoro náhodou vzpomněl na Kanárské ostrovy, které jsem měl ve svém seznamu „jednou bych chtěl navštívit“ zapsané už dlouho (z důvodu, který jistě bude spousta lidí považovat za neuvěřitelně bizarní – totiž kvůli údajně nejlepší noční obloze z míst, kam se Evropan relativně bez problémů může dostat), ale z více důvodů jsem to nepovažoval za příliš realistické. Kanárské ostrovy jsem například (a vím, že se mnou spousta dalších) považoval za jakési ztělesnění klasické „opalovací“ dovolené strávené na pláži u hotelu – tedy něčeho, co ani jeden z nás opravdu nemusí, byť moře máme samozřejmě jinak velice rádi. Stejně tak pro mě byly Kanárské ostrovy, patrně následkem jejich popularity po revoluci u specifických vrstev, symbolem luxusní drahé a tedy spíše nedosažitelné dovolené. Letmý pohled na nabídky cestovních kanceláří ale ukázal, že to s nedosažitelností cesty třeba právě na Tenerife vůbec není tak přehnané, jak jsem se domníval. A když jsme po krátkém průzkumu zjistili, že i ona představa plážové dovolené je na Kanárských ostrovech jen jednou z mnoha nepřeberných možností, jak tam strávit čas, a že je na Tenerife velký národní park a skoro čtyři tisíce metrů vysoká sopka, bylo rozhodnuto – Tenerife prostě musíme vidět.
(číst dál…)
10 lidem se článek líbí.
