S ubývajícím létem jsme po několika letech, kdy nebyla příliš možnost jakékoliv dovolené, řešili obligátní letní problém – kam na dovolenou (pokud někam). Když jsme dospěli k závěru, že bychom si možná mohli pro změnu zase dopřát i něco trochu „exotičtějšího“ než klasické Chorvatsko (jakkoliv ho, jak už jsem v minulosti vysvětloval, máme rádi), začali jsme si pohrávat s nějakými dalšími možnostmi. Poměrně vážně jsme zvažovali některý z řeckých ostrovů – před lety jsme strávili báječnou dovolenou na Korfu a určitě bychom rádi poznali nějaký další ostrov. Poměrně silně jsme například uvažovali o Krétě. Pak jsem si ale skoro náhodou vzpomněl na Kanárské ostrovy, které jsem měl ve svém seznamu „jednou bych chtěl navštívit“ zapsané už dlouho (z důvodu, který jistě bude spousta lidí považovat za neuvěřitelně bizarní – totiž kvůli údajně nejlepší noční obloze z míst, kam se Evropan relativně bez problémů může dostat), ale z více důvodů jsem to nepovažoval za příliš realistické. Kanárské ostrovy jsem například (a vím, že se mnou spousta dalších) považoval za jakési ztělesnění klasické „opalovací“ dovolené strávené na pláži u hotelu – tedy něčeho, co ani jeden z nás opravdu nemusí, byť moře máme samozřejmě jinak velice rádi. Stejně tak pro mě byly Kanárské ostrovy, patrně následkem jejich popularity po revoluci u specifických vrstev, symbolem luxusní drahé a tedy spíše nedosažitelné dovolené. Letmý pohled na nabídky cestovních kanceláří ale ukázal, že to s nedosažitelností cesty třeba právě na Tenerife vůbec není tak přehnané, jak jsem se domníval. A když jsme po krátkém průzkumu zjistili, že i ona představa plážové dovolené je na Kanárských ostrovech jen jednou z mnoha nepřeberných možností, jak tam strávit čas, a že je na Tenerife velký národní park a skoro čtyři tisíce metrů vysoká sopka, bylo rozhodnuto – Tenerife prostě musíme vidět.
Předně – tenhle post bude delší, protože v něm chci zmínit spoustu různých věcí včetně jakéhosi deníčku. Pokud tedy někoho zajímají jenom fotky (které jsem se ostatně snažil vybavit poměrně informativními komentáři taktéž a které mají pochopitelně i geotagy, takže z nich je vidět místo, kde byly pořízené), má dvě hlavní možnosti. Fotek máme z Tenerife opravdu hodně – jednak je tam neustále co fotit a jednak jsme na to tentokrát byli dva, byť Trofo primárně fotila hlavně věci z auta, zatímco já ten zbytek. Udělal jsem tedy galerie po jednotlivých dnech, ve kterých se nachází valná část našich fotek po základním probrání fotek rozmazaných, zbytečných nebo nezajímavých. Odkaz na tyto denní galerie najdete níže v tomhle postu vždy u daného dne. Raději jsem nesčítal, kolik fotek v nich dohromady je, ale opravdu jich není málo. Protože ale asi ne každý stojí úplně o každou fotku, udělal jsem ještě jedno výběrové album, které obsahuje jen fotografie, které mi přišly zdařilejší, hezčí nebo nějak zásadnější. I tak se v něm stejně stále nachází přes 370 fotek, ale o moc víc ho zkrátka nejsem schopen probrat. Tohle výběrové album najdete buď standardně na Picasa Webu, nebo tentokrát i na Flickru. A k fotografiím ještě jedna poznámka – Picasa Web neumí standardně zobrazit fotografie větší než 2048 pixelů v kterémkoliv rozměru. Protože je v albech hned několik panoramat, jsou v jejich popisech uvedeny přímé odkazy na větší verze (vertikálně 800 pixelů, což dává horizontální rozměr obvykle kolem 4000 pixelů) pro ty, kteří by si panoramata chtěli prohlédnout detailněji.
U každého dne je také uveden odkaz na GPS trasy našeho cestování z daného dne. Některé části jsou přímo z mojí navigace, jiné jsou dodělávané ručně, protože jsem záznam trasy neměl zapnutý neustále. K jejich prohlížení samozřejmě doporučuji KML verzi v kombinaci s Google Earth, kde je dobře vidět i profil terénu, převýšení a podobné věci.
Máme i nejrůznější videa včetně podvodních, ale na jejich zpracování nebyl zatím čas a vzhledem k množství fotek jistě nejsou kdovíjakou prioritou. Až je zpracuji, doplním je v samostatném postu. Prozatím máme zpracovaná jen dvě, jedno velmi krátké, ale zásadní, a jedno zábavné, které jsme připojovali k reportu z odlovu jedné z geocache. Ta nalinkuji k příslušným dnům.
Pokud se chcete podívat na mapu Tenerife, pak jsem (až po návratu) objevil velice slušnou silniční mapu zde (poměrně velké rozměry, možná vám ji browser automaticky zmenší, takže ji do plné velikosti budete muset rozkliknout).
Tolik tedy „organizační záležitosti“ na úvod. A teď už k samotnému improvizovanému cestopisu.
Přípravy
Jak jsem zmínil už výše, neměli jsme v plánu strávit celou dovolenou na pláži u hotelu a finance jsme chtěli spíše než za přepychový hotel s plnou penzí, kterou bychom stejně neocenili, investovat do poznávání Tenerife jako takového. Už letmý pohled na internet prozradil, že Tenerife je místem, které je nejrůznějšími možnostmi aktivnějšího trávení volného času doslova nabité. Když pominu večerní program, který jsem měl naplánovaný velice jednoznačně a rychle (a velice naivně, jak se ukáže později), otvírala se tu široká škála nejrůznějších možností – šnorchlování a koupání na plážích s pískem bílým i černým a rušných i odlehlých, turistika od vyloženě odpočinkové až po náročnou, víceméně vysokohorskou, geocaching, spousta zajímavých míst k navštívení přírodních i čistě turistických, nebo třeba vyjížďka lodí s nadějí na spatření nejen delfínů, ale i velryb. Vytvořit základní seznam těch nejzajímavějších aktivit nebylo úplně snadné – předpokládal jsem, že z něj beztak stihneme tak možná dvě třetiny věcí. Stihli jsme asi čtvrtinu, samozřejmě ;)
Hned dalším krokem samozřejmě bylo vybrání vhodného termínu a základního tábora. Tenerife má víceméně tvar trojúhelníku a tedy tři pobřeží – severní (severovýchodní), jižní (jihovýchodní) a západní. Severní a jižní pobřeží jsou od sebe odděleny horami, což způsobuje, že se na nich počasí může poměrně zásadně lišit a s ohledem na to se liší i jejich podoba a využití. Chladnější severní pobřeží je zelenější a je tedy hezčí na pohled, ale na druhou stranu na něm častěji prší, takže zde nejsou tak vhodné podmínky třeba pro koupání. Naproti tomu jižní je výrazně teplejší (teplota na severním a jižním pobřeží se údajně může lišit i o několik stupňů, přestože jsou relativně nedaleko od sebe) a proto se na něm objevuje více oněch klasických luxusních hotelových komplexů a pláží (zejména v jeho západní části). Západní pobřeží je pak něčím mezi tím a je hotely obsypáno asi nejvíce, což je ale částečně způsobené i tím, že je nejkratší.
Vzhledem ke své o něco menší atraktivitě je severní pobřeží pochopitelně také o něco levnější. Protože jsme, jak jsem zmínil, nepožadovali kdovíjaký luxus, prostě jen slušné ubytování, upřeli jsme svou pozornost tam, což v praxi znamenalo primárně oblast kolem města Puerto de la Cruz. Najít zde hotel není kdovíjak těžké, je jich tu samozřejmě spousty. O trochu horší už bylo zkombinovat nabídky cestovních kanceláří s našimi požadavky (nestojíme příliš o rušný noční život) s ucházejícími recenzemi na internetových stránkách jako booking.com a podobně. Po poměrně dlouhém vybírání jsme se nakonec rozhodli zvolit si prostřednictvím Student Agency nabídku německé cestovní kanceláře 5vorFlug na týdenní pobyt v hotelu Eden Luz. Ten měl z těch relativně levnějších hotelů poměrně slušné recenze (což se opravdu nedalo říct o všech) a navíc se nám líbila jeho poloha poněkud stranou samotného centra města. Německou cestovku jsme nevolili nějak cíleně – v nabídkách německých cestovek byl zkrátka jen největší výběr a především nám více vyhovovaly termíny, které nabízely (měli jsme poměrně úzké okno, do kterého jsme se museli co nejlépe vtěsnat). A Student Agency jako zprostředkovatel se zase hodili pro spojení s Vídní, odkud letěl přímý let, které mezi Brnem a vídeňským letištěm nabízejí pro účastníky jimi zprostředkovaných zájezdů zdarma. Dlužno podotknout, že by se samozřejmě vše dalo podniknout i zcela bez cestovky a patrně by to nebylo o nic komplikovanější, ale vyplatilo by se to zřejmě jen v případě, že byste let zakoupili s dostatečným předstihem v nějaké akci, nikoliv jen pár týdnů před odletem jako my – měli jsme tak v podstatě skoro celý zájezd včetně ubytování za cenu letenek, pořizovaných na stejný termín bez cestovky.
Po zařízení ubytování a cesty na Tenerife následoval druhý nejdůležitější krok, totiž zajištění dopravy po ostrově. Měli jsme v plánu po Tenerife hodně cestovat a s touto myšlenkou jsme si vlastně už vybírali i samotný zájezd – neobsahoval totiž transfer do hotelu. Pro řadu lidí asi nepředstavitelná věc, my jsme nicméně stejně plánovali půjčit si na celou dobu pobytu auto, takže to byl minimální problém. Výběr půjčovny se ukázal taktéž poměrně komplikovanějším – autopůjčoven sice na Tenerife funguje celá řada, ale když se podíváte na zkušenosti s nimi, zjistíte, že jsou obvykle hodně špatné. Po velmi dlouhém hledání a pročtení celé řady diskusí jsme se nakonec rozhodli pro společnost Autoreisen, která měla reference poměrně slušné a mimo jiné patří k jedné z mála půjčoven, které vás na Kanárských ostrovech nenutí k tomu, abyste si od nich povinně koupili plnou nádrž benzínu za patřičně navýšenou cenu – prostě od nich dostanete auto s uvedeným množstvím paliva v nádrži a se stejným množstvím ho musíte i vrátit, což je ta nejférovější možná varianta. I přes drobný problém mohu myslím Autoreisen vřele doporučit – kancelář mají přímo v letištní hale letiště Tenerife Sur, vyřízení půjčení trvalo asi tři minuty (měl jsem předrezervaci přes internet) a auta, ke kterým můžete rovnou jít na nedaleké letištní parkoviště, byla slušná a v relativně dobrém stavu (až na onen menší problém, který zmíním později). Navíc Autoreisen nabízí bez jakýchkoliv příplatků plné pojištění auta (takže když jsem je šel neznalý poměrů upozornit na to, že na autě je několik drobných šrámů a ujistit se, zda o nich vědí, jen s úsměvem mávli rukou, že tohle tu nikdo neřeší a nemám tedy ani já, protože mám stejně plné pojištění) a poměrně sympatickým bonusem téhle půjčovny je pro zákazníka to, že jejich auta, na rozdíl od většiny ostatních půjčoven, není možné navenek nijak identifikovat jako auta z půjčovny. Drobnost, která ale není při parkování v turisticky atraktivních oblastech tak úplně od věci, co se pozornosti potenciálních vykradačů aut týče – vždy se budou nejprve zajímat o auto, které prokazatelně patří turistovi. Za půjčení zánovního Fordu Fiesta s klimatizací na osm dní jsme zaplatili zhruba 2100,- Kč, což považuji za bezkonkurenční nabídku. Musel jsem sice předložit platební kartu, která podle podmínek má sloužit k zablokování poněkud nejasně specifikované půjčovní kauce, ale k tomu nikdy nedošlo, jedinou aktivitou na účtu bylo stržení půjčovného.
V souvislosti s dopravou po Tenerife dlužno podotknout jednu věc – funguje tu poměrně rozsáhlá síť autobusové dopravy, kterou se za velice rozumné peníze dostanete prakticky po celém ostrově. Autobusy téhle OHD tu potkáte od brzkého rána až do pozdních večerních hodin často na těch nejméně očekávaných místech. Auto tedy pro případného zájemce o prozkoumávání Tenerife rozhodně není nezbytností – ale samozřejmě vám umožňuje nesrovnatelně větší pružnost plánování a nezávislost.
Zbývalo tedy jen dořešit logistiku dopravy do Vídně a z Vídně (částečně jsme využili nabídku Student Agency, částečně vyškemrali pomoc v rodině, abychom se vyhnuli několikahodinovému čekání na první ranní spoj ve Vídni po návratu), nakoupit vše potřebné, vzít do ruky španělskou konverzaci a vyrazit.
První den – Juhu Fliegen
Galerie: První den
GPS trasa: KML, Google Mapy
Zábava začíná už cestou k rakouským hranicím. Chci si aktivovat Vodafone passport, jehož funkci a aktivaci si stále vykládám trochu jinak, než jaká se ukáže být realita – proto to nechávám relativně na poslední chvíli. Kdykoliv si někdo na Vodafone samoobsluhu stěžoval, tak úplně jsem to nechápal – je sice hrozně chaotická, ale jinak mi vždycky fungovalo snad všechno, co jsem v ní potřeboval. To teď samozřejmě neplatí. Opakovaně se snažím přihlásit, ale marně. Zkouším hlasovou, ale ta pro jistotu nefunguje taky. Hranice se blíží. Do samoobsluhy se probojuju až v podstatě přímo na hranici. Proklikám se samoobsluhou až k aktivaci Data passportu, odkliknu ji…a současně s tím zmizí v autobuse wifi (která funguje jen na území ČR). Stránka vyprší a já nemám nejmenší tušení, zda se aktivace Data passportu provedla či ne. Riskovat nic nechci, takže data vypínám a znovu to zkouším až na letištní wifi ve Vídni. Passport se mi hlásí jako aktivovaný, ale slibovaná SMS o jeho aktivaci mi nedorazila. Dál netuším, na čem jsem, takže nakonec na chvilku data zapnu, aktualizuji si Google+ a zase je vypnu, co kdyby Passport neběžel. SMS stále nepřichází, takže se rozhoduju vše vyřešit až na Tenerife. Teď budu stejně na wifi a pak v letadle.
Na letišti jsme brzy, takže zabíjíme čas, než bude mít smysl jít alespoň na gate. Samoobslužný check in nám nefunguje, takže musíme na standardní, což nějaký čas také zabere. Letíme ale s Austrian Airlines, takže i přes solidní nával jde všechno dost rychle, přepážek tu mají spousty, je to koneckonců jejich letiště. Jsem nervózní z hmotnosti zavazadel – zejména toho odbaveného, ve kterém vezu torzo astronomické montáže s pohonem a které tak váží něco kolem 18 kilogramů. Instrukce, které jsme našli, byly tak nejednoznačné, že si nejsme jistí, zda není přes limit. Ale nikdo to neřeší, takže už zbývají jen poněkud úsměvné představy o tom, co asi na astronomickou montáž s kabeláží a pohonem řeknou celníci, až ji na rentgenu uvidí. Poněkud nervózní jsem i z bezpečnostní kontroly, mám batoh plný elektroniky a kabelů a kromě toho mám spoustu zkušeností s tím, jak bezpečností rámy mnohdy zlobí. Ale ani tady nedochází k žádným komplikacím. Odmítám si jít natočit pitnou vodu na záchod, takže zakupuju půl litru za lidovou cenu tuším asi tří a půl euro. Nekupte to. Přicházíme na takřka prázdný gate. Trofo, která původně preferovala spíše odlet z Prahy, nadšeně objevuje, že je čekárna u gate vybavená i pro ty, kteří si chtějí zdřímnout, prohlašuje, že z jiného letiště už odteď nikdy nepoletí, a ukládá se ke spánku. Já sice spal jen asi dvě a půl hodiny, ale zatím se mi ani moc spát nechce, takže pozoruji dění kolem. Kromě spacích lehátek tu mají třeba také na každém gatu několik stolů s 220V zásuvkami a samozřejmě wifi, hezké. U vedlejšího gate pozoruji letadlo společnosti Lauda Air, tedy patřící motoristickému hrdinovi mého dětství.
Nastupování do letadla začíná později, než mělo, a ještě se dost vleče, ale nakonec procházíme i my a já si tak naplno odbývám tuhle premiéru. Ano, to je taková drobnost, kterou jsem zatím nezmínil – ačkoliv to bude patrně naprosté většině dnešních lidí připadat neskutečně bizarní, čeká mě první linkový let v životě. O letadla a letectví se zajímám poměrně hodně, ale zkrátka jsem z více důvodů ještě nikdy nikam neletěl. Mimo jiné i proto, že trpím závratěmi. Nicméně mě to samozřejmě současně hrozně láká, takže se od začátku dožaduju místa u okénka, protože chci vidět ven a fotit a Trofo sedí v letadle každou chvíli. Musím se smát, když v letadle konečně sedíme a mně se podvědomě vybavují nejrůznější filmové scény z letadel s luxusními polstrovanými sedačkami a širokými uličkami. Jak jsem říkal, o letadla se celkem zajímám, takže jsem tušil, co čekat doopravdy, ale stejně mě ten kontrast filmového světa s realitou pobavil. Ale příjemné zjištění je, že sedačky jsou i tak pohodlné natolik, že se v nich pětihodinový let dal bez nejmenších problémů zvládnout, a především to, že se mi sem vejdou celkem pohodlně i nohy, můj obvyklý problém (každý, kdo je vysoký jako já nebo vyšší jistě zná utrpení z běžných autobusů). Za oknem mám motor. Nervozita stoupá. Vzhledem ke zpoždění poměrně záhy rolujeme na start. Akcelerace při vzletu mi vyráží dech v doslovném i přeneseném smyslu a říkám si, že už jen kvůli tomuhle pocitu to stálo za to – výkon leteckých motorů je fascinující. Jakmile jsme ve vzduchu, trochu svůj závěr přehodnocuji, pár okamžiků se mi opravdu velmi nelíbí a žaludek mám až v krku, ale po chvíli si na to celé tak nějak zvykám a raději se kochám úžasným výhledem na předhůří Alp a fotím jako o život – nejprve kompaktem, ale záhy beru do rukou rovnou zrcadlovku. Nikdo asi nečekal nic jiného – mraky a obloha mě fascinují ze země, natož když jsem mezi nimi a nad nimi. Nemluvě o tom, že na zemi je také pořád něco k vidění. Vlastně mě udivuje, že jsem takřka jediný, kdo z okénka nemůže spustit oči. Nechápu, zda dotyční létají tak často, že jim fascinující výhled ven už dokázal naprosto zevšednět, nebo jsou prostě tak apatičtí standardně. (Při zpátečním letu je to ještě výraznější.) Dokonce i nad Atlantikem mám pořád na co koukat. Klidně bych v letadle strávil několik dalších hodin a ani trochu bych se nenudil. Skutečnost, že se vznáším 11 kilometrů ve vzduchu, si nějak už vůbec nepřipouštím – stejně je to tak absurdně vysoko, že si to ani nedokážu představit.
Zpoždění během letu nějak srážíme a nad Kanárské ostrovy dorážíme víceméně přesně. Ze sedadel na druhé straně mají možnost obdivovat Lanzarote a posléze Fuerteventuru. My máme smůlu, ale vynahrazujeme si to nad Gran Canarií, kterou pro změnu nevidí oni, stejně jako nevidí, jak z oparu začíná zanedlouho vystupovat Pico del Teide, 3718 metrů vysoká vulkanická dominanta Tenerife. To už jsme výškově pod její úrovní. Za chvíli vidíme i dráhu, letadlo se o pár okamžiků později otáčí ve finální zatáčce, my sledujeme lodě a hřebeny zpěněných vln, mezi kterými kličkuje náš vlastní stín, a za chvíli trochu rozhoupaně přistáváme. Přistání mi opět párkrát neudělá úplně dobře, ale je to lepší než při startu. Je tu větrno, což je normální. V letištní hale nás vítá poměrně dusivá atmosféra. Vyzvedáme zavazadla a jdeme vyřídit auto. To s mírným zmatkováním celkem zvládáme, vytahuju navigaci a za chvíli už míříme po dálnici směrem na severovýchod – nejrychlejší cesta z letiště Tenerife Sur do Puerta de la Cruz vede trochu paradoxně po jižním pobřeží směrem k hlavnímu městu Santa Cruz a potom zase po severním zpátky dolů. Auto zrovna netrhá asfalt, ale jet se s tím dá.
Zvykám si na neznámé prostředí a současně se v rámci možností rozhlížíme po krajině kolem. Proto si až poměrně za dlouho všímám jednoho problému – svítí klasická kontrolka „check engine“. Přemýšlím, co s tím – auto je sice nějaké líné, ale jinak jede v pořádku, nikde neregistruju žádný problém. Stejně ale potřebujeme benzín, takže zajíždím k benzínce na parkoviště. Zkouším motor vypnout a znova nastartovat – kontrolka svítí dál. Představuju si, kolik nás toho s tímhle autem v nadcházejících dnech čeká a jak bych z toho byl nervózní, a volám tedy do půjčovny. Nikdy jsem s nikým po telefonu anglicky nemluvil. Rozhovor s někým, kdo má navíc silný španělský přízvuk, se ukazuje jako poměrně obtížný, ale nakonec je víceméně jasno – jestli to zatím jede a souhlasíte s tím, tak se sem zítra vraťte a auto vám vyměníme, dneska už je na to dost pozdě (je něco po sedmé večer). Souhlasím, byť je to první z mnoha narušení plánů, a jdu tedy koupit benzínu jen tolik, abychom ho do zítřka zase vyjeli a nesponzorovali půjčovnu ještě víc, než bude nutné.
U stojanu si uvědomuju, že nemám tušení, na co naše auto vlastně jezdí. Podle zvuku a chování to vypadá na benzín, ale trochu pochybuju, že by v půjčovně preferovali benzínové motory oproti dieselům. Dilema nakonec za mě řeší okolnosti – jak se ukazuje, prakticky všechny benzínky na Tenerife jsou s obsluhou, což je pro mě hrozný nezvyk. (Když pumpařka otvírá nádrž, všímám si u ní nálepky „unleaded 95“ – vida, tak přece.) Na dotaz „kolik“ rychle odhadem vypočítávám a odpovídám „asi patnáct litrů“, což pumpařku (hovořící velice špatnou angličtinou, což, jak zjistíme, je tu navzdory vysoké koncentraci turistů ze všech koutů světa naprosto normální, respektive ) evidentně zaskočí, aby posléze vyhrkla nesrozumitelnou otázku, zmiňující cosi o patnácti eurech. To zase zaskočí mě, protože nemám nejmenší tušení, na co se mě vlastně ptá, ale svěřuji se osudu a kývám. Vzápětí ale pochopím alespoň první část záhady – pumpařka pomocí tlačítek na pumpě nastaví, že se má natočit benzínu za patnáct euro, zajistí pistoli a odbíhá k dalšímu autu. Jak později zjišťujeme, je to tu naprosto standardní – některé stojany sice mají přepínání mezi nastavením požadovaných litrů a požadovanou cenou, ale všude očekávají cenu. Zatímco obsluhuje další auto, sleduju stojan a přibývající litry a teď konečně se mi rozkrývá druhá část záhady naší předchozí konverzace – všímám si totiž konečně ceny za litr benzínu, na kterou jsem se předtím nějak zapomněl podívat (protože mě stejně moc nezajímala). Litr bezolovnaté pětadevadesátky tu stojí něco kolem 1.10 euro, tedy něco kolem 27 korun. Takže mých požadovaných patnáct litrů vlastně za patnáct euro téměř dostanu. Vzpomínám si až teď konečně také na diskuse o kanárských autopůjčovnách, v nichž si evropští řidiči cenu benzínu na Kanárských ostrovech velice pochvalovali. Zdražení sice došlo i sem, ještě před pár lety šlo narazit na zmínky o benzínu za 17 korun za litr, ale i tak se na Kanárech jezdilo pořád tankovalo mnohem příjemněji než u nás doma, kde vám při pohledu na výslednou částku poslední dobou silně podklesnou kolena. Drobné zmatky s placením (kartové terminály tu v obchodech obvykle mluví pouze španělsky) už jsou celkem v pohodě, navíc se tu od obsluhy snad nikde nesetkáte s otráveným českým ksichtem, spíš s chápavým úsměvem. Jiný kraj, jiný mrav.
Vyrážíme tedy na zbytek cesty k hotelu. Mám poněkud problémy s orientací ve španělském značení, ať už svislém (zejména rychlostní omezení), tak vodorovném (pruhy jsou místy hodně matoucí). Navigace (Sygic Aura) mi s tím ještě v kombinaci s méně přesnou GPS mého Samsungu Galaxy bohužel příliš nepomáhá, spíš mě mate. Takže si nakonec v Santa Cruz děláme menší neplánovanou zajížďku na špatné odbočce, ale za chvíli už jedeme zase správně. Alespoň jsme viděli zdejší kongresové centrum. Situaci na kanárských silnicích mi nicméně není kompletně souzeno pochopit ani po zbytek pobytu – obvykle nemám tušení, zda zrovna porušuju rychlostní limity, nebo naopak ostatní zdržuju a jedu pomaleji, než bych musel. Jednou se mi zase o pár dní později na křižovatce ve změti čar a jednosměrných pruhů povede na pár vteřin skončit v protisměru, kde naštěstí nic nejede, pouze z dálky přijíždí jakási paní, které se moje troufalost zřejmě velice dotkla, takže na mě (který už jsem dávno zase na své správné straně) rozhořčeně gestikuluje. Mám podezření, že nebyla místní, ti jsou totiž poměrně stoičtí. Stran rychlosti je nicméně zajímavý ještě jeden jev, kterého si všímám hned během téhle první cesty z letiště a pozoruju ho taktéž po zbytek pobytu (a přispívá k mé nejistotě, jak rychle vlastně v daném místě doopravdy smím je): v ČR nepatřím k pirátům silnic, ale obvykle nejedu naprosto přesně na hranici povolené rychlosti, spíš, je-li to možné, jedu o nějakých těch 5-10 km/h rychleji (tedy především mimo obec). Beztak většina tachometrů ukazuje o něco méně. Navzdory tomu jsem zcela běžně jedním z nejpomalejších aut na silnici. Na Tenerife jsem se snažil na rychlostí limity dbát podstatně úzkostlivěji – jsem tu cizinec, neumím řeč a nestojím o problémy – a patřil jsem naopak k těm nejrychlejším. Přišlo mi to hrozně zajímavé. A rozhodně to nebylo tím, že by ve všech autech kolem byli jen turisti – vůbec ne. Prostě jen tu naprostá většina řidičů jezdí o 10, mnohdy 20 a víc kilometrů za hodinu míň, než by mohli. Včetně mladých frajírků ve vytuněných autech. Pro Čecha myslím hodně bizarní a hodně nepochopitelný zážitek. A to nemluvím o tom, že jsme tu ani jednou nezažili, aby nás na dálnici někdo vyblikával z rychlejšího pruhu, když jsem mu nestihl včas uhnout do vedlejšího nebo tak něco. Od Španělů jako jižního národa podvědomě očekávám jistou „horkokrevnost“, temperament – viz silnice v Itálii, zejména té jižní. Ale kupodivu minimálně na Tenerife tomu tak zkrátka není. Řídit na zdejších silnicích je rozhodně pro Čecha zajímavá zkušenost.
Cestou od Santa Cruz už jedeme takřka opačným směrem, než ze kterého jsme přijeli, a proto se nám poprvé naplno otvírá pohled na sopku Pico del Teide, dominantu ostrova. Můžete se sebevíc dívat na fotografie či Google Earth model ostrova, ale na to, jak je majestátně působí téměř čtyřtisícová hora na ostrově uprostřed Atlantiku vás nedokáže připravit asi nic, takže nám už u Santa Cruz, tedy vzdušnou čarou nějakých 40 kilometrů od jejího vrcholku, pohled na ni skutečně vyráží dech. Navíc se nad ní zrovna tvoří hezký lenticularis, který se Trofo opakovaně během jízdy snaží vyfotografovat. Stavět nechceme, jednak jsme na dálnici, takže by to znamenalo nutnost někde sjet a pak se znovu vracet, a jednak jsme se řešením problému s autem poněkud zdrželi a už bychom pochopitelně byli rádi v hotelu. Z dálnice sjíždíme odbočkou na Puerto Cruz a zanedlouho už projíždíme městem samotným. U benzínové stanice nám navigace nařizuje zahnout doleva. Je tam poměrně příkrá (což, jak opět později zjistíme, je tu naprosto normální) a úzká ulička tak na jedno auto, kterou se s jistým váháním vydáváme…a končíme v něčím dvoře, kombinovaném s menším smetištěm. Usuzujeme, že tady zřejmě hotel není, vracíme ze zpátky a teprve pak si všímáme ještě prudší odbočky asi o deset metrů dál, která ale vypadá podstatně civilizovaněji. Skutečně je správná a za chvíli už konečně parkujeme u hotelu a vydáváme se do recepce.
Recepční nás vítá německy a když mu odpovídáme anglicky, ptá se velmi lámanou angličtinou, zda mluvíme španělsky. Začínáme tušit, že je od nás dost neprozřetelné, že španělsky nemluvíme, což se potvrzuje během dalšího hovoru. Recepční na nás mluví kombinací angličtiny, němčiny a španělštiny a my mu ve velmi podobném stylu odpovídáme. Mám oproti Trofo trochu výhodu – ona je němčinou víceméně nedotčená, ve mně nějaké základy po letech sledování německé televize přece jen uvízly, takže snahám recepčního o domluvu v němčině jakž takž rozumím a občas jsem schopen i odpovědět. Rozhodně mu ale rozumím(e) víc německy než španělsky. Zjišťujeme navíc, jako už poněkolikáté, že je většina věcí vypsána na moje jméno, přestože oficiálně zájezd vyřizovala Trofo (která se naoko durdí, že ji všichni ignorují). Pak si ale uvědomujeme, že moje jméno sice není pro cizince úplně standardní, ale pořád je mnohem mezinárodnější než to její.
Ubytováni jsme v sedmém patře, což celkem vítáme – i když se později ukazuje, že je to v zásadě jedno, protože nikde v blízkém okolí hotelu není žádný bujarý noční život, který by mohl teoreticky v nižších patrech rušit spaní. Pokoj není kdovíjak luxusní, ale jinak je velice ucházející, a samotný hotel také zvenku vypadá hůř než uvnitř. Zabydlujeme se a po krátkém odpočinku vyrážíme obstarat si nějaké jídlo a hlavně pití – na Tenerife totiž prakticky nikde neteče pitná voda, veškerá voda z vodovodu je pouze odsolená mořská. Netušíme, zda je pro požití vyloženě závadná, nebo zda je prostě jen nedobrá, ale nemáme nejmenší chuť to zkoušet. Patrně by se tu proto nelíbilo skalním odpůrcům balené vody – tady jiná není k dispozici. Ale počítá se s tím, že pitnou vodu všichni kupují, takže samozřejmě není v prodeji pouze v klasických 1.5 litrových nebo dvoulitrových PET lahvích, ale i v různě velkých plastových kanystrech od 2.5 až po tuším 10 litrů. Větší balení jsou samozřejmě cenově výhodnější. Jen etiketa možná od nákupu Čecha poněkud odrazuje…
Auto necháváme u hotelu a vydáváme se pěšky na hlavní třídu, ze které jsme k hotelu odbočovali. Prvotní plán je najít nějaký obchod, který by měl v tuto hodinu ještě otevřeno (je zhruba devět večer místního času) a v něm nakoupit nějaké zásoby jídla a pití. Cestou jsme si všimli poutače Lídlu, takže ten si necháváme v záloze s tím, že by patrně otevřeno mít mohl, ale doufáme, že nalezneme něco bližšího a sympatičtějšího. Procházíme tedy Puertem a prohlížíme si nabídky restaurací, které lemují cestu. Jsme poměrně překvapeni – než jsme vyráželi, snažili jsme se zjistit u osob, které tu již byly, jak je to s jídlem na Tenerife cenově. Trochu nás vyděsily informace o tom, že je tu prý údajně velice draho, zejména v turistických oblastech. Proto je příjemným překvapením, když i tady, v centru turistického střediska, nacházíme celou řadu restaurací, které rozhodně nepůsobí nijak „pajzlovitě“ a přitom nabízejí jídla za velice sympatické ceny, v podstatě srovnatelné s běžnými cenami v restauracích v ČR. Stoupáme do kopce (tady je to všude buď do kopce nebo z kopce) a zjišťujeme, že s obchody to asi nebude snadné. Několikrát nás cedule odvede do nějaké boční uličky, abychom tam narazili na dávno zavřený obchod. Konečně míjíme jeden, který má otevřeno, ale o moc víc než voda se v něm koupit nedá. Snažíme se ještě chvíli stoupat dál a případně dojít ke zmíněné směrovce na Lídl (stále se domníváme, že Lídl samotný bude někde poblíž), ale máme hlad a kopec ve spojení s poměrně vlhkým dusnem také cestu neusnadňuje. Trofo to nakonec vzdává a chce se vrátit, já si říkám, že už přece u té cedule musíme být a jdu ještě o jednu křižovatku dál, ale stejně ji nenacházím a tak se společně vracíme zpět. Docházíme zpátky k obchůdku a kupujeme si alespoň tu vodu. Víceméně hned vedle něj se nachází jedna z restaurací, které na nás působily celkem sympaticky, a tak se tedy rozhodujeme, že zde povečeříme.
Restaurace má dvě části – zahrádku a polootevřenou krytou část. V kryté části sedí většina hostů, na zahrádce není nikdo. My máme zahrádky raději (navíc je venku krásně), takže se usazujeme zde. Za chvíli se objevuje číšnice a cosi se nás ptá. Španělsky. Nemáme nejmenší tušení, co. Oslovujeme ji anglicky, což má za následek, že ze sebe opravdu velmi lámanou angličtinou vypraví cosi, z čeho po chvíli pochopíme, že se nás ptá, zda se nám tu líbí. Přikyvujeme, nicméně ona trvá na svém a ptá se znovu. Pokyne nám směrem k zastřešené části a my tak konečně pochopíme, že se zřejmě podivuje, proč nejsme tam. Pokoušíme se jí vysvětlit, že se nám tu líbí a že tu zůstaneme, ale z jejího výrazu není tak úplně jasné, co si o tom myslí. Nicméně náš zákazník, náš pán, takže nám podává jídelní lístky a odchází. Začíná nám docházet, že tohle nebude úplně snadné.
Jídelní lístky jsou naštěstí v několika jazycích včetně angličtiny. Trofo uvažuje o nějaké rybě, ale není si jistá jejich anglickými jmény. Zkouším najít překlad na mobilu a vzápětí na mě tak v deset hodin večer vyskakuje SMSka, oznamující, že mi byl právě teď, tedy v jedenáct dopoledne, aktivován Vodafone passport. Vrtím hlavou a dál hledám ryby, ale Trofo následně soudí, že zůstane u něčeho méně tajemného. Já se na žádná kulinářská dobrodružství necítím a volím proto tu největší klasiku, co v jídelníčku mají. Současně se rozhodujeme ještě pro předkrmy. Když se číšnice znovu objeví, objednáváme si – raději podle čísel v jídelním lístku a i tak to není úplně bezproblémové. Trofo, která si ještě před chvilkou nad jídelníčkem pochvalovala, jak je ta španělština vlastně celkem jednoduchá a srozumitelná, je číšnicí po své objednávce předkrmu v podobě toustu s česnekovou pastou na cosi tázána. Zjišťujeme, že naše španělština, sestávající z „me gusta“, „buenos dias“, „grazias“ a „buenos noches“, na její dotaz tak úplně nestačí, dokonce ani pro někoho, komu přijde celkem jednoduchá a srozumitelná, takže následuje asi pětiminutový výslech, kombinovaný s pantomimickým vystoupením, při kterém zazní záplavy španělštiny (ze strany servírky), spousta češtiny (mezi námi dvěma), angličtina, němčina, „me gusta“, chorvatština a dokonce možná i ruština. Je to úplně jedno, stejně ani jedna strana nechápe, co se jí ta druhá snaží sdělit. Máme pocit, že se snaží zjistit, zda má cosi přinést najednou nebo zvlášť, ale naše názory na to co a proč se různí. Servírka nakonec gestem naznačí, ať to pustíme z hlavy (což se nám podaří jen těžko) a odchází, aby o chvíli později vítězně postavila před Trofo…talíř hranolků. Nechápeme, kam se poděl její toust, ale nemáme sílu pokoušet se na to dotázat. Když posléze přináší i hlavní jídlo, začíná nám svítat – servírka podle všeho objednávku toustu pochopila jako objednávku hranolek a nebyla si jistá, proč je Trofo chce, když hlavní jídlo hranolky obsahuje také. Trofo hranolky nemá ráda a tyhle jí ani moc nechutnají, takže z toho má velkou radost. Moje jídlo je ale v pořádku a dobré a tuším jehněčí, které si dala Trofo, je po jistých pochybnostech také shledáno přinejmenším poživatelným. Po jídle nám servírka přináší ještě jakýsi místní likér na účet podniku. Trofo ho pít nehodlá, já ho zkouším a je docela dobrý, ale příšerně sladký, takže když mě servírka vybízí, ať vypiju i ten druhý, udělám svým odmítavým šklebem ještě jedno faux pas, které se rychle snažím vysvětlit a s úsměvem ji ujišťuju, že to bylo dobré, ale že dva by byly moc. Ze zdvořilostního úsměvu na její tváři a chápavého pokyvování je mi jasné, že mi nerozuměla ani slovo. Platíme a s úsměvem a vřelými slovy díků („danke, me gusta, thank you, grazias, buenos noches, hvala“) odcházíme s matným tušením, že sem už se nikdy nesmíme vrátit. Dlužno nicméně podotknout, že jsme se do španělštiny během pobytu přece jen poněkud vpravili a i věty jako „Táhle na tom el kopco jsou nějaké hezky barevné los kameňos“ nám už nečinily žádné problémy.
Po návratu na pokoj nás čeká v koupelně nemilé překvapení – šváb. Upřímně, minimálně já jsem to čekal – Kanárské ostrovy jsou jimi údajně poměrně dost zamořené. A i když to pro našince zní děsivě, pokud se nad tím zamyslíte, uvědomíte si, že vlastně o zas tak moc nejde. U nás zase velice snadno narazíme někde v koutě na nějakého pavouka nebo mola. A tohle není žádný z těch velkých, odporných švábů, to vůbec ne – je malý, bez tykadel měří pár milimetrů. Takže víceméně jen pokrčíme rameny, švába pacifikujeme a zanedlouho (po preventivním prohlédnutí postele, která je ale zcela v pořádku) končí náš první den na Tenerife.
Další díly:
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den
