Living at the edge of the world

Omlouvám se všem, kteří na to čekali – neměl jsem nejmenší tušení, že se vše takhle zásadně protáhne a na předchozí díly navážu až po měsíci. Ale občas jsou zkrátka některé věci mimo naši kontrolu…

Čtvrtý den – Oblačné moře

Galerie: Čtvrtý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne (hotel, Santa Cruz, Sanatorio de Abona) – KML, Google Mapy
Druhá část dne (Sanatorio de Abona, park Teide, hotel) – KML, Google Mapy

Čtvrtý den na Tenerife je nejvyšší čas k tomu, abychom se konečně taky vykoupali v moři, když už jsme na ostrově téměř na obratníku Raka. Normální koupání pro nás ale moc není, takže máme vytipovaná místa, která jsou údajně na Tenerife nejlepší na šnorchlování. Několik z nich se nachází na jižním pobřeží, které nám pro dnešní den připadá jako ideální – od moře opět zamíříme nahoru do národního parku Teide, tentokrát cestou právě od jihu, kterou jsme zatím neviděli, počkáme si tam na západ slunce a poté v parku rovnou zůstaneme, abychom ušetřili čas, a já snad konečně alespoň něco nafotím na noční obloze.

Ještě před cestou ale zvažujeme plány na další dny. Máme spoustu nápadů, kam se na Tenerife podívat a co podniknout, ale jen omezené množství času a samozřejmě také prostředků. Trochu váháme nad návštěvou místní velké atrakce přímo v Puerto Cruz, Loroparque, jakési velké zoologické zahrady s atrakcemi a také delfináriem. Soudíme ale, že než sledovat delfíny cvičené někde v bazénu, raději se na ně podíváme v přírodě – na Tenerife se totiž konají každodenní lodní výlety, na kterých je možné vidět nejenom delfíny, ale také několik druhů velryb, které se ve zdejších vodách vyskytují. A to je nepochybně šance, kterou stojí za to využít. Takže po prostudování letáků společností, které tyto výlety pořádají, nabraných v Los Gigantes, objednávám po internetu na druhý den ten nejdelší možný výlet (který má současně největší pravděpodobnost, že skutečně uvidíte to, co vám leták slibuje). Výhodou objednávky po internetu je i to, že je na ni oproti osobní rezervaci sleva 20 procent, což není zase tak málo.

S plánováním druhé aktivity, kterou bychom na Tenerife rádi podnikli, jsme začali vlastně už několik týdnů před odjezdem a alespoň trochu jsme se na ni připravovali, byť jsme definitivní rozhodnutí nechali až přímo sem. Velmi vážně totiž uvažujeme o možnosti vylézt na vrcholek hory Teide a jednou z možností, jak to uskutečnit, je dvoudenní výlet s přespáním v horské chatě Altavista, ze které se pak na vrcholek vyráží ráno ještě za tmy, abyste měli šanci vidět z vrcholku úsvit. S rezervací jsme váhali i z toho důvodu, že jsme si nebyli jistí, jak budeme reagovat na přece jen už o něco vyšší nadmořskou výšku – výstup na Teide začíná zhruba ve 2400 metrech nad mořem, kde už se může projevovat výšková nemoc, a vrcholek je ve výšce dokonce 3718 metrů, což už je něco, na co se je vhodné připravit a také počítat s možností, že tam prostě nebudete moci vylézt, protože se u vás výšková nemoc projeví. Ale během pobytu v oněch 2400 metrech jsme necítili žádné problémy (naopak nám občas bylo spíš lépe než dole u moře), takže je rozhodnuto a noc v chatě s jistou nervozitou definitivně objednáváme.

Mimochodem, drobná odbočka, na kterou jsem zapomněl u předchozího dne při zmínkách o nakupování a která právě s nadmořskou výškou dost úzce souvisí. Cestování nahoru a dolů mezi parkem a pobřežím vám totiž může způsobit nejedno překvapení, co se týče balených potravin nebo lahví s vodou. Rozdíly v tlaku vzduchu totiž nejsou zas tak malé, jak by se mohlo zdát. Na obrázku níže vidíte pro srovnání dvě lahve s vodou, vyfocené v hotelu. Tu vlevo jsme měli naposledy otevřenou nahoře v parku Teide a měla samozřejmě naprosto normální tvar. Po sjezdu do hotelu se proměnila v takovouto scvrklinu. A při cestách opačným směrem je to pochopitelně ještě horší – dochází samozřejmě k přesně opačnému jevu, čili k rozpínání vzduchu v lahvích (nebo zatavených potravinách), což nemusí dopadnout pro obal samotný úplně nejlépe. S vodou jsme žádný problém nezažili (navíc jsme z ní většinou průběžně upíjeli, takže se tlak vyrovnával), ale hned několikrát se nám stalo, že jsme si na pobřeží koupili zatavený salám nebo sýr a nahoře v parku jsme z batohu vyndali buď něco, co připomínalo pouťový balónek, anebo bohužel v několika případech také zcela prasklý obal. Takže je dobré na něco takového rozhodně myslet, fyzika je neúprosná :)

Pak už nám ale nic nebrání vyrazit za dnešním programem. To samozřejmě opět znamená důkladně se na celý den vybavit zásobami. Tentokrát se nám ale nechce motat v centru Puerta de la Cruz, takže soudíme, že někde nakoupíme cestou. Tradičně se ale zdržíme, než se nám podaří všechno připravit a vyrazit, a navíc jsme poněkud nevyspalí a unavení z předchozí dlouhé noci, takže se na cestu vydáváme až dost po poledni. Vydáváme se opět nejrychlejší cestou, což znamená po severní dálnici směrem na Santa Cruz. Cestou žádné supermarkety u silnice nevidíme, takže plánujeme, že se zastavíme až v některém v Santa Cruz. Tam se už skutečně odbočky na nejrůznější nákupní zóny objevují, ale bohužel nejsou opět z nejpochopitelnějších, takže se nám první „nástřel“ odbočky k jakémusi Carrefouru moc nepovede a jsme nuceni se v ulicích Santa Cruz otáčet a vracet zpátky. Druhý pokus o kus dál už je úspěšnější a ocitáme se ve spleti jednosměrek kolem zmíněného Carrefouru, respektive obchodního centra, jehož je tento Carrefour součástí. Bohužel si ale zvolíme špatný směr, který nás na místní parkoviště nezavede (v jeden okamžik už se zdá, že ano, ale po výjezdu do patra se ukazuje, že jsme se ocitli u rampy pro vykládku zboží), takže se nakonec musíme vydat na nejbližší kruhový objezd a otočit se v podstatě do protisměru. Pak už je vše bezproblémové a za chvíli parkujeme na velkém krytém parkovišti, které je součástí obchodního centra.

Tady se bohužel zase ukazuje, že jsme (tedy primárně já) opět podcenili čas, který na nákup potřebujeme. Projít velkým Carrefourem trvá mnohem déle, než jsme původně očekávali, a opět nás překvapuje pestrost nabídky, která se s nabídkou u nás v řadě ohledů skutečně nedá příliš srovnat. Když konečně nakoupíme, je už nejvyšší čas se něčeho najíst a soukat do sebe někde na lavičce čerstvě zakoupené jídlo se nám příliš nechce, dvojnásob, když jsme v areálu Carrefouru viděli hned několik restaurací. Volíme nejprve tu, kolem které jsme sem přicházeli z parkoviště, ale když vstoupíme dovnitř, zjišťujeme, že jde spíše o bufet, ale především tu není vidět ani stopa po nějakém cizinci a udivené pohledy obsluhy nevzbuzují dojem, že bychom se tu domluvili. Nemáme chuť se dorozumívat posunkovou řečí a proto odcházíme o kus vedle, kde funguje něco mezi fastfoodem a restaurací. Tady s angličtinou není až takový problém (byť trochu přesto ano) a daří se nám objednat si celkem levné a překvapivě dobré hamburgery. Carrefour opouštíme v době, kdy jsme původně už chtěli být u vody, a to nás čeká ještě hezkých pár kilometrů a samotné hledání onoho vytipovaného místa.

Hledání nakonec není tak problematické, protože je vše poměrně dobře značeno (a také proto, že takřka až na místo jedeme po dálnici směrem k letišti. Záhy vjíždíme do Sanatorio de Abona, což je zvláštní shluk nově postavených bungalovů, který vypadá jako zcela nové satelitní městečko u nějaké velké metropole, ovšem až na tu metropoli. Až k pláži vede silnice a je tu i obrovské parkoviště. Někde tady by prý mělo být jedno z nejlepších míst na ostrově, co se šnorchlování týče. Na hlavní pláži ho příliš nečekáme a ani se nám tam moc nechce, takže zamíříme kousek stranou k místu, odkud se evidentně spouštějí do vody lodě (žádné tu nejsou) a kde jsou hned vedle docela hezké útesy, vyčnívající z vody. Tam by asi mohl být mořský život poněkud pestřejší.

Konečně tedy vstupujeme na Tenerife do vod Atlantiku a překvapuje nás, že jsou přece jen teplejší, než jsme čekali (ostatně jsme narazili i na různá upozornění, že tu voda nebývá z nejteplejších – těžko říct, co by jejich autoři říkali například na teplotu vody při našem pobytu na Korfu před pár lety). Takže si koupání užíváme opravdu hodně. Zklamáním je ale život pod hladinou – ne, že by tu bylo úplně pusto a prázdno, ale žádný zázrak to taky není. Zejména z Chorvatska jsme navíc zvyklí, že zajímavější věci jsou k vidění spíše dál od pobřeží nebo stranou od rušnějších míst. Tady je to ale paradoxně naopak a voda je tu zajímavější a živější spíše hned u pobřeží – čím dál od pobřeží nebo podél něj, tím větší pusto a prázdno tu je. Takže se nakonec držíme víceméně poblíž míst, kde jsme do vody vstupovali. Trofo se chlubí, že viděla červeného kraba, ale já takové štěstí nemám a musím se tedy spokojit se sledováním (a natáčením – videa snad někdy v budoucnu zpracuji) nejrůznějších ryb a rybek. Zas tak moc si nestěžujeme – moře nám opravdu chybělo (několik sezón jsme ho vynechali), ale minimálně já jsem zkrátka čekal od podmořského světa na nejlepším místě ostrova více. Pravdou ale je, že kdybychom bývali šli někam kus stranou po pobřeží, kde podle všeho byly ještě další možnosti přístupu k vodě, dost možná by to také vypadalo jinak. Ostatně, když jsme odsud odjížděli, v nedalekém autě se zrovna dva potápěči oblékali do neoprénů a chystali si vybavení, takže tu zřejmě něco zajímavého přece jen bude. Mimochodem, pokud někoho zajímá přesné místo, tak ho najde samozřejmě na mapě na začátku postu – končí tam první část trasy a začíná druhá.

My si po vykoupání prohlížíme alespoň v rychlosti ještě hlavní pláž, které jsme se vyhnuli, ač je jinak velice hezká (a jako všude na Tenerife jsou tu docela vlny a to je dnes evidentně moře velmi klidné) a děláme pár fotografií písku, krajiny a také například zvláštního polorozbořeného či rozestavěného (těžko odlišit) kostela či co to je. Mezitím se celkem zatáhlo a počasí nevypadá úplně přívětivě, i když se nedá říct, že by byla zima. My ale už přece jen o Tenerife trochu něco víme a je nám jasné, že v parku Teide, kam odsud míříme, bude patrně vše jinak. Po svačině se tedy vydáváme na cestu – tušíme, že to máme tak akorát, abychom v parku stihli západ slunce, což bylo jedním z našich dnešních cílů.

Do parku tentokrát míříme od jihu, přes město Granadilla de Abona, které se nachází víceméně severně od letiště Tenerife jih. Odbočuje se k němu z dálnice jen o jeden výjezd dříve a jakmile tak učiníte, jedete samozřejmě neustále, jako takřka všude na Tenerife ve směru od pobřeží, neustále do kopce. Pro představu – z odbočky z dálnice je to do Granadilly vzdušnou čarou asi šest kilometrů, během nichž nastoupáte o zhruba 500 metrů (takže se ocitnete zhruba ve čtvrtině stoupání, které na vás čeká cestou do parku). Granadilla je poměrně zajímavé městečko – je celkem malé, ale přinejmenším v centru působí na zdejší poměry celkem „dospěleji“, než jiná podobná města. My jsme se tu ale nijak nezdržovali a po už výrazně více venkovské cestě pokračovali ve stoupání k městečku Vilaflor, u kterého jsou mimo jiné jedny z mála zdrojů pitné vody na celém ostrově (takže se zde stáčí a rozváží do obchodů). Krajina, kterou silnice od jižního pobřeží k Vilafloru stoupá, má zase trochu jiný ráz než třeba ta západní a o něco více připomíná třeba i český venkov. Navíc stoupáme do oblačnosti, takže to tu chvílemi tak trochu vypadá spíš jako někde na Vysočině.

Stále ještě mezi cáry mlhy a mraků projíždíme Vilaflorem, což je opět spíše seskupení roztroušených domů než nějaká skutečná vesnice. Míjíme benzínovou pumpu a po minulých zkušenostech váháme, zda benzín vzít nebo ne. Máme ho sice tentokrát ještě celkem dost, ale nakonec se otáčíme a k čerpací stanici se vracíme. Tam zrovna probíhá nějaká vášnivá diskuse několika místních. Zajíždíme ke stojanu, ale na rozdíl od předchozích benzínek si nás nikdo nevšímá, takže nakonec vystupuji a mírně zápasím se stojanem ve snaze začít tankovat, což se mi nakonec daří. U vedlejšího stojanu zastavuje jakási dodávka, zjevně někdo z místních. Fascinovaně sledujeme, jak Španěl vráží čerpací pistoli do nádrže, pouští ji a zatímco čeká, než se nádrž naplní, spokojeně si zapaluje cigaretu. Konečně se objevuje i pumpař, který s kuřákem prohodí pár přátelských slov a dokončuje naše čerpání. Domluva při placení je sice opět trochu rukama nohama, ale kupodivu tu i v takové relativně zapadle působící vesnici v mracích berou karty (byť terminály tu všude hovoří jen španělsky, velká zábava) a dokonce je tu v kopcích ve skoro 1500 metrech s jedinou klikatou a úzkou silnicí paradoxně levnější benzín než dole na pobřeží.

Stoupání nahoru od Vilafloru je ještě působivější. Cesta vede krásnými borovými lesy a navíc se dostáváme nad úroveň oblačnosti, takže se začíná objevovat záře pozvolna zapadajícího slunce a modrá obloha. Současně se nám s tím také otvírá pohled na úkaz, kterému se tu říká Mar de Nubes, neboli oblačné moře. Vypadá přesně tak, jak to zní – nízká oblačnost vytváří široko daleko kolem ostrova souvislou vrstvu, z níž vystupují jen výše položené části ostrova a vzbuzují tak dojem, že oblaka tvoři ve skutečnosti jakousi mořskou hladinu. Je to úžasný pohled a nemůžeme se ho nabažit, takže každou chvíli někde zastavujeme. Když se ocitáme na hřebenu, ze kterého je konečně vhodný výhled i přímo západním směrem, zastavujeme a vydáváme se po stezce dál od silnice, kde trávíme poměrně dlouhou dobu fotografováním a kocháním se západem slunce nad oblačným mořem, ze kterého vystupují ostrovy La Gomera a La Palma. Se svou úchylkou na západy slunce se nemůžu nabažit a fotím, dokud je alespoň trochu vidět na cestu zpátky k autu (nemám u sebe žádnou baterku). Trofo se k autu vrátila už dříve. Po návratu zjišťuji, že se západem na tomto místě nekocháme sami, od silnice ho sleduje jakýsi pár Němců. Když se pokouším dělat ještě pár dalších fotek s osvětleným popředím, což znamená, že exponuji třeba 30 vteřin a mezitím mávám bíle rozsvíceným displejem mobilu ve snaze popředí osvítit rovnoměrně a bez ostrých stínů, zvědavě mé počínání sledují. Mezitím se už začínají objevovat hvězdy, takže zkouším pořídit i pár krajinek s hvězdnou oblohou. Pak se ale zase vydáváme na další cestu.

Další zastávkou jsou Roques de García, kde už jsme se jednou zastavovali. Líbily se mi siluety zdejších kamenných útvarů a chtěl jsem tu pořídit nějakou náladovku s noční oblohou. Vzhledem k turistické atraktivitě tohoto místa to samozřejmě nebyl vůbec originální nápad a když jsme sem někdy kolem půl desáté večer (tedy už za naprosté tmy) dorazili, nebyli jsme tu ani zdaleka sami. Stejně jako minule tu bylo několik skupin fotografů i turistů, takže každou chvíli někdo něčím svítil. Pustil jsem se nicméně alespoň do focení delších expozic krajiny, které jsem tu chtěl pořídit a pro které to nevadilo. Párkrát mi sice málem někdo prošel před objektivem, ale jinak fotografie vyšly docela dobře a místo se také zvolna vyprazdňovalo, takže jsem dokonce začínal přemýšlet o tom, že bych neztrácel další minimálně půlhodinu času přejezdem na nějaké vhodnější pozorovací místo a rozložil si astrovýbavu přímo tady – nakonec obloha tu je tmavá všude víceméně stejně. Když už jsem se ale do toho málem pustil, stala se pozoruhodně bizarní věc. Odkudsi přijel velký zájezdový autobus plný turistů, zastavil tu a ti začali vystupovat. Chvíli jsme nechápali, co tu hodlají dělat, ale když se objevil i jejich průvodce, ujal se megafonu a začal jim (perfektní angličtinou s britským přízvukem, mimochodem, ač to byl evidentně podle pár náznaků Španěl – doteď ho za to obdivuji a závidím mu to) vykládat o hvězdné obloze a ukazovat souhvězdí, bylo jasno jak v tom, co tu dělají, tak v tom, že tady to zkrátka nepůjde. Měl jsem v plánu dodělat ještě pár expozic Roques, ale když se průvodce vytasil se silným zeleným laserem a začal jím přejíždět po obloze i po krajině a vykládat o tom, jak si to na Tenerife jako na jednom z mála míst může dovolit, protože je tu bezletová zóna, bylo jasné, že tady už toho dneska mnoho nenafotím. Takže jsme se sbalili a vydali se na další cestu na nějaké vhodnější pozorovací místo – buď na jedno odpočívadlo zhruba na půli cesty, nebo opět pod observatoř Izaňa, podle toho, jak to bude na prvním místě vypadat.

Po příjezdu na odpočívadlo Minas de San José vypadalo vše ideálně – byli jsme tu sami a výhled byl odtud lepší, než jsem čekal (jen severní směr stínila Teide). Navíc se oblasti oblohy, které jsem chtěl fotografovat, poměrně rychle blížily k obzoru a mně nezbývalo moc času, takže jsem ho nechtěl ztrácet přejezdem někam jinam a začal si urychleně ustavovat montáž. Trofo se zabalila do deky, kterou si s sebou předvídavě vzala, a šla spát do auta. Já se poté něco kolem dvou hodin věnoval fotografování – nejprve oblasti kolem hvězdy Antares ve Štíru, a když Štír nemilosrdně zapadl za obzor, namířil jsem objektiv výš a zaměřil se na souhvězdí Labutě. Býval bych s chutí fotografoval mnohem déle, ale bohužel jsem si to nemohl dovolit – pořád nás ještě čekala hodina cesty do hotelu a kromě toho byl před námi poměrně časný budíček kvůli výletu za delfíny, na který jsme měli vyrážet v jedenáct hodin dopoledne z přístavu Los Gigantes, kam cesta po místních silnicích trvá odhadem tak hodinu a půl a jistě se navíc hodí mít určitou rezervu, a předtím se samozřejmě ještě chceme nasnídat. Kromě toho se to možná nezdá, ale po půlnoci je už i nedaleko obratníku Raka ve výšce 2300 metrů nad mořem docela nepříjemná zima (něco kolem deseti stupňů). Takže jsem se někdy před jednou hodinou v noci sbalil a vyrazil na cestu do hotelu. Tu jsme nicméně během sjezdu do údolí La Orotava přerušili ve snaze najít nějaké místo, ze kterého bychom mohli vyfotografovat krásný výhled na osvětlené pobřeží. První pokus příliš nevyšel – z vyhlídky, na které jsme zastavili, nebyl vhodný výhled tím správným směrem, a když jsme se vydali podle šipek s baterkami na údajnou přilehlou vyhlídku, skončili jsme po krátkém sestupu kamsi pod silnici a následném výstupu nahoru na druhé straně silnice na témže místě ;) Druhé zastavení proběhlo o poznání níže, až zhruba ve 1400 metrech nad mořem, kde jsme konečně objevili ničím nerušený výhled. Nebyl sice pravda už z takové výšky, ale i tak myslím celkem stál za to.

Do postelí jsme upadli někdy kolem čtvrt na tři s obavami z toho, jak se nám bude ráno chtít před osmou hodinou vstávat. A také poněkud smutní ze skutečnosti, že s koncem čtvrtého dne začínáme mít k odjezdu z Tenerife blíže než k příjezdu na něj…

Další díly:

První den
Druhý den
Třetí den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

3 lidem se článek líbí.

Znelíbit