Living at the edge of the world

Třetí den – Living at the edge(s) of the world

Galerie: Třetí den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne (hotel, Masca, Punta de Teno) – KML, Google Mapy
Druhá část dne (Punta de Teno, hotel) – KML, Google Mapy
Třetí část dne (hotel, observatoř Izaňa, hotel) – KML, Google Mapy

Ráno se opět vydáváme na snídani odhodlaní řešit s hotelovým personálem problém se šváby. Trofo pro jistotu v nově zakoupené španělské konverzaci studuje, jak se řekne „máme na pokoji šváby“ španělsky, zjišťuje, že takovou větu konverzace neobsahuje a rozčiluje se, že jsou v ní jenom samé nepraktické věty. Nakonec pomocí internetu dospějeme alespoň k tomu, jak se řekne „šváb“ (el cucaracha, pokud vás to zajímá). V recepci cestou na snídani vidíme bohužel opět onoho postaršího Španěla, který neovládá prakticky vůbec angličtinu, a Trofo tedy soudí, že bude lepší se na to nejdříve posilnit. Snídaně opět naprosto slušně poživatelná, navíc je nám sympatické, že se nespoléhají každý den na totéž, jako v mnoha hotelích, ale alespoň do jisté míry provádějí obměny nabídky – takže třeba jeden den jsou hlavním teplým jídlem snídaně (pro ty, kteří ho chtějí) míchaná vajíčka a druhý třeba zase pro změnu ratatouille. Na zeď ještěrek po snídani jsme tentokrát už patřičně vybaveni, takže trávíme dobrých dvacet minut sledováním a focením ještěrek a poté se ještě vydáme na krátkou procházku hotelovou zahradou, taktéž vyplňovanou fotografováním.

Při návratu do hlavní budovy zjišťujeme, že v recepci došlo ke změně a je zde jakási Španělka, kterou jsme tu ještě nepotkali. Trofo se odhodlaně vydává nahlásit náš problém a zjišťuje, že dotyčná naštěstí na rozdíl od svého kolegy umí anglicky velice dobře (což je obecně příjemná změna). Recepční je velice sympatická a hrozně se nám omlouvá a vysvětluje, že to je bohužel letošním prý velmi teplým létem, že se zkrátka takové věci občas stanou a že s tím urychleně něco udělají. Jiní by patrně dokázali v takové situaci ztropit nemalou scénu, my vše řešíme s úsměvy, v klidu a s oboustranným pochopením (jak jsem zmiňoval v předchozím postu, ono se to zkrátka do značné míry dá čekat a navíc to skutečně není zas tak tragická věc, jak by se z pouhého konstatování „máme v pokoji šváby“ mohlo zdát). Fascinuje nás nicméně systém, jakým hotel evidentně interně zpracovává stížnosti hostů. Recepční totiž vyplňuje jakýsi formulář, kde má v několika řadách spoustu různých piktogramů nejrůznějších problémů – od tekoucí vody přes pavouka až třeba právě po švába. Zatrhne tedy „ikonku“ švába a za soustavného omlouvání slibuje, že tam co nejdříve někoho pošle. Odcházíme tedy na pokoj a za nějakých zhruba dvacet minut se skutečně objevuje seňor desinsektor, který pečlivě prostříkává spáry v koupelně a pro jistotu ještě odstavuje ledničku v kuchyňském koutku a stříká i za ni. Zřejmě v tom má praxi. Krátce po jeho odchodu pak přichází ještě pokojská a celou koupelnu pečlivě drhne. My jen doufáme, že to bude co platné.

Když je očista hotova, vyrážíme konečně za našim dnešním nabitým programem. První zastávkou musí být nějaké obchodní centrum, protože zkrátka potřebujeme nakoupit nějaké zásoby „přenosného“ jídla, protože oba poslední dobou potřebujeme ze zdravotních důvodů jíst spíše častěji a zejména Trofo na tom nebyla předchozího dne úplně dobře a trápily ji bolesti hlavy, kterým by se bývalo dalo snadno předejít. Na mapě objevujeme dle všeho velké nákupní centrum přímo v Puertu de la Cruz s pozoruhodným názvem Las Piramides de Martiánez. Navigace se tváří, že ho zná, takže se jí vydáváme opět na milost a necháme se vést. Protahuje nás opět neuvěřitelnými uličkami v centru Puerta Cruz, aby následně na ulici, která vypadá spíše jako pěší zóna a na které nikde není po žádném velkém nákupním centru ani stopy, vítězoslavně oznámila, že jsme dojeli do cíle. Ze strany Sygicu tedy další rána pod pás. Snažím se vymotat ze spleti jednosměrek, do které jsme se dostali. Rádi bychom někde zaparkovali a obešli centrum alespoň pěšky, ale s parkováním to tu vypadá opravdu velmi špatně. Když objedeme asi dva bloky, všimneme si velké šipky Parking, která zdánlivě vede do jedné z postranních uliček, a pochopitelně okamžitě odbočujeme…abychom se záhy ocitli před vjezdem do velkého podzemního parkoviště s nápisem „Las Piramides de Martiánez“, nad kterým se tyčí velký dvoupatrový nákupní komplex. Gratulujeme Sygicu k jeho skvělé přesnosti – nakonec, zavedl nás jen o tři ulice vedle – a konečně parkujeme. Záhy nato už procházíme samotným obchodním centrem, které se až na podstatně vyšší vlhkost vzduchu příliš neliší od těch u nás – všude spousta malých obchodů s nejrůznějším zbožím. Všímáme si také několika kanceláří autopůjčoven – evidentně je tu můžete potkat leckde. Pak konečně nacházíme i supermarket (po zdejším tedy „supermercado“), který jsme tu celou dobu hledali.

Nakupování v supermarketech je na Tenerife, stejně jako v řadě jiných zemí, pro našince stále poměrně nezvyklý zážitek. Nakupuje se tu totiž až překvapivě příjemně, bez ohledu na to, že neumíte řeč a z nápisů na zboží rozumíme tak leda „naranja“ u ovoce nebo „oveja“ u sýrů. Až po návratu zpátky do ČR a prvních nákupech mi došlo, čím to bylo – ve Španělsku totiž nejste na každém kroku sledováni všudypřítomnou ostrahou, která na vás v českých obchodech mnohdy zcela nepokrytě zírá a sleduje každý váš krok (a u které s ohledem na vizáž občas nevíte, zda je to skutečně ještě člen ochranky nebo už naopak ten, kvůli komu tam taková ochranka je). A co je patrně ještě zásadnější – nikde nenarazíte na personál, který by vám celou svou existencí dával najevo, jak hrozně ho práce nebaví a jak moc ho svou přítomností obtěžujete. Tady bez výjimky potkáte personál, který dokonce i při rovnání zboží do regálů působí dojmem, že ho práce baví, na zákazníky se usmívá, ochotně poradí (tedy těm, kteří se s ním domluví) a obecně prostě zaměstnanci zdejších obchodů nepůsobí dojmem, že co nevidět skonají. Nevím, možná za to může i různé ohodnocení (nemám tušení, jak jsou placeni zaměstnanci supermarketů ve Španělsku oproti těm u nás), ale nemůžu se ubránit dojmu, že v ČR je to obecné znechucení z práce v lidech zakořeněno tak hluboko, že ho ani sebelepší plat nedokáže ve většině případů vytěsnit. Obzvlášť s ohledem na to, že i u nás se občas dá narazit na sympatický a ochotný personál, byť je to mnohem těžší – což by naznačovalo, že to skutečně není podmínkami (těžko je na tom jedna pokladní výrazně lépe než jiná, například), ale prostě lidmi. Musím říct, že návštěvy obchodů mi po návratu z Tenerife nějakou dobu činily docela velké potíže a byly pro mne zdrojem jistých depresí, než jsem se zase adaptoval na české normy. Podotýkám přitom, že závěry o personálu na Tenerife nedělám na základě tohoto jednoho obchodního centra, shrnuji tu zážitky za celou dobu pobytu a z mnoha různých míst.

Ale s adaptací na české obchody jsem měl problémy ještě z jednoho důvodu, který jsem tentokrát také pocítil výrazně silněji. Do Piramides jsme šli stále s jistými obavami, jaké budou v takovém větším obchodě v centru turistického města ceny. Letmý pohled do regálů naše obavy rozptýlil – naprostá většina zboží byla cenově víceméně na české úrovni. Něco bylo samozřejmě dražší (ale ne kdovíjak výrazně), ale nemalá část zboží byla dokonce levnější. A smutná realita toho všeho – i to levnější zboží bylo mnohdy nezanedbatelně kvalitnější než v ČR. Dokonce mi při nakupování na Tenerife přišlo, že mezi levným a drahým zbožím je co do kvality mnohem menší rozdíl než u nás. U nás si za kvalitu obvykle musíte slušně připlatit a pokud si koupíte například nějaký levný sýr nebo salám, budou nezřídka na hranici poživatelnosti. Ve Španělsku koupíte podobné zboží za podobnou nebo dokonce nižší cenu, a chuťově se bude blížit spíše tomu dražšímu u nás. Netvrdím, že to platí bez výjimky, ale minimálně já jsem se s ní během našeho pobytu nesetkal. Návrat do českých obchodů mi tedy tentokrát velmi nepříjemně připomněl ono tvrzení, že obchody v České republice jsou popelnicí Evropy a že Češi jedí to, co by nikdo jiný v Evropě nepozřel. Bojím se, že je to větší pravda, než by se nám líbilo. Nakupovat v ČR mi po návratu bylo vyloženě nepříjemné – když dáte za salám o třetinu víc peněz a místo výrazné chuti masa jíte něco, co připomíná ochucené bláto, není podle mého názoru něco tak úplně v pořádku. O plesnivém a otlučeném ovoci a zelenině, nabízeném v českých obchodech bezostyšně jako druhá jakost a nezřídka první, raději ani nemluvě. Ostatně už jsem zmiňoval, že koupit si banán jsem od návratu stále ještě neměl odvahu – zatím se na tom nic nezměnilo.

Tak či onak jsme tedy až překvapivě snadno a spokojeně nakoupili celodenní zásoby jídla i vody a mohli se vydat na další cestu. Vyrážíme směrem na západ podél pobřeží a našim momentálním cílem je velmi známá turistická atrakce na Tenerife, horská vesnice Masca, která se nachází v samotném srdci masivu, tvořícího útesy Los Gigantes. Užíváme si výhledu na pobřeží poněkud jiného rázu, než jsme dosud na Tenerife viděli, a zastavujeme u jedné z benzínových pump, odkud je poměrně hezká vyhlídka (benzínová stanice se ostatně jmenuje El Mirador, tedy právě vyhlídka). Fotíme pobřeží a cítíme charakteristický vesnický zápach. Až po chvíli si všímáme, že na srázu přímo pod vyhlídkou kdosi pěstuje prasata a postavil jim tam výběh. Pak se vydáváme na další cestu a ve městě Icod de los Vinos začínáme opět stoupat směrem vzhůru ke hřebenu, který se táhne po celém pobřeží. Stoupání je nekonečné, projíždíme desítkami, ne-li stovkami serpentin po víceméně běžné okresce prakticky souvislou řadou vesniček a zvolna se šplháme výš a výš. Občas zastavujeme, abychom pořídili pár fotek, ale jinak se víceméně moc nezdržujeme. Zhruba v sedmistech metrech nad mořem projíždíme pásem nízké oblačnosti a zanedlouho jsme nad ní a vidíme zase modrou oblohu, po které křižují cumuly, nacházející se o něco výše. Je to úžasný pohled, který se ještě vylepšuje, když konečně přejíždíme hřeben a otevře se nám pohled na údolí městečka Santiago del Teide, obklopené horami, do kterého teď serpentinami klesáme.

V Santiagu del Teide odbočujeme na úzkou silnici do vesnice Masca. Opět začínáme ihned stoupat mezi rozeklané útesy, které se nad Santiagem tyčí. Silnice je poměrně úzká, ale s trochou opatrnosti na ní většinou dokáží projet dvě auta vedle sebe. Horší je to s autobusy, kterých tu nejezdí málo, ale jak už to u podobných silnic bývá, čas od času se u kraje nachází rozšíření, které je možné k míjení rozměrnějších vozidel využít. Po chvíli jsme znovu na hřebenu, kde se nachází větší vyhlídka a také pojízdné občerstvení. Je tu poměrně rušno a to i přesto, že jsme tu relativně pozdě, tedy minimálně co se hlavního turistického náporu do těchto míst týče. Parkujeme a kocháme se výhledem jak na Santiago del Teide na jedné straně (za kterým je už opět vidět i samotná Teide), tak na druhou stranu směrem k pobřeží a rozeklaným útesům Los Gigantes. Skalním masivem se klikatí silnice do vesnice Masca – teď se nacházíme zhruba ve výšce 1000 metrů nad mořem a Masca leží o dobrých 400 metrů níže. Je to tu úžasné a dalo by se tu sedět a dívat se (a fotit) patrně velice dlouho. Zdržujeme se tu tedy rozhodně více, než jsme plánovali, ale nakonec se přece jen vydáváme po klikatých serpentinách mezi příkrými štíty dolů do Mascy. Cesta je to opět fascinující (máme z ní i nějaké video, takže snad někdy v budoucnu bude k dispozici).

Po době delší, než jsme čekali, konečně přijíždíme na okraj Mascy. Říká se jí údajně „kanárské Machu Picchu“ a dlužno poznamenat, že to vůbec není přezdívka od věci – krajina tu vypadá velice podobně. Samotná Masca pak není klasická vesnice s jasně daným půdorysem, jedná se spíš o množství domů, roztroušených po okolních svazích na poměrně velkém území. Parkujeme hned na začátku vesnice na parkovišti s parkovacím automatem. Když ho ale jdeme zkoumat, zjišťujeme, že nefunguje a i kdyby snad fungoval, patrně bychom mu stejně nebyli schopni vyhovět, protože je do něj třeba vhazovat pesos, která z poměrně pochopitelných důvodů jaksi nevlastníme. Současně jsme ale svědky menšího dramatu – o kousek dál pobíhá jakýsi mladý polský pár, slečna je celá ubrečená a její partner je zase dost slušně vzteklý. Z výkřiků „Nie mame nic, kurwa, nie mame nic!“ a rozbitého okénka na jejich autě nám dochází, že je patrně vykradli (a že podle všeho nechali všechny věci na zadním sedadle auta, což nám přijde jako dost špatný nápad i v Polsku, nejen na takto turisticky exponovaném místě, takže se trochu divíme, proč něco takového vůbec udělali). Po chvíli se objevuje jakási Španělka, se kterou zjevně cosi vyřizovali. Celou dobu přemítáme, jestli jim nemůžeme nějak pomoci a za chvíli se na nás skutečně slečně obrací s přesně takovou prosbou – bohužel ale shání někoho, kdo by jim byl schopen tlumočit mezi angličtinou a španělštinou, čehož opravdu ani jeden z nás s našimi „el cucaracha“ a „los kamenos“ není schopen, takže ji musíme zklamat. S poněkud rozpačitými pocity – najdeme u auta po příchodu také rozbité okno? – se konečně vydáváme na průzkum Mascy.

Současně se také konečně chceme věnovat naší příležitostné zábavě, tedy geocachingu, a odlovit si pár keší na Kanárských ostrovech. Nacházíme jich na mapě v okolí několik, ale snadno dostupná je víceméně jen jedna kus pod námi. Vydáváme se tedy nejprve k ní a když dorazíme na přibližné místo, poznáváme poprvé, jaký je geocaching na Tenerife. Je s ním totiž jeden velký problém. Jak asi víte, pokud se geocachingu věnujete, obvykle se běžné keše schovávají někam do děr mezi kameny, mezi keře a podobně. V ČR to obvykle není větší problém. Ne tak na místě, které je v podstatě celé tvořeno volně loženými kameny, mezi kterými prorůstají keře. Prakticky nic jiného tu není. Nepomáhá nám příliš ani nápověda „dole ve zdi“ z velmi podobného důvodu – různé zpevňující zídky z kamenů tu jsou na každém kroku a prakticky všechny kameny z nich jdou vytáhnout. Takže trvá poměrně dlouho, než keš najdeme, dokonce už to chceme vzdát. Zato nacházíme nejrůznější odpadky, které potom aspoň odnášíme vyhodit do koše.

Pak se vydáváme na vyhlídku u dominanty zdejšího údolí, vysokého ostrohu. Obojí je vidět skoro odevšad. Překvapuje nás, jak prázdno tu je – jsme tu sice relativně pozdě, něco kolem páté hodiny odpolední (zase moc nestíháme původní očekávání, jako obvykle – ono to cestování zabere vždycky s různými fotografickými zastávkami podstatně více času, než odhadujeme, respektive odhaduju), ale i tak je tu na jednu z největších místních turistických atrakcí prakticky liduprázdno. Na vyhlídce jsme pár minut sami, teprve po čase se tam objevuje další pár, posléze vystřídaný jakýmisi dvěma páry Rusů. Fotografujeme a svačíme. Poté zvažujeme s ohledem na hodinu další možnosti. Z Mascy vede údajně velice pěkná stezka jednou z roklí až na břeh moře. Projít ji ale trvá tři až čtyři hodiny a především jsou na jejím konci jen dvě možnosti – buď se zase vydat stejnou cestou zpátky, nebo nasednou na předem domluvenou loď, která vás odveze do Los Gigantes a odtud se musíte taxíkem nebo autobusem vrátit zpátky do Mascy pro auto. My loď domluvenou nemáme, protože jsme variantu procházení soutěskou zavrhli (s optimistickým komentářem „necháme si to na příště“), takže pro nás tahle varianta nepřipadá v úvahu. Zvažovali jsme možnost projít si třeba jen část soutěsky a pak se zase vrátit, ale s ohledem na časový skluz a také na skutečnost, že teprve tady vidíme, jak vypadá první část stezky a opravdu by se nám nechtělo jít touto cestou v opačném směru (je to vážně dost strmý a dlouhý kopec), se nakonec rozhodujeme pro variantu třetí – soutěsku celou vynechat. Vracíme se tedy zpátky k autu (také do celkem nepříjemného kopce) a vydáváme se na další cestu směrem k našemu druhému dnešnímu cíli – nejzápadnějšímu výběžku ostrova Tenerife, odkud jsou prý krásné západy slunce. Z Mascy stoupáme severním směrem na další hřeben, kde ještě chvíli zastavujeme u restaurace s vyhlídkou. Pak už se vydáváme dál pohořím Teno, jak se masiv, tvořící útesy Los Gigantes, ve skutečnosti jmenuje.

Cesta po západním svahu jednoho z hřebenů je úžasná – opět nádherná úzká a klikatá horská silnice a po levé straně úžasné výhledy na ostré hřbety útesů, kolem kterých se honí mraky a které jsou přeťaté několika stržemi, táhnoucími se až k pobřeží. V dálce je navíc opět vidět ostrov La Gomera. Těsně před tím, než nás silnice svede na východní stranu hřebenu, děláme další fotografickou zastávku na jedné z vyhlídek. Pak už projíždíme sedlem na druhou stranu hřebenu, po které v takřka opačném směru než doteď začínáme klesat do údolí s městečky Las Portelas a El Palmar. To už je sice z větší části ve stínu horských štítů nad ním, ale i tak je do něj velice hezký pohled a proto opět fotografujeme. Všímáme si současně jednoho velice podivného kopce o kus níž, který vypadá, jako by z něj někdo vyhlodal poměrně pravidelné výseče. Přemýšlíme, co to asi je (z dálky to poměrně dost vypadá jako dílo člověka), ale je nám jasné, že pojedeme těsně kolem něj a budeme si ho tedy moci prohlédnout zblízka. Po nějaké době k němu skutečně dorážíme (cestou si z nás ještě ovšem stihne vystřelit navigace a vyšle nás opět dost hroznou uličkou z hlavní silnice, abychom na tuto hlavní silnici po pár stech metrech opět najeli s odhalením, že nás navigace z nějakého neznámého důvodu místo po kvalitní a dobré hlavní silnici v mírném oblouku prostě vyslala po přímce rozbitou jednosměrkou – stále navzdory nastavení nejrychlejší trasy, nikoliv nejkratší) a zjišťujeme, že se zřejmě navzdory dojmu jedná skutečně o přirozený proces eroze. Je pozoruhodné, že místním zjevně rozpadající se kopec příliš starostí nedělá, protože těsně pod ním stojí na hranici uvolněných balvanů několik evidentně obydlených budov. Velice dobře se dá mimochodem prohlédnout i v Google Earth, kde jeho 3D model obsahuje i ony průrvy. Nezastavujeme ale, jedeme dál a klesáme až skoro na úroveň moře do města Buenavista del Norte, kde odbočujeme směrem k našemu cíli, výběžku Punta de Teno.

Cesta se stáčí zpátky k útesům, skrz které zdánlivě nemůže vést žádná cesta, jak jsou vysoké a strmé. Kousek za Buenavistou nás také čeká překvapení – trojjazyčná cedule, upozorňující na to, že silnice do Punta de Teno je oficiálně uzavřena a dál pokračujete jen na vlastní nebezpečí. To je poměrně nepříjemné zjištění – zmínky o Punta de Teno na internetu sice zmiňovaly cosi o tom, že se podle všeho nedá dojet až na místo samotné a je třeba kus cesty dojít pěšky, ale my jsme ještě hezkých pár kilometrů daleko…co teď? Riziko je pravděpodobně dost malé, ale na druhou stranu, cokoliv se například na následujících pár kilometrech autu stane, i kdyby to byl jen drobný kamínek, který něco rozbije, nepochybně se na to nebude vztahovat pojištění. Po jistém váhání se ale rozhodujeme – když už jsme sem vážili tu cestu a má to tam být tak pěkné (a navíc je tam maják, skutečný, poctivý maják), tak to zkusíme risknout. Nakonec, kdyby to vypadalo opravdu špatně, vždycky se můžeme vrátit.

Je fascinující, co s vámi dokáže udělat psychika. Následujících pár kilometrů patří mezi nejhorší (ale současně nejpozoruhodnější), jaké jsem na silnici kdy zažil. Úzká (ale stále poměrně kvalitní) silnička, ohraničená klasickou zídkou, rychle šplhá zhruba do třetiny výšky šestisetmetrových útesů a vine se po jejich úbočí – po pravé straně máte (za zmíněnou zídkou) dvousetmetrovou propast a Atlantik, tříštící se o skály, po straně levé máte hrozivých čtyřista metrů černého skalního masivu, který působí opravdu velmi hrozivě, je místy poměrně dost zvětralý a zvedá se nad silnicí takřka kolmo a občas dokonce vytváří mírné převisy. Celou hrozivou atmosféru, uvozenou ve vaší mysli větou „silnice je uzavřena, pokračujete na vlastní nebezpečí“, dokreslují četné menší i větší kameny, napadané na okrajích silnice. Opravdu velice těžko se to popisuje, to se musí zažít. Je to navíc z čistě logického hlediska dost absurdní – za celou dobu pobytu na Tenerife jsme projeli bezpočtem míst, kde byla šance chytit třeba nějaký kámen do skla přinejmenším stejná jako tady, a přesto to zkrátka nepůsobilo tak intenzivně. Snad ještě nikde jsem se necítil tak směšně malý jako pod těmihle útesy. Opakovaně jsem během té cesty pomyslel na ono „vždycky se můžeme vrátit“ – velmi naivní, jak se ukázalo, protože tady se prostě není kde otočit. Jedinou možností je tak jet stále dopředu a doufat, že to budeme mít co nejrychleji za sebou. A v půlce cesty nás čeká ještě jedno překvapení – silnice tu totiž najednou mizí přímo uvnitř jednoho z útesů v tunelu, dlouhém asi šest set metrů, neosvětleném a nezpevněném. Jako by nestačilo jet vedle útesů, teď pro jistotu jedeme přímo v nich… Po vyjetí z tunelu nicméně zjišťujeme, že to nejhorší máme za sebou, krajina se mírně otevírá a nepůsobí už tak klaustrofobicky. Raději moc nemyslíme na to, že se stejnou cestou budeme muset vracet (kdyby to šlo, opravdu bych raději jel jinudy, ale nejde) a že to navíc bude za tmy, takže jakkoliv je šance na včasné zahlédnutí nějakého případného padajícího kamenu dost malá, za tmy bude zcela nulová. Ze silnice do Punta de Teno nemáme kromě dvou poměrně rozmazaných fotografií v galerii žádný záznam, ale objevil jsem její část v opačném směru na YouTube v tomto videu. Je ale zajímavé, jak je takový záznam oproti realitě nesrovnatelně nudný a vůbec nevystihuje skutečnou atmosféru té cesty… ;)

Punta de Teno se nicméně za ty nervy vyplatí, protože je to úžasné místo, kde by bylo záhodno strávit mnohem víc než jen tu zhruba hodinu, kterou tu nakonec strávíme my. Cesta k majáku je sice zahrazena obrovskou železnou bránou, která mezi černými lávovými stěnami působí dojmem brány do Mordoru, a tím pádem se nelze dostat ani na ten skutečně nejzápadnější výběžek Tenerife, ale to příliš nevadí, protože je to tu i tak velice pozoruhodné. Spíš než slovní popis je patrně lepší se podívat na fotografie, které jsme tu při západu slunce pořídili, byť některá místa by bývala vyžadovala více světla, než bylo k dispozici, nebo alespoň stativ (který jsem s sebou prozřetelně neměl a vracet se pro něj do auta bych nestihl, mezitím by se zcela změnilo světlo). Je to také poměrně rušné místo – navzdory specifické přístupové cestě je tu poměrně dost lidí (ale ne nesnesitelně), podle všeho zejména místních, a spíše mladších. Trofo si jde na jednu z pláží konečně namočit alespoň nohy, já stojím opodál na černé pláži a kochám se atmosférou. Jakýsi místní mladík ze skupinky, koupající se opodál, nás pobízí, ať si jdeme zaplavat, že je to sice studené, ale bezva. Věříme mu a s radostí bychom šli, ale nemáme ani nic na utření a fouká tu docela silný a studený vítr. Jedinou vadou na kráse Punta de Teno je tak asi jen charakteristický zápach v okolí brány majáku, vypovídající o tom, za jakým účelem bývá tohle poměrně kryté zákoutí nezřídka využíváno. Ale to je skutečně problém jen v onom jednom konkrétním místě celého výběžku, jinde ne.

Jakkoliv bychom se tu klidně zdrželi ještě hodně dlouho, musíme se záhy vydat na cestu – vzhledem k zeměpisné šířce se tu jednak stmívá velice rychle a tak jako tak už je docela pozdě. Při odjezdu si ještě všímáme, že je maják skutečně funkční – zatímco jsme se vraceli, začal do dálky vysílat světelné pulzy. Snažím se ho vyfotografovat a nahrát na video, ale nevychází to kdovíjak úžasně. Pak už ale skutečně vyrážíme na cestu. Opět absolvujeme napínavou cestu pod útesy, teď už v takřka úplné tmě. Paradoxně je ale potmě o něco snazší – buď jsme si trochu zvykli, nebo je to, že útesy v podstatě nevidíme, spíše výhodou. Kdo ví. I tak je ale jistou úlevou ocitnout se zase u oné cedule, oznamující, že je cesta uzavřena. Přece jen stavím a vytahuji stavit, abych si vyfotil poslední ohlédnutí za útesy Teno proti rychle temnící západní obloze. Fotografii mi dokreslují světla aut těch, kteří se na návrat po zakázané silnici vydali až po nás. Pak už definitivně vyrážíme plnou parou směr Puerto de la Cruz a hotel. Cesta je bezproblémová, tedy až na problém, který už jsem zmiňoval – nechápu španělské dopravní značení a nemám tedy tušení, jakou rychlostí kde smím vlastně jet. Rychlostní omezení mimo obec takřka nikdy nemají viditelné ukončení ani značkou, ani křižovatkou, ale přesto nezřídka zcela evidentně končí dříve, než by se zdálo, a v obcích zase není výjimkou rychlostní omezení na rychlost vyšší, než jaká je ve Španělsku v obcích povolená. Patrně v tom nějaký systém je, ale opravdu jsem ho nepochopil, takže jedu spíše pomaleji a občas se tak za námi tvoří menší kolona (předjíždět se tu moc nedá). Ale co už. Svým tempem tedy nakonec dojíždíme na hotel.

Samozřejmě nejdříve zjišťujeme, jak jsme na tom se šváby. Trofo v koupelně objevuje jednoho velmi malého, ale jak sama říká, „když mě uviděl, tak se strašně leknul, uvědomil si, že tu vůbec nemá být a rychle zmizel“. Takže vlastně úspěch. Přede mnou je nicméně dilema – na cestu na pozorování je sice relativně pozdě, ale nechce se mi propást další z omezeného počtu nocí. A kromě toho bych taky konečně moc rád viděl, jak vypadá ta opěvovaná tenerifská obloha. Nakonec se tedy rozhoduji, že do parku Teide přesto vyrazím – podle navigace by mi cesta měla trvat zhruba čtyřicet minut, což se ještě dá snést. Trofo nechce zůstat sama v hotelu a kromě toho je také zvědavá, takže jede se mnou. Sestavuji fotografickou montáž s pohonem, nakládáme vše do auta a vyrážíme na vytipovanou vyhlídku pod observatoří Izaňa.

Velice záhy si opět uvědomuji, jak lživé mohou někdy informace z navigace být. Ano, technicky vzato by ujetí těch asi pětatřiceti kilometrů po dané silnici skutečně trvalo nějakých čtyřicet minut – ovšem v případě, že by se po takové silnici skutečně dalo jet povolenou devadesátkou. Realita je ale taková, že po více než půlhodině vytrvalého stoupání nekonečnými serpentinami, kde jsme nuceni jet na dvojku, maximálně trojku míjíme ceduli, oznamující nám, že se právě nacházíme ve výšce zhruba 1200 metrů – což znamená, že jsme v půlce cesty! To se nakonec potvrzuje – cesta pod observatoř nám zabere místo údajných čtyřiceti minut zhruba hodinu deset. Po vystoupení z auta nás čeká zklamání i nadšení současně. Jsme na vulkanické pláni ve výšce zhruba 2300 metrů nad mořem a široko daleko je naprostý klid, až na občasný vítr. Zklamaně si prohlížím světelné znečištění, které je u obzoru poměrně silné – letoviska na pobřeží jsou sice hluboko pod námi, ale svítí zkrátka příliš intenzivně na to, aby neměla na stav oblohy u obzoru vliv. Pohled výše je ovšem něco docela jiného. Trofo prohlašuje, že „tolik hvězd není!“. Je a je to úžasný pohled, na který se nemůžu vynadívat. Některá souhvězdí v Mléčné dráze je dokonce poměrně problém rozlišit, prostě se v ní ztrácejí. Možná se taková místa dají najít i v Evropě, kdo ví. Já vím jen to, že jsem zatím nikde takovou oblohu neviděl. Vyráží mi dech natolik, že bezradně přemítám, kde bych měl s fotografováním začít, a poznamenávám, že tohle snad ani nejde nafotit. Nakonec i vzhledem k pokročilé hodině volím alternativu focení „krajinek“ a pořizuji pár snímků z klasického stativu. Ustavení a seřízení montáže by trvalo příliš dlouho a nás kromě toho čeká více jak hodinová cesta zpátky. Navíc je tu docela zima (Trofo se před ní ukrývá v autě), takže fotím, dokud to trochu snesu, ale poté se zklamaně balíme a vracíme se do hotelu vyspat (na čemž Trofo pracuje už cestou). Cesta dolů je sice zase pěkná (místy se nám otvírají takřka letecké pohledy na osvětlené pobřeží – to musíme někdy v dalších dnech vyfotit), ale úplně stejně únavná – strávit hodinu v serpentinách poté, co jste v nich strávili skoro celý den, prostě není úplně ideální. S mírným blouděním v La Orotavě dorážíme asi ve dvě v noci do hotelu a vzápětí jdeme spát. Já mezitím ještě zjišťuji, že i kdybych býval s pohonem fotit chtěl, měl bych smůlu, protože jsem si v pokoji zapomněl jeho ovladač. Pak náš třetí den pod modrou i hvězdnou oblohou Tenerife definitivně končí.

Další díly:

První den
Druhý den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

4 lidem se článek líbí.

Znelíbit