Tenerife 2012 – díl pátý

Led
06
2013

Pátý den – Mořská fauna


Galerie: Pátý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne (hotel, Los Gigantes) – KML, Google Mapy
Druhá část dne (Los Gigantes, El Puertito) – KML, Google Mapy
Třetí část dne (El Puertito, hotel) – KML, Google Mapy

Ráno se nám dle očekávání nechce příliš vstávat, ale máme smůlu – v jedenáct hodin má z přístavu v Los Gigantes vyplouvat loď za delfíny a velrybami, na jejíž palubě máme být. Navíc se máme nejpozději půl hodiny předem ohlásit firmě, která výlety pořádá, aby s námi definitivně počítali (byť je vše zaplaceno a peníze patrně nevracejí). Ačkoliv ale s ničím příliš neotálíme, stejně se nám nepodaří vyrazit z hotelu v plánovaných devět hodin, ale až ve čtvrt na deset. Podle navigace bychom to ale měli stále bez větších problémů stíhat. Navigace ale bohužel tak docela nepočítá s tím, že i na Tenerife existuje dopravní špička. Silnice z Puerta Cruz dolů po pobřeží je v devět hodin ráno frekventovanější, než jsme ji v uplynulých dnech kdy viděli. Zákon schválnosti v plné síle udeří až za městečkem Icod, kde odbočujeme z pobřežní silnice a začínáme stoupat nahoru na hřeben stejnou cestou, kterou jsme tudy už jeli cestou do Mascy. Kousek za Icodem totiž dojíždíme autobus, který se ve zdejších stoupáních a serpentinách příliš hnát nemůže. Špatnou zprávou tedy je, že dalších asi čtyřicet minut jedeme čtyřicítkou přímo za autobusem – nejdelší úsek na celé cestě, kde by se snad dalo předjíždět, má tak možná dvěstě metrů, a slabé Fiestě se navíc do zdejších kopců moc nechce, takže předjíždění zkrátka příliš nepřipadá v úvahu. Dobrou zprávou je alespoň to, že navigace výjimečně s relativně nízkou rychlostí pohybu po těchto silnicích počítá, takže oproti jejímu prvotnímu odhadu nenabíráme větší zpoždění, v podstatě jen asi v řádu deseti, možná patnácti minut. Jedenáctou hodinu stále celkem v pohodě stíháme, jen nás zřejmě čeká další místní telefonát.

V jedné z posledních vesniček před hřebenem se konečně daří autobus předjet a můžeme tedy konečně jet vlastním tempem. Přejíždíme hřeben a objevuje se před námi opět údolí Santiaga del Teide a nad ním vedlejší hřeben nad Mascou. Sjíždíme dlouhými serpentinami dolů ze Santiaga do Los Gigantes a protože se kvapně blíží půl jedenáctá, jsme nuceni telefonovat. To probíhá celkem bezproblémově (místní jako obvykle nic moc neřeší a jsou v pohodě), jen je Trofo jakožto pověřená telefonistka (nechci se zdržovat zastavováním) poněkud zaskočena z míry zjištěním, že se Španělům zřejmě moc nelíbilo moje příjmení (nebo jsou natolik neformální), takže si mou rezervaci zapsali na jméno „Mr. Martin“. Ale nakonec se všechno dohodlo, takže proč ne. V maríně Los Gigantes jsme nakonec zaparkovali něco kolem 10:40, tedy se skoro dvacetiminutovou rezervou. Vydali jsme se obhlédnout situaci a domluvit se s lidmi z firmy, která výlet pořádá. Po krátké domluvě jsme se opět přesvědčili, že Španělé si s nějakou přesností příliš hlavu nelámou – odjezd sice měl být v jedenáct hodin, ale velmi výmluvně nám bylo oznámeno, že to bude „tak nějak, někdy po jedenácté, jak to vyjde“. Jinými slovy, máme spoustu času, takže si do tašek v klidu připravujeme všechny potřebné věci (součástí výletu má být i koupání s možností šnorchlování, takže si například bereme i brýle se šnorchlem).

Sledujeme také, jak se molo plní lidmi, a začínáme si říkat, že loď asi bude docela nacpaná. Nebylo by ostatně divné, kdyby se firma snažila její kapacitu naplnit na maximum. Po chvíli ale většina přítomných odchází k lodi konkurenční společnosti, jejíž plavidlo je stylizované do podoby klasické plachetnice a evidentně pojme podstatně víc cestujících. Tady by asi bylo vhodné zmínit, že my jsme se rozhodli pro loď jménem Nashira Uno, na které je sice cesta o něco dražší (i když s online slevou ne výrazně), ale zmíněná plachetnice konkurenční společnosti na nás zkrátka působila až příliš kýčovitě a „turisticky“. Dlužno dodat, že jsme za celou dobu trvání výletu svého rozhodnutí nelitovali, právě naopak.

Kolem jedenácté se přesouváme na loď, kde usedáme na horní palubě. Jsem ze včerejška poněkud spálený (jsem jeden z těch, kteří buď mohou použít krémy proti slunci s absurdně vysokým ochranným faktorem a zůstat bílý jako stěna, nebo nepatrně ubrat a okamžitě se spálit na škvarek) a nechci se na moři spálit ještě víc, takže se důkladně mažu, ale především mám s sebou bundu, abych si měl čím zakrýt paže, které mám spálené nejvíce. I když je bunda lehká, zdejší podnebí zkrátka na bundy příliš není, takže je mi příšerné vedro a připadám si jako naprostý blázen – sedím na lodi v přístavu na ostrově nedaleko obratníku Raka, je asi třicet stupňů, ale já mám na sobě bundu a potím se, zatímco všichni kolem chodí v plavkách. Inu, co nadělám. Aby toho nebylo málo, začíná se po lodi promenádovat kameraman pořadatelské společnosti, který všechny pečlivě zabírá. Jinak je to ale velice sympatický člověk, který nám velmi zdvořile a ohleduplně každému vysvětluje, že bude celou cestu natáčet, aby nám na jejím konci nabídl profesionálně zpracovaný záznam, a že si ho nemáme pokud možno příliš všímat, nicméně že pokud by nám jeho přítomnost nějak výrazněji vadila, že stačí říct a on to bude respektovat. Neříkáme nic, je vážně sympatický a zas tak nám nevadí, ale úplně nadšeni z něj zkrátka také nejsme ;) Stejně sympatický je ale i zbytek posádky, se kterým přijdeme do styku – ať už jde o průvodkyni a současně (prý) odbornici na mořské tvory, která nám cestou vše vysvětluje bez nejmenšího zaváhání ve třech jazycích (španělština, němčina, angličtina), nebo o postaršího kapitána, který vypadá jako kombinace ostříleného mořského vlka a italského mafiána.

Vyplouváme nakonec až něco po čtvrt na dvanáct. Mně se samozřejmě ihned znatelně ulevuje, protože jakmile se loď dá do pohybu, začne pochopitelně foukat vítr, který navíc po vyjetí z přístavu ještě sílí. Prvním cílem naší cesty by mělo být setkání s delfíny, takže míříme na místa, kde se obvykle zdržují. Na ostrov samotný a na útesy Los Gigantes je z moře úžasný pohled, navíc je odsud mnohem lépe vidět, jak se nad celým ostrovem tyčí kužel Teide (a že od okraje kaldery to k jeho vrcholku je skutečně ještě skoro tak daleko jako ke kaldeře od pobřeží). Sledujeme ho se směsí úžasu a obav – zítra se na něj budeme škrábat. Během cesty se dozvídáme základní informace o tom, jak bude výlet probíhat, kam pojedeme a také co bychom mohli nebo nemohli cestou vidět. Cesta ubíhá velice rychle a záhy se ocitáme v místech, kde je výskyt delfínů nejpravděpodobnější. Kapitán zpomaluje a tasí triedr, kterým bedlivě zkoumá obzor a hledá známky přítomnosti delfínů. Posádka mu v tom samozřejmě pomáhá.

Jelikož se jedná o sledování volně žijících zvířat, není nikdy předem jasné, která z nich uvidíte a která ne. Pozorování delfínů je ale poměrně jisté, protože jich tu v místních vodách žije poměrně hodně a šance, že na ně narazíte, je tak nesrovnatelně vyšší než třeba v Chorvatsku, kde je sice při některých lodních výletech také můžete spatřit, ale je to spíš vzácností. Kapitáni zdejších lodí navíc aktivně spolupracují a jakmile jeden z nich na něco zajímavého narazí, ihned to solidárně nahlásí rádiem pro ostatní lodě. A právě to se také za chvíli děje – kapitán naší lodi objevuje hejno delfínů, takže se k němu velmi volným tempem vydává a současně do rádia hlásí svůj objev a polohu. Za chvíli už se k delfínům blížíme a konečně si je můžeme prohlédnout zblízka. Osobně jsem ještě živého delfína neviděl a musím přiznat, že je to velice pozoruhodný zážitek. Jsou to opravdu úžasná zvířata. Nemá smysl to kdovíjak popisovat, slova tu stejně vůbec nic neřeknou. Něco možná napoví fotografie nebo video (pokud se k jeho zpracování někdy dostanu…), ale osobní zážitek je stejně naprosto jiný. Delfíni jsou pro mě jedním z vrcholů celé návštěvy Tenerife a mít možnost, hned se na podobný výlet vydám znova. A jsme opravdu velice rádi, že jsme se rozhodli podívat se na tahle zvířata takhle, ve volné přírodě, a ne v zábavním parku v bazénu. Pobíháme po palubách sem a tam a nemůžeme se jich nabažit.

Po chvíli připlouvá plachetnice konkurenční firmy. Ve společnosti delfínů pořizuji jedny z nejkýčovitějších fotografií, jaké jsem kdy udělal, které jako by vypadly z toho nejlacinějšího katalogu cestovní kanceláře – modré moře, delfíni a plachetnice. Tady je to nicméně realita. Náš kapitán se ale od konkurenční lodi po chvíli vzdaluje a vydáváme se vstříc méně pravděpodobnému, ale o to napínavějšímu a lákavějšímu setkání – velrybám. Nabíráme kurz dále na volné moře a plujeme dál, směrem k ostrovu La Gomera, jehož pobřeží se nám stále přibližuje. Hádám, že v nejzazším bodě cesty jsme dost možná byli téměř na půli cesty mezi oběma ostrovy, i když se to špatně odhaduje (a GPS záznam jsem si samozřejmě nezapnul, nenapadlo mě to).

Pátrání po velrybách je značně zdlouhavější, až se skoro začíná zdát, že budeme mít smůlu a budeme se muset spokojit s delfíny. Když už máme dojem, že se kapitán začne vracet zpátky k Tenerife, zadaří se a nedaleko objeví rodinku kulohlavců Sieboldových. Jsou to menší velryby podobné delfínům, nejde o žádné plejtváky nebo podobná zvířata, která si obvykle lidé představí, když se řekne „velryba“. Kusy, které jsme viděli, se odhadem pohybovaly velikostí někde kolem čtyř až pěti metrů. Ale to nic nemění na tom, že sledovat je, jak kolem vás kloužou pod vodní hladinou, je naprosto fascinující a úžasné. Obzvlášť, když se k tomu občas ozve i poměrně charakteristické volání, které znáte z přírodopisných dokumentů. Průvodkyně nám vysvětluje, že v místech, kde se nacházíme, je hloubka něco kolem jeden a půl kilometru (moře je kolem Kanárských ostrovů všude už poměrně blízko od pobřeží celkem hluboké, nedaleko jižního pobřeží jsou hloubky kolem tří kilometrů) a kulohlavci se do této hloubky potápějí (nezapomínejme přitom, že jsou to savci, nikoliv ryby) a živí se olihněmi a chobotnicemi. Jak říkám, zkrátka fascinující.

Pak už je ale čas pokračovat v cestě, takže se s kulohlavci definitivně loučíme. Existuje ještě šance, že cestou zpět potkáme nějaká jiná zvířata (ve zdejších vodách žije kytovců více a skutečně se zde občas vyskytují i „dospělé“ velryby) nebo alespoň ještě jednou delfíny, ale ta se nakonec ukazuje jako falešná. Svou dávku pozorovatelského štěstí jsme si zkrátka dnes už vybrali. Ale ani náhodou si nestěžujeme. Cestou sice ještě letmo zahlédneme mořskou želvu, ale jakmile se k ní začneme blížit, dá nám jasně najevo, co si o naší přítomnosti myslí, a zmizí v hlubinách moře. Ale na želvy máme beztak dnes ještě zálusk jinde, třeba se nám zadaří alespoň tam.

Pak už se plnou parou blížíme k pláži pod soutěskou Masca, odkud jezdí turisté, kteří se z vesnice vydají zmiňovanou stezkou dolů k pobřeží. Útesy před námi se rychle zvětšují a dosahují hrozivé výšky, až nakonec kotvíme nedaleko pláže. Posádka lodi vytahuje obří pytle s potápěčskými brýlemi a šnorchly, které nabízí volně k použití, a vybízí nás ke koupání. Současně začíná chystat oběd, který je součástí zájezdu. Ostatně cestou sem jsme byli svědky toho, jak k naší lodi přijela sesterská loď stejné společnosti a posádky si mezi sebou předávaly proviant – docela zajímavý zážitek sledovat, jak metr za sebou plují dvě lodi a mezi nimi jsou předávány tácy s talíři.

Trofo si bere brýle a šnorchl vlastní a vzápětí už mizí přes palubu. Já poněkud váhám, přítomnost tolika lidí mi není příjemná, preferoval bych zhruba o všechny méně lidí, zastávám názor, že do plavek by se měl na veřejnosti svlékat jen ten, kdo tím nebudí veřejné pohoršení. Ale nakonec mávnu rukou a chystám se do vody také. Slézám po žebříku na spodní palubu tak, jak jsem to činil doteď – zády k lodi. To se mi během okamžiku vymstí a já se stávám středem pozornosti a vrchním idiotem celé expedice – předchozí plavci totiž mezitím zvládli stupně žebříku namočit, takže naprosto pekelně kloužou a mně podkluzují nohy a řítím se dolů. Snažím se zabrzdit pád alespoň rukama na ocelovém zábradlí, ale to je mokré úplně stejně, takže nemám šanci se ho jakkoliv zachytit a po nohou zpola padám, zpola kloužu na spodní palubu. Ta je samozřejmě taktéž mokrá a kluzká, takže mi po doskoku podjedou nohy ještě i na ní a předvedu přihlížejícím složitou akrobatickou figuru, která končí se mnou na zemi, odkud už naštěstí není kam padat. Kameraman se mě vyděšeně ptá „Man, are you OK?“ Všem vysvětluji, že jsem naprosto v pořádku (a je to pravda, ačkoliv to nepochybně vypadalo děsivě, ve skutečnosti jsem se vlastně ani neuhodil a kromě trapasu jsem žádnou újmu neutrpěl), ale nezdá se, že by mi to kdovíjak věřili a po zbytek výletu mě většina přítomných sleduje velmi ustaraným pohledem. Inu, není lepší způsob, jak od sebe odvést nežádoucí pozornost, než ze sebe přede všemi přítomnými udělat totálního idiota…;) Doufám jen, že celý manévr nebyl profesionálně zaznamenán.

Mizím raději urychleně do vody, respektive pod hladinu, kde rychle zjišťuji, že je to tu pod vodou opravdu moc pěkné, mnohem hezčí než na místě, kde jsme šnorchlovali včera. Vzpomínám si, že jsem si s sebou chtěl vzít podvodní pouzdro na fotoaparát, takže se (velmi obezřetně) vracím nahoru ke svým věcem. Prohrabu celý svůj batoh, ale pouzdro nikde nenacházím. Nakonec to zklamaně vzdávám a vracím se do vody. Tam potkávám Trofo, která kdesi zkoumala mořské hlubiny, a ukazuje se, že je zřejmě jediným účastníkem výletu, který můj akrobatický výstup neviděl. Trávíme ještě nějakou dobu šnorchlováním, ale pak už je čas vylézt z vody ven, protože se podává oběd – velice chutná paella (i když bych osobně uvítal něco, v čem je méně sacharidů, ale co už nadělám – ostatně po dobu dovolené jsem na nízkosacharidovou stravu beztak víceméně rezignoval, je s ní v restauracích a podobných podnicích příliš mnoho problémů, nikde s takovým stravováním příliš nepočítají). Takže obědváme a znovu si pochvalujeme, jak dobře jsme si vybrali – u té druhé firmy oběd v rámci výletu není.

Pak se vracíme na místa a loď se začíná plnit – přistupují totiž turisté, kteří si zaplatili cestu z Mascy do Los Gigantes, a loď tak záhy vytěžuje svou kapacitu a dokonce musí další cestující odmítat. Vydáváme se na cestu podél tmavých a vysokých útesů zpátky do Los Gigantes. Posádka cestou zpět krmí zbytky od oběda racky, kteří házené kousky jídla chytají za letu a plachtí kolem lodi. Kameraman obchází celou loď a v několika jazycích všem rozdává instrukce, jak postupovat, pokud si chcete objednat jeho záznam. Nemáme to v plánu, ale nabídka se nám docela líbí – prospekt slibuje personalizovaný záznam (tzn. že bude sestříhaný tak, abyste v něm převažovali právě vy) v HD kvalitě velice slušnou kamerou za nějakých 30 euro, který si buď budete moci vyzvednout ještě ten den večer v Los Gigantes, nebo si ho můžete nechat poslat do druhého dne do hotelu na recepci. Za ty peníze nám to přijde velice slušné. U nás se kameraman nicméně zastavuje a opět nás oslovuje svým specificky zdvořilým a ohleduplným způsobem s tím, že do svého videa rád přidává polibek nějakého mladšího páru, pokud to okolnosti dovolují, takže kdyby nás to příliš neobtěžovalo… Tak úplně se nám nechce být aktéry ve videu, které si sami neobjednáme, ale nakonec nad tím mávneme rukou a odbudeme si pod jeho vedením svou hereckou premiéru. Dobře vám tak.

Pak už je ale definitivně konec, jsme zpátky v přístavu a s Nashirou Uno se loučíme. Je něco kolem půl třetí, tedy o něco později, než jsme očekávali. Vyrážíme si nakoupit nějaké zásoby na další cesty a za chvíli přístav v Los Gigantes opouštíme. Tentokrát už je placení za parkování jednodušší, i když částka nás úplně nepotěší.

Naším dalším cílem je další šnorchlovací tip, který jsme objevili během příprav – malá zátoka El Puertito na západním pobřeží, která je na Tenerife vyhlášená, protože zde žijí mořské želvy. Tipy, které jsme četli, doporučovaly co nejčasnější ranní návštěvu s tím, že později zde bývá hodně rušno. Dostat se sem v doporučovaných devět hodin je ale pro nás z Puerta Cruz stejně poměrně nereálné, takže zkrátka doufáme, že snad budeme mít štěstí a želvy třeba potkáme i v pozdním odpoledni. A kdyby ne, nic tak strašného se koneckonců taky nestane.

Další informací, kterou o Puertitu máme, je to, že se poměrně špatně hledá, a že těsně před městem Armeňime je k ní nenápadná odbočka s improvizovanou cedulí. Bohužel nevíme, ze kterého směru. Navigace ale El Puertito zná a tvrdí, že nás tam zavede, takže v Los Gigantes nastavuji směr El Puertito a necháváme se vést po pobřeží směrem k jihu. Navigace nás opět protahuje neuvěřitelnými okreskami mezi banánovými plantážemi, po kterých už jsme před pár dny jednou jeli. Potom se napojujeme na hlavní silnici a bez větších problémů dorážíme až do Armeňime, kde napjatě vyhlížíme zmíněnou ceduli. Žádnou ale nevidíme, takže posloucháme navigaci. Což je velká chyba. Ta nás totiž protáhne sem a tam jednosměrkami u rozsáhlého hotelového komplexu (který se evidentně stále rozrůstá), abychom asi o čtvrt hodiny později skončili na konci slepé ulice před zdí, za kterou se nachází banánová plantáž a dál se opravdu jet nedá, i když nás navigace směle pobízí, ať pokračujeme rovně po cestě. Mezi námi a domnělou lokací El Puertita je navíc dost hluboká rokle. Nezbývá tedy než se otočit, protrpět znovu dlouhou cestu zpátky do Armeňime a zkusit to na druhé straně.

Projíždíme k nelibosti řidičů za námi co nejpomaleji Armeňime, ale nikde není vidět žádná odbočka v potřebném směru. Až teprve úplně na konci městečka, u benzínové pumpy, se zdá, že je zde jakási velmi nenápadná odbočka, i když žádná cedule stále nikde. Pouštíme se tedy po ní do neznámých končin – vypadá velmi zapadle, ale vede nás zhruba správným směrem. Nakonec se ocitáme takřka u moře na skalním výběžku, pod který klikatě sbíhá silnice dolů k něčemu, co se ani snad nedá označit za vesnici, spíš jde jen o shluk několika domů. Mapa ale hovoří jasně – tohle je El Puertito. Kromě toho vidíme jakousi pláž, takže pokračujeme po cestě dál.

Přijezd do El Puertita je pozoruhodným zážitkem. Domů je zde skutečně pomálo, ale zhruba stejný počet je tu nejrůznějších improvizovaných příbytků, jejichž styl asi nejvíce připomíná trochu majetnější bezdomovce – omlácené autokaravany, špinavé stany, mnohdy bizarně pospojované do jednoho většího příbytku…zkrátka poměrně svérázné místo. Na linkované fotografii to moc vidět není – tu „drsnější“ část zdejšího osídlení jsem si totiž prostě netroufl fotit, abych se vyhnul případnému konfliktu s jeho obyvateli, kterým by se možná fotografování nemuselo líbit. A nikde jediný cizinec nebo turista. Přiznávám naprosto upřímně, že se mi tu příliš nechtělo stavět, protože ocitnout se na takhle vyhlížejícím místě v ČR, patrně bychom tam z auta během čtvrt hodiny našli jen očesaný skelet. Ale faktem je, že tady jsme u nikoho žádnou zjevnou pozornost nevzbuzovali. Rozhodli jsme se to tedy přece jen risknout a spoléhat na to, že nakonec přece jen máme auto bez označení, že je z půjčovny, takže snad bude vzbuzovat menší pozornost, než by tomu bylo v opačném případě. Tak jako tak tu ale mnoho věcí nenecháváme a vyrážíme hledat nějaké místo u vody.

Procházíme úzkými uličkami (všemi třemi, které tu mají) a po pár krocích se ocitáme na „nábřeží“. Přímo před námi je velká cedule, která nás informuje o tom, co všechno zdejší pláž nabízí a co ne. Stručně řečeno, nenabízí kromě moře vůbec nic (z nějakého důvodu ovšem autor cedule považoval za nutné uvést vše, co pláž nenabízí, takže je cedule posetá přeškrtnutými symboly snad úplně všeho, co vás napadne). Opodál u samostatné cedule s varováním, že je zde zakázáno koupat psy, vesele dovádí mokrý pes. Kousek napravo je vedle přísného zákazu stanování vybudován velký stan. Mezi přítomné zapadáme asi jako mimozemšťané, kteří právě přistáli přímo uprostřed města. Kupodivu nám ale nikdo z přítomných nevěnuje větší pozornost, jen občasný znuděný pohled. Tady zjevně vůbec nikoho nezajímáme.

Na hlavní pláž rozhodně nemáme v plánu jít (ona taky není z nejkrásnějších), ale napravo od ní se nachází skalnatý výběžek, odkud se zjevně taktéž celkem dá do vody vlézt. Vydáváme se tedy tam. Míjíme další skupinku, která si zde staví stan a chystají se cosi vařit nad ohněm (je tu zákaz rozdělávání ohňů, samozřejmě). Jdeme do vody a zjišťujeme, že kameny neuvěřitelně kloužou. Ale dá se to zvládnout a když jsme ve vodě, tak zjišťujeme, že je tu moře pod vodou skutečně docela hezké, zejména pokud se vydáme směrem k ústí zátoky. Je tu mimochodem oproti varováním až překvapivý klid, jediná potápěčská loď právě odjíždí. Což se nám úplně nehodí, protože netuším, kde přesně máme želvy hledat, instrukce nebyly příliš specifické, v podstatě zmiňovaly jen to, že se pohybují kdesi u ústí zátoky v hloubce kolem deseti metrů, ze které celkem pravidelně vyplouvají ke hladině, a že je obvykle lze najít velice snadno podle jiných potápěčů. Ti tu ale nejsou, takže se snažím prozkoumávat hlubší místa kolem ústí, ale nakonec ani po celkově asi hodinovém pátrání želvy neobjevuji. Útěchou nám může být poměrně velké množství ryb které se pohybuje kolem útesů u ústí zátoky. Celkově je to tu popravdě řečeno o poznání hezčí a živější než místo, kde jsme se potápěli předchozího dne, což nám jen potvrzuje, že jsme patrně nebyli úplně na tom správném místě.

V El Puertitu trávíme nakonec asi dvě hodiny, po kterých se jednak začínalo kazit počasí a jednak zvolna stmívat (cesta sem nám kvůli bloudění zabrala poněkud více času). Želvy jsme nenašli, asi bychom na to měli být lépe připravení a navíc je možné, že odpoledne jsou už tak otrávené přítomností zástupů potápěčů, že prostě odplouvají někam dál na volné moře. Začínáme se tedy zvolna balit. Táborníci mezitím zmizeli – ne z vlastní vůle, nýbrž byli vyhnání policisty, kteří se tu objevili a velmi nekompromisně skupinku vyzvali k odchodu. Bylo to upřímně řečeno poměrně překvapivé – na to, jak anarchisticky to tu působilo, tu přesto zjevně někdo na dodržování zákonů poměrně aktivně dohlíží. A také bylo zajímavé sledovat celý „zákrok“ – živě jsem si představoval, jak by asi taková situace probíhala u nás doma. Táborníci by patrně měli spoustu řečí, dost možná by policistům nadávali, ti by byli bezradní a možná by nakonec i odešli. Tady si nikdo nic takového nedovolil, slovo policisty tu evidentně něco znamená a příliš se o něm nediskutuje. Ostatně, upřímně řečeno, já bych se španělskými policisty taky nerad o něčem diskutoval, většina z nich vypadá dost nekompromisně (což má možná nemalý podíl na respektu, který vzbuzují).

V kamenech kolem nás slyšíme spoustu cvakání klepet – zjevně je tu obrovská spousta krabů. Bohužel, pokud kraby znáte, pak víte, že jsou to jedna z nejplašších zvířat, na která můžete narazit – při sebemenším náznaku pohybu zalézají do temných štěrbin a zákoutí a hned tak je odtud něco nedostane. Vydávám se s fotoaparátem na lov, rád bych nějakého vyfotil. Pár jich zahlédnu, včetně hezky barevných, ale když se pokouším o nějaký slušný záběr, krab vždycky vyděšeně zamává klepety a zmizí ve tmě. Pár se jich pokouším nahánět mezi kameny, ale nakonec to vždycky končí jenom zlověstným cvakáním klepet z nějaké tmavé škvíry. Takže se ve finále musíme po fotografické stránce spokojit jen s fotkou jednoho poměrně velkého červeného kraba, který byl ovšem už někým ochutnaný…

Auto pochopitelně nacházíme na místě tak, jak jsme ho tam zanechali. Pojedli jsme něco chleba a popili k němu trochu salámu a sýra (čtete správně, to je skutečně mnohem výstižnější popis toho, jak konzumace probíhala) a vydali se na cestu. Dnes jsme neměli v plánu vydávat se na noc nahoru do parku, chtěli jsme se primárně jen vrátit do hotelu. To nicméně stejně obnášelo cestu zpět k Los Gigantes a poté dál přes Santiago del Teide a Icod de Los Vinos na severní pobřeží. Teď nás ale navigace vedla poměrně slušně, protože jsme jeli víceméně po hlavní silnici, ze které jsme nikam nemuseli uhýbat. Ta už poměrně záhy znovu začínala stoupat a v klesajícím slunci se nám otvíraly nádherné výhledy do údolí pod námi. Zejména úsek kolem města Guia de Isora byl opravdu nádherný, bohužel se tu ale v našem směru příliš nedalo zastavovat, takže jsme měli s fotografováním víceméně smůlu a z této části cesty máme jen několik fotografií přímo z auta za jízdy. Za úrovní města Los Gigantes už nám výhled zakrývaly mraky a slunce se už hodně naklonilo k obzoru, takže bylo spíše šero a zdálo se, že z fotografování už toho dne moc nebude, i když cáry mraků, plující kolem špičatých útesů, vypadaly moc pěkně (nakolik se to těm několika málo fotografiím podařilo zachytit, to nevím). Pak se ale už při stoupání nad Santiago del Teide situace přece jen změnila – zapadající slunce totiž zbarvilo mraky všude kolem nás zvláštními odstíny fialové barvy. Věděli jsme o nedaleké vyhlídce na Santiago, odkud by se dalo pár fotografií pořídit, takže jsme na ní zastavili a já se vydal, vybaven stativem kvůli nedostatku světla, fotit příchod fialové noci do údolí Santiaga del Teide. Trofo nicméně odmítala vystoupit z auta – přece jen se tu poměrně rychle ochlazovalo (co naplat, byli jsme v téměř 1500 metrech nad mořem a to po soumraku na letní oblečení zkrátka tak moc není).

Pak už jsme se ale vydali na cestu do hotelu, která nás ještě vedla nekonečnými serpentinami klesáním k vesnici El Tanque a poté dolů na pobřeží k městu Icod de los Vinos. Odtud už byla cesta do hotelu snadná, ostatně se tu v těchhle částech už začínáme docela dobře orientovat i bez navigace. Astronomická výprava se dnes nekonala, jakkoliv mě to neskutečně mrzelo. Ale další den nás čeká zážitek, který bude mít zcela bezpochyby šanci zastínit celý zbytek našeho pobytu na Tenerife, ať už dopadne jakkoliv, a na který zkrátka musíme být odpočatí. A na dnešek jsme toho moc nenaspali. Upadáme tedy do postelí. Zítra touhle dobou, pokud vše dopadne dobře a neskolí nás ani naše ne zcela optimální kondice, ani výšková nemoc, budeme ležet v postelích, nacházejících se o zhruba tři tisíce metrů výše – v horské chatě Altavista na cestě na vrcholek El Teide…

Další díly:

První den
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

5 lidem se článek líbí.
Napsal(a) dne 6. 1. 2013 v 04:44
Kategorie: Fotografie,Osobní,Tipy

3 komentáře »

  • r0b0t Windows 7 Google Chrome 23.0.1271.97 napsal:

    Místo bundy zkus příště termotriko z nějakého funkčního materiálu. Prodávají se i s dlouhými rukávy (zimní sporty) a jsou rozhodně prodyšnější než bunda.

  • Case Windows 7 Opera 9.80 napsal:

    No, to jednak předpokládá, že bych na sebe nějaké sehnal (což je samo o sobě prakticky vyloučené), že bych z toho materiálu nešílel (dtto) a především to, že bych ho měl s sebou… Bundu jsem měl víceméně jen proto, že jsme plánovali to lezení na Teide. A ona to teda nebyla klasická bunda, spíš taková polotepláková, prodyšná byla poměrně dost (čehož jsem pak naopak celkem litoval na té Teide). Jen zkrátka v tamním počasí a podnebí je jakákoliv vrstva navíc celkem znát (kolem toho poledne tam bylo i v tom září přes třicet ve stínu a dost vysoká vlhkost vzduchu).

  • r0b0t Windows 7 Google Chrome 23.0.1271.97 napsal:

    No já měl v tropech to tričko taky kvůli sopce a taky jsem litoval, že jsem si nezval teplejší oblečení. A ten materiál je taková celkem hladká umělotina.

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com