Living at the edge of the world

Druhý den – Out of gas

Galerie: Druhý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne (hotel, letiště, Los Gigantes) – KML, Google Mapy
Druhá část dne (Los Gigantes, park Teide, hotel) – KML, Google Mapy

Trofo nemůže dospat a odolat kokrhání kohouta, které se tu poněkud bizarně odkudsi ozývá, a tak ráno tráví čas fotografováním Puerta de la Cruz za východu slunce a pozorováním svazku balónků, které komusi unikly. Za nějakou dobu vstávám i já a vypravujeme se na snídani, kterou máme v ceně pobytu. Nevíme, co máme čekat – prakticky ve všech recenzích hotelů v Puertu včetně tohoto si hosté stěžovali na mizernou kvalitu snídaní, pohybující se na hranici poživatelnosti. Trochu tápeme při hledání hotelové restaurace (prochází se zahradou) a cestou si všímáme jakési skupinky Němců, kteří upřeně hledí na kamennou zeď. Nechápeme, ale soudíme, že je to možná nějaký německý národní zvyk a pokračujeme do restaurace. Snídaně probíhá klasicky formou švédského stolu a nabídka je překvapivě bohatá. Nic z nabízeného nepůsobí nijak podezřelým dojmem a ochutnávka vše potvrzuje – není to možná prvotřídní kuchyně, ale na hotelovou snídani nám to oběma připadá více než slušné. Čert ví, jaké měli dotyční kritizující představy nebo nároky.

Cestou zpátky na pokoj znovu procházíme kolem oné kamenné zdi, na kterou už začíná svítit slunce…a vzápětí nám dochází, co tu předtím dělali ti Němci. Zeď je totiž doslova obsypaná ještěrkami nejrůznějších velikostí, od pár centimetrů až po dobrých třicet. Spousty z nich jen nenápadně vykukují z děr mezi kameny. Je fascinující je sledovat a samozřejmě se tu stejně jako Němci před námi zastavujeme (stavíme tu poté každý den). Máme s sebou jen malý kompakt a mobily, ale děláme první fotky s tím, že v příštích dnech se na to vybavíme líp. V rychlosti si také prohlížíme zahradu, která na našince působí velice exotickým dojmem. V ní také potkáváme obal k rannímu kokrhání, které nás budilo (a Trofo mu věnuje několik nehezkých slov).

Dnes je před námi něco, co jsme tak docela neplánovali – totiž cesta zpátky na letiště a výměna auta. Je to poměrně nepříjemné, protože to znamená ztratit skoro hodinu a půl cestou kolem ostrova a ujet něco přes sto kilometrů. Ale co se dá dělat. Vyrážíme tedy záhy na cestu, ať to máme za sebou, a současně přemýšlíme o tom, jak této skutečnosti přizpůsobíme zbytek dne. Ten se ale ještě před odchodem z hotelu dále komplikuje – Trofo zjišťuje, že si s sebou na dovolenou nevzala hořčík, který poměrně nutně potřebuje. Nezbývá nám, než v silně křesťanském Španělsku zkusit najít lékárnu, která má otevřeno v neděli. Recepční (stejný jako včera, tedy s minimální znalostí angličtiny) nám vysvětluje, že v Puertu taková skutečně je, ale jen jedna, a že se nachází prakticky vedle místní velké atrakce, Loro Parque (delfinárium a zoo v jednom). Dojet tam je jedna věc. Zaparkovat a najít lékárnu věc docela jiná – všechna parkoviště kolem Loro Parque a ostatně nejen tam jsou beznadějně obsazená. Zkouším zajet do některé postranní uličky, ale navíc se tu chystá jakási fiesta a celá řada ulic je zavřených, takže se záhy motám neuvěřitelnou změtí uzoučkých jednosměrek, až nakonec skončím v jedné slepé – dál už je jen malá kaplička a moře. Ale vypadá to hezky, to ano. Po chvíli se vymotávám a znovu zkouším štěstí u Loro Parku, ale znovu marně. Vtom si Trofo všímá lékárny, kterou hledáme – jen je v protisměru. Zastavuji nicméně na okamžik u chodníku s tím, že se někde otočím a prostě zastavím na těch pět minut přímo před lékárnou, kde je sice zákaz zastavení, ale je tam jediné volné místo na zastavení široko daleko. Bohužel se to lépe řekne než udělá, takže než mám šanci se otočit, objedu polovinu Puerta Cruz a u lékárny navíc zjišťuju, že volné místo zcela v poklidu obsadil někdo z místních. Trofo ale už čeká před lékárnou se svým hořčíkem, takže opět jen na okamžik zastavíme dopravu a vzápětí už míříme směr letiště. Spekulujeme přitom o tom, zda tu skutečně je jediná lékárna, otevřená v neděli (Španělé jsou na práci v neděli dost citliví), nebo zda má jen náš hotel s touhle nějakou dohodu. Čert ví.

Trofo se cestou pokouší fotit z auta kompaktem, tak jako včera, ale záhy to znechuceně vzdává. Kompakt zkrátka není pro takové fotografování příliš vhodný nástroj – než zaostří a pořídí snímek, je už fotografovaný objekt někde docela jinde. Bere si proto zrcadlovku a až do konce pobytu mi záhadně mizí místo na kartě zhruba třikrát rychleji než obvykle. Na letiště dorážíme bez větších problémů – jen kontrolka „check engine“ chvílemi svítí, chvílemi nesvítí, a občas během jízdy najednou zničeho nic spadne ručička otáčkoměru na nulu (aniž by se změnily otáčky motoru) a po chvilce zase vyletí na hodnotu správnou. Ještě těsně před letištěm Trofo poněkud proti mé vůli fotografuje auto, které za námi jede a má poměrně svéráznou poznávací značku. Po dojetí na letiště si pochvaluji odhad, víceméně se mi podařilo včera nakoupit přesně to správné množství benzínu, a jdu vyřídit výměnu auta. Není s tím nejmenší problém, dostávám dodatek ke smlouvě a za chvíli už sedáme do auta nového – naprosto stejný model Fiesty ve velice podobném stavu, jen místo červené modrý. Auto se naštěstí jeví v pořádku, žádná kontrolka nezůstává rozsvícená a dokonce, jak si záhy všímám, o něco lépe jede. Ne, že by to tedy bylo kdovíjak poznat – vědět to, asi bych si objednal o něco lepší auto než právě Fiestu, tuším, že v kopcích na ostrově bude malá slabá Fiesta docela supět. Ale nakonec nejsme na závodech, jsme na dovolené.

Cílem naší další cesty je městečko Los Gigantes, ze kterého se později vyklube v podstatě spíše čtvrť města Puerto de Santiago (polovina měst je tu nějaké Puerto, Santiago nebo Cruz, případně kombinace). Ta se nachází přímo pod stejnojmennými působivými útesy, které se z moře ostře zvedají do výšky až 500-600 metrů nad mořem a patří tak mezi jedny z nejvyšších útesů vůbec. Cesta nás vede částečně ještě po dálnici, ale po čase narážíme na její konec a na sjezdu, značeném objížďkou, poněkud bloudíme. Chvíli se pokoušíme jet zhruba ve směru, kterým jsme mířili původně, ale zjišťujeme, že nás cesta vede nikoliv dolů k pobřeží, ale stále výše do hor, takže se po chvíli raději otáčíme a vracíme se na původní sjezd. Tam se už naštěstí napodruhé trefujeme na správnou silnici a vydáváme se teď již spíše silnicí první třídy tenerifskými městečky směrem k Puertu de Santiago. Trofo je u vytržení z okolní krajiny, protože jejím nejčastějším prvkem jsou banánové plantáže – Tenerife je poměrně významným místem, co se produkce banánů týče, a je to poznat, v nižších polohách ostrova mezi plantážemi jedete každou chvíli. Trofo je celý zbytek pobytu pokaždé vítá nadšeným výkřikem „Banáni!“ K banánům asi dlužno dodat to, že banány v našich obchodech jsou po všech stránkách s těmi tenerifskými zcela nesrovnatelné – ty místní mají mnohem silnější slupku a dužinu mají mnohem tužší, ač stejně zralou. Jinými slovy – banán, koupený v českém obchodě, v podstatě nemusíte ani kousat, spíš s minimálním úsilím odpadává. Zdejší banány kousat rozhodně musíte. A přiznávám zcela bez mučení – od té doby, co jsme se vrátili, jsem nějak ještě nenašel odvahu si v ČR banán dát…

Při projíždění tenerifskou krajinou si nejde – kromě všudypřítomných roklí – nevšimnout také místního svérázného přístupu k rozvodům elektřiny (nebo obecně kabelů) a vody či odpadu. Je pravda, že jsme poněkud zhýčkaní – Česká republika v tomhle ohledu patří spíše mezi ty lepší země, rozvody tu mají přece jen jistou estetiku. Španělé k nim přistupují velmi uvolněným způsobem – prostě je táhnou, kudy se to zrovna hodí. Normálně na povrchu, žádné zakopávání. Každá druhá rokle či skála je tu tedy ozdobena nějakou vkusnou změtí kabelů či klikatícím se potrubím. Prostě se tím příliš netrápí. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zdejší městečka obvykle vypadají o něco lépe než ta česká, respektive spíše mají jistý specifický charakter, který u nás často, zejména u novější výstavby, marně hledáte. A co se silnic týče, tak tu jsou jako ve většině Evropy převážně kruhové objezdy (které jsou pro bloudící turisty dvojnásob praktické) a nezřídka vypadají opravdu velice hezky, a to i v místech, které nejsou vyloženě v srdci turistických oblastí.

Zanedlouho se po příjemné a klidné jízdě ocitáme v serpentinách před Puertem de Santiago s vyhlídkou na Los Gigantes, kde stavíme. Mimochodem, naprostá většina vyhlídek je zde označena jasnou dopravní značkou (jen by občas mohla být umístěna s trochu větším předstihem). Velice sympatická a užitečná věc. Na vyhlídce poprvé pozorujeme to, co se v různých obměnách opakuje celý týden – obvykle jsme na ní skoro sami, aby se zničehonic odkudsi vynořil autobus plný turistů (takže na vyhlídce není k hnutí), ti pět minut cvakali fotky a poté do autobusu zase nastoupili a zmizeli na své pouti dál. Prohlížíme si velkolepé útesy a všímáme si také cedule, popisující živočichy, kteří se ve zdejších vodách pohybují – od delfínů až po vorvaně. To je ostatně jedním z důvodů, proč do Los Gigantes míříme – chceme si zjistit konkrétnější podmínky pro některou z plaveb za delfíny a velrybami, které odsud denně vyplouvají. Po chvíli objevujeme plakáty i tady na vyhlídce vedle malého stánku s občerstvením, ale protože stejně míříme dolů do přístavu, tak je víceméně ignorujeme a pokračujeme v cestě.

Ta nás značením nevědomky dovádí v podstatě přímo do maríny Los Gigantes, která poněkud svérázně slouží i jako místní parkoviště (placené, samozřejmě). Parkujeme a procházíme se kolem stánků jednotlivých společností, nabízejících nejrůznější vodní program, od výletů až po půjčování lodí či vodních skútrů. Od těch, které nás zajímají, si bereme letáčky s tím, že rezervaci provedeme někdy jindy – zatím nemáme úplně jasno v tom, s kým bychom chtěli vyrazit a kdy. Na nábřeží maríny je také spousta hospůdek (opravu velmi malých, pro pár lidí) a obchůdků. Vybavujeme se v jenom z nich nějakými dalšími zásobami, ale protože je už docela pozdě a máme hlad, přemýšlíme o tom, ve které z restaurací se naobědváme. Do oka nám padne restaurace Funky Chicken, která působí poměrně dost britským stylem a zdá se, že bychom se tu pro změnu mohli s někým domluvit. To se vzápětí potvrzuje – majitelem a současně číšníkem je velice sympatický a přátelský Brit a většinu hostů zde také tvoří Britové. Později usuzujeme, že zdejší oblast je podle všeho celkově poněkud „britská“, na rozdíl od Puerta de la Cruz, které je spíše německé. Každopádně si užíváme toho, že nám konečně zase někdo bez problémů rozumí (a my jemu) a nakonec se ve Funky Chicken zdržujeme více, než jsme chtěli. Trofo se v nabídce pití dívá velmi zálibně na cider a po kratším váhání si ho objednává. Je však poněkud zaskočena objemem nápoje – očekávala běžnou 0.2 skleničku, ale dostane poctivého půl litru, takže má poněkud problémy ho dopít (já jí s tím pochopitelně pomoci nemohu, řídím) a komunikace s veselým majitelem jí posléze činí ještě menší problémy než na začátku. Nakonec se ale s Funky Chicken loučíme, v obchůdku vedle ještě vybíráme nějaké pohledy, a chystáme se na další cestu, tentokrát konečně směrem nahoru, do parku kolem Teide – jen na rychlé první seznámení, na žádné rozsáhlejší cestování po něm nám zcela jistě už dnes nezbude čas.

Při odjezdu z maríny zjišťuji, že mi automat u závory nebere parkovací lístek a soudím, že tedy je možná někde třeba ještě zaplatit. Vracím se tedy zpátky na parkoviště, parkuji, nechávám veselou Trofo v autě a snažím se zjistit, kde se platí. U závory se objevuje jakýsi Španěl, který vypadá, jako že by mohl mít parkoviště na starosti. Ptám se ho tedy, kde se platí. Lámanou angličtinou mi vysvětluje, že musím tam, co jsou obchody. Vydávám se tedy tam, ačkoliv si neuvědomuju, že bych tam někde viděl cokoliv, co by připomínalo kasu. Projdu v podstatě celou ne zcela malou marínu, ale nic neobjevím. Teprve při návratu zpátky si v podstatě jen pár metrů od závory všímám jakési podivné budky se zástěnou, která vypadá jako cosi mezi miniaturními veřejnými záchodky a automatem na jízdenky. Vzápětí si všímám rafinované lepenkové cedule, na které je rukou napsáno „Cajero“ a svítá mi. V duchu nadávám na to, kterého chytráka napadlo udělat v jednom z turisticky nejrušnějších míst ostrova automat na parkování bez jasného označení, o jiných jazycích než španělštině nemluvě, a dokonce ještě v maskovacím provedení, a jdu platit. To je také poněkud dobrodružnější – jednak je u automatu velice málo místa a jednak jeho obsluha probíhá kompletně pouze ve španělštině, jak jinak – ale nakonec uspěju. Parkování tu není úplně nejlevnější, ale to se dalo čekat. Vracím se do auta, ještě jednou objíždím větší část maríny (je tu jediné místo, kde se dá bezpečně otočit) a tentokrát se mi konečně daří vyjet a parkoviště opustit.

Necháváme se vést navigací nahoru do parku. Ta nás po chvíli odvádí z hlavní silnice na neuvěřitelnou silničku mezi banánovými plantážemi, na které měří nejdelší rovný úsek tak dvacet metrů (a zatáčky jsou obvykle přinejmenším pravoúhlé, často ostřejší), a širokou tak akorát na naši Fiestu. Děsím se toho, kde skončíme – opravdu to nevypadá jako příliš používaná cesta a každou chvíli čekám, že skončí, nicméně banánový koridor nás vede stále dál a dál, takže se vydáváme Sygicu do rukou a jedeme dál. Potkáváme i několik aut v protisměru, naštěstí vždy na přehlednějších a širších místech. Nakonec se nám ulevuje, dostáváme se na silnici, která vypadá přece jen o něco lépe. Ale naše úleva nemá dlouhého trvání, protože po chvíli jsme znovu na stejně mizerné silnici, po jaké jsme jeli doteď. Stoupáme ale stále vzhůru a víme, že dříve nebo později se musíme napojit na jedinou silnici, která z této části ostrova nahoru do parku vede. Horké chvíle zažíváme v městečku (no, spíš vesnici) Chiguergue. Španělé si na Tenerife nedělají příliš velkou hlavu se sklonem silnic – na nějaká nebezpečná stoupání či klesání se tu moc nehraje. Navigace nás tvrdohlavě vede prý nejrychlejší cestou (ještě to pro jistotu ověřuju v nastavení, ale je to tak, skutečně mám předvolenu cestu nejrychlejší, nikoliv nejkratší) a my to tu neznáme, takže jí důvěřujeme. A nejrychlejší cesta vesnicí Chiguergue zahrnuje průjezd uličkou se vznešeným názvem Calle de Cervantes (tedy Cervantesova ulice). Zpočátku vypadá relativně nevinně – ano, je poměrně příkrá, ale ujde to. To ale netušíme, že než dojedeme na její vrcholek, dočkáme se ještě dvou zlomů v jejím stoupání. Na konci to už není vůbec příjemné – auto jede na jedničku a má co dělat a my uvnitř máme pocit, že sklon silnice je snad 45 stupňů. Nic proti kopcům, ale tohle bych si opravdu zopakovat nemusel. Ve skutečnosti to samozřejmě zas TAK příkré taky nebylo – ulice je dlouhá 180 metrů a mezi jejím začátkem a koncem je výškový rozdíl 40 metrů (a podle GPS jsme překonali stoupání maximálně něco přes 26 %, tedy, pokud dobře počítám, úhel zhruba 16 stupňů). Ale naživo v autě je to zkrátka něco docela jiného než na papíře. Ostatně, Calle de Cervantes je i na Street View, takže se na ni můžete alespoň virtuálně podívat sami (a všímejte si úhlu, jaký zejména v její horní části svírá povrch vozovky se svislicemi).

Pak už ale cesta probíhá poklidně. Zastavujeme u restaurace, označené současně jako vyhlídka, a kocháme se výhledem na nejbližší ostrov La Gomera, nad kterým se zvolna sklání k obzoru slunce. Do západu sice zbývá ještě několik desítek minut a my jsme „teprve“ jen asi v tisíci metrech nad mořem (tedy v polovině cesty do parku nad námi), ale už teď je to velice hezký pohled. Je nám už nicméně jasné, že nahoře v parku toho už mnoho neuvidíme, vzhledem k zeměpisné šířce tu padá noc velice rychle. Trofo zkoumá místní flóru na silně lávovém podkladu, které říká „pařátky“ a naléhá, abych jí je vyfotil. Činím tedy tak a poté se vydáváme zase na cestu. Asi po deseti kilometrech jízdy se ocitáme už v silně vulkanické krajině s podstatně řidším porostem a současně míjíme místo přímo v lávovém proudu, kde sice není oficiální vyhlídka, ale neoficiální výhled je odsud velice hezký. Auto se krčí vedle lávového proudu, za jehož dramatickými obrysy se už objevuje v celé své kráse Teide. Na druhé straně se pak slunce stále více kloní k obzoru, na kterém mu dělá společnost v mracích zahalená La Gomera. Kocháme se, ale po chvíli se znovu vydáváme na cestu. Starosti mi začíná dělat benzín, který jsme zapomněli vzít – auto se stoupající nadmořskou výškou supí stále více a benzín v něm mizí mnohem rychleji než dole u moře (překvapuje mě, jak moc je obojí znát). Zdá se ale, že bychom to měli zvládnout bez větších problémů. Doufám, že tomu tak je, protože tady v parku žádná benzínka není a samotný park také není z nejmenších.

Už téměř při západu slunce přijíždíme na odpočívadlo u hory Samara. Je to tu fascinující – hora samotná je tvořena takřka černým lávovým štěrkem, který je posetý trsy světlé trávy a zelenými jehličnany. Obzvlášť teď, v zapadajícím slunci, to vypadá velmi působivě. Bohužel se vše dost obtížně fotografuje, jsme nuceni Montaňu Samaru fotit takřka přímo proti slunci světlu, což samozřejmě nedopadá nejlépe. Dělám si poznámku o prvním místu, na které se někdy prostě musím vrátit v lepším světle. Během pobytu takových míst nashromáždím spousty. Kocháme se znovu výhledem na La Gomeru a pak se vydáváme o kus dál.

Další zastávkou je vyhlídka pod sopkou Pico Viejo, sesterskou sopkou hlavní Pico del Teide. Na Pico Viejo došlo k zatím poslední erupci v celém parku, konkrétně v roce 1798. Ta zde vytvořila obrovskou a velmi tmavou lávovou pláň, kterou silnice nedaleko vyhlídky dlouhou přímkou protíná. Mám tu v plánu nafotit jistou specifickou fotografii, ale teď už je na ni příliš tma – slunce už mizí za horizontem a i když ještě nezapadlo, na sopečnou kalderu Las Caňadas se snášejí stíny. Pokračujeme tedy v cestě – protínáme lávové pole, dorážíme skoro na samotný okraj kaldery a poté uhýbáme směrem do samotného srdce parku, k Teide a potažmo silnici, která nás odsud zavede přímo do Puerta de la Cruz. Původně jsem měl v plánu jet večer zpátky sem do parku pozorovat a fotografovat oblohu, ale s ohledem na to, kolik je, začínám chápat, že pro dnešek se s tímto plánem budu muset rozloučit. Zastavujeme na pláni Llana de Ucanca, kde sledujeme temnící kalderu a slunce, zdobící špičky nedalekých Roques de García a také vrcholek samotné Teide, nad kterým se opět tvoří lenticularis. Jsme tu docela sami, jen jakási paní tu venčí rozdováděného psa.

Pokračujeme dál a zastavujeme se u zdejší nejhojněji navštěvované atrakce, skalních útvarů Roques de García, nedaleko kterých stojí jediný hotel v parku, Parador. Ten se v průběhu pobytu ukazuje jako mnohem rozumnější základna pro naši formu dovolené – můžete snadno prolézat celý park a nemusíte se do něj trmácet autem nekonečnými serpentinami hodinu a něco do kopce a pak zase hodinu a něco zpátky. Navíc by byl Parador mnohem výhodnější z mého astronomického pohledu – noční výlety do parku jsou po celodenním programu náročné fyzicky i časově, být přímo v kaldeře by byla ohromná výhoda. Nemluvě o tom, že v Paradoru dokonce hostům půjčují solidní astronomické vybavení, pokud mají zájem. Zkrátka pokud sem pojedeme znovu, patrně se budeme snažit ubytovat právě tady, pokud to bude jen trochu možné.

U Roques de García už je téměř tma. Potkáváme tu jakési profesionální fotografy, kteří fotí modelku na pozadí Teide a Roques. V rychlosti si to tu procházíme, ale jak jsem zmiňoval, je už téměř tma a tak prakticky nic nevidíme a činíme si proto poznámku, že se sem musíme vrátit za lepšího světla, protože to tu vypadá velice pozoruhodně. Astronomickou výbavu s sebou dnes nemám, měl jsem v plánu se nejprve vrátit do hotelu, takže se záhy znovu vydáváme na cestu. Se stále větším znepokojením sleduji ubývající benzín – palubní počítač teď hlásí, že na zbytek benzínu ujedeme nějakých asi 150 kilometrů. Do Puerta de la Cruz je to odsud nějakých sedmdesát. To snad vyjde. Pokouším se v navigaci vyhledat nejbližší benzínku, ale ukazuje se, že je skoro čtyřicet kilometrů opačným směrem a kdo ví, zda je otevřená. To už je smysluplnější jet alespoň směrem správným. Projíždíme potemnělou kalderou a já dál se stoupající nervozitou pozoruji údaj na palubní desce – kaldera je větší, než by se mohlo zdát, a spotřeba je tady ve 2400 metrech nad mořem skutečně nezanedbatelně vyšší, takže původně optimistický odhad počítače rozhodně klesá rychleji, než ujeté kilometry. Konečně jsme ale na samém konci kaldery – cesta dál má tu výhodu, že je už v podstatě permanentně z kopce. Počítač ukazuje nějakých 90 kilometrů na zbytek nádrže, my to do hotelu máme zhruba čtyřicet. Nemám ale tušení, jak je ukazatel zbývajícího paliva v tomhle autě přesný, takže se raději snažím šetřit, jak to jen jde. I tak ale stále ukazatel dojezdu vytrvale klesá rychleji, než by bylo vhodné. No, tohle bude zajímavé. Během sjezdu dolů z parku se alespoň příležitostně kocháme úžasným výhledem na osvětlené pobřeží, nad kterým jsme zhruba 1500 metrů.

Znovu zkoušíme navigaci. Ukazuje nám jakousi nejbližší benzínku přímo na silnici, po které jedeme, ovšem ještě nějaký kus nad místem, kde začíná skutečná civilizace, zdánlivě uprostřed lesa. No, kdo ví, možné to je. Když na dané místo ale konečně dojíždíme, není tu ani náznak toho, že by tu někdy benzínka byla. Navigace nám spokojeně hlásí, že jsme dojeli do cíle. Podle počítače nám zbývá benzínu asi na 60 kilometrů, do hotelu je to něco kolem dvaceti a jsme si jisti, že přinejhorším v La Orotavě, tedy pár kilometrů od Puerta, určitě nonstop benzínka je (protože se samozřejmě současně docela připozdívá a tady nejsou nonstop benzínky tak běžným jevem jako u nás). Zkoušíme ještě jednou navigaci, ukazuje nám další benzínku po cestě ve vesnici Aguamansa, tedy už „v civilizaci“. To by snad mohlo vyjít. Jedeme tedy dál a doufáme. Projíždíme Aguamansou a skutečně vidíme značku čerpací stanice, ovšem to je to jediné, co z benzínky vidíme – prostě tu nikde není. Nestavíme, stejně by patrně měla zavřeno. Jedeme dál. Mě, aby to nebylo tak jednoduché, ještě začínají zlobit kontaktní čočky – jsou příliš vysušené. Naštěstí to není tak tragické, abych vůbec nemohl jet (brýle mám samozřejmě přinejhorším s sebou), ale příjemné to taky není. Klesáme stále níž a s klesající výškou ubývá i ukazatel zbývajícího benzínu. Když projíždíme městečkem Barroso, potkáváme skoro na jeho konci benzínovou pumpu, která je naprosto evidentně otevřená. S úlevou k ní zajíždíme. Podle palubní desky nám zbývá benzínu na 40 kilometrů. Do hotelu je to asi deset. U pumpaře, který se objevuje, si poroučím plnou a s údivem pozoruju, kolik se do nádrže tak malého auta vejde benzínu. Tak nebo onak je ale problém vyřešen. Platíme benzín a já s autem zajíždím stranou na parkoviště. Hodlám si vyndat problémové čočky a když už tu jsme a je relativně pozdě, rozhodujeme se, že se tu rovnou najíme. Po jistém váhání, co si vlastně dát, se oba rozhodujeme pro hamburgery, které zrovna nějakým hostům v kuchyni připravují a nevypadají nejhůř, přičemž jsou na tom cenově docela slušně. Trofo má s tím svým problémy a moc mu nedá – prohlašuje cosi v tom smyslu, že nejde o to, že by byl nedobrý, jenom že jí k sobě nepasuje kombinace toho, co v něm je. Já se svým žádný takový problém nemám, přijde mi na poměry benzínek dokonce spíš nadstandardní, rozhodně za tu cenu ano. Za námi z televize na zdi ječí jakési příšerné španělské Čundrcountryshow s obludně uječenou ženskou. Ve španělštině je to vtipné. Vybavujeme se nakonec na cestu ještě kanystrem vody a vyrážíme dál. Po příchodu k autu zjišťujeme, že vedle našeho auta zaparkoval náklaďák, z jehož korby na nás zvědavě pokukují krávy. Inu, venkov.

Cesta do hotelu už probíhá celkem klidněji. V La Orotavě sice trochu kufrujeme (z čehož se stává v následujících dnech hezká tradice), ale já už zase vidím na cestu bez nejmenších problémů a máme plnou nádrž, takže je vše v pořádku. Do hotelu přijíždíme kolem jedenácté. Kdybych se chtěl vydat na astrofocení do parku, jak jsem původně plánoval, musel bych vyrazit ihned a i tak bych na místo přijel pozdě a objekty, které jsem měl v plánu fotit, by už zapadaly. S nelehkým srdcem se proto fotografovacího večera vzdávám a volím raději odpočinek. V koupelně nás čeká nepříjemné překvapení v podobě švábů dvou. S tím budeme muset něco dělat, není jiné cesty. Opět je pacifikujeme a druhý den na Tenerife je krátce nato u konce.

Další díly:

První den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

5 lidem se článek líbí.

Znelíbit