V rámci chystání a vymýšlení vánočních dárků jsem byl v rámci rodiny pověřen vytvořením „nějakého fotokalendáře“. V mých kýčovitých fotogaleriích se samozřejmě najde pro podobné potřeby spousta fotografií, i když není úplně jednoduché je nakombinovat tak, aby se příliš často neopakoval víceméně stejný záběr, jen s nějakými obměnami (protože většina mých fotek byla bohužel pořízena na několika málo stejných místech). Nakonec se mi ale podařilo vytvořit dva kalendáře s podobnými, ale přece jen poněkud odlišnými tématy. Měl jsem v plánu se o ně podělit i s ostatními, pokud by o ně snad někdo stál, nicméně jsem původně plánoval využít je i k mírné propagaci mé nové chystané fotogalerie (která bude doufám přehlednější než ten zmatek na Picasawebu a mimo jiné bude také na vlastní doméně). Bohužel jsem na její dokončení ale měl méně času, než jsem doufal, než jsem se stihl trochu rozkoukat, minul konec roku a leden už rychle mizí taktéž a těch, kteří by snad ještě potřebovali kalendář, nepochybně valem ubývá. Chci se o ně tedy podělit raději co nejrychleji, i když zmíněnou fotogalerii ještě nemám hotovou.
Velmi stručně o druhém Hobitovi
30
2013
Druhý Hobit je v podstatě úplně totéž, co první. V prvních dvou třetinách slušný, ale celkem roztahaný film s nepříjemně velkým kontrastem novozélandských exteriérů s papundeklovými kulisami a omalovánkovým CGI, který čas od času obsahuje pár facepalm okamžiků a pár zbytečně natahovaných a dost absurdních akčních scén. V poslední třetině se pak bohužel všechno definitivně mění ve stupidní akční videohru, která nemá se zdrojovým materiálem a jeho atmosférou už naprosto nic společného a jejím jediným smyslem se zdá být příležitost zdůvodnit divákům, proč si zaplatili za 3D projekci. O něco idiotštější je v tomhle díle konec – v prvním díle působil ještě jakž takž uspokojivě, ale tady mi to skutečně přišlo, jako kdyby někdo film najednou utnul, kde se to zrovna hodilo.
Gravity
15
2013
Velmi stručná „skororecenze“, protože na něco tak děsného je škoda plýtvat dalším časem.
Po všech těch nadšených recenzích a diskusích o realističnosti (které teď považuju za velmi pokročilý trolling, protože jediné další vysvětlení je, že se jejich autoři dočista pomátli) jsem očekával výjimečný zážitek. A skutečně se mi ho dostalo, jen trochu jiným způsobem.
Will the Circle…
09
2013
V předchozím postu jsem na konci zmiňoval píseň, která zazní v Bioshocku Infinite hned několikrát v různých verzích a která mi svou atmosférou uvízla v hlavě. Původně je to křesťanský popěvek s (údajně, mně to jako ateistovi tak nepřijde) pozitivním vyzněním, ovšem v kontextu příběhu celé hry dostává celá píseň podstatně melancholičtější vyznění. Tahle píseň se objevuje nejenom ve hře samotné, ale také během závěrečných titulků (kde ji zpívají dabéři obou hlavních postav) a právě tahle verze se v mírně upravené podobě objevuje i na oficiálním soundtracku.
Uvízla mi v hlavě do té míry, že jsem vzal kytaru a zkusil spáchat její cover. Nepovažuju se ani v nejmenším za kdovíjakého zpěváka a málokdy zpívám v přítomnosti dalších osob, ale nedalo mi to. A protože to nakonec myslím nedopadlo až tak úplně nejhůř, podělil jsem se o to po dlouhém váhání veřejně na netu (což, pokud se nepletu, z toho činí první zcela veřejně dostupnou nahrávku, na které zpívám – byť jich v minulosti pár vzniklo). No a když už to je jednou venku, dám to i sem.
Osm bitů naživo
10
2012
Už před lety jsem dával na YouTube živou kytarovou verzi skladby ze hry Monty on the Run od Roba Hubbarda, kterou jsem kdysi hrál naživo na Bytefestu 2005. Měl jsem tehdy v plánu pokračovat a uploadovat i zbylé dvě bytefestové skladby, ale z nějakého důvodu (který si už nepamatuji) jsem se k tomu nedostal a vše zůstalo ve fázi plánování. Teď jsem se k nim po letech vrátil a svůj plán uskutečnil. Takže tady jsou Commando (mimochodem už roky moje vyzvánění na mobilu – není nad to mít jako vyzvánění vlastní nahrávku ;) ) a Warhawk, taktéž původně od Roba Hubbarda, taktéž v aranžmá, inspirovaném (se svolením) verzemi od skupiny Press Play on Tape (která se mimochodem za pár dní chystá vydat další CD).
30 let ZX Spectra
23
2012
Možná jste to už zaregistrovali, možná ne – právě dnes uplynulo 30 let ode dne, kdy se na trh dostal patrně nejlepší počítač, jaký kdy vzniknul a zřejmě i kdy vznikne: Sinclair ZX Spectrum. Víceméně nahrazoval přelomový Sinclair ZX 81, který se začal prodávat v březnu 1981 (a to buď zkompletovaný, nebo jako stavebnice) a kterého se celkem prodalo přes 1.5 milionu kusů. ZX Spectrum, jeho vylepšený nástupce, přišel na trh 23. dubna 1982 a nabízel například jemnější grafický režim s památnými „atributy“ 8×8 bodů (Spectrum mělo rozlišení 256×192 bodů a umělo celkem 15 barev, ZX 81 podporoval pouze monochromatickou pseudografiku v rozlišení 64×48 bodů), lepší klávesnici (jakkoliv z dnešního pohledu působí dost zoufale a vysloužila mu u nás klasickou přezdívku „gumák“) nebo výrazně rozšířenou paměť (z 1kB na 16kB nebo 48kB, přičemž 16kB model byl k vidění mnohem méně). Jakkoliv byl už ZX 81 velice úspěšný, ZX Spectrum ho překonalo – prodalo se ho (v různých variacích) přes 5 milionů kusů, do kterých ovšem není počítán bezpočet oficiálních i neoficiálních klonů (mezi něž patřily třeba i u nás velmi rozšířené produkty družstva Didaktik Skalica).
