Zhruba před rokem a půl kolem sebe Opera rozpoutala poměrně velký rozruch, protože se rozhodla k poměrně neobvyklému kroku – podala na Microsoft u evropské komise stížnost za to, že zneužívá svého monopolního postavení na poli operačních systémů ke zvýhodňování pozice Internet Exploreru na trhu s browsery. Už tehdy se toho pochopitelně okamžitě chytla média, aby o tom více či méně objektivně informovala. Následkem byla samozřejmě obrovská vlna komentářů typu „Opera je zoufalá a snaží se na sebe upoutat pozornost všemi prostředky“, „Opera se snaží diktovat, co je správné“ a dalších podobných výroků. Přiznávám, že jsem tehdy ani já sám tak nějak nevěděl, co si o tom na základě informací z médií mám myslet a moje dojmy byly značně rozpačité. Až do té chvíle, než jsem měl shodou okolností to štěstí zúčastnit se akce při otvírání pražských kanceláří Opera ASA a slyšet, jak se věci mají, přímo z úst toho nejpovolanějšího člověka – CEO Opery Jona von Tetzchnera. To, jak celou kauzu popisoval Jon, se totiž dost zásadně lišilo od toho, co se člověk mohl dočíst na netu či obecně dozvědět v médiích (ozbvláště v těch českých, která kromě toho, že nebývají tak docela nezaujatá, navíc leckdy nezanedbatelně mění význam výroků – viz níže). A především – dávalo dokonalý smysl, proč se k tomu Opera odhodlala a jaký je skutečný záměr celé této akce. Už tehdy nám například Jon vysvětloval, že hlavním smyslem jejich stížnosti je především touha po tom, aby se zlepšila situace na poli dodržování webových standardů, které Microsoft vždy víceméně ignoroval a razil svoje – že jim nejde nezbytně nutně o ono oddělení IE od Windows jako takových, tedy o možnost, které se v převážné většině chytla média, ale zkrátka o to, aby VŠECHNY alternativní browsery získaly na MS nějakou páku, s jejíž pomocí by mohly proti monopolu MSIE-only stránek lépe bojovat. Popisoval nám také například, jakým způsobem probíhají jednání mezi Operou a MS v případech, kdy jde o to, že nějaká proprietární nekompatibilita v IE znemožňuje fungování daných stránek v Opeře (a nejen v ní) – a bylo to dost neuvěřitelné a v zásadě z toho všeho jeden spíš získal k Opera ASA obdiv za to, že k takovémuto v zásadě extrémnímu kroku sáhli až nyní. Nakonec, Microsoft například opakovaně natvrdo blokoval přístup z Opery na některé své stránky (včetně Hotmailu). Někteří z nejvíce viditelných pracovníků Opery se ostatně snažili mediální dezinformace objasňovat i na svých blozích.
Google FUD
07
2009
V Levelu jsem dost dlouho rád četl „papírový blog“ Dana Vávry, dokonce mi řada z jeho článků přišla jako dost možná nejlepší část celého časopisu. Poslední dobou se ale stále častěji při jejich čtení chytám za hlavu – ať už šlo o komentář o hardware a operačních systémech (který IMHO v zásadě nesděloval nic jiného, než že Dan Vávra neumí vybírat a nakupovat hardware ani instalovat operační systémy, ale přesto si z nějakého důvodu myslí, že to dokáže) nebo třeba o rozbor scénáře posledního Star Treku (jakkoliv se o tom filmu dá jistě dlouze diskutovat, tak jeho komentáře mi přišly silně mimoňské). V aktuálním Levelu jsem ale s otevřenou pusou zůstal koukat na jeho zatím patrně největší „perlu“ – zamyšlení nad tím, jak nebezpečný je Google. Nedělám to příliš rád a nedělám to často, ale nedalo mi to, tady je jeho výplod oscanovaný:
CMS+MM Fail
30
2009
Ti taxikáři…
28
2009
Opět jedna hodně velká perla překladatelských MM. Z okouního Pranýře překladů, kam linkoval hombree:
(na vysvětlenou – v anglické zprávě je „tax“, nikoliv „taxi“…)
Upraveno 29.3.2009 22:46 – Dejte si v Google vyhledat něco jako „maradona taxislužby“… (upozornil Dadel v klubu MM na Okounu)
BSG mindfuck
27
2009
Teď jsem narazil v souvislosti s tím, že v posledních dnech kvůli nedávnému finále a zájmu o názory na něj přece jen o něco víc (čti: alespoň trochu) sleduji dění v české komunitě seriálu Battlestar Galactica, na „výbornou“ „recenzi“ celého seriálu, kterou si nedokážu nechat jen do Sdílených odkazů. Víceméně neobsahuje žádné spoilery, ale zato obsahuje IMHO neuvěřitelné slovní a myšlenkové perly. Vyjímám:
Galactica je remakem stejnojmenného pořadu ze 70. let, který se společně s původním Star Trekem stal základnou pro dnešní chápání sci-fi seriálů.
Pilotní film nám nejdříve nabídne velice realistickou atmosféru holokaustu vskutku mezihvězdných rozměrů, kdy je lidská populace osídlující třináct planetárních kolonií zkoncentrována do vesmírné flotily s méně než padesáti tisíci přeživšími pod ochrannými děly jedněch starých necků.
Jak ale brzy zjistíme, tohle zdaleka není hlavní kapacita pohonu pro následující dění.
Začala šachovat s postavením zabijáckých robotů, kteří stáli za vyhlazením lidstva a zabořila se do populární tematiky definice života anorganickou optikou.
Z tohoto stádia už seriál neměl moc daleko k velice silnému a mnohostrannému symbolismu a popichujícím poselstvím odkazující na náš svět prostřednictvím toho svého zmenšeného… – čili spousta metafyzických keců v seriálu se CGI vesmírnými střílečkami.
Battlestar Galactica odolala trendu napumpovávání seriálů přímočarým a jednolitým příběhem alá Lost, který v průběhu let následoval třeba i Prison Break nebo Heroes, a naopak se celou dobu zuby nehty drží klasického kontextu space opery.
Vysoký počet epizod nijak zvlášť neposouvající děj však zdaleka není tak rušivý, jak by byl u seriálů výše zmíněných, protože Galactica z větší části případů nemá děj ani kam moc postrkovat a výstupy na další levely si staromódně nechává až na finále sezón.
Jelikož je ale Battlestar Galactica mistrem v tísnivé atmosféře, divák si brzy mohl zvyknout na to, že za danou tři čtvrtě hodinku se v epizodě zpravidla nemusí udát prakticky vůbec nic, což však na oplátku dává prostor nejrůznějším psychologickým tolčokům, které člověka dokáží dokonale vyždímat.
Po čtyřech sériích ho tvůrci zakončili dokonale uzavřeným a všem fanouškům zcela jistě vyhovujícím koncem, což se u zpočátku úspěšných seriálu, které se zpravidla ždímají co to dá, jen tak nevidí.
V chronologii závěrečné půlhodinky se sice nezapřel melancholický patent z Jacksonova Návratu krále, ale nic menšího by pro rozloučení s obyvateli téhle staré kocábky stejně nebylo dost. Battlestar Galactica si tak až do hořkého konce ustála svůj status surrealisticko-existencionálního zrcadla lidské rasy.
Zavolejte mě, až budou nastavovat zrcadlo… (Mimochodem – finále „zcela jistě“ zdaleka nevyhovuje všem fanouškům, naopak, zvedla se poměrně velká vlna nespokojených reakcí, což zčásti docela chápu)
