Living at the edge of the world

Poslední doba je pro fanoušky rally na PC překapivě plodná. Zhruba v polovině loňského roku se objevilo skvělé Dirt Rally, které se před nedávnem dočkalo ukončení vývoje v rámci Early Access, je k dispozici jako plnohodnotná hra a v dubnu se objeví i na konzolích. Pak jsme se dočkali dalšího pokračování herní série WRC, tentokrát od zcela nového vývojového týmu. Bohužel WRC 5 bylo obrovským zklamáním, protože to byla hra veskrze nepovedená. Teď konečně přišla řada i na poslední z chystané trojice rally simulátorů – na hru Sébastien Loeb Rally EVO od vývojářského studia Milestone, které mělo na svém kontě všechny čtyři předchozí díly série WRC a které nemá zrovna nejlepší reputaci. A reakce, které uvedení hry vyvolalo, tomu v nemalé míře odpovídají – pokud by se případný zájemce řídil pouze tím, co se dočte v diskusích na internetu, patrně by od čehokoliv, co se týká SLRE, dal urychleně ruce pryč. Ale udělal by dobře? Dle mého názoru (jak možná tušíte) spíše ne. Vezměte nicméně před dalším čtením na vědomí, že se jedná čistě o moje subjektivní názory a že valná většina přinejmenším z těch osob, které se vyskytují v internetových diskusích, by s nimi velmi zásadně nesouhlasila – jakkoliv pravda nemalá část z nich své názory projevuje dost…jak to říct…primitivně? Zkrátka – byli jste varováni. Možná jsou moje názory na SLRE naprosto scestné.

(číst dál…)

1 člověku se článek líbí.

Znelíbit

Jak si asi musel všimnout snad každý, kdo dneska navštívil prakticky libovolné místo na internetu, je takzvaný „Back to the Future day“, neboli „Den Návratu do budoucnosti“. 21. října 2015 je totiž dnem, do kterého se vydali z roku 1985 doktor Brown s Marty McFlyem ve druhém díle slavné filmové série Návrat do budoucnosti. Srovnání tehdejší představy o budoucnosti se současností je všude dvanáct do tuctu, ale mě napadlo jít na to trochu odlišně – totiž zavzpomínat naopak na tehdejší dobu právě v kontextu tohohle filmu a mých zážitků s ním souvisejících.

(číst dál…)

8 lidem se článek líbí.

Znelíbit

Jak jsem už naznačil na jiných místech, před nedávnem jsem absolvoval vyhlídkový let po okolí Olomouce v Cessně 172. To samozřejmě navenek nepůsobí jako nic kdovíjak výjimečného – vyhlídkové lety jsou dneska zcela běžnou záležitostí, dvojnásob máte-li prostřednictvím některého člena rodiny k letištím a létání tak blízko, jako já. Přesto tahle informace možná ty, kteří mě znají, nemálo překvapila. Trpím totiž odjakživa akrofobií, tedy strachem z výšek.

(číst dál…)

2 lidem se článek líbí.

Znelíbit

Uvědomuji si sice, že se ani vzdáleně nejedná o žádnou novinku, protože hra, o které bude řeč, je k dispozici už téměř rok, ale pokud má někdo zájem, může si níže přečíst moje názory na hru Lords of the Fallen očima někoho, kdo se k sérii Dark Souls dostal relativně pozdě, ale o to rychleji se stal jejím velkým fanouškem. Celý text původně vznikal za poněkud jiným účelem a v angličtině (a pokud byste si snad chtěli přečíst jeho anglickou verzi, najdete ji alespoň provizorně v anglicky psané části tohoto blogu, konkrétně zde), ale když už jsem to jednou napsal, říkal jsem si, že to přepíšu i do češtiny a zveřejním alespoň tady.

(číst dál…)

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Jestli se dá na něčí smrti hledat něco pozitivního, pak v případě úmrtí Terryho Pratchetta je to nepochybně skutečnost, že ačkoliv už jsem četl řadu nejrůznějších vyznání a diskusí pod nimi, tak jsem zcela bez přehánění ještě nezaznamenal ani jediný komentář typu „jeho knížky byly hrozně trapný a ty vtipy kolikrát ani pořádně nefungovaly“ nebo „nějakej pisálek, koho to zajímá“. A to ani v nemoderovaných diskusích. Už to samo o sobě mi připadá fascinující.

(Ale přiznávám, že i když jsem si nijak specificky nevybíral, kam se podívám, na servery jako Novinky a podobně jsem se zatím nekoukal. Předpokládám, že tam bych si tyhle iluze poněkud napravil.)

A atmosféra během té rozlučkové a vzpomínkové diskuse na Trpasliconu, při které byla celá tělocvična nabitá Pratchettovými dlouholetými věrnými fanoušky, byla občas opravdu celkem nelehká (i když obvykle v ty nejhorší chvíle následoval vzápětí výbuch smíchu nad nějakým vtipem, citátem nebo příhodou těch, kteří se s Pratchettem měli možnost přímo setkat a/nebo byli dokonce i jeho přáteli).

Já jsem první Pratchettovu knížku četl „ještě předtím, než to bylo cool“ – někdy v roce 93 nebo 94. Dlouhé roky jsem měl v pokoji vlastnoručně vyrobený velký plakát z obálky Lehkého fantastična (respektive The Light Fantastic) – vlastnoručně vyrobený, protože jsem si ho sám nascanoval (v dobách, kdy scannery ještě nebyly zrovna běžné), vytiskl jako barevnou mozaiku mnoha listů A4 (protože barevné tiskárny tehdy také nebyly příliš běžné, natož velkoformátové) a následně poslepoval. A ačkoliv se nepovažuju za kdovíjak skalního fanouška (například jsem dodnes nečetl všechno, i když to mám v plánu někdy příležitostně dohnat – na druhou stranu některé oblíbené knížky jsem od něj četl nesčetněkrát), je zcela nepopiratelné, že můj život ovlivnily nemálo v mnoha ohledech – mimo jiné bezpochyby přispěly k tomu, že jsem se setkal s lidmi, z nichž se posléze stalo organizátorské jádro Trpasliconu, a nepochybně také dále podpořily můj zájem o angličtinu, britský humor a anglickou popkulturu obecně. A samozřejmě také o překládání – na čemž má ostatně nepochybně nemalou zásluhu i Jan Kantůrek, kterého – ač mám proti jeho překladům občas výhrady (ostatně zrovna název již zmíněného Lehkého fantastična je poněkud rozporuplný) – si rozhodně velice vážím.

Takže dík Hadatimu a spol., dík Janu Kantůrkovi i Vlastimíru Talašovi, a díky celé řadě dalších lidí včetně (v neposlední řadě) herců a dalších pracovníků Divadla v Dlouhé.

A samozřejmě především dík siru Terrymu. Bude chybět.

(BTW, všechny moje snímky z letošního Trpasliconu najdete zde.)

4 lidem se článek líbí.

Znelíbit

Nemám tušení, koho kromě mě bude tohle pokračování předchozího postu zajímat, nicméně třeba se někdo takový najde, takže proč se o svá zjištění nepodělit. Mě totiž z více důvodů poměrně zajímalo, jak je to s těmi „třiceti odstíny šedi“, které podle vědecké zprávy dokáže rozlišit lidské oko, takže jsem se nakonec po stopách toho výroku vydal.

(číst dál…)

1 člověku se článek líbí.

Znelíbit