Tenerife 2012 – díl šestý

Led
18
2013

Šestý den – Teide aneb Cesta nahoru a zase nahoru


Galerie: Šestý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne (hotel, Montaňa Blanca) – KML, Google Mapy
Druhá část dne s přesahem do sedmého dne (Montaňa Blanca, chata Altavista, Teide) – KML, Google Mapy

Šestý den ráno se budíme plni očekávání. Čeká nás něco, co se pravděpodobně v dobrém či zlém stane nejpůsobivějším dnem celého našeho pobytu. Vyrážíme zdolat El Teide, nepříjemně vysokou sopku, která je tady na ostrově vidět skoro odevšad. Máme objednaný nocleh v turistické chatě Altavista ve výšce 3260 metrů nad mořem, odkud bychom měli ještě za tmy následujícího dne vyrážet k vrcholku ve výšce 3718 metrů, kde bychom v ideálním případě měli zastihnout východ slunce. Tedy – pokud se tam vyškrábeme a pokud nás nepokoří výšková nemoc, v těchto výškách už poměrně dost reálná (ostatně tu má údajně řada lidí problémy v případě, že zvolí snazší cestu a pod vrcholek vyjedou lanovkou).

Nejprve trocha logistiky, třeba pro ty, kteří by se chtěli vydat v našich stopách. Předně, jak jsem naznačil, na Teide se nemusíte škrábat pěšky. Můžete vyjet lanovkou až skoro pod vrcholek, do výšky zhruba 3500 metrů nad mořem. Abyste mohli vyšplhat až na samotný vrcholek, musíte mít oficiální povolení. Úřady totiž povolují cestu na vrcholek jen dvěma stovkám osob denně, a ještě je třeba dodržovat specifický harmonogram. Cestu na vrcholek od devíti od rána do pěti do odpoledne hlídají strážci parku, kteří vás nahoru pustí jen v případě, že máte zmíněné povolení pro odpovídající počet osob, pasy, kterými se musíte prokázat, a že jste tam ve správnou dobu, kterou jste si předem zarezervovali v jednom ze čtyř možných dvouhodinových termínů. Během těchto dvou hodin musíte stihnout vylézt nahoru na vrcholek a zase slézt zpátky, jinak se na vás budou strážci parku velmi mračit. Donedávna jste si museli toto povolení vyřizovat osobně návštěvou kanceláře v Santa Cruz, dnes už je naštěstí možné vše vyřídit po internetu.

Problém ovšem je, že pokud si povolení chcete obstarat, musíte si ho zejména v sezóně rezervovat hodně dopředu. My jsme to ne v úplně plné sezóně zkoušeli zhruba tři týdny před příjezdem na Tenerife, ale neuspěli jsme, pro dvě osoby volno nebylo. Navíc jste poté naprosto pevně vázáni na daný termín, nemůžete ho změnit, nemůžete ho o den posunout. Naštěstí existuje ještě druhá možnost, o které se ví o něco méně. Pokud totiž absolvujete zmíněnou horskou túru s přenocováním v chatě Altavista, získáte automaticky přístup na vrcholek v jakémsi „nultém“ časovém okně – mezi sedmou a devátou. Ono byste tam velice pravděpodobně v té době vyšplhali i bez toho, stezku nikdo nehlídá, nicméně při přenocování v Altavistě je to zkrátka stoprocentně legální a nebudete z toho mít žádné problémy. Je to výslovně uvedeno i na stránkách, kde si nocleh v chatě Altavista rezervujete (vpravo záložka Refuge, můžete zůstat maximálně jednu noc). I z tohoto důvodu jsme se pro tuto cestu rozhodli. Nicméně nám z tepla a pohodlí domova přišlo lezení na skoro čtyřtisícovou sopku a sledování úsvitu na jejím vrcholku jako úžasný nápad. Inu, na obrázkách je všechno snazší…

Balíme si tedy veškeré vybavení a oblečení, které si chceme vzít – samozřejmě co nejméně, je nám jasné, že cesta to nebude úplně jednoduchá a nechceme toho na zádech vláčet zbytečně moc. Já samozřejmě nesu navíc fotovybavení a stativ (který jsem posléze při šplhání nahoru na horu mnohokrát proklel, přestože má jen asi kilo). Altavista má alespoň výhodu v tom, že s sebou nemusíte nést spacák ani nic podobného – spí se tam v normálních postelích s čistým povlečením. Samozřejmě si oba balíme čelovky, které jsme si kvůli tomu pořizovali. Máme přibližně rozplánovaný poměrně pohodový plán na základě zápisků mnoha osob, které šly tuto trasu před námi, se zohledněním naší ne úplně ideální kondice. Plán je přece jen potřeba – stmívá se rychle, chata je navíc na východním svahu, takže je tam šero a chladno ještě dříve, a především musíte na chatu dorazit do určité hodiny, jinak máte smůlu (respektive asi ne, ale testovat jsme to nechtěli). Kromě toho jsme slyšeli, že kousek vedle chaty je ještě lávová jeskyně, kterou bychom si docela rádi prohlédli, kdyby to šlo. Zatím vše celkem vychází podle plánu a záhy vyrážíme.

První zastávkou je ovšem ještě velké nákupní středisko na pomezí měst Puerto de la Cruz a La Orotava, kde se snažíme vybavit potřebnými zásobami jídla a především pití. Orientace v centru není úplně snadná a třeba najít něco, co by alespoň trochu připomínalo českou konzervu stylu „trenčanský párek s fazolí“ nebo prostě něco podobného, vhodného na rychlé ohřátí, je ve španělském obchodě překvapivě těžké – konzervy tu moc nevedou. Než vše posháníme a nakoupíme (a dohodneme se, co vlastně všechno chceme), uplyne více než hodina a máme tím pádem samozřejmě už celkem skluz, ale nijak závažný, takže to příliš nehrotíme. Valnou většinu nákupu tvoří samozřejmě voda a pití obecně (iontové nápoje), protože se potřebujeme vybavit prakticky na dva dny a s výškové nemoci se do značné míry předchází právě správným pitným režimem. Po souboji se španělským bankomatem tedy vláčíme své batohy plné vody k autu a konečně vyrážíme vzhůru do parku.

Cestou se zastavujeme na vyhlídce zhruba v polovině cesty do parku, za vesnicí Aguamansa, kde jsme fotili noční panoráma pobřeží. Kocháme se výhledem na údolí Orotava a Puerto Cruz tentokrát a snažíme se lokalizovat náš hotel. Současně neklidně vzhlížíme nahoru k Teide a nechce se nám věřit, že bychom se dnes měli ocitnout až skoro pod jejím vrcholkem, který vypadá směšně vzdálený a vysoko. Pak ale vyrážíme dál. Stavíme však ještě jednou na vyhlídce kousek dál. Máme totiž v plánu posbírat cestou nějaké geocache, ideálně včetně jedné přímo na vrcholku, a první z plánovaných se nachází právě tady. Bohužel opět narážíme na takřka doslovná úskalí hledání cache na Tenerife. Nápověda nám sice radí, že cache se nachází „dole u zdi“, ale máte-li prohledávat několik metrů dlouhou zídku, tvořenou víceméně volně loženými kameny, kolem které jsou další tisíce volně ložených kamenů, moc vám taková rada nepomůže. Po chvíli marného obracení a vytahování všech možných kamenů to zkrátka vzdáváme s tím, že tahle cache zkrátka zůstane nepokořena, případně že se tu zastavíme na cestě zpět. Kolem nás shora projíždí otevřený jeep plný mladých lidí, kteří na nás vesele halekají.

Pak už ale zas stoupáme, dál a dál, pořád vzhůru. Uvědomuji si, že ačkoliv jsem tu už jel během našeho pobytu několikrát oběma směry, tentokrát je to poprvé za světla. A je pravda, že to tu vypadá docela jinak – například je tu podstatně více stromů. Auto se jako obvykle plazí stále dýchavičněji, ale nakonec překonáváme hranici parku a míjíme návštěvnické centrum El Portillo. A stoupáme sice volněji, ale stále dál, šplháme na kalderu a kocháme se neuvěřitelnými výhledy, které se nám na všechny strany otevírají. Je to skutečně až neuvěřitelné, jak pestrobarevná může být lávová krajina, ve které ani skoro nic neroste. Pak se nám za zatáčkou opět po nějaké době otevírá pohled na Teide a nám znovu poněkud podklesávají kolena. Popsat její majestátnost, přestože jsme už v podstatě v polovině cesty na vrchol, se zkrátka nedá a nedokáže ji zprostředkovat ani fotografie. To je potřeba zažít.

Ještě předtím, než dorazíme na parkoviště na začátku turistické stezky, nás ale čeká další plánovaná zastávka – na odpočívadle Minas de San Jose, kde jsem před několika dny fotografoval noční oblohu. Tehdy jsem toho ale kolem sebe moc neviděl. Teď přijíždíme na místo, kterému se opět úspěšně daří vyrazit nám dech. Oblast kolem nás se asi nejvíce podobá poušti – není zde sice výslovně písek, ale štěrk, který pokrývá zem, je poměrně jemný, takže k němu nemá příliš daleko. Tak jako tak je kontrast bělavé pláně, černých rozeklaných kamenů a modrého nebe naprosto úžasný. Je tu navíc možno volně chodit, takže se tou fantastickou krajinou procházíme a nemůžeme se jí nabažit. Trofo se posléze vydává hledat cache, která by tu měla být, a za chvíli se mi ztrácí za bělavou terénní vlnou. Bloumám tedy takřka o samotě mezi kameny a kochám se. Nevím přesně proč, ale opravdu se mi tu ohromně líbí a klidně bych si tu sedl a celý den jen seděl a rozhlížel se. Pak vyrážím na nedaleký pahorek a prolézám se na něm mezi obřími lávovými balvany. Sem, sem se rozhodně chci vrátit a mít víc času. Dokázal bych tu naplnit celou kartu fotografiemi, které by sice patrně nikomu kromě mě nic neříkaly, ale nedokážu tomu nutkání odolat a kontroluji ho jen s velkým vypětím. Po chvíli se konečně objevuje Trofo s oznámením, že cache našla a odlovila (no, býval bych šel taky, ale co už…) a kocháme se tedy společně. Nakonec i já, odpůrce klasických turistických fotografií „já a místo X“ na tisíc způsobů, navrhuji, že tady se prostě musíme vyfotit, takže se nedaleko zmíněného pahorku fotíme. Pořád žasneme nad krajinou kolem. Připadá nám skoro jako z jiné planety, obzvlášť Marsu se podobá docela dost. Dělám si legraci, že kdybych některou z místních fotek později v editoru trochu barevně posunul, mohl bych ji skoro vydávat za nejnovější snímek z Curiosity. Což nakonec po příjezdu domů dělám a tímto se opět ještě jednou omlouvám těm, kterým například nedošlo, že na Marsu by takové mraky být nemohly.

Když se nakonec vracíme k autu, prohlížíme si velký bílý karavan, který tu stojí a ve kterém posedávají vědci a cosi zkoumají na počítačích. A vzápětí zjišťujeme, že jsme se s Curiosity a Marsem opravdu příliš nespletli – v karavanu se ukrývá řídící centrum robotického vozítka pro výzkum cizích planet, které se tady v oblasti Minas de San Jose právě teď pohybuje. Trofo jako správný zvědavý vědec zvažuje jít a zeptat se, co přesně tu dělají, a já s tím téměř souhlasím. Nakonec ale necháváme vědce jejich práci a velmi neradi se přesouváme k autu. Teď už jen pár kilometrů a nastane okamžik pravdy.

Na parkovišti, u kterého začíná stezka na Montaňu Blancu a odtud nahoru k Altavistě, zastavujeme něco po čtvrté. Zkoumáme turistické cedule a balíme se. Trofo si pročítá informace o obtížnosti stezky a je z toho, co se dozvídá, viditelně velmi potěšena. Pak už se ale jen znovu ujišťujeme, že opravdu máme vše potřebné, zamykáme auto a zhruba v půl páté vykračujeme na stezku, která odteď povede už jen nahoru. Původně jsme odsud chtěli odcházet skoro o hodinu dříve, abychom měli na všechno dost času. Stále nemáme rozvrh kdovíjak napjatý, ale je jasné, že skluz už nedoženeme.

Cesta je zpočátku široká a poměrně mírná, i když stoupá vytrvale a nemilosrdně. Nejde se mi úplně ideálně, batoh mi přijde nějak moc těžký, ale dá se to snést. Navíc zřejmě těžký skutečně je, takže to příliš neřeším. Trofo je ale neustále napřed a působí dojmem, že má nějak více energie. S několika kratšími zastávkami na vydýchání (ten kopec je zřejmě prudší, než se zdá, proč bych se jinak tak rychle zadýchal) stoupáme opět nádhernou krajinou a nakonec dorážíme po půl hodině k první ostré serpentině na cestě. Usuzujeme, že se tu nasvačíme, když tu náhle zjišťujeme, že vedle nedalekého balvanu leží velký pes. Nepůsobí nijak nepřátelsky ani podezřele. Prostě tam jen leží a hoví si. Široko daleko není živáčka. Je to hrozně bizarní zážitek. Pes nám nevěnuje pozornost, tedy minimálně do chvíle, než vytáhneme jídlo. Ale je vidět, že si netroufá nic víc dělat, dál leží. Občas se baví nasloucháním u jakési díry, ze které se chvílemi ozývá jakési pištění – možná nějaká myš nebo svišť nebo co to tu vlastně může žít.

Dojíme a dopijeme, rozloučíme se se psem a vydáváme se na další cestu. Pohled na to, co nás stále ještě čeká, není zrovna povzbudivý – jako bychom skoro nikam nedošli. Jen ohlédnutí směrem, ze kterého jsme vyšli, nám sděluje, že jsme přece jen o kus výše, než jsme původně byli. Ale musíme dál. Loučíme se se psem a vydáváme se na další pouť po stále velice široké a pohodlné cestě, která se ale zanedlouho začíná více klikatit a také stoupání jsou místy prudší, než byla. Že by se mi šlo nějak lépe, to se rozhodně říct nedá, Trofo je stále vytrvale přede mnou. Častěji se zastavuji (občas to maskuji focením) a dost to pomáhá, takže s chutí dál. Nekonečný kužel sopky nad námi vnímám s velkými rozpaky. Možná to nebyl tak dobrý nápad…

Stoupáme zvolna stále se klikatící cestou v jemném světle žlutém štěrku, podobném tomu, který jsme obdivovali dole v Minas de San Jose. Výhled je ale stále fascinující na všechny strany, těžko popsat. Pomalu se dostáváme do míst, kde jsou do bílého štěrku zabořené obří tmavé sopečné pumy, kterým tu říkají Huevos de Teide, vejce Teide. Trofo se jednu pokouší poslat na vesničany v údolí, ale dost marně (klid, i kdyby bylo sebevíc reálné s nimi pohnout, stejně je to jen naoko). Představa, že sem něco takového přilétlo vzduchem z kužele nad námi celé rozžhavené a pak se to ještě kus cesty koulelo ze svahu dolů, je poměrně děsivá. Ostatně přemýšlím i o tom, jak snadno jeden může zapomenout na skutečnost, že se prochází ve vulkanicky aktivní oblasti a pod jeho nohama se dějí divoké věci. A po pózování u Vajec zase dál, pořád nahoru a to jsme pořád v té méně náročné části cesty. Skoro hodinu a půl poté, co jsme vyšli od auta, se konečně ocitáme u vrcholku Montaňy Blancy. Trofo má chuť na nějakou menší svačinku, tak loví z kapsy tyčinku Isostar, kterých na cestu několik nakoupila, a vybaluje ji, aby zjistila, že na ni z obalu kouká podivný žvýkačkoidní žužel. Dívají se na sebe s velkou nedůvěrou. Ale je to relativně poživatelné.

Jsme ve výšce zhruba 2740 metrů nad mořem na kritickém rozcestí. Jedním směrem vede cesta na vrcholek Montaňy Blancy o pár desítek metrů nad naší úrovní. Tím, druhým, kterým jdeme my, vede teď už podstatně užší a horší stezka. Máme za sebou tu vzdálenostně delší část cesty, ale o to více budeme stoupat a vzduchu přece jen poněkud ubývá. Cesta sem nám trvala o něco déle, než jsem očekával, ale o moc rychleji to beztak nešlo, takže si ani není co vyčítat. Odpočíváme a já se snažím přesvědčit sám sebe k cestě dál. Stoupání, na které se dívám, se mi opravdu příliš nezamlouvá. Ale nedá se nic dělat, nakonec vyrážíme dál. Chatu, na kterou míříme, odsud nemůžeme vidět, což je při zpětné úvaze možná dobře, protože svah před (a nad) námi má sklony klamat oči a předstírat, že je na něm vše blíže, než ve skutečnosti je. Občas zahlédneme vysoko nad námi postavičky nějakých turistických kolegů, a z toho, jak vzdálené najedou vypadají a jak obří jsou proti nim najednou lávové útvary, které předtím vypadaly mnohem menší, se nám nedělá úplně dobře (zejména mně). Stoupáme nahoru po štěrku a kamení stezkou, která se klikatí korytem mezi dvěma lávovými proudy.

Pořád se nemohu zbavit pocitu, že to není zase tak fyzicky náročná cesta, abych se mi šlo tak špatně. Ale když se zastavím, je to během chvilky zase dobré. Jakmile se ale znovu rozejdu, během chvíle mi zase těžknou nohy. Dál, pořád dál. Občas někoho míjíme (v obou směrech) a všichni vypadají mnohem více v pohodě, než jak se cítím já, což mě irituje. Potkáváme také jakousi skupinku mladých turistů v tom městském slova smyslu – mají na sobě jen velmi plážové oblečení (a že se tu začíná zvolna docela ochlazovat) a na nohou sandály nebo žabky. Skoro přitom běží dolů – jak jsme vyrozuměli, pospíchají na autobus. Nezávidím jim to, moc času nemají a v tomhle oblečení a zejména obutí bych opravdu tímhle terénem běžet nechtěl, ani dolů.

Se stále častějšími zastávkami stoupáme stále dál, výhled na kalderu za námi je stále úžasnější a Teide na ni začíná vrhat svůj dlouhý kuželovitý stín. Když se konečně vyšplháme k něčemu, co vypadalo jako horizont (za kterým jsem si zbožně přál chatu), málem se mi definitivně podlomí kolena – před sebou máme úsek, který je od pohledu ještě delší než ten, jenž jsme právě zdolali, ale kromě toho také drsnější a po krátkém povlovnějším úseku dokonce ještě strmější. Kromě toho opět zahlédnu kdesi vysoko nad námi dvě malé tečky nějakých našich kolegů a uvědomím si, jak neskutečně daleko to ve skutečnosti je. Tam snad ani není možné vyšplhat…

Ale byl to z velké části můj nápad, takže se nedá nic dělat, zatnout zuby a jde se dál. Se spoustou zastávek a přemáhání, ale jde. Irituje mě, že Trofo evidentně zdržuju, neustále na mě čeká, ale co se dá dělat. Jakmile překonáme onen pozvolnější úsek, mění se cesta v podstatě v nekonečné kamenné schodiště, co krok, to stupeň, rovina tu neexistuje. Občas mají některé stupně aspoň půl metru. Psychika si tu s vámi pohrává velmi zdatně – když se podívám na fotografie z cesty nebo na profil terénu, je jasně vidět, že to zas tak prudké stoupání také není. Ale když tam jste naživo, máte pocit, jako byste lezli po skoro kolmé stěně – za vašimi zády cesta prudce padá dolů a mizí, před vámi se tyčí skoro souvislá skalní stěna. A nikde není vidět ani náznak konce. Je to hrozně zvláštní kontrast, dívat se na fotografie a vzpomínat na to, jak na vás působila realita.

Přimět se k další cestě dopředu je stále těžší a těžší. Opravdu začínám pochybovat o tom, zda vůbec na vrcholek vylezeme, když ještě nejsme ani na chatě Altavista a z ní bychom měli druhý den ještě stoupat dalších několik set metrů. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být takový výstup náročný. Pořád mi hlavou vrtá, že na tom přece nemůžu být tak špatně, nechápu, co se děje. Necítím se vyloženě unavený, jen mi připadá, že mám nohy snad z olova. Ale je to samozřejmě celkem jasné, je to prostě především efekt úbytku vzduchu – proto se po krátké pauze zase cítím docela normálně a proto stačí poté udělat pár kroků a všechno je to zpátky. Nezdá se to, ale kyslíku je tu zkrátka nezanedbatelně méně, než na kolik jsem zvyklý. Ale červík „na to přece musíš mít, nejsi takový povaleč“ hlodá vytrvale dál, přestože si uvědomuju zmíněné věci. Ale je to svým způsobem dobře – je jednou z mála věcí, které mě pobízejí v další cestě. A pak tedy také třeba skutečnost, že se začíná docela připozdívat, šeřit a ochlazovat. Za sebou sledujeme, jak se stín Teide natahuje až k obzoru a měří tak vice než sto kilometrů – obrácenou verzi toho, co bychom teoreticky mohli vidět zítra za úsvitu na vrcholu (teď tak vzdáleném). V jednom z nejhorších úseků nás předbíhá člověk, na kterého hledíme velice nevěřícně – má na sobě šortky, sportovní tílko a trekové boty a v každé ruce má jednu láhev s isotonickým drinkem. To je všechno. A zatímco my se nahoru ploužíme, on prosím pěkně běží! Je to hodně deprimující zážitek.

Pak, najednou, bez varování, přejdeme terénní vlnu, jakých jsme už přešli desítky, a před námi se vynoří osvětlená horská chata. Působí jako zjevení. Kolem ní postávají lidé a družně spolu hovoří nejrůznějšími jazyky. Takže jsme se sem přece jen vyškrábali. Je to obrovská úleva. A byl nejvyšší čas, slunce na druhé straně hory je už pod obzorem a co nevidět bychom museli tahat čelovky. Je něco po osmé, cesta nahoru nám nakonec trvala necelé čtyři hodiny – dost možná nejdelší v mém životě, ale i tak to paradoxně nakonec bylo víceméně v rámci odhadů, i když se mi cestou opakovaně zdálo, že oproti němu máme zpoždění.

Vcházíme do chaty a prohlížíme si interiér, abychom zjistili, jak to tam vlastně funguje. Zanedlouho objevujeme frontu u drobné místnůstky, ve které postává u počítače sympatický Španěl a ostatní mu ukazují rezervace a předkládají pasy. Lovím tedy v mobilu PDF s rezervací a řadíme se do fronty. Horal si nás zapisuje. Fascinuje mě jeho způsob komunikace. Je to člověk, který se všemi hovoří výhradně ve španělštině a nezdá se, že by angličtině, němčině a dalším jazykům, které tu zaznívají, jakkoliv rozuměl. Ale vůbec mu to nevadí, i tak je bez sebemenšího zaváhání schopen vyřídit vše potřebné. Takže nás odvádí do noclehárny, kde nám přiděluje palandu, a s úsměvem odchází nerozumět zase někomu dalšímu.

My si dáváme věci do omezeného prostoru kolem naší palandy – a ten je opravdu velmi omezený, je tu místa jako v hodinkách, uličky mezi postelemi mají tak 60-70 centimetrů. Poté beru stativ a vyrážím zpátky ven, abych ještě pořídil pár snímku za soumraku. Venku se mezitím dost setmělo a navíc znatelně ochladilo, takže pár fotografií udělám, ale záhy se sám rád vracím zpátky do chaty. Tam se mezitím rozjelo ohřívání večeří v menší jídelně, takže se stavíme do fronty na mikrovlnku. Trofo se už do jídla pustila, zatímco jsem byl venku, já se nakonec dočkám také a ohřívám s mikrovlnce masové kuličky s jakýmisi těstovinami, jen abych po donesení ke stolu zjistil, že nějaký vtipálek přepnul mikrovlnku podle všeho na gril, takže jediné, co se ohřálo, je talíř. Ale je mi to už tak nějak jedno, jím jídlo studené (čehož později poněkud lituji, protože mám žaludek jako na vodě a studené jídlo tomu nepomáhá).

Po večeři se pouštíme do krátkého zkoumání vybavení chaty. Máme méně vody, než by bylo vhodné, takže zkoumáme automat, který tu je. Zjišťujeme, že tu půllitrová lahvička stojí asi čtyři euro. Moderní doba nám opět ukazuje svou bizarnější stránku – jsme na horské chatě pod vrcholem sopky, kde je možné si asi za euro na čtvrt hodiny předplatit wifi připojení k internetu, ale není tu pitná voda a lahvička vody stojí několikanásobně více než internet. Je to samozřejmě logické, když si uvědomíte, že veškeré zásobování musí probíhat tak, že sem zásoby někdo přinese v batohu na zádech, ale i tak zkrátka bizarní. Automat se navíc chová poněkud nevysvětlitelně, chvílemi hlásí, že už vodu nemá, aby se v něm vzápětí (bez vnějšího zásahu obsluhy) zase objevila.

Horal, který to tu má na povel, za chvíli ohlašuje večerku na půl jedenáctou, ale v podstatě by ani nemusel, protože už teď před desátou se začínají všichni zvolna trousit do postelí. Mimochodem jsme tu jediní Češi – to svým způsobem celkem překvapí. Trofo se odchází mýt (respektive stát frontu na umyvadlo), já si sedám v hale a sleduji dění kolem. Málem u toho usínám, takže nakonec mířím do umývárny také a chystám se spát. Cítím se trochu divně a nejsem si jistý, jak se vyspím – v půl jedenácté opravdu nejsem zvyklý chodit spát. Světla na chatě zhasínají a ruch rychle utichá, takže začne být slyšet hvízdání divokého větru za okny. Usínáme velmi neklidným spánkem ve výšce 3500 metrů nad mořem ve společné noclehárně s dvaceti dalšími lidmi a s obavami, jak asi zdoláme zbytek cesty na vrcholek.

Další díly:

První den
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Sedmý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

3 lidem se článek líbí.
Napsal(a) dne 18. 1. 2013 v 03:57
Kategorie: Fotografie,Osobní,Tipy

Žádné komentáře »

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com