Tenerife 2012 – díl osmý

Bře
03
2013

Osmý den – Světla velkoměst


Galerie: Osmý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
Osmý den (hotel, letiště Tenerife Sur) – KML, Google Mapy

Vytrvalcům, kteří se mnou tohle vyprávění dokázali číst tak dlouho (a o několik měsíců déle, než jsem plánoval – opravdu jsem neměl nejmenší tušení, že kombinace rozvláčného popisu, zaneprázdněnosti a dalších faktorů způsobí, že to nakonec budu sepisovat půl roku…), se patrně právě uleví – jsme u posledního dne. Nám se samozřejmě nicméně příliš neulevilo, protože návraty do České republiky nebývají nejpříjemnější a návraty z báječných míst dvojnásob. Ale nedalo se nic dělat. Možná poučení pro příště, že to chce delší pobyt.

Takže osmý den je zcela ve znamení loučení. Poslední snídaně v hotelu (kam nám mezitím nainstalovali nový automat na nápoje), poslední sledování a fotografování ještěrek na zdi u jídelny, poslední procházka hotelovou zahradou. V hotelové hale se také (v duchu) loučíme se svými dvěma pozoruhodnými krajany, které jsme tu sledovali po celou dobu pobytu a styděli se jich zeptat, co jsou zač. Dotyční pánové trávili na stejném místě v hotelové hale snad celé dny a využívali zdejšího internetu. Neustále si na něm cosi dohledávali a diskutovali o jakémsi hmyzu a rostlinách. Pravděpodobně to byli nějací biologové a byli tu pracovně. A také prostě celkově tak působili – vypadali a chovali se jako typičtí vědci a přestože jsme je skutečně neviděli jinde než tady v hale, bylo na nich evidentní, jak si to skvěle užívali. Prostě nám byli sympatičtí a docela by nás zajímalo, co tam vlastně doopravdy zkoumali. Kdyby se snad nějakou souhrou okolností stalo, že by se k nim tenhle text dostal a oni se na fotografii výše poznali, ocenili bychom aspoň drobnou informaci, protože nadšení dotyčných pánů bylo opravdu nakažlivé.

Při návratu na pokoj se opět kocháme vzdálenou Teide. Včerejší zážitky nám už teď připadají naprosto neuvěřitelné. Na pokoji pak začínáme balit a chystat si potřebné věci na letiště. Trofo u toho přijde s domněnkou, že jsme možná měli zavolat do aerolinky a potvrdit let. Znejistí ji to natolik, že tam nakonec skutečně volá a ověřuje to, což se neobejde bez menších nedorozumění, protože hotel, ve kterém bydlíme, má asi tři různé názvy a to ještě v několika jazycích. Nakonec ale máme potvrzeno, že se s námi skutečně počítá – kdyby ne, byl by to možná docela problém, protože potvrzovat se mělo dva dny před odletem.

Před jedenáctou vyklízíme pokoj a protože máme spoustu času (letadlo nám letí až v půl šesté večer), uklízíme si kufry do hotelové úschovny a vydáváme se ještě na procházku po Puertu, opět kombinovanou s geocachingem. Hned před hotelem na nás přitom čeká překvapení – já na ně mám zkrátka štěstí, pronásledují mě na každém kroku.

Pak už (s drobným zastavením v místním obchůdku, kde si kupujeme nějaké občerstvení) míříme do nedalekého velkého parku Taoro, kde by mělo být mimo jiné ukryto hned několik cache. Park je krásný, obzvlášť pro Středoevropana – oranžové (a dost prašné) cesty jsou lemované palmami a různými jinými exotickými stromy a rostlinami. Abychom se dostali k naší cache, musíme ale park částečně obejít a dostat se až do jeho druhé části. Cestou míjíme kostelík, který stojí na pozemcích parku, a co čert nechtěl, svatba.

Místo, kde by měla být cache, nacházíme záhy – je to obrovská hromada lávového kamení, porostlá keři. Hledání cache samotné je jako už obvykle poněkud zapeklitější, i proto, že je v parku docela rušno (zejména je tu plno běžců, které upřímně obdivujeme – dnes je sice poměrně pod mrakem, ale přesto je pořád kolem třiceti stupňů a vlhkost vzduchu se nepochybně pohybuje někde kolem 70 %. Pak ale cache za dozoru místních všudypřítomných ještěrek nacházíme a logujeme.

Ostatně, ještěrky…poznámka u cache zmiňovala, že si s sebou máme vzít banán a ještěrky nakrmit, že ho mají moc rády. Můžeme potvrdit, že to je rozhodně pravda, mají. Co už ale popis cache nezmiňoval byl neuvěřitelný poprask, který se mezi místními ještěrkami s prvním kouskem banánu rozpoutal. Vyrojily se jich bez přehánění desítky a občas o některé kousky banánu docela bojovaly. Jedna z nich se dokonce rozhodla vyzkoušet, zda to velké stvoření, co jim rozhazuje kousky banánu, nemá podobně dobrý i palec u nohy. Nemělo (a od té doby si drželo ještěrky trochu víc od těla). Ostatně, natočili jsme to, co se tam dělo, i na video (ačkoliv útok na palec tam není, natáčelo se až po něm):

Na videu se může zdát, že tam až tolik ještěrek taky není, ale ony jich spousty byly mimo záběr.

Poté se zvolna přesunujeme parkem dál k jeho stíněnějším částem, kde bychom rádi nakrmili také sebe. Lavičky ve stínu jsou většinou obsazené. Nakonec se nám daří najít alespoň jednu v polostínu, takže na ni usedáme, kocháme se okolní atmosférou a obědváme. Paní na lavičce naproti si užívá poledního klidu v parku a čte jakousi knihu. Po očku také pokukujeme po Teide, která je jako obvykle vidět prakticky odevšad. Opět ten surreálný pocit, že jsme se po tom vzdáleném a vysokém vrcholku včera procházeli…

Máme ještě celkem dost času, takže se ještě přesunujeme směrem k nejsevernější části parku, odkud je, jak se zdá, výhled na pobřeží. Skutečně vidíme prakticky až na něj a všímáme si, že v jednom místě cákají pozoruhodně vysoko vlny. Říkáme si, že to by možná stálo za prozkoumání, když nám vyjde čas, protože pořádný příboj jsme tu ještě neviděli. Vydáváme se tedy parkem zvolna zpátky. Jedna z částí parku je poměrně pozoruhodná – je v podstatě (záměrně) ponechána v původním stavu před upravením parku do současné podoby, což v praxi znamená, že uprostřed krásného parku plného úhledných cestiček, palem a stromů najednou narazíte na obrovskou plochu plnou neuspořádaných hromad lávových kamenů. Tenerifané zřejmě mají kolem málo lávy, tak se na ni chtějí chodit dívat do parku.

Když procházíme po jedné z cest kolem této oblasti, najednou se cosi mihne vzduchem a zjišťujeme, že na nás udělal právě „nálet“ docela velký zelený papouch, který zmizel v hustém listí nedalekého stromu. Chceme si ho vyfotografovat, takže se ke stromu vydáváme, ale najít zeleného papouška mezi opravdu hustými zelenými listy je v podstatě nemožné. Ale zatímco ho hledáme, narážíme v koruně alespoň na jeho osminohého kamaráda. Netuším, co to bylo za pavouka, ale vypadal docela velký. S mou arachnofobií jsem celkem rád, že jsme ho potkali až poslední den.

Pak už se zvolna vydáváme zpátky k bráně parku a směrem k hotelu, protože bychom měli zvolna vyrazit, zejména pokud se chceme ještě zastavit na pobřeží. Cestou míjíme plakát, který nás informuje o tom, že tu našeho kamaráda ela nejen znají, ale dokonce tu asi za měsíc bude výslovně středem pozornosti. Ostatně, el je tu na Tenerife populární všude, kam se hnete, tam o něm píší. Divím se, že se doteď nepochlubil. A kousek od hotelu ještě potkáváme velkou ceduli, která nám oznamuje, že zde vlastní jakýsi apartmán sousedi z Hané a že se nemusíme obávat, že by v něm nebylo dost místa.

Pak už ale vyzvedáváme kufry, nepříliš nadšeně se loučíme s hotelem a vše nakládáme do auta. Do navigace nastavujeme parkoviště nedaleko místa, kde jsme podle odhadu viděli ony velké vlny, a za chvíli už se opět proplétáme už ne zcela neznámými uličkami Puerta Cruz. Po příjezdu zjišťujeme, že to, co na mapě vypadalo jako velké hlídané parkoviště, je ve skutečnosti jen obří betonová plocha u zdejšího majáku a dlouhého betonového mola, na které nicméně tedy místní bez problémů parkují. Zastavujeme tedy také a vydáváme se nahoru na molo, abychom zjistili příčinu tak působivého příboje – pod molem je velký vlnolam, o který se vlny, jinak spíš mírně nadprůměrné, poměrně hodně efektně tříští.

Moc se nám tu líbí (moře má zase nádherné odstíny) a mrzí nás, že jsme o tomhle místě nevěděli dříve a obecně že jsme pobřeží v Puertu neprozkoumali poněkud více. Ale nakonec ono ani moc nebylo kdy. Takže si říkáme opět již obligátní „zkrátka příště“, ještě chvíli se kocháme příbojem, ale pak už raději vyrážíme na cestu na letiště. Podle navigace máme menší zpoždění – nedělám si z toho přílišné starosti, protože na letadlo máme rezervu více než dostatečnou a při vracení aut tu nikdo na minuty nekouká. Cesta po dálnici ubíhá příjemně a k letiště se blížíme o něco dříve, než původně navigace odhadovala. Minuty k dobru ale ztratíme u benzínky, kde musíme doplnit benzín v autě na polovinu nádrže, se kterou jsme auto dostávali. Podaří se mi to odhadnout ve zdejším eurovém systému čerpání poměrně přesně, z čehož mám radost, i když tu mi vzápětí poněkud zkalí zoufalý souboj se španělsky mluvícím platebním terminálem. O chvíli později už nicméně parkujeme v půjčovně na letišti. Jsme tu o nějakých dvacet minut později, než jsme měli být, ale skutečně to nikdo ani v nejmenším neřeší, prostě jenom předáme klíče, ujistíme úřednice v kanceláři, že je v autě správné množství benzínu (kdyby nebylo, prostě by si ho dodatečně strhli z karty – samozřejmě za horší cenu než u místních benzínek), a pak už se opěšalí vydáváme na check-in.

Ten je překvapivě plný, takže si ihned stoupáme do fronty a jdeme se nechat odbavit. Jde to ale celkem rychle, čekání není tak hrozné, a za chvíli jsme vyřízeni (dokonce se nám ještě podařilo zamluvit si místa na té straně letadla, na které jsme chtěli sedět). Pak trávíme čas brouzdáním po letišti, obhlížením místních obchodů se suvenýry (ale samozřejmě jsou buď kýčovité, nebo drahé, nebo obojí) a také svačinou. A z letištní haly věnujeme také asi vůbec poslední pohled Teide, která je i odsud vidět (byť je trochu ukrytá za okrajem kaldery). Poté se ale už zbavujeme všech nepřípustných předmětů, ohrožujících bezpečnost letu (tzn. lahví s vodou) a procházíme bezpečnostní kontrolou do předletové zóny. V té ještě obdivujeme místní prolézačku – na Tenerife si prostě na sopky potrpí, takže i ta má podobu sopky (bohužel, ač bych dal krk za to, že jsem ji fotografoval, tak její fotografii zkrátka nemohu najít).

No a pak už to jde zase všechno až příliš rychle a než se nadějeme, tak nervózně (v mém případě) sedíme na svých místech. Letadlo roluje na start a nám je už jasné, že Teide skutečně už neuvidíme – užijí si ji cestující na druhé straně letadla. My můžeme zamávat alespoň hoře Montaňa Roja. A pak už prudce zrychlujeme a stoupáme. Druhá strana letadla jásá výhledem na Tenerife, my máme zatím smůlu. Vynahrazujeme si to až o chvíli později, kdy před námi (a tak trochu pod námi) postupně defilují La Gomera, El Hierro a La Palma v podvečerním slunci. Díváme se na ně tak dlouho, jak je to jen možné, ale pak už vidíme jen nekonečný Atlantik. V palubním interkomu se nám ohlašuje první důstojník a seznamuje nás s podrobnostmi letu – a k našemu překvapení po obligátní němčině a angličtině přichází na řadu také naprosto čistá čeština. První důstojník je evidentně Čech, v jeho řeči není ani náznak cizího přízvuku. A je i celkem upovídaný, jenom na tu češtinu už se během letu občas nedostane.

Atlantik za oknem je nekonečný a zdobí ho dnes větší množství nízkých mráčků. Slunce se zatím zvolna kloní k obzoru. To byl důvod, proč jsme chtěli sedět na téhle straně – jak by si někdo s úchylkou na západy slunce mohl nechat uniknout šanci spojit svůj druhý let v životě se západem slunce ve výšce 11 kilometrů nad Atlantikem? Chvíli to vypadá všelijak, místy se honí nějaká vyšší oblačnost, ale nakonec se nám ukazuje fantastický západ slunce, který mě nutí plodit ty největší kýče, jaké si jen dovedu představit. Já mám prostě na západy slunce úchylku, je mi líto.

Krátce po samotném západu se ale už ocitáme u pobřeží Evropy a otvírá se nám výhled snad nejúžasnější za oba lety – totiž pohled na osvětlený večerní Lisabon. Jestli mě výhled z letadla ve dne fascinoval, pak nevím, jak mám popsat svoje nadšení z toho večerního. Naprostý zbytek cesty trávím nalepený na skle a fotím jednu fotografii za druhou (bohužel na to už můj foťák moc nestačí, takže kvalita různě kolísá), nahrávám videa a dokumentuji, co se dá a tak dlouho, jak se to jen dá. Dal jsem si tu práci a všechny fotografie v galerii popsal (jejich identifikace byla o poznání horší než v případě těch denních, ale nakonec jsem to zvládl), takže se při jejím prohlížení dozvíte, na co se zrovna díváte. Z těch větších měst jsme míjeli například Lyon, Ženevu či Salzburg. Jak říkám – nemohl jsem se toho nabažit a představoval si, jaká úžasná podívaná musí být asi k vidění třeba z ISS.

A pak už šlo letadlo zvolna na přistání (nad Rakouskem byla trochu hustší oblačnost než jinde) a než jsme se nadáli, rolovali jsme po vídeňském letišti. Trofo měla v plánu jít co nejdříve, abychom nemuseli čekat (byli jsme takřka úplně vpředu) a já si při balení fotoaparátu všiml, že mi chybí očnice, kterou jsem na fotoaparátu ještě během letu měl. Takže jsem poté, co se v letadle rozsvítilo, začal urychleně šmátrat po zemi, abych se ji pokusil najít a co nejrychleji jsme mohli jít. Hledání bylo úspěšné, očnici jsem nasadil na místo, rychle sebral batoh a už jsme byli venku z letadla – kde se ukázalo, že spěch byl víceméně celkem zbytečný, protože jsme stejně asi čtvrt hodiny čekali na zavazadla. Po jejich vyzvednutí už ale zbývalo jen setkat se s domluveným odvozem a vyrazit (za mohutného „jásání“…) směrem k České republice.

V Mikulově jsem zjistil, že jsem tak chvátal při hledání očnice a následném úprku z letadla, že jsem v něm nechal v kapse sedadla kompakt, který nám celou dovolenou sloužil jako videokamera (a ne vše jsem z něj měl překopírováno na netbook). Takže následoval nervózní mail na ztráty a nálezy a nakonec v pondělí pro velký úspěch ještě jedna návštěva vídeňského letiště vyzvednout naštěstí nalezený foťák. Všechna videa byla na svém místě.

Následujících několik týdnů jsme strávili vymýšlením toho, jak se na Tenerife přestěhovat a kde tam najít práci. Zcela bez legrace. Minimálně se tam musíme někdy co nejdříve vrátit…

Další díly:

První den
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

4 lidem se článek líbí.
Napsal(a) dne 3. 3. 2013 v 04:15
Kategorie: Fotografie,Osobní,Tipy

2 komentáře »

  • kulida Mac OS X Google Chrome 20.0.1132.57 napsal:

    Ty jo tech jesterek je tolik, ze bych se jich skoro bala. Ale jsou roztomile, to zas jo :)

  • Case Windows 7 Opera 9.80 napsal:

    Jako bylo to krapet děsivé, to, co je vidět v tom videu, je fakt jen zlomek, v podstatě najednou ožil celý ten kopeček (no, spíš hromada, ale stejně).

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com