Tenerife 2012 – díl sedmý

Led
28
2013

Sedmý den – Sucho v černých horách


Galerie: Sedmý den, výběrová galerie z celého pobytu
GPS trasy:
První část dne s přesahem z předchozího dne (Montaňa Blanca, chata Altavista, Teide) – KML, Google Mapy
Druhá část dne (Teide, Montaňa Blanca, vyhlídka na Pico Viejo, Los Azulejos, Corral del Niňo, Izaňa, Volcán de Fasnia, hotel) – KML, Google Mapy

U minulého dílu jsem zaznamenal komentář, že jsem skončil obrovským cliffhangerem :) Neměl jsem to původně v plánu, myslel jsem, že oba dva dny popíšu v jednom dílu, ale protože se jako obvykle text začínal příliš natahovat, nakonec jsem ho na konci dne ukončil. Pro nás to ale v podstatě byl celé jeden dlouhý den, který v zásadě skutečně cliffhanger obsahoval (pun not intended), protože jsme v noci vážně netušili, jak na tom vlastně ráno budeme. Příliš jsme toho nenaspali – respektive tou dobou jsem nevěděl, že jsme měli problémy se spaním oba. Zatímco Trofo se na horní posteli dusila a představovala si, jak na Teide skoná, já se pro změnu neustále probouzel a protože jsem cítil poměrně intenzivní tep (jeden z možných příznaků výškové nemoci), tak jsem se snažil v rámci možností alespoň co nejvíce pít, protože právě s tekutinami bývá největší problém a současně jsou hlavní prevencí. A skutečně se to postupně lepšilo, ať už za to mohly tekutiny nebo alespoň částečná aklimatizace. Se spánkem nepomáhalo příliš ani to, že jsem měl postel výslovně hned u dveří a i když byl v chatě relativně noční klid, stejně každou chvíli někdo chodil sem a tam a navíc už tak ve tři hodiny se začali zvolna trousit ven první cestovatelé, kteří chtěli být na vrcholku dříve. Netuším, kolik jsem toho mohl za tu noc celkem naspat, ale hádal bych to tak na čtyři hodiny, ovšem velmi rozkouskované.

Vstávat jsme plánovali před pátou a na cestu se vydat pokud možno nejpozději v půl šesté, protože na vrcholek to mělo trvat z chaty zhruba dvě hodiny a slunce vycházelo těsně před osmou. Ještě předtím, než jsme měli vstávat, mě ale potkala věc, která mě věru nepotěšila – když jsem zvedal zase jednou ze země vedle postele mobil, abych se podíval na hodiny, vypadl mi tak možná z deseti centimetrů od země z ruky. Když jsem ho sebral a chtěl se konečně podívat na hodiny, zjistil jsem, že přestal reagovat touchscreen. To mě zarazilo, ale divné věci se občas dějí, takže jsem ho restartoval…abych zjistil, že touchscreen stále nefunguje. Nakonec jsem vyzkoušel všechno možné, co mě napadlo, včetně přeflashování ROM (senzorová tlačítka kupodivu fungovala, mechanická pochopitelně také), ale bezúspěšně. Místo mobilu s GPS, všemi plánovanými geocachemi a dalšími věcmi jsem měl jen poněkud nepraktické hodinky a před sebou vidinu nutnosti pořizovat dost možná nový mobil (protože opravovat na mém touchscreen by se prakticky nevyplatilo). Takže nálada nebyla kdovíjak úžasná. Současně jsem se tím zdržel, takže jsme se nakonec na cestu po menší snídani (které jsme záhy docela litovali) vydali až jako jedni z posledních skoro před šestou. Venku jsem si tak jako tak ale nemohl odpustit ještě pořízení pár záběrů úžasné oblohy, když už jsem kvůli tomu s sebou vláčel nahoru stativ. Těšil jsem se hlavně na Oriona, který zářil na naše poměry nezvykle vysoko (a samozřejmě se, jako většina ostatních souhvězdí tady na Tenerife, skoro ztrácel v záplavě hvězd kolem). Až při psaní tohohle textu jsem si uvědomil, že tu mám tyhle fotky nezpracované – takže někdy snad vbrzku ještě doplním tenhle seriál o dodatkový díl čistě s astrofotografiemi. Nad obzor navíc stoupala neuvěřitelně jasná Venuše, takže to byl úžasný pohled – obzvlášť v kombinaci se světly ostrova. A také jsme pořídili fotografii nás na Altavistě – v případě, že by se nám vrcholovou cache podařilo snad přece jen najít, byla požadována taková fotografie jako důkaz, že jsme tam opravdu byli.

Navzdory nedostatku spánku jsme se ale oba cítili až překvapivě dobře, takže jsme byli poměrně plní optimismu. Dokonce ani zima nebyla nad ránem zdaleka taková, jako večer, což nás překvapilo, protože jsme večer docela mrzli a i přes celkem slušnou připravenost se rána dost báli. Nasadili jsme tedy na hlavy čelovky a vyrazili. A přinejmenším já po pár krocích dál do kopce definitivně pochopil, že moje včerejší potíže opravdu nesouvisely s únavou, ale s řidším vzduchem. Ono se to totiž nezdá, ale už v téhle výšce, ve které jsme se pohybovali, jsou jen zhruba dvě třetiny kyslíku oproti stavu zhruba na úrovni moře. A jakmile je třeba vynaložit nějaké úsilí, organismu se ho zkrátka nedostává a nic s tím nenaděláte. Samozřejmě by pomohla aklimatizace, ale ta trvá několik dní. Subjektivně se mi sice zdálo, že to je o něco lepší, než včerejší poslední metry k chatě, ale zas tak výrazný rozdíl to také nebyl. Takže jsem byl nucen zase nasadit včerejší styl chůze – nutit se do každého další kroku silou vůle, a když už to opravdu nešlo, tak se zastavit. Trochu v tom pomáhala světélka, která se na úbočí mihotala před námi a za námi (ta před námi se vzdalovala, ta za námi blížila) – je to docela slušná pomoc, jak se přimět ujít ještě aspoň o pár kroků víc a říkat si, že se nenecháte předjet trabantem. No, nakonec nás stejně předjel, bohužel. Cesta tu mimochodem byla ještě o něco horší než k chatě, tady už se šlo vyloženě lávovým polem. Které jsme neviděli a fotit ho nemělo smysl, nicméně jsem objevil fotografie jiného krajana – Petra Chalupy – z jeho pouti na Teide a zpátky, takže si je v tomto článku vypůjčím. Takže tedy – pokud bychom bývali kolem sebe neviděli jen tmu a pár kamenů v kuželech čelovek, viděli bychom bývali před sebou něco takového. Jen tahle fotografie je už pořízena poměrně blízko k horní stanici lanovky – hlavní vrcholek Teide je vidět až poměrně dost nahoře, v nižších částech cesty je ukrytý za horizontem. A opět, jako v předchozích případech, působí dojmem, že cesta vede skoro po rovině – ve skutečnosti máte pocit, že má sklon minimálně 45 stupňů (má o něco méně).

Když se k nám blíží jedny z posledních světlušek, které ještě v lávovém poli kličkují za námi a nikoliv před námi, zbystříme. Za sebou totiž slyšíme zřetelnou češtinu, ačkoliv na chatě jsme žádné Čechy nezaznamenali. Za chvíli nás s tady obligátním „Hola!“ (H is silent…) míjí dva mladíci. Vzpomínám na Johna Cleese a uctivě odpovídám „Zdravíčko!“, což je docela překvapuje. Všichni tedy na chvíli zastavujeme a bavíme se. Jak se ukazuje, dotyční skutečně na chatě nespali, vyrazili někdy ve tři hodiny z parkoviště a jdou celý výstup na jeden zátah. Ptají se mimo jiné, zda netušíme, jak je to přesně s výstupem na vrcholek, takže jim odpovídáme, že v rámci přespání na Altavistě je zcela legální, ale že je velice pravděpodobné, že pokud to stihnout dolů z vrcholku před devátou jako my ostatní, pravděpodobně to nikdo nebude řešit. Po chvíli se nicméně loučíme, přejeme se šťastnou cestu a vydáváme se zvolna dál (tedy dotyční o něco méně zvolna než my).

Přestože jsem (jsem) postupovali velice pomalu, nešlo si nevšímat nádherných výhledů všude kolem nás. To je opět jeden z těch zážitků, které se prostě nedají popsat. Obloha za námi zvolna bledla (což bohužel znamenalo také to, že úsvit na vrcholku je stále méně reálný, pokud se na něj vůbec vyškrábeme), Venuše stoupala a posléze se k ní přidal ještě srpeček Měsíce. A to vše bylo lemováno fantastickými siluetami lávového pole, které se prostě k ničemu nedají přirovnat. O úžasných výhledech na ostrov samotný ani nemluvě. Možná tu vypustíme duši, ale i tak to za to stálo – i kdybychom se snad nakonec na vrcholek nedoplazili, pořád máme skutečně nezapomenutelný zážitek.

Zvolna začínáme vidět na nejbližší kameny kolem sebe a současně se před námi konečně vynořuje hlavní vrcholek, zvaný Pan de Azucar, neboli cukrová homole. Velmi příznačně, protože tak skutečně vypadá, byť je to tedy homole poněkud rozplácnutá (ale pořád méně, než by se nám zamlouvalo). Nahoře už vidíme blikat světélka těch, kteří byli rychlejší. Stoupání kolem nás mezitím polevuje, cesta se stáčí doleva více po vrstevnici a za chvíli jdeme skoro po rovině, což je mnohem příjemnější, abychom za krátkou dobu začali dokonce klesat. To už tak příjemné není, především proto, že to znamená, že budeme muset znovu nastoupat. Ale lávová pole jsou zkrátka rozeklaná. Míjíme také odbočku k první vyhlídce pro turisty z lanovky, což znamená, že už jsme skutečně někde velice blízko.

Za okamžik se pak skutečně mezi rozeklanými kusy lávy objevuje. Je až překvapivě malá. Čelovky už prakticky nepotřebujeme, je skoro světlo a východ slunce nastane zhruba za dvacet minut. Na vrcholku ho zkrátka neuvidíme, to už je teď naprosto jasné – na vrcholek to má od lanovky trvat ještě tak tři čtvrtě hodiny. V rámci možností se tedy nezdržujeme a jdeme dál. Jsme ve výšce asi 3600 metrů nad mořem.

O tom se vzápětí přesvědčujeme na vlastní těla. Cesta nahoru na vrcholek Teide už má skutečně reálné stoupání něco kolem těch 45 stupňů. A jestli včerejší stoupání k chatě působilo dojmem lezení po skoro kolmé stěně, pak nevím, jak se vyjádřit o téhle cestě. Vrcholek je už navíc téměř nechráněný, takže tu začíná foukat dost silný vichr, který se vás snaží z hory smést. Neustále nad sebou vidíte vrcholek samotný, který se zdá tak blízko, a přitom současně neuvěřitelně daleko. Stoupání je stále namáhavější, nohám se nechce hýbat a zastavuji v podstatě v každé zatáčce (tedy každých pár metrů). Připadá mi, že lezeme nahoru už celou věčnost, ale jsme možná nějakých třicet metrů nad úrovní zastávky lanovky, když konečně přichází východ slunce. Takže jsme hlavní atrakci nestihli… Nicméně, upřímně řečeno, významnější efekt to na nás má spíš jen v tom ohledu, že to byla jistá motivace, proč alespoň trochu pospíchat. Ta tímto padla. Východ slunce byl z téhle výšky samozřejmě prakticky stejně krásný jako z vrcholku, jen jsme bohužel přišli o legendární stínové divadlo u západního obzoru.

Pořád ale před námi zbývá úkol vrcholek alespoň pokořit, když už jsme to dokázali až sem. Posilujeme se hroznovým cukrem a plazíme se dál. Kolem nás už mezitím slézají všichni ti, kteří nahoře čekali na úsvit. Ohromeně zíráme na jakousi slečnu, do které bych se i já vešel bez přehánění minimálně dvakrát a která spokojeně klesá dolů k lanovce. Člověka s takovou figurou byste čekali leckde, ale opravdu ne na vysokohorské túře na vrcholku nejvyšší španělské hory. Měla můj neskonalý obdiv. Míjeli nás i naši dva krajané, zjevně to na vrcholek zvládli bez větších problémů.

Než jsme se sem vydali, našli jsme na internetu jakýsi článek o výstupu sem, který se jmenoval „Sáhl jsem si na dno.“ Přišel mi hrozně přehnaný, říkal jsem si, že dotyčný na tom asi fyzicky byl hodně špatně a představoval si nějakou ležérní procházku. Teď už naprosto přesně vím, jak to myslel (a v duchu jsem se mu omlouval už na Teide). Ano, sáhl jsem si na dno. Neuvědomuji si žádný zážitek za celý život, kdy bych byl takhle na dně fyzicky i psychicky, jako právě při těch posledních desítkách metrů na Teide. Asi třicet metrů pod vrcholkem jsem prakticky přestal věřit, že těch posledních pár směšných metrů vůbec vylezu. Připadalo mi to naprosto absurdní – pár metrů! – ale současně velice reálné, tělo už prostě odmítalo jít dál. A jen ten pocit absurdity zastavit se takový kousek před vrcholkem nakonec způsobil, že jsme se protáhli mezi několika většími balvany na další část stezky – a naše už tak poněkud nestabilní žaludky málem vyprázdnil příšerný zápach shnilých vajec, který tu prostupoval vzduchem. Před sebou jsme uviděli mělký a překvapivě malý kráter. Do jeho nejvyššího bodu nám zbývalo ještě pár výškových metrů, ale najednou se zase šlo o něco lépe, takže jsme je dokonce překonali bez dalšího zastavování (asi nejdelší úsek bez zastavení z celého stoupání na konečný vrcholek).

14. září 2012, zhruba 8:15 místního času. Stojíme na nejvyšším místě Tenerife a třetí nejvyšší sopce na světě (tedy měřeno od její základny na mořském dně), El Teide. Jsme ve výšce 3718 metrů nad mořem. Výše ještě ani jeden z nás nikdy nebyl. Stojíme na tom absurdně vysokém vrcholku, který je vidět skoro z každého místa na ostrově. Neuvěřitelné. Jakási slečna, která tu sedí, na nás mává a hlasitě jásá. Zmůžeme se na oplátku jen na úsměv.

Příšerný sirný pach je snesitelný jen s velkými obtížemi a nedá se před ním moc nikam schovat. Ještě horší je to ale s ledovým větrem, který tu vane. Je opravdu velmi silný (patrně by nás dokázal porazit) a především skutečně příšerně ledový. Těžko říct, jaká je tu momentálně teplota, ale příliš vysoko nad nulou to nebude. Ani nám pořádně nejde fotografovat. Trofo pořizuje nějaké fotografie i mobilem, ale pak ho uklízí s tím, že má strach, že jí ze zmrzlých prstů prostě vypadne. Zrcadlovka je na tom přece jen líp, ale na nějaké dlouhé zdržování to tu prostě není. Matně vzpomínám na otázky, potřebné k zalogování vrcholové earthcache, a pozoruji okolí. Pak ještě vytahuji kompakt, který nám slouží především jako videokamera, a natáčím alespoň rychlé vrcholové panoráma:

Pokud se po YouTube rozhlédnete, najdete tam ale vrcholová videa mnohem lepší včetně zmiňovaného stínového divadla.

Samozřejmě děláme také povinné vrcholové fotky vlastní – stativ se v tom vichru neodvažuji rozkládat, takže se fotíme navzájem a na mé fotografii je z nějakého důvodu především ta zmíněná jásající slečna. Pak jsem ještě požádán o vyfotografování jakýmsi člověkem (který ne úplně chápe mou ironickou poznámku o tom, že ho klidně vyfotím, pokud zvládnu zmáčknout spoušť) a s vrcholkem Teide se loučíme a vydáváme se na cestu dolů, kterou očekáváme taktéž nelehkou, přinejmenším co se týče namáhání kolen. Kupodivu to ale jde o poznání lépe, než jsme čekali, takže dolů sestupujeme v docela slušném čase. Kolena se nám ale celkem klepou i tak a jsme rádi, když si u zastávky lanovky můžeme sednout. Původně jsme uvažovali o možnosti vydat se případně po stezce na sousední Pico Viejo, ale je nám dost zima a jsme celkem unavení, takže to nakonec vzdáváme a s toužebným „příště“ nakonec nejdeme ani na vyhlídku na tuhle sousední sopku s mnohem impozantnějším kráterem. Kvůli obavám o kolena zavrhujeme nakonec i druhou alternativu, tedy sejít dolů stejnou cestou, jakou jsme přišli. Rezignovaně si jdeme koupit lístky na lanovku a dolů jedeme ve společnosti naprosté většiny nocležníků z Altavisty první lanovkou zcela mastňácky. Ale nahoru jsme vylezli, tak snad alespoň to se počítá.

Příjezd lanovkou dolů (jízda trvá jen pár minut a rázem se ocitáte o nějakých 1500 metrů níže) je neuvěřitelně bizarní zážitek. Z kabiny vystupujeme my všichni, kteří jsme byli na vrcholku – na nohou máme trekové boty či pohorky, jsme zabalení do nejrůznějších větrovek a termooblečení a jsme promrzlí na kost. A překvapeně si prohlížíme ty, kteří se chystají jet opačným směrem – jsou v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem, na nohou mají nezřídka žabky. Oni se na nás dívají poměrně stejně překvapeně, jako my na ně. Škodolibě toužím po tom nastoupit s nimi do lanovky zpátky a jet se nahoru podívat na jejich reakce. Mám matné tušení, že se tam minimálně některým z nich bude líbit o poznání méně, než čekali.

My v podstatně teplejším a celkově příjemnějším (na pobyt) prostředí rychle pookříváme. Konečně se jsme schopni normálně najíst a nakupujeme také nějaké pití, i když to tu je pořád pekelně drahé (ale pořád ne tak jako na Altavistě). Převlékáme se do oblečení, které více odpovídá zdejším podmínkám (slunce už tady zase docela pálí) a nakonec se vydáváme na další cestu – čeká nás zhruba pět kilometrů po silnici zpátky k místu, kde stojí naše auto. Jde se ale příjemně a pohodlně (po vyčerpání z každého kroku už opět není ani památky), takže se kocháme úžasným okolím a zase mnohem aktivněji fotíme. Pořád se nemůžeme nabažit toho, jak pestrobarevná a krásná může být lávová krajina. A čas od času se podíváme nahoru po své levé ruce a nemůžeme uvěřit tomu, že jsme tam vysoko nahoře dneska za úsvitu byli – teď už se to zase zdá jako zážitek z docela jiného světa.

Cestou zastavujeme ještě na vyhlídce El Tabonal Negro, kde se měla ukrývat další earthcache. Mimo jiné se tu dozvídáme, že zvláštní rostliny, které tu jsou k vidění, jsou v podstatě jenom skelety, zbylé po skutečných rostlinách, které tu na jaře každoročně kvetou. Musí to být úžasný pohled. Pak jdeme dál směrem k autu. Při cestě kolem Montaňy Blancy se nám podaří zahlédnout dokonce i samotnou chatu Altavista. Pobyt na ní nám připadá podobně zvláštně nereálný jako v případě vrcholku samotného. A je pozoruhodné, jak perspektiva zkresluje – odsud ta cesta nevypadá zas tak strmě…

Zhruba ve tři čtvrtě na dvanáct jsme konečně zpátky u auta. Zatímco relaxujeme a balíme se, jsme svědky pozoruhodné scény. Jakýsi pár se tu fotografuje na kameni u silnice, zatímco na cestu, po které se jde na Montaňu Blancu, vjíždí offroad strážců parku. Pár se vyfotografuje a slézá z kamene dolů, ale paní se rozhodne, že by si s sebou ráda odnesla suvenýr v podobě kamínku, takže se ohýbá k zemi a jeden si vybírá. Prakticky okamžitě vystupuje strážce parku ze svého vozu, míří k ní a naprosto nekompromisně naznačuje, že tohle tedy ne. Paní tak úplně nechápe, takže jí nakonec strážce parku prostě kámen sebere z ruky a vrací ho tam, kde ho sebrala. Dotyčný se na něj dívá s dost výmluvným pohledem, ale kámen nechává ležet a se svým partnerem zvolna odcházejí pryč. Strážce parku se za nimi dívá celou cestu, než zajdou za zatáčku (kde, tipuji, paní svůj vytoužený kámen stejně sebrala). Upřímně řečeno dotyčnou moc nechápeme – celé Tenerife je tvořeno úplně stejnými lávovými kameny, na kterých není poznat, zda jsou přímo z parku Teide nebo pocházejí z hromádky někde na pláži. Proč má v tom případě někdo potřebu sbírat suvenýry v národním parku…

Pak se ale už vydáváme na cestu. Chci se ještě jednou vrátit k vyhlídce na Pico Viejo, kde jsme zatím byli jen v podvečer, takže tam za nějakou dobu zastavujeme a překvapuje nás, jak odlišně to tu vypadá za plného světla. Díváme se také na sousední ostrov La Gomera, který je dnes vidět asi nejlépe za celou dobu našeho pobytu na Tenerife. Při pročítání informačních cedulí si všímám zajímavé věci – ačkoliv jsme se domnívali, že stezka, po které jsme včera a dnes vyšplhali na Teide, je na Tenerife nejnáročnější ze všech, není tomu tak. Stezka na Pico Viejo a následně Teide, která tu začíná, je ve směru odsud ještě náročnější – má extrémní stupeň obtížnosti a předpokládaná doba výstupu je osm hodin. Myslím, že i pokud se sem někdy vrátíme, tuhle stezku vynecháme ;)

Pak improvizovaně zastavujeme na úžasné silnici, která v přímce protíná obrovské černé lávové pole, vzniklé erupcí Pico Viejo v roce 1798, a já se pokouším fotit vlastní verzi fotografie, kterou jsem kdesi zahlédl a líbila se mi – variaci na klasickou „silniční“ fotografii. Nevychází úplně tak, jak jsem si představoval, ale nic moc s tím bohužel neudělám. Jedeme tedy dál (zpátky směrem, odkud jsme před chvílí přijeli) a alespoň točíme průjezd zmíněným lávovým polem, který je naprosto úžasný – láva je prostě fascinující. Znovu stavíme také na vyhlídce Llano de Ucanca, kde si taktéž fotografuji denní verze svých předchozích podvečerních fotografií. Mimochodem, pokud se podíváte třeba na tuhle fotografii, možná by vám mohl připadat povědomý tenhle záběr z Hněvu Titánů ;)

Pak opět pokračujeme v cestě. Další zastávkou jsou zelenomodré lávové kameny Los Azulejos, které jsme zatím vždy při průjezdu těmito místy míjeli. Trofo jim familiárně říká „modráci“. Prohlížíme si tu turistickou stezku, vytvořenou s ohledem na vozíčkáře, a jakási skupinka Rusů mě žádá, zda bych je nevyfotil. Když fotoaparát vracím a automaticky vybízím majitele, aby se podíval, jestli mu fotka vyhovuje, po pár nechápavých pohledech zahlaholí něco jako že mi věří a že na tom stejně nesejde, a všichni přítomní se pobaveně smějí. My si raději jdeme studovat informační cedule, na kterých se dovídáme, že (nejen) vzácní „modráci“ zvolna mizí, protože jich turisté ročně mnoho kilogramů posbírají jako suvenýry. Lidi jsou vážně pitomci. Pak se těm strážcům divte…

Následně přejíždíme o kousek dál k Los Roques a ač to tu už celkem známe, prohlížíme si je v denním světle (a také s podstatně více turisty). Opět jsme svědky zásahu strážců parku, když se tu jakási skupinka snaží vyfotit na jednom z kamenů, na které se nesmí lézt. My se tu moc dlouho nezdržujeme, místo toho se vydáváme na druhou stranu silnice do restaurace u hotelu Parador, kde se na chvíli schováváme do stínu a doplňujeme alespoň trochu chybějící tekutiny (opět bohužel za dost nelibé ceny) a také alespoň trochu i jejich zásoby. Plánujeme další postup a já navrhuji, aby si Trofo do svého telefonu dala mou SIM kartu s aktivním datovým tarifem a my se tak mohli vydat alespoň na nějaké z plánovaných cache.

Což tedy činíme a opouštíme definitivně Los Roques. Jedeme zpátky po silnici, míjíme lanovku a poté i parkoviště, kde naše auto strávilo noc, a míříme směrem k observatoři Izaňa. Cestou ještě zastavujeme u úžasné „měděné“ hory Montaňa Mostaza, na které by se také měla nacházet cache. Ale nevidíme žádnou jednoznačnou cestu (ta se zhmotňuje až zdánlivě odnikud o kus dál, dokonce po ní kdosi kráčí) a především je hora docela vysoká a nám se zas tak moc někam šplhat nechce, takže cache vzdáváme a jedeme na nějakou další, lépe přístupnou.

Tu nacházíme na místě zvaném Roque Corujado kousek pod observatoří Izaňa, odkud je mimo jiné krásný výhled na Puerto Cruz. Cache trochu zlobí, ale nakonec ji Trofo odloví dřív, než si toho stihnu všimnout. Díváme se na Izaňu a jelikož se kousek od ní má nacházet další cache, vydáváme se po silnici přímo k observatoři. Zdejší cache nás poněkud potrápí – je klasickým příkladem dříve zmiňovaných tenerifských cache, ukrytých pod kamenem u keře…kterých je tu na každém čtverečním metru několik. Ale nakonec Trofo opět slaví úspěchy a cache je naše. Prohlížíme si zblízka observatoř – bílé kopule proti modrému nebi a zeleným keřům úžasně kontrastují. Moc rád bych se tam podíval, ale to samozřejmě jen tak nejde.

Pak sjíždíme zpátky na křižovatku pod kopcem a chystáme se k našemu dnešnímu poslednímu cíli, na který si dělám zálusk už od samého začátku, kdy jsme cestu na Tenerife začali plánovat – v Google Earth jsem totiž kousek odsud objevil pozoruhodné uhlově černé kopce, které na fotografiích vypadaly naprosto neskutečně. Celé místo se jmenuje Volcán de Fasnia (Fasnia je název oblasti, kde se kopce – fskutečnosti sopka, samozřejmě – nacházejí). Navíc se tam má nacházet další cache, takže i to je důvod, proč se tam vydat, i když toho dnes přece jen začínáme mít za sebou poměrně hodně. Na mapě se navíc nezdá, že by to bylo daleko…

Realita je samozřejmě jiná než mapa a kopce jsou mimo jiné o poznání větší, než se zdálky jeví. Trvá nám skoro tři čtvrtě hodiny, než na místo dojdeme. I samotná cesta je ale pozoruhodná – mysl se trochu brání možnosti, že by se uprostřed prosluněné žluté krajiny mohly skutečně nacházet temné černočerné kopce, takže vzniká dojem iluze kopců, na které zkrátka jen cosi vrhá velmi tmavý stín. Jen tu jaksi není nic, co by ten stín vrhalo. Pak už ale stojíme přímo pod touto nevšední sopkou a vidíme, že ačkoliv některé části jsou ve skutečnosti spíše tmavě hnědé, většinu skutečně tvoří černá struska. Zdržuji se fotografováním a Trofo, natěšená na další cache, se řítí kupředu po vyšlapané stezce vzhůru na ten fascinující kopec. Moc jí to pravda nejde, v sandálech se po strusce nechodí nejlépe. Mně se úplně nelíbí směr, kterým se vydává (pamatuji si upozornění, že na území parku je zakázáno opouštět stezky), ale nakonec, nějaká pěšina tam je a přece by nikdo nedával cache na místo, kam se nesmí, ne? Takže stoupám za Trofo, ale ta to po chvíli vzdává sama s tím, že se tu po tom opravdu špatně chodí a podle všeho se cache nachází až někde na samém vrcholku. Takže cache ignorujeme a k mé úlevě se vracíme zpátky na oficiálněji vyhlížející cestu. Vzápětí jsme polekání džípem, který se řítí kolem a kdosi na něj z nás haleká, ale ukazuje se, že strážci parku to naštěstí nejsou. Ještě že tak – proti tomu černému kamení jsme museli být vidět na kilometry daleko… Takže se už raději nadále držíme jen skutečně evidentně používaných cest a fascinovaně si prohlížíme třeba nedalekou pláň ze stejného černého štěrku, proti které úžasně kontrastují žluté trsy trávy.

K sopce Volcán de Fasnia je třeba dodat, že jsme posléze zjistili, že ačkoliv se vše ostatní v jejím okolí nachází v nejmírnějším pásmu ochrany, kde se už z cest sejít smí (ačkoliv to není doporučováno), samotná sopka je v této oblasti výjimkou a spadá naopak do nejpřísnějšího pásma, kde se skutečně nesmí mimo oficiální stezku udělat ani krok. Pěšina, kterou jsme viděli a po které jsme bohužel kousek sami šli, byla bohužel nevratnou stopou velmi nedomyšleného umístění geocache, protože ji do sopky vyšlapaly nohy těch, kteří tam cache chodili hledat, aniž by tušili, že u toho porušují zákon, a také sami zakladatelé cache, kteří se u ní bez váhání chlubí fotografiemi, na kterých po sopce lezou a pózují na ní. Takové umístění cache je v hrubém rozporu se základními pravidly geocachingu, takže jsme po návratu domů udělali jediné, co jsme udělat mohli – upozornili jsme na tuto skutečnost správce a cache byla o pár dní později archivována. Její zakladatelé nás za to asi nemají moc rádi, ale počínání, jaké předvedli, prostě nedává smysl – proč ničit fascinující a unikátní místo, které rozhodně všem návštěvníkům Tenerife doporučujeme navštívit (navíc o něm mnoho turistů neví, je dost „zastrčené“), když je stejně dobře možné cache místo na sopku samotnou umístit o pár desítek metrů vedle třeba k informační ceduli? Už jen přítomnost zmíněné pěšiny ono místo dlouhodobě poznamenala.

Každopádně byl nejvyšší čas vydat se zpátky k autu. Cesta to nebyla příjemná, byli jsme už bez vody a zbývalo nám opět zhruba 45 minut cesty zpátky v odpoledním horku, teď ještě navíc do kopce. Unaveni jsme stále nebyli nijak výrazně, ale nedostatek vody se na cestě rozhodně podepsal. Ke konci jsme si trochu připadali jako nějací žíznící poutníci na poušti, protože si Trofo vzpomněla, že má v batohu okurku, a nedostatek tekutin jsme tak zaháněli alespoň takovouto náhražkou. Je třeba říct, že velmi pomohla, ale auto jsme viděli velice rádi.

Pak už následovala víceméně přímá cesta do hotelu, kde jsme samozřejmě především relaxovali (la cucarachas se neukázali, pozitivní zjištění). A protože jsme byli skutečně velice vyprahlí, šli jsme se poprvé za celý pobyt osvěžit do hotelového bazénu, kde jsme strávili snad dobře hodinu. Na cestu někam k moři jsme neměli moc chuť. I z bazénu (prakticky opuštěného) stále občas pokukujeme po vrcholku Teide a pořád nejsme schopni uvěřit, že jsme na něm skutečně dnes ráno stáli.

Po večeři jsme s nelibostí začínali pomýšlet na zítřejší návrat zpátky domů a zvolna se chystat. Já se vydal ještě také vyfotit noční panoráma z hotelové terasy, které jsem měl v plánu vyfotografovat od prvního dne, co jsme tu byli. A já s překvapením zjistil, že touchscreen na telefonu začal zase sám od sebe fungovat, což mi samozřejmě poměrně dost zvedlo náladu (ačkoliv stále nevím, čím to vlastně bylo způsobené, a od té doby se mi totéž stalo znovu, opět menší úder telefonem a následný zhruba čtyřiadvacetihodinový výpadek touchscreenu).

Uvažoval jsem o tom, že bych poslední noc na Tenerife přece jen ještě využil k astrofotografii – mrzelo mě, že z původního plánu fotit prakticky každý večer nakonec v reálu vyšly jen asi tři noci. Trofo se nikam nechtělo, byla nevyspalá. Já se cítil celkem dobře, takže jsem nakonec usoudil, že se vydám zpátky do parku alespoň sám (což ovšem zahrnovalo nutnost koupit někde benzín). Skutečně jsem se vypravil na cestu a dojel jsem až k víceméně poslední otevřené benzínce nad La Orotavou, ale během cesty jsem zjišťoval, že mě nějak začínají pálit oči a že sice nejsem vyloženě ospalý, ale cítím na sobě, že moje pozornost není úplně stoprocentní. A když jsem si představil, že bych měl strávit dalších čtyřicet minut potmě v nekonečných serpentinách na cestě nahoru do parku, tam hodinu nebo dvě fotografovat a pak ještě absolvovat neméně náročnou hodinovou cestu zpátky do hotelu, nerad jsem dospěl k závěru, že by to asi nebyl zas tak příjemný zážitek a kdo ví, zda by to nemohlo dopadnout dokonce nějak nepříjemněji. Takže jsem se s nemalou lítostí u zmíněné benzínky nakonec prostě jen otočil s tím, že s astrofotografií na Tenerife už je zkrátka konec, a vrátil se do hotelu, kde náš poslední a velmi památný den na Tenerife (patrně na něj nezapomeneme do konce života) skončil o 3600 výškových metrů níže, než začal.

A ne, toho sáhnutí na dno ani v nejmenším nelituju, pokud by někdo pochyboval. Ani vzdáleně ne. Na vrcholku sopky ve skoro čtyřech tisících metrech za úsvitu opravdu nestojíte každý den. A dokonce bych se do toho možná byl za jistých okolností ochoten pustit ještě jednou. Možná :)

Další díly:

První den
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Osmý den

Výstup na Teide pohledem Trofo

4 lidem se článek líbí.
Napsal(a) dne 28. 1. 2013 v 08:38
Kategorie: Fotografie,Osobní,Tipy

1 komentář »

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com