Living at the edge of the world

Neměl jsem původně v plánu se k Dark Souls tématice vracet tak záhy, nicméně poslední dobou zaznamenávám poměrně velký zájem o tuto sérii (větší, než jsem čekal) a zejména do druhého dílu, který vyšel na PC minulý pátek, se pouští řada nováčků, kteří předchozí díl nehráli. A dle očekáváním v lecčem poněkud tápou – někdy při sledování začátečnických videí na YouTube nebo Twitchi zkušenější hráči nepochybně dost trpí. Říkal jsem si proto, že by možná nebylo od věci sepsat nějaké tipy k tomu, jak se v Dark Souls hrách a zejména pak v aktuálním druhém dílu orientovat a chovat. Jako obvykle u podobných tipů nejde o to, že bych se považoval za kdovíjakého experta na dané téma, nicméně se i tak domnívám, že jsem alespoň nějaké užitečné informace schopen poskytnout – jak bylo zmíněno minule, první Dark Souls jsem (relativně nedávno) prošel několikrát a poměrně hodně důkladně, a aktuálně mám za sebou zhruba 30 hodin ve dvojce.

Následující tipy se tedy vztahují primárně na Dark Souls 2, nicméně řada z nich se dá vztáhnout i na první díl, případně výslovně zmíním rozdíly mezi prvním a druhým dílem. Číslování můžete celkem směle ignorovat, nemá žádný hlubší smysl kromě odlišení jednotlivých tipů od sebe – neoznačuje žádné specifické řazení třeba dle důležitosti ani nic takového, vše je řazeno tak, jak mě to při psaní napadalo.

(číst dál…)

Mám rozhodně daleko do trempa či někoho podobného, ale posezení u ohně jsem měl vždycky rád a ve specifické atmosféře, která u ohně je, jsem strávil hodně času. Je to ale už skutečně dávno a vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem u nějakého ohně poseděl naposledy. Tedy – pokud budeme hovořit o těch skutečných. U ohňů ne tak úplně reálných, ale přinejmenším stejně vítaných, jsem technicky vzato strávil posledních několik měsíců svého volného času. Ovšem v ohních, o kterých teď je řeč, nehoří dříví, ale kosti, a z každého z nich ční zapíchnutý pohrabáč (který se ale velice podobá meči). Nicméně ale v jejich případě, stejně jako u jejich reálných „kolegů“, velice často platí, že se vám od nich mnohdy ani nechce příliš odcházet…

(číst dál…)

Každý, kdo v našich končinách fotografuje v noci, a dvojnásob pokouší-li se o nějaké astrofotografie, se setkává s klasickým problémem – světelné znečištění, tedy všudypřítomná oranžová (tedy především oranžová) obloha. Ani na obyčejných „náladovkách“ často nepůsobí moc dobře, a na astro snímcích je pak její přítomnost často katastrofální, protože zpracovat takové snímky je nezřídka takřka nemožné – buď jsou příšerně oranžové, nebo se připravíte i o nemalou část pracně nafotografovaných dat, která byste na snímku na rozdíl od světelného znečištění mít chtěli.

(číst dál…)

V rámci chystání a vymýšlení vánočních dárků jsem byl v rámci rodiny pověřen vytvořením „nějakého fotokalendáře“. V mých kýčovitých fotogaleriích se samozřejmě najde pro podobné potřeby spousta fotografií, i když není úplně jednoduché je nakombinovat tak, aby se příliš často neopakoval víceméně stejný záběr, jen s nějakými obměnami (protože většina mých fotek byla bohužel pořízena na několika málo stejných místech). Nakonec se mi ale podařilo vytvořit dva kalendáře s podobnými, ale přece jen poněkud odlišnými tématy. Měl jsem v plánu se o ně podělit i s ostatními, pokud by o ně snad někdo stál, nicméně jsem původně plánoval využít je i k mírné propagaci mé nové chystané fotogalerie (která bude doufám přehlednější než ten zmatek na Picasawebu a mimo jiné bude také na vlastní doméně). Bohužel jsem na její dokončení ale měl méně času, než jsem doufal, než jsem se stihl trochu rozkoukat, minul konec roku a leden už rychle mizí taktéž a těch, kteří by snad ještě potřebovali kalendář, nepochybně valem ubývá. Chci se o ně tedy podělit raději co nejrychleji, i když zmíněnou fotogalerii ještě nemám hotovou.

(číst dál…)

Před několika dny jsem na sociálních sítích zmiňoval, že pokud bych měl jmenovat nějakou svou „hru roku 2013“, potřeboval bych si k tomu projít nějaký seznam toho, co jsem v uplynulém roce hrál. Nebylo toho tak moc, protože jsem na to buď (většinou) neměl čas, nebo prostě chyběla chuť. V hlavě mi tak v zásadě uvízl jen Tomb Raider, ke kterému mám nejednu výhradu (zejména k jeho začátku), ale nakonec mě dokázal až překvapivě pohltit a ani chvíli jsem se u něj nenudil, a pak snad leda Bioshock Infinite, který měl zajímavý a dost promyšlený příběh, ale bohužel tam kromě něj byly také ještě veskrze generické a příšerně repetitivní přestřelky. Žádnou jinou zásadnější hru jsem si (tedy v dobrém smyslu) z roku 2013 nevybavoval.

Dneska, jen o pár dní později, bych ale ke zmíněným dvěma hrám musel jednoznačně přidat ještě jednu další – opěvovanou i proklínanou Gone Home (a to mě ještě čeká podobně rozporuplná a alternativní Antichamber, o které jsem se dozvěděl až před pár dny). Na tuhle hru jsem už v minulosti slyšel nejedno slůvko chvály (je ze srpna – takže je poměrně netypické, že o ní vůbec ještě teď píšu, obvykle se snažím vyjadřovat jen k více či méně aktuálním hrám a filmům), ale z nějakého důvodu jsem ji celou dobu považoval za něco docela jiného, totiž za jakousi variaci na Limbo. A ačkoliv se mi Limbo líbilo, neměl jsem příliš chuť na to, abych si zahrál nějakou další podobnou hru. Jak jsem ale před zmíněnými pár dny zjistil, byl to dost zásadní omyl a mně celou tu dobu unikala poměrně pozoruhodná hra. Tedy – pokud tak Gone Home chcete označovat. Jednou z věcí, o kterých se v souvislosti s GH totiž poměrně dost diskutovalo a diskutuje, je to, zda je to vůbec skutečně hra. (Je.)

(číst dál…)

(Na klik větší.)

A na příbuzné téma – kdyby měl někdo z Billy zájem o motiv na PF, tak jeden, který tak nějak shrnuje můj dojem z toho, jak svou práci vnímá nemalá část jejich zaměstnanců (tedy ne že by v tom ti v Bille byli sami, bohužel ani zdaleka), mohu nabídnout… ;)