Living at the edge of the world

Když jsem psal předchozí příspěvek o hře Rage, myslel jsem, že se k ní už více vyjadřovat nebudu. Ale z více důvodů jsem se nakonec rozhodl jinak, takže se do toho pusťme ještě jednou a poněkud detailněji.

(číst dál…)

Takový drobný příklad ze hry Rage. Psal jsem ho dneska trochu zkráceně na Google Plus, ale pak jsem si řekl, že bych ho mohl hodit i sem. Podotýkám, že to sice je jen zhruba po hodině herního času, ale zatím všechny úkoly, které v té hře byly, probíhaly velice podobně. Mimochodem zajímavé je i to, že zmínky o druhořadosti příběhu nelžou – tahle hra se skutečně s nějakým příběhem nepáře. Hlavní hrdina se ocitne v herním světě (který je pro něj naprosto cizí a velmi nepřátelský) a bez jakéhokoliv vysvětlování co, kdo, proč a jak už mu o dvě minuty později někdo stereotypně zadává mise. Takové ignorování příběhu mi až vyrazilo dech – nečekal jsem výpravné cutscenes, ale takovou strohost jsem nečekal taktéž. Nicméně, zpět k onomu příkladu herního scénáře:

(číst dál…)

Když se světem rozběhla zpráva o smrti Stevea Jobse, shodou okolností jsem právě sledoval (a na Google Plus komentoval) keynote, v níž byl představen iOS 5 a iPhone 4S. Mám ve zvyku keynotes Apple sledovat, byť se zpožděním a na YouTube (nesnáším Quicktime) – ani ne tak kvůli produktům (byť mě pochopitelně zajímají), ale spíš kvůli způsobu, jakým je Steve Jobs prezentoval. Tentokrát jsem tedy byl primárně zvědavý na to, jak bude prezentace vypadat bez něj (a netušil, jak definitivní tato podoba bude). Silně mě ale zajímala i z jiného důvodu – totiž kvůli bědování nad mizerností a nezajímavostí prezentovaných produktů, které se rozběhlo internetem ihned po skončení přímého přenosu a nebýt oné druhé významné události s touto firmou související, patrně by v neutuchající síle pokračovalo dodnes. Chtěl jsem zkrátka vědět, zda byla prezentace skutečně iFail, jak ji mnozí hbitě překřtili.

(číst dál…)

Obchodní politiky jeho firmy mi mnohdy vadily a vadí mi stále. Její výrobky mě v mnoha ohledech oslovily méně než jejich nadšené příznivce (ale na druhou stranu více, než se povedlo spoustě těch konkurenčních). Mnohdy jsem se rozčiloval nad tím, že jako onen jím citovaný velký umělec jeho firma prostě něco někde ukradla a pak to vydávala za svou revoluční inovaci, jaké se nic nevyrovná, nebo kroutil hlavou nad bizarními patentovými spory. A mnohdy jsem si z něj či jeho firmy dělal zcela nepokrytě legraci.

Ale žádná ze jmenovaných skutečností nemění nic na tom, že jsem ho současně považoval (a pochopitelně nadále považuji) za jednoho z nejvýznamnějších lidí moderní historie, za člověka, který dokázal fascinujícím způsobem odhadnout potřeby svých zákazníků a také za geniálního obchodníka, který vás několika slovy dokázal skálopevně přesvědčit o tom, že právě jeho výrobky jsou ty nejlepší na světě a musíte je mít i v případě, že vás do té doby příliš nezajímaly. Netuším, jak by bez něj vypadaly v současné době operační systémy, počítače, telefony či audiopřehrávače. Nemám nejmenší tušení, zda a jak by vypadaly filmy od Pixaru (při jehož vzniku sehrál zásadní roli, pokud to někdo nevěděl, a až do doby, než byl Pixar odkoupen společností Disney, byl jeho CEO). Nevím, jak by dnes vypadaly mobilní telefony a zda a jak by vypadal Android. Vím jenom jedno – vypadaly by zcela určitě docela jinak. Možná líp, možná hůř, ale zkrátka jinak. A epitaf ve smyslu „bez něj by náš svět vypadal jinak“ je ve svých důsledcích mnohem významnější, než by se ze zdánlivé triviálnosti takového výroku mohlo zdát.

R.I.P.

Edit: Pixy skvělým způsobem shrnul, kdo že to ten Steve Jobs vlastně byl a čím byl výjimečný. Jeden z nejlepších textů na tohle téma, který jsem dnes četl.

Marek Lutonský prý chystá článek na web pro „opravdové fotografy“, kterým chce jeho návštěvníky prostřednictvím těch nejlepších fotografů z Instagramu přesvědčit o tom, že i mobilem jdou dělat kvalitní fotografie.

Domnívám se, že je to marná snaha (což mimochodem neznamená, že bych se snad domníval, že si takový článek svou cílovku nenajde). Podobným „opravdovým fotografům“ totiž ve skutečnosti vůbec o fotku jako takovou nejde – těm jde primárně o masírování vlastního ega, ideálně při uplatnění co nejdražšího vybavení (protože pak si mohou masírovat ego nejen skutečností, že vlastní daný přístroj, ale také skutečností, že právě oni si ho mohli dovolit). Opravdovému fotografovi v tom pravém slova smyslu je naprosto jasné, že mobil je, stejně jako jakýkoliv jiný fotoaparát, prostě jen další nástroj. Je to fotografický nástroj, který má, jako každý jiný fotoaparát, svá specifika a své charakteristické vlastnosti, s nimiž je zkrátka jen třeba se naučit zacházet, což někdo umí nebo se snaží naučit a někdo ne. Tohle opravdový fotograf chápe, protože ho primárně zajímá výsledek, nikoliv nápis na krabičce, se kterou byl pořízený, a také velice dobře ví, jak nuznou technikou mnohdy vznikly ty nejslavnější a nejlepší fotografie. „Opravdový fotograf“ to naproti tomu nepochopí nikdy, i kdybyste mu předkládali špičkové mobilní fotky od rána do večera, protože jakákoliv fotografie, která nebyla pořízena jedním z úzké skupiny omilostněných fotoaparátů (a mnohdy také taková, která neobsahuje jeden z omilostněných námětů), je pro něj jen cosi jako špatný vtip.

Nad lidmi, kteří vám s vážnou tváří začnou vykládat cosi o tom, že skutečně dobré fotografie jdou vytvořit jenom zrcadlovkou X s objektivem přinejmenším Y či ještě lépe Z a že mobilní fotoaparáty (nebo kompakty nebo cokoliv jiného) jsou dobré akorát k focení cedulí na ulici, lze jen mávnout rukou a v duchu se pousmát jejich omezenosti, ale rozhodně je nestojí za to poslouchat nebo se jejich názory dokonce jakkoliv řídit. Všechno se musí umět a nejlepší bývají rady od těch, kdo něco opravdu umí – a oni svými názory prokazují jen to, že věci, o kterých mluví, rozhodně neumějí.

Na druhou stranu by ale bylo fajn, kdyby si někteří fotografové uvědomili, že když na špatnou fotku naplácnou v nějaké aplikaci nějaký superhyperultraspeciál cool efekt, bude to pořád jen špatná fotka s naplácnutým efektem.

To vás takhle jednoho dne něco znechutí natolik, že se o tom rozhodnete zcela spontánně napsat post na svůj blog. Máte svých stálých pár čtenářů, které relativně znáte a oni znají vás, takže napíšete něco, o čem jste si poměrně jisti, že pochopí a zvládnou a ať už budou nebo nebudou souhlasit, tak se o tom půjde alespoň nějak rozumně (v rámci možností) pobavit a třeba si vše líp ujasnit. Prostě další obyčejný blogpost, jakých už byly přinejmenším desítky a pravděpodobně ještě budou. Tentokrát snad jen na poněkud kontroverznější téma než obvykle. A když se druhý den vzbudíte, tak stejně jako montypythonovský Brian s překvapením zjistíte, že vám „za okny“ stojí rozvášněný dav tisíců lidí, ze všech sil buší na dveře a až nepříjemné množství lidí drží v rukou pochodně, vidle nebo aspoň prkna s hřebíky. Vítejte do moderního světa – právě jste poznali, jak vypadá v českých podmínkách takový menší „Slashdot efekt“ a z vás se alespoň krátce stala téměř „most wanted“ osoba českého internetu.

(číst dál…)